3
Vytáhl jsem dýku a vrazil mu ji do paže. S řevem utíkal pryč, z paže mu odkapávala krev. Dívka poklekla u mých nohou. „Alláh ti žehnej, efendi,“ zašeptala a přitiskla rty k mým zaprášeným botám. Něžně jsem ji zvedl…
Do Alexandrie jsme dorazili před svítáním, ale díky příšerným průtahům, které jsou na Východě zcela běžné, se cestující se svými zavazadly vylodili až po obědě. Přístaviště se utápělo v obležení místních obchodníků, kteří se neustále postrkovali, nabízeli své zboží a křičeli z plných plic. Ale i ti nejdotěrnější z nich mazali Emersonovi z cesty. Ten si přístavištěm vykračoval jako faraón. Může vám to sice připadat jako chvástání, ale pravdou je, že nás většina Egypťanů zná. A ti, kdo nás dosud neznají, snadno pochopí, komu patří pozdravné výkřiky: Marhaba, sitt Hakim! Salám alejkum, Otče kleteb! To je Nur Misur, Světlo Egypta, kdo se vrací! Vítej, Bratře démonů…! To je, k mé velké lítosti, egyptská přezdívka mého syna. Takhle důvěrně ho zdraví žebráci, kapsáři a kuplíři. A zdá se, že i on je všechny zná jmény.
Otevřela jsem slunečník, protože sluneční paprsky ostře bodaly. A tak jsem snadno přehlédla blížící se osobu, dokud mě na ni Ramses tichým zaklením neupozornil.
Zvedla jsem hlavu. Individuum bylo pouze středního vzrůstu, nacpané do zářivé uniformy důstojníka egyptské armády (která se skládá ze samých protivných osob), a arogantně si vykračovalo. Obličej působil fádně a něčím mi nepříjemně připomínal můj vlastní. Částečně byl zastíněný nepatřičně mohutným vojenským knírem.
Vousy, vlasy i obočí mu slunce vyšisovalo do podivné hnědi a obličej spálilo doruda.
Emerson ho zaznamenal, až když dorazil téměř k nám.
V tomto významném okamžiku se překvapením nezmohl ani na slovo.
„Proč, Percy?“ pravila jsem šokovaně. „Co tu kčertu děláš?“
Můj nejméně oblíbený synovec smekl fez a vysekl mi poklonu. S falešným úsměvem ukázal na zlatý prýmek, výložky, meč, šerpu a řadu pozlacených knoflíků. „Jak vidíš, drahá teto Amelie, vstoupil jsem do egyptské armády. Doufal jsem, že se to k tobě nedonese. Chtěl jsem tě překvapit.“
~
Cesta rychlíkem z Alexandrie do Káhiry trvá víc jak tři hodiny, ale když vlak dorazil na Hlavní nádraží, Emerson stále ještě klel. Percyho jsme se tedy na dlouho nezbavili.
Nafoukané nám sdělil, že ho v „Alex“ pověřili úkolem zvláštního významu, ale že si nemohl nechat ujít příležitost být mezi prvními, kteří nás přijdou přivítat. Bylo na něm vidět, jak napjatě čeká, až se ho začneme vyptávat na povahu jeho mise. Pak by se okamžitě začal tvářit důležitě a tajuplně. Jenže takovou radost jsme mu neudělali. Nikdo se ho na nic nezeptal.
„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byl přechodně povolán do řad alexandrijské policie nebo k CID.“ rozumoval Ramses. „Russell nařídil zastavit dovoz hašiše a konopí. Pokud chce mít alespoň nějakou naději na úspěch, musí přijmout posily.“
„Himl hergot krucifix, čert aby to spral!“ pravil Emerson. Ramsesova úvaha upoutala jeho pozornost, nicméně okomentoval informaci po svém. „Hmmm. Další mužstvo nebude Russellovi k ničemu. Celé pobřeží stejně obsadit nedokážou. Potřebuje spolehlivého informátora, který by pracoval pro některého z velkých šéfů, jako je Abd el-Quadir el-Gailani, a který ho na dodávku upozorní.“
„Jistě,“ souhlasil Ramses.
Otec na něho kriticky pohlédl. „Přesně to ti zakazuju, Ramsesi. Potřebuju tě při kopání.“
„Nechtěl jsem…,“ spustil Ramses.
„To snad ne!“ vykřikla Nefret. „Naším prvořadým úkolem je vypátrat padělatele. Nechte Percyho, ať si hraje na špiona a dělá ze sebe hlupáka. Vůbec bych se nedivila, že se chvástá i ze spaní.“
„Dost už o Percym!“ prohlásila jsem rozhodně. „Nemám v úmyslu se s ním bratříčkovat a ze všech těch řečí o něm už je mi doopravdy zle. Jsme na místě. Laskavě si uprav sako, kravatu a klobouk, Emersone. Ty taky, Ramsesi. Nefret, dej Hora na vodítko.“
Poněvadž bylo nezbytně nutné, aby Nefret seděla mezi Ramsesem a Horem jako matka, která se snaží od sebe odtrhnout dvě hašteřivé děti, byl Ramses namáčknutý v rohu, …
