10
Ach, jak kouzelné jsou chladné noci v poušti! Jak často jsem (nemocen!) ležel zabalený pouze v tenké dece, pozoroval hvězdný baldachýn nad sebou a přemýšlel o Stvořiteli. Člověk, jehož myšlenky a konání nejsou takovým prožitkem zušlechtěny, není hoden vykoupení.
Z rukopisu H
David stál na palubě Amelie. Opíral se o zábradlí a kouřil dýmku. Když zahlédl Ramsese, úzkou snědou tvář rozzářil široký úsměv. Kráčel mu dlouhými kroky po nástupní lávce vstříc, aby ho přivítal.
„Doufal jsem, že se dnes odpoledne zastavíš,“ řekl.
„Když jsi ráno nepřišel na nádraží.“
„Omlouvám se, ale měl jsem nějakou práci.“ Sevřel Davidovu napřaženou dlaň. „Chyběl jsi mi.“
„Nemůžu tvrdit, že bych celou dobu myslel jenom na tebe, příteli.“
Ramses se rozchechtal. „Kdyby jo, tak se tě okamžitě zeptám na duševní zdraví. Takže…“
„Takže se přestaň chovat jako Angličan.“ David rozpřáhl paže. „Obejmi mě jako bratra.“
Přistávací molo směly používat pouze parníky přivážející turisty z Káhiry. Díky Emersonově prestiži (a, jak se Ramses domníval, tučnému bakšiši pro předáka Hassana) dostala Amelie svolení ho užívat. Stálo nedaleko domu a dalo se k němu pohodlně dojít pěšky, což vyvažovalo fakt, že se několikrát denně plnilo davy lidí.
Někteří z nich se zastavovali, podezíravě si prohlíželi dva objímající se muže v evropských šatech a něco si mezi sebou šuškali.
„Ať táhnou všichni k čertu, jak by řekl profesor,“ okomentoval jejich vyzývavé pohledy David a drze vysekl poklonu jakési civící dámě. Vypadá dobře, pomyslel si Ramses detailně zkoumající Davidovu tvář. Zdála se o něco plnější a na rtech se mu usadil odhodlaný výraz.
Na tento okamžik se Ramses těšil celé týdny. Chtěl mu toho tolik vyprávět, že najednou nevěděl, kde začít.
Toho nejhoršího ho David ušetřil. „Teta Amelie mi řekla o Nefret. Chceš se o tom bavit?“
„Ne. A proč tu vůbec stojíme? Ještě jsem se nepřivítal s Liou.“
„To může počkat,“ odsekl její manžel. „Pane bože, Ramsesi, přede mnou si na nic hrát nemusíš. Co se stalo?“
„Pověděla ti matka o dítěti?“
„Ano. Nebudu se ani ptát, proč jsi mi o ní nenapsal.
Nikdy mi nic neřekneš! Musel to být šok, když k vám vtrhl ten špinavec Kálán a chtěl tě vydírat. A aby toho nebylo málo, pak Nefret uteče a provdá se, aniž…“
„Aniž ho miluje.“
„Myslíš?“
„Co si myslím já, je vedlejší. Už se na tom nedá nic změnit.“ Tak rád by se mu se svým vztekem a bolestí svěřil. Stejně už David tuší pravdu. Ale nemůžu to udělat, pomyslel si. Dokonce ani Davidovi nemohl prozradit, k čemu došlo mezi ním a Nefret. Možná se člověk po amputaci cítí úplně stejně. Rána je příliš čerstvá a sebemenší dotek bolí.
„Kálán vynechal Percyho a šel rovnou za tebou. To od něj bylo chytré,“ řekl David zamyšleně. „Kdyby se pokoušel vydírat jeho, k ničemu by to nevedlo. Navíc tebe a tvé rodiče každý v Káhiře od pohledu zná. A taky ví, že máte výbornou pověst.“
„To zní logicky,“ souhlasil Ramses. „Jenže našli by se i tací, kteří by uvěřili, že Kálán jednal v dobré víře a netušil, kdo je jejím otcem.“
„Zato její matka to musela vědět moc dobře. Teta Amelie mi říkala, že jste ji hledali.“
„To ano. Ale ne proto, abychom ji donutili k veřejnému přiznání, jestli máš na mysli tohle. Neštěstí už je hotovo.“ Davidovo čelo se rozhořčeně zkrabatilo, a tak Ramses zasáhl dřív, než stačil cokoliv namítnout. „Jak jsem řekl, už je to za námi. Čeká nás vyřešit několik dalších problémů. Přál bych si nechat vás s Liou ještě chvíli na pokoji, ale však znáš naši rodinu. V něco takového doufat nemůžete! Co ti ještě matka vyzradila?“
„Celkem dost věcí.“ David věděl, kdy se má přestat vyptávat. Vzal Ramsese kolem ramen a vraceli se k lodi.
„Co se tu, kčertu, vůbec děje? Vražda, napadení…“
„Vlastně nic neobvyklého,“ zamručel Ramses.
„Ano, to sedí. Jako ty padělky?“
„To ti také vyzvonila?“
Podrážděně se zašklebil. „Když zmlkla, aby se nadechla, vzal si slovo profesor. Cítil jsem se jako boxer, který dostává jednu ránu za druhou!“
„Vždyť matku znáš.“ Odmlčel se, aby pozdravil předáka Has…
