25
Ráno po prvním mrknutí do nového dne jsem se nehorázně vyděsil. Na polštář mi jakýsi šprýmař položil rampouch. Studil a roztával. Kdepak jsi, hochu? Pod polštářem ne. Ani mezi pokrývkami. Nebyl vedle postele, nebyl za postelí. Nakláněl jsem se pod postel, když jsem si uvědomil, jaké rajské zimní sny se mi zdají.
Bylo přes poledne. Alespoň podle budíku. Za okny startoval s úděsným lomozem náklaďák, což mi poťouchle připomnělo, že svět může nakrásně existovat i beze mě. Co se dá dělat? Nejdřív jsem se důkladně osprchoval horkou vodou, nakonec krátce studenou. Tlak vody se nepříjemně zařezával do bolístky vzadu na hlavě. Oholil jsem se, vyčistil si zuby a cítil se neodolatelně a kouzelně, přestože má tvář vypadala pořád stejně, pokud jsem mohl odhadnout. Byl jsem totiž tak úžasný, že oči nestíhaly objektivně snímat. Lidi se dokážou perfektně přizpůsobit. Zvlášť tomu příjemnějšímu.
V kuchyni, jasně ozářené zlatým sluncem, jsem nelenil, nachystal vodu na kafíčko, osmažil slaninu, na ni jsem prsknul čtyři vejce a jako zákusek půl tuctu topinek z postaršího chleba, přesto výtečných. Po jídle, uvelebený v koutku s cigaretou a černou kávou mi konečně bylo dopřáno ničeho se ani netknout, nezavadit o sebemenší myšlenku…
Ticho a klid jsou nenahraditelné. I druhý šálek byl provázen slastí nad absencí dialogů, všiml jsem si ale, jak levá noha začala zlehka ve staccatu podupávat a naopak, pravý palec ruky jí o stůl sekundoval. Pod okny projel autobus s pláčem, že do něj nechci nastoupit. Žluté blýskavé linoleum mě pomalu začínalo nudit. Třetí šálek v ústech naprosto zhořkl.
Zašel jsem si do haly k telefonu a vytočil spojovatelskou službu. Mám ji předplacenou vždy na rok dopředu, sakriš, budu už muset letos zaplatit. V pondělí a také v úterý volala jakási Carolina Standishová. Ne, číslo nenechala. Prý zavolá ještě jednou. V úterý odpoledne jistý poručík Gary vás velmi, velmi nutně sháněl. A potom ještě pan Colton z armádního velitelství.
Jediný telefon ze dneška (středa) byl z Palm Springs. Marjorie Fellowsová si přála, abych jí zavolal do Oázy.
„Kolik bylo přesně?“
„Tak před dvěma hodinami. Paní Fellowsová volala v deset třicet.“
Poděkoval jsem tomu studenému ženskému hlasu a vyžádal si meziměstský hovor. Spojili mě rovnou s Marjorií.
„Tady Archer. Chtěla jste se mnou mluvit, jestli se nemýlím.“
„Chtěla, hodně naléhavě. Tolik věcí se stalo, ani nevím odkud začít…,“ přihlásila se ubitým, popleteným hlasem.
„Dejte mi příklad.“
„Co jste říkal?“
„Dejte mi příklad věcí, které se staly.“
„Tolik jich je. Policie… strašně moc. Nerada bych mluvila přes telefon, znáte ústředny.“ Bojovala s nepřátelstvím vůči hypotetickému spojovateli, pilně odposlouchávajícímu náš hovor. „Je možné, abyste ke mně přijel?“
„A proč ne vy ke mně?“
„Nemohu. Nemám auto. Kromě toho jsem úplně vedle. Strašně na vás spoléhám. Neznám tady v jižní Kalifornii už vůbec nikoho jiného.“ Skrz její středozápadní přízvuk se prolínalo plačtivé pofňukávání: „Jste přece soukromý detektiv, jak říkal poručík Gary?“
„To ano. Kde máte auto?“
„Henry… Henry si ho půjčil.“
„Za půl hodiny sem můžete přiletět letadlem z Palm Springs.“
„Ne, nemůžu nikam letět. Jsem na dně, copak to nechápete? Potřebuji vaši pomoc, pane Archere.“
„Hm, no…“
„Mohu vás pozvat na oběd tady v hotelu, v Oáze?“
Přitakal jsem, když si tedy přeje obědvat tak pozdě. Navlíkl jsem na sebe boty a sako. A nabil revolver.
Cestou přes Palm Springs jsem dorazil do Oázy v půl třetí. Za dne dobře vychutnáte jízdu v detailně propracované síti silnic, které toužebně očekávají rozmach novým měst a městeček. Nedostavěnou Oázu zastiňoval příkrý kamenný svah, jehož červené veliké balvany z dálky připomínaly zprohýbaný koberec. Za svahem se pak rozprostíraly nekonečné roviny, až do míst, kde vznikala duha, kde začínal svět. Scenerii seshora, z nevídaně čistého modravého nebe, ozařoval jasný sluneční kotouč, utápějící sebe i nás ve vlastním sebevražedném horku.
Bíle omítnuté budovy hotelu Oáza ze široka da…
