13
Kráčel jsem po Pizza bulváru rozhodnut, že zajedu zpět do Santa Moniky za paní Lawrencovou. Únava se mi usadila za krkem jako opičák. Při řízení jsem musel mhouřit oči, protože duhové dopolední město zraňovalo oči i city. Mé podvědomí rozvádělo teorie důsledků. Přinejhorším si například můžu za menší peníz u Lawrencové ustlat z dosahu všetečných, policajtských otázek, přinejlepším by zase stará lady mohla vědět něco nového o své dceři.
Paní Lawrencová však splácala mé teorie dohromady. Před jejím domem u chodníku parkoval bronzový packard. Pohled na něj účinkoval jako benzedrin. Schody na verandu jsem vzal jedním skokem a do zvonku u dveří jsem se opřel celou svou vahou. Otevřela mi ihned:
„Pane Archere! Zkoušela jsem se k vám dovolat.“
„Je tady Galley?“
„Byla tu. Proto jsem k vám volala. Kde jste byl?“
„Příliš daleko. Rád bych vešel, jestli dovolíte.“
„Promiňte. Jsem tak strašně rozčilená, že nevím, co dělám.“ Vypadala opravdu rozrušeně, s pocuchanými šedými vlasy, ještě včera ráno tak pečlivě sčesanými. Poslední den se jí v obličeji zapsal hlubokými vráskami.
Stále velmi zdvořilá ustoupila, abych mohl vejít, vedla mne halou do svého skladiště starého nábytku. „Vypadáte docela vyčerpaný, pane Archere. Mohu vám nalít šálek čaje?“
„Ne, díky. Kde je Galley?“ Přerušil jsem ji.
„Nevím, odešla. V deset hodin si pro ni přišel nějaký muž. Právě když jsem jí připravovala snídani; opékala jsem slaninu do křupava, tak jak ji má vždycky ráda. A ona s ním odešla a nic neřekla.“ Zkroušeně se posadila do houpacího křesla, stojícího ve dveřích. Dlaněmi stiskla pevně kolena.
„Mohl to být její manžel? Viděla jste ho?“
„Její manžel?“ zeptala se utrápeně a pomateně zároveň. Příliš mnoho bolesti v příliš krátkém čase. „Jste si jistý, že je provdaná?“
„S velkou pravděpodobností za muže jménem Tarantine. Zdá se, že vám o tom nic nevyprávěla.“
„Prakticky jsme neměly možnost. Přišla domů včera pozdě v noci… Nevím jak vám poděkovat, pane Archere, za to, co jste pro mě udělal…“
„Galley se tedy o mně zmínila.“
„Ach ano. Jen co jste ji našel, jela rovnou domů. Přijela opravdu pozdě, byla moc unavená. Ráno jsem ji nechala spát. Tak jsem byla šťastná, že mám zase svou holčičku doma v posteli. Teď je znovu pryč.“ Vyrovnávala se se skutečností, smutně posmrkávala.
„Ten muž,“ popíchl jsem ji k pozornosti, „viděla jste toho muže, se kterým odešla?“
„Samozřejmě. Otevírala jsem mu. Nemám takové lidi ráda. Byl velmi hubený, chodící mrtvola. Když jsem si ho tak prohlížela, připadalo mi, že má tuberkulózu. Galley by si nikdy někoho takového nevzala.“ Její výraz vyjadřoval pochybnosti.
„Však on také jejím manželem není. Ohrožoval vás nebo ji?“
„Proboha, ne. Jednoduše se zeptal po Galley, velmi tiše. Ona přišla ke dveřím, minutu si spolu povídali, bohužel, neslyšela jsem o čem. Galley vyšla ven a zavřela dveře. Když se vrátila, vzala si jen kabát a odešla.“
„Bez jediného slova?“
„Řekla sbohem. A také, že se brzo vrátí. Zkusila jsem ji přemluvit, aby nejdřív snědla snídani, ale příliš spěchala.“
„Nebyla vystrašená?“
„Nevím. Nikdy jsem svou dceru vystrašenou neviděla. Je to velmi odvážné děvče, pane Archere, vždycky byla. Její otec i já jsme ji učili stavět se světu statečně.“
Nakláněl jsem se a přenášel část své váhy na úzký stoleček. Vzhlédla ke mně s rostoucí nelibostí.
„Něco v nepořádku?“
„Prosím, posaďte se na židli, pane Archere. Tento stoleček patřil mezi manželovy nejdražší.“
„Promiňte,“ usedl jsem.
Její mysl, přecpaná zašlými časy, zabloudila do současnosti: „Několikrát jste naznačil, že Galley je v nebezpečí.“
„Tu myšlenku jsem pochytil od vás.“
„Vy nevěříte, že se vrátí brzy, jak slíbila, že, pane Archere? Stalo se snad mému děvčátku něco zlého?“ Jednou pěstí vytrvale bušila do kostnatého kolena.
„Nevím. Zbývá vám jediné: sedět a čekat.“
„A co vy? Dám vám všechno, co mám. Jen aby se Galley nic nestalo…“
„K mým povinnostem patří pracovat do úmoru. U vašeho případu zůstanu.“
„Jste dobrý člověk.“ Pěst se uklidnila.
…
