Dům na předměstí

Karel Poláček

65 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Dům na předměstí (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek10 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Dům na předměstí

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dům na předměstí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2

Tichý dům patřil strýci Kryštofovi. O každém kvartále shromažďovali se u něho bělovlasí nájemníci. Přinášeli činži a obdrželi od domácího skleničku čokoládového likéru. Pak se rozcházeli do svých příbytků, když se byli navzájem vyptali na zdraví. Peníze schovával strýc Kryštof do skříňky s léky. A čas od času kupoval za ně ukládací papíry.

Úředník vystoupil po kamenném schodišti do prvního patra a zastavil se přede dveřmi, na nichž byla upevněna emailová tabulka se švabachovým nápisem Christoph Otto Kunstmüller. Zatáhl za dřevěnou rukověť; v předsíni tence zachraptěl zvonek. Dlouho nikdo neotvíral. Pak ozvaly se kroky a úředník zpozoroval, že vyhlídka ve dveřích se opatrně otvírá. Neboť za dveřmi, opatřenými chraptivým zvoncem, přebývají bázliví lidé, kteří se dovídají z novin, že svět je pln potulných zločinců, kteří ukládají o cizí majetek. Mrzutá hospodyně, změřivši podezíravě návštěvníka, vpustila jej váhavě dovnitř.

Stařec seděl ve své lenošce a vyšíval pestrým hedvábím jakousi pokrývku. Ze stěny dívaly se v úzkých rámcích kožené obličeje nějakých pánů s vysokými černými nákrčníky. Vypelichaný papoušek v pozlacené kleci podíval se kosým pohledem na úředníka a znenadání vykřikl silným hlasem; „Habt – acht!“

Pan Syrový pozdravil. Strýc odložil ruční práci, sňal brejle a podíval se z podlebí na svého synovce. Zdálo se, že ho nepoznal. Úředník řekl své jméno. Stařec zajásal, těžce povstal a třesoucíma se rukama objal návštěvníka volaje: „Bůh tě pozdrav, Ferdinande! Jest zdráva tvoje manželka Valerie?“ Při každé příležitosti zaměňoval stařec svého synovce s někým jiným ze svého rozvětveného příbuzenstva. Tentokráte považoval ho za bratrance Ferdinanda, jenž zemřel v letech devadesátých a byl rytmistrem u pardubických dragounů. Úředníkovi dalo to dosti práce, než mu vysvětlil, že není Ferdinand, ale syn Josefa, synovce z matčiny strany. Neboť mysl strýcova byla stářím zamlžena a události měl přeházeny v bizarní změti. Stěží porozuměl genealogickému výkladu a jen vzdychal: „Jak ten čas prchá. Pomysleme si!“ – A papoušek opět zařval: „Habt – acht!“

Potom šibalsky zamrkal, těžce odbelhal se k své pokladně, otevřel a vyňal ze železné kazety hrst mátových bonbonů, které vtiskl svému synovci do ruky.

„Jez,“ pravil, „to jsou zdravotní pastilky. Osvěžíš se a budeš celý den bodré mysli. Dávám ti je, protože jsem ti nakloněn. Koho mám rád, ten má u mne dobře…“

Stařec se rozveselil. Úředník, převraceje v ústech nechutná cukrátka, pokoušel se sledovati starcovo vyprávění, jehož hlas ševelil jednotvárným tokem jako pramének…