MLŽ ZVANÝ ODDJOB
„Tak jak to dopadlo, pane Goldfingere?“
„Ale, snadno se všechno vysvětlilo. Můj člověk se popral v hospodě s vojákem amerického letectva, který mu nadal zatracených Japončíků. Vysvětlil jsem policii, že to moji lidé nesnášejí. Pustili ho na kauci. Je mi hrozně líto, že to trvalo tak dlouho, doufám, že jste se nenudil. Teď mě na okamžik omluvíte, půjdu se nahoru umýt a pak povečeříme.“
Nahoře bylo ticho. Potom bylo slyšet splachovadlo a cvakla klika. Bond se natáhl po sklence, zhluboka z ní upil a postavil ji na koberec vedle křesla. Goldfinger sestupoval se schodů. Pod paží nesl kočku. Když došel ke krbu, naklonil se a stiskl tlačítko zvonku.
Obrátil se k Bondovi. „Máte rád kočky?“ Tvářil se přitom netečně.
„Celkem vzato ano.“
Dveře pro služebnictvo se otevřely. Objevil se v nich řidič. „Měl ještě na hlavě tvrdák a na rukou lesklé rukavice.“ Díval se bezvýrazně na Goldfingera. Ten mu prstem pokynul, aby přistoupil blíž. Řidič učinil několik kroků a stanul v kruhu u krbu.
Goldfinger se obrátil k Bondovi. „Toto je můj manuální pracovník,“ řekl lehkým konverzačním tónem a pousmál se. „Tak trochu žertovná záležitost. Oddjobe, ukaž panu Bondovi ruce.“ Při těch slovech se opět na Bonda usmál „Říkám mu Oddjob, protože to charakterizuje jeho úkoly v mém personálu. Vykonává odd jobs, příležitostné práce; dělá, co se právě naskytne a pro co nemám jiného specialistu.“
Korejec pomalu svlékl rukavice, stanul na délku paže od Bonda a vztáhl k němu ruce dlaněmi vzhůru. Bond vstal a podíval se na ně. Byly velké a svalnaté. Zdálo se, jako by všechny prsty byly stejně dlouhé. Byly na koncích tupé a leskly se v těch místech, jako by byly ze žluté kosti.
„Obrať ruce a ukaž je panu Bondovi ze strany.“
Korejec neměl na prstech nehty. Místo nich byla tatáž nažloutlá hmota podobná želvovině. Muž obrátil ruce tak, aby je bylo vidět ze strany. Podél hrany obou rukou se táhla tvrdá vrstva stejné hmoty.
Bond zvedl nechápavě obočí.
Goldfinger řekl: „Něco vám ukážu.“ Ukázal prstem na silné sloupky z dubového dřeva, z nichž sestávalo zábradlí schodiště. Zábradlí tvořil masívní hranol o rozměru desetkrát patnáct centimetrů. Korejec poslušně zamířil ke schodišti a vystoupil o několik schodů nad úroveň podlahy. Díval se úkosem na Goldfingera jako dobrý lovecký pes, který čeká na rozkaz. Goldfinger mu rychle pokynul. Korejec nevzrušeně zvedl pravou ruku vysoko nad hlavu a prudce udeřil její hranou jako sekerou do těžkého zábradlí z leštěného dřeva. Ozval se praskot a zábradlí se zkroutilo přeraženo uprostřed. Ruka se znovu zvedla a opět sjela dolů jako blesk. Tentokrát proletěla zábradlím a v její dráze zůstala roztřepená mezera. Štěpiny dopadaly s hlukem na podlahu parket. Korejec se vzpřímil a stál v pozoru očekávaje další rozkazy. V jeho obličeji nebyla ani stopa námahy ani pýchy za předvedený výkon.
Goldfinger pokynul a muž se k němu vrátil. Goldfinger řekl: „Vnější hrany jeho nohou jsou také takové. Oddjobe, římsu nad krbem!“ Goldfinger ukázal na těžkou desku z vyřezávaného dřeva nad ohništěm. Byla nejméně dva metry nad podlahou a asi patnáct centimetrů nad vrcholem Korejcova tvrďáku.
Korejec pronesl otázku, jíž se Bond marně snažil porozumět.
„Ano, odlož sako a klobouk,“ řekl Goldfinger a obrátil se opět k Bondovi. „Má chudák rozštěp patra. Myslím, že mimo mne mu sotva někdo rozumí.“
Oddjob smekl klobouk a svlékl sako a obojí pečlivě položil na podlahu. Pak vyhrnul nohavice až ke kolenům a zaujal pevný postoj zkušeného judisty.
„Bude lépe, když odstoupíte stranou, pane Bonde,“ řekl Goldfinger. „Tato rána přetne lidský krk jako stonek narcisu.“ Goldfinger odsunul stolek s nápojovým podnosem stranou, takže Korejec měl volnou dráhu. Měl však odstup nejvýše tří dlouhých kroků. Jak by vůbec mohl dosáhnout na římsu krbu?
Korejcovy přípravy Bonda fascinovaly. Mužovy šikmé oči v ploché masce obličeje se leskly nespoutanou energií. Člověk, který by stál takovému přízraku tváří v tvář, by mohl pouze padnout na kolena a oče…
