POSLEDNÍ A ZÁROVEŇ NEJVĚTŠÍ
Holubičí křidla, nebeský chór, andělské zpěvy – co ještě ví o nebi? Vypadalo to přesně jako nebe, jak mu o něm vyprávěla chůva – pocit letu, tma, zvuk miliónů harf.
Hluboký otcovský hlas mu řekl téměř do ucha: „U mikrofonu je kapitán letadla.“ (Aha! Kdo to asi je? Svatý Petr?) „Nalétáváme na přistáni. Prosím cestující, aby se připoutali a uhasili cigarety. Děkuji vám.“
Pak Bond opět upadl do bezvědomí.
První, co si poté uvědomil, byl mírný pocit kymácení. Hlas zaznívající odkudsi za jeho hlavou řekl: „Pozor, rampa je strmější, než se zdá.“
Ozval se hlomoz lítacích dveří. Něco Bonda udeřilo do vyčnívajícího lokte. Vykřikl a pokusil se sáhnout na loket a třít jej, ale jeho ruce byly bez vlády.
„Co ty víš. Poslouchej, Same, měli bychom snad zavolat doktora. Už přichází k sobě.“
Kovové nohy nosítek se dotkly země. Muž se zeptal: „Tak jak vám je, pane?“
„Kde jsem?“ V Bondově hlase byla panika. Pokoušel se vstát, ale nemohl. Na těle mu vyvstával pot. Bože! Snad to ještě nepatří k jeho minulému životu? Při tom pomyšlení pocítil úzkostné hoře. Cítil, jak ho v očích pálí slzy a stékají mu po tváři.
„Ale, ale! Žádné starosti, pane. Jste v pořádku. Tohle je Idlewild, New York, jste v Americe. Už nebudete mít žádné nesnáze.“ Muž se vzpřímil. Domníval se, že Bond je uprchlík z kdovíjaké země. „Same, hni sebou! Je šokovanej!“
„No jo!“ hlasy se vzdálily.
Bond zjistil, že může pohybovat hlavou, a rozhlédl se. Byl v bíle vymalované ošetřovně – pravděpodobně ve zdravotnickém oddělení letiště. Vedle něho stála ještě jedna nosítka. Byla to Tilly. Ležela v bezvědomí. Bledý obličej, ohraničený černými vlasy, měla obrácen ke stropu.
Dveře ošetřovny se otevřely. Stál u nich lékař v bílém plášti a držel je otevřeny pro další vcházející. Čilý, veselý Goldfinger prošel svižně mezi řadami lůžek. Za ním šel Oddjob. Bond otráveně zavřel oči. Proboha! Tak to tedy je!
Kolem nosítek se shromáždilo několik párů nohou, Goldfinger řekl radostně: „Je v dobrém stavu, viďte, doktore! U obou to je nervové zhroucení. A u obou v témže týdnu! Věřil byste tomu? Přičítám si však vinu, že jsem je nechal přepracovat. Teď mám povinnost je zase postavit na nohy. Pane doktore,“ Bond slyšel šustění bankovek, „děkuji vám za pomoc u přistěhovaleckých úřadů. Bohudíky oba mají platná víza a úřadům stačilo ujištění pana Aurica Goldfingera, že žádný z nich nehodlá násilím svrhnout vládu Spojených států.“
„Ovšem, pane Goldfingere, a děkuji vám. Jestli ještě něco… myslím, že venku máte připravenou soukromou sanitku.“
Bond otevřel oči a podíval se do míst, odkud doléhal lékařův hlas. Klidně a se zoufalou upřímností mu řekl: „Doktore, mně ani této dívce není vůbec nic. Byli jsme drogováni a dopraveni sem proti své vůli. Ani jeden z nás nepracoval ani nepracuje pro Goldfingera. Upozorňuji vás, že jsme byli uneseni. Žádám, aby mi byl umožněn styk s náčelníkem přistěhovaleckého úřadu. Mám přátele ve Washingtonu a New Yorku, kteří se za mě zaručí. Prosím vás, abyste mi uvěřil.“ Bond se díval upřeně do lékařových očí a zoufale si přál, aby mu uvěřil.
Lékař byl zmaten. Obrátil se ke Goldfingerovi. Ten potřásl hlavou – diskrétně, aby to Bonda neurazilo. Kradmo zvedl ruku a poklepal si jí na hlavu tak, aby to Bond neviděl. A přitom zvedl bezmocně obočí. „Víte, co tím chci říci, doktore. Už několik dní mu to trvá. Totální nervová vyčerpanost kombinovaná se stihomamem. Doktor Foch říkal, že ty dva stavy se často vyskytují současně. Bude to vyžadovat několik týdnů v nemocnici. Ale já ho dám do pořádku, ať to stojí cokoli. Je to šok podmíněný cizím prostředím. Snad vhodná injekce…“
Lékař se sklonil k svému kufříku. „Myslím, že máte pravdu, pane Goldfingere.“ Ozval se cinkot nástrojů.
Bond cítil na paži vlhký tampón. Povzdychl si. Proti jeho vůli se mu přes rty vyřinul vodopád kleteb. Pak ucítil bodnutí injekční jehly, otevřel ústa a křičel a křičel, zatímco lékař poklekl u nosítek a jemně, trpělivě stíral pot s jeho čela.
Nyní ležel v šedě vymalovaném pokoji bez oken. Svítidlo uprostřed stropu bylo jediným zdrojem světla. Kolem něho byly ve štukatuře dobře patrny štěrbiny a jimi pronikala do pokoje neutrální vůně a jemný šum klimatizační aparatury. Bond shledal, že se dokáže posadit. Náhle si uvědomil, že má hlad jako vlk a neukojitelnou žízeň. Kdy jedl naposledy? Jsou to dva nebo tři dny? Spustil nohy na podlahu. Byl nahý. Prohlížel své tělo. Oddjob si zřejmě počínal opatrně. Kromě několika vpichů na pravém předloktí na něm nebylo nic vidět. V místnosti byla jen pryčna, prostý stůl a židle. Všechno čisté, funkční a spartánské. Bond poklekl u zásuvek pod lehátkem a vytáhl je. Byly v nich všechny předměty z jeho kufru kromě hodinek a pistole. Byly tam i těžké boty, které měl na nohou při výpravě do Entreprises Auric. Otočil jedním z podpatků a zatáhl za něj. Z pochvy skryté v podrážce hladce vyklouzl široký nůž s dvojím ostřím. Když obemkl podpatek prsty, byla to docela užitečná dýka. Ověřil si, že nůž je i v druhé botě, a uvedl podpatky do původního stavu. Pak se oblékl a zapálil si cigaretu. Pokoj měl dvoje dveře; jen jedny z nich byly opatřeny klikou. Otevřel je. Ocitl se v malé, dobře vybavené koupelně se záchodem. Jeho toaletní potřeby byly rozloženy s perfektním smyslem pro pořádek. Vedle nich ležely dívčiny věci. Druhé dveře z koupelny vedly do jejího pokoje. Po polštáři byly rozhozeny její černé vlasy. Bond se přiblížil po špičkách a podíval se na Tilly. Klidně spala a kolem krásných úst se jí rozkládal úsměv.
O půl hodiny později už seděl na své pryčně, umyt a oholen, když se dveře bez kliky otevřely a stanul v nich Oddjob. Rozhlédl se pátravě po místnosti. Bond řekl energicky: „Oddjobe, chci spoustu jídla a rychle. A láhev bourbonu, sodovku a led. A taky krabici chesterfildek, king size, a buď moje vlastní hodinky, nebo jiné aspoň stejné kvality. Hoď sebou! A řekni Goldfingerovi, že s ním chci mluvit teprve, až se najím. Tak pohyb, pohyb! Nestůj tady a netvař se jako Pythie. Mám hlad!“
Oddjob vypadal, jako by byl zlostí bez sebe. Otevřel ústa, vydal zvuk podobající se čemusi mezi zlostným vyštěknutím a říhnutím. Plivl na podlahu a přibouchl za sebou dveře.
Goldfinger se tedy rozhodl, že je nezabije. Potřebuje, aby zůstali naživu. Bond se už brzy doví, proč.
Do té chvíle Bond zjistil o svém pokoji pouze, že je blízko vody a železničního mostu. Jestli je v New Yorku, mohlo to být buď na Hudsonu, nebo na Východní řece.
Snědl všechno jídlo a právě kouřil a usrkoval bourbon a sodovku, když se dveře znovu otevřely. Goldfinger vstoupil bez doprovodu. Byl oblečen jako běžný obchodník a vypadal odpočatý a veselý. Zůstal stát zády ke dveřím. Díval se pátravě.
„Dobré jitro, pane Bonde,“ řekl. „Vidím, že jste zase v pořádku. Doufám, že vám je milejší žít tady než být mrtev. Abych vám ušetřil spoustu konvenčních otázek, řeknu vám, kde jste a co se s vámi stalo. Pak vám předložím návrh, na který vyžaduji odpověď ano nebo ne. Jste rozumnější než většina lidí, takže vám jistě postačí stručné varování. Nepokoušejte se dramatizovat situací a zaútočit na mě nožem, vidličkou nebo lahví. Kdybyste se o to pokusil, zastřelil bych vás tímhle.“ Z pravé Goldflngerovy pěsti vyklouzla hlaveň malorážní pistole. „Užívám takových prostředků velmi zřídka, ale když to muselo být, vždycky mi stačila jedna kulka ráže 25. Střílím do pravého oka, pane Bonde, a nikdy neminu.“
„Nebojte se,“ řekl Bond. „S lahví od whisky tak přesně nezacházím.“ Povytáhl nohavici a přehodil jednu nohu přes druhou. „Pokračujte.“
Goldfingerův hlas zněl nyní roztomile. „Já jsem, pane Bonde, odborníkem nejen v kovech, ale i v jiných materiálech a dovedu ocenit všechno ryzí. Proto má ruka v posledním okamžiku zaváhala a nezničila nástroj takové kvality, jakým jste vy. Možná, že jsem se dopustil omylu. Rozhodně učiním nejrozsáhlejší opatření, která mě ochrání před důsledky mého impulzu. Dal jsem vám sedativa, zaplatil účet váš i slečny Mastertonové v hotelu a dal jsem odnést vaše zavazadla. Vaším jménem jsem telegraficky oznámil firmě Universal Export, že jste dostal nabídku na zaměstnání v Kanadě a letíte tam zjistit podmínky. Slečnu Mastertonovou jste vzal s sebou jako sekretářku. Trochu neohrabaný telegram, ale postačí. (Nepostačí, pomyslil si Bond, pokud nevložil do telegramu jednu z těch nevinných vět, podle které M pozná, že jde o autentický telegram. Od té chvíle Secret Service ví, že pracuji pod kontrolou nepřítele.) A jestli se snad domníváte, že budete vystopován, uvědomte si, že mi už nezáleží na vaší totožnosti. Oba jste dokonale zmizeli ze světa. Jestli vás zajímá, kde právě jsme, mohu vám to říci: jsme ve skladišti Hi-speed Trucking Corporation, kdysi váženého koncernu, který jsem koupil prostřednictvím pověřenců. Skladiště je perfektně zařízeno pro tajný štáb akce, o níž jsem se zmínil. Vy a slečna Mastertonová tu budete žít, bydlet, pracovat a – i když mám v tomto směru pochybnosti o sklonech slečny Mastertonové – budete se tu třeba i milovat.“
„Co budeme mít na práci?“
Poprvé, co znal Goldfingera, zpozoroval Bond opravdu oživení v jeho obličeji, který obvykle postrádal výrazu. Křivka jeho rtů prozrazovala stav blaženosti. „Jsem celý život zamilován, pane Bonde. Do zlata jsem zamilován. Miluji jeho barvu, jeho lesk, jeho božskou tíhu. Miluji strukturu zlata a jeho měkkou hladkost, kterou jsem se naučil určovat hmatem tak přesně, že určím ryzost zlatého prutu s přesností jednoho karátu. Miluji horký pach, který vydává, když je tavím. Ale nade vše miluji moc, kterou jen zlato poskytuje svému majiteli – kouzelnou moc, která ovládá energii, vymáhá práci, splní člověku každé jeho přání a vrtoch, a když je zapotřebí, kupuje těla, názory i duše. Já jsem, pane Bonde, celý život pracoval pro zlato a teď zase zlato pracuje pro mě a moje akce. Řekněte mi“ – a tu Goldfinger upřel na Bonda vážný pohled – „existuje na světě něco, co se svému majiteli tak odměňuje?“
„Mnoho lidí získalo bohatství a moc, aniž měli gram zlata. Ale chápu váš postoj. Kolik zlata máte a co s ním děláte?“
„Mám ho za dvacet miliónů liber, teď právě v New Yorku. Převádím je na místo, kde je potřebuji. Můj zlatý poklad je jako hromada kompostu. Přehazuji jej sem a tam na povrchu země a všude, kde jej rozhodím, země kvete. Sklidím úrodu a jdu dál. V tomto okamžiku zamýšlím svým zlatým kompostem podpořit a urychlit jistou americkou akci. Proto mám zlato v New Yorku.“
„Jak si ty akce vybíráte? Co vás k nim láká?“
„Podporuji každý podnik, který zvětší mou zásobu zlata. Investuji, pašuji, kradu.“ Goldfinger udělal rukama sugestivní gesto.
„Který je ten nejnovější podnik? Jak s ním souvisíme my dva, slečna Mastertonová a já?“
„Nejnovější podnik, pane Bonde, je zároveň poslední. A také největší.“ Goldfingerův pohled byl v tomto okamžiku bezvýrazný, obrácený dovnitř. Jeho hlas byl tichý, jakoby naplněný úctou k tomu, co svým vnitřním zrakem viděl. „Člověk zdolal Mount Everest a dosáhl hlubin oceánu. Vystřelil své lidi do kosmu a rozbil atom. Vynalézá, konstruuje a tvoří ve všech oborech lidského úsilí a všude triumfuje, láme rekordy a tvoří divy. Řekl jsem »ve všech oborech«, ale existuje jeden velmi zanedbaný obor, pane Bonde. Je to lidská činnost nepřesně označovaná jako zločin. Tak zvané zločinné hrdinské činy, které provedli jednotliví lidé – nemám ovšem na mysli jejích blbé války, v nichž se navzájem neohrabaně vraždí – mají trapně malé rozměry: malé bankovní loupeže, malé podvůdky, krejcarové padělky. A přece jen několik mil odtud čeká příležitost k největšímu zločinu dějin. Scéna je připravena, ještě dnes odpoledne bude dokončen scénář a přečten hlavním účinkujícím. Potom započnou zkoušky a za týden se zvedne opona, aby bylo sehráno jediné – a jedinečné – představení.“
Ani stopy po šílenství, uvažoval Bond. Goldfinger má na mysli jakýsi fantastický čin, ale zvážil své vyhlídky a shledal, že jsou příznivé. Nahlas řekl: „Co dál? Jaký je to čin a jakou my v něm máme úlohu?“
„Je to loupež, pane Bonde. Loupež, která nenarazí na žádný odpor, ale která bude vyžadovat přesné provedení. Bude při tom hodně administrativní práce. Než jste mi nabídl své služby, zamýšlel jsem dát se do toho sám. Ale vy jste ochoten spolupracovat se slečnou Mastertonovou ve funkci sekretářky. Částečně jste už byli odměněni tím, že jsem vám daroval život. Až bude operace úspěšně dokončena, dostanete milión liber ve zlatě. Slečna Mastertonová půl miliónu.“
„To je přece řeč!“ vykřikl Bond. „Ale co to bude? Máme uloupit druhý konec duhového oblouku?“
„Ano,“ přitakal Goldfinger. „Právě něco takového. Uloupíte zlato v hodnotě patnáct miliard dolarů, přibližně polovinu zlata vytěženého na celém světě. Obsadíme Fort Knox, pane Bonde.“
