Kapitola dvacátá třetí
"KDE JE ZEDAR?" ZEPTALA SE TETA POL a zvedla svoji uslzenou tvář od Durnikova mrtvého těla, aby s krvelačným výrazem v očích pohlédla na svého otce.
"Nechal jsem ho tam dole," odpověděl smutně Belgarat.
"Mrtvého?"
"Ne."
"Přines ho zpátky."
"Proč?"
"Aby se mi postavil." Její oči planuly.
Starý muž zavrtěl hlavou. "Ne, Pol," řekl jí. "Ještě nikdy jsi nikoho nezabila. Nech to tak, jak to je."
Jemně položila Durnikovo tělo na podlahu a postavila se. Její bledá tvář byla zbrázděná zármutkem a strašlivou potřebou. "Pak půjdu za ním," prohlásila a pozvedla paže, jako by chtěla udeřit do země pod svýma nohama.
"Ne," opáčil Belgarat a také zvedl ruku. "Nepůjdeš."
Stáli tváří v tvář, ponořeni do vzájemného souboje. Teta Pol vrhla mrzutý pohled, když Belgarat překazil její záměr. Nicméně znovu pozvedla paži, aby seslala sílu svojí vůle vstříc zemi, ale Belgarat byl neústupný.
"Nech mě jít, otče."
"Ne."
Zdvojnásobila úsilí a kroutila se, jako by se chtěla vymanit z jeho neviditelného sevření. "Nech mě jít, starouši," prosila
"Ne. Nedělej to, Pol. Nerad bych ti ublížil."
Ještě jednou se pokusila zlomit jeho vůli, tentokrát mnohem zuřivěji, ale Belgarat její snahu opět zkřížil. Jeho tvář ztuhla a sevřel čelist.
Do posledního výpadu vložila celou sílu své mysli, aby zbořila překážku, kterou vztyčil. Avšak starý muž zůstal neoblomný. Nakonec jí poklesla ramena, obrátila se, poklekla vedle Durnikova těla a opět se dala do pláče.
"Je mi to líto, Pol," řekl jemně. "Nikdy jsem nechtěl takové věci dělat. Jsi v pořádku?"
"Jak se můžeš takhle ptát?" tázala se trhaně a lomila rukama nad strnulým tělem kováře Durnika,
"Tak jsem to nemyslel."
Obrátila se k němu zády a ukryla tvář v dlaních.
"Myslím, že bys tak jako tak nedosáhla svého, Pol," pronesl starý muž. "Víš stejně dobře jako já, že, co jeden z nás udělá, druhý nemůže odčinit."
Po chvíli tiše promluvil Silk a jeho fretčí obličej vypadal překvapeně. "Cos mu provedl?"
"Vzal jsem ho dolů pod skálu. A tam jsem ho uzavřel."
"To nemůže uniknout stejným způsobem jako ty?"
"Ne. Teď už je to nemožné. Magie je myšlenka a nikdo nemůže přesně zopakovat myšlenku někoho jiného. Zedar je ve skále uvězněn navěky - nebo do té doby, než se ho rozhodnu vysvobodit."
"Ale vždyť umře, nebo snad ne?"
Belgarat zavrtěl hlavou. "Ne. To je součást mého trestu. Zůstane ve skále až do konce dní."
"To je příšerné, Belgarate," řekl škodolibým hlasem Silk.
"Tohle jakbysmet," odvětil krutě Belgarat a ukázal naDurnika.
Garion slyšel všechno, co říkali, dokonce je jasně viděl, ale připadalo mu, že je někde úplně jinde. Co dělali ostatní, bylo na okraji jeho pozornosti. Soustředil se jen na jediné a tím jediným byl Kal Torak, jeho nepřítel.
Neklidné pohyby dřímajícího Boha byly stále patrnější. Gario-novo několikanásobné vědomí - zčásti jeho vlastní, zčásti pocházející od Orbu a to vše překryté všudypřítomným suchým hlasem v jeho mysli - pociťovalo bolest, která za hýbáním zmrzačeného Boha stála. Torak ve svém polospánku trpěl. Zraněný člověk se za určitou dobu uzdraví a jeho bolest postupně slábne, až úplně zmizí, protože bolest neodmyslitelně patří k lidskému údělu. Člověk se rodí, aby čas od času stonal a schopnost uzdravit se si na svět přináší s sebou. Bůh je však nezranitelný, a proto tuto schopnost nemá. A tak tomu bylo s Torakem. Oheň, který na něj vyšlehl z Orbu, když jej použil k rozdělení světa, ho stále spaloval a za nekonečná staletí, jež uběhla od jeho zmrzačení, bolest ani v nejmenším nepolevila. Tvář Dračího Boha se pod ocelovou maskou stále škvařila a jeho vypálené oko pořád vřelo ve svém důlku. Garion se zachvěl a skoro ho přepadla lítost nad Torakovou neustálou bolestí.
Dítě, Dejruk, se vymanilo ze Se'Nedřina objetí a rozběhlo se přes kamennou podlahu hrobky, jeho malý obličej by! napjatý. Zastavil se a položil ruku na Durnikovo rameno. Jemně mrtvým mužem zatřásl, jako by se ho pokouše! vzbudit. Vypadal zmateně, když kovář neodpovídal. Zatřásl jím j…