Kapitola sedmá
TÉMĚŘ CELÝ DALŠÍ TÝDEN NEÚNAVNĚ postupovali dál severním směrem, avšak osadám roztroušeným po nadrackém hvozdu se raději vyhýbali. Garion si všiml, že noci jsou stále kratší. Od doby, kdy dosáhli úpatí vrcholků ohraničujících severní oblast, opravdová tma zmizela. Večer se nořil do světélkujícího pološera, z něhož po několika hodinách povstávalo ráno, jako by slunce očekávalo chvíli, kdy má vyjít, těsně pod úrovní obzoru.
Severní oblast končila na horním okraji nadrackého hvozdu a celkově nebyla tak hornatým územím jako hraniční hřeben štítů - dlouhý pás země, který čněl k nebesům a dotvářel ráz celého světadílu, když se jako páteř táhl širými dálavami až k východu. Jak stoupali hrůzostrašnou stezkou vzhůru, vstříc horskému sedlu sevřenému dvěma zasněženými vrcholky, stromy kolem nich byly stále zakrslejší a nakonec zmizely úplně. Belgarat zastavil na konci posledního porostu a nařezal půl tuctu delších větví.
Vítr, jenž vál od štítů dolů, mrazivě řezal, jako by přinášel poselství věčné zimy. Když dosáhli vrcholku posetého několika balvany, Garion poprvé pohlédl na nezměrnou pláň, která se rozprostírala pod ním. Stromy nedotčenou rovinu pokrývaly vysoké traviny, které se díky bludnému větru pohybovaly v dlouhých vlnách. Onou pustinou se bezcílně klikatily řeky a tisíce malých jezírek ubíhajících za obzor se modře blyštily v paprscích severního slunce.
"Jak daleko se ta planina táhne?" zeptal se tiše Garion.
"Odsud až k polárnímu ledu," odvětil Belgarat. "Několik set leguí."
"A nikdo jiný kromě Morindim tam nežije?"
"Nikdo nechce. Převážnou většinu roku je pláň ponořena do sněhu a temnot. Celých šest měsíců tudy můžeš bloumat, aniž bys viděl slunce."
Skalnatým svahem sjížděli dolů k planině, když v žulovém srázu, který působil jako předěl mezi samotným pohořím a přilehlými pahorky, nalezli mělkou jeskyni. "Chvíli zde pobudeme," rozhodl Belgarat a svému unavenému oři přitáhl uzdu. "Musíme udělat určité přípravy a koně si potřebují odpočinout."
Po několik následujících dní byli plně zaměstnáni, protože Belgarat se rozhodl důkladně změnit jejich vzhled. Silk nakladl hrubé pastí na králíky, kteří pobíhali vysokou travou, Garion se potuloval po pahorcích, kde hledal určité hlízovité kořeny a podivně vonící květinu s bílým květem. Belgarat seděl v otvoru jeskyně a ze svých větví vytvářel různé náčiní. Garion nasbíral úrodu tmavě hnědého barviva, kterým Belgarat pečlivě potřel jejich obličeje. "Morindim jsou tmaví," vysvětloval, když Silkoví potíral ruce a záda. "Tmavší než Tolnedřané nebo Nyissánci. Za pár týdnů barva sleze, což je dost dlouho na to, abychom stihli projet."
Poté co všechny do sněda natřel, rozmačkal neobvykle vonící květinu, aby vydala trochu syté černě. "Silkovy vlasy mají tu správnou barvu už teď," řekl, "a moje zůstanou skryté, ale Garionovy určitě ne." Rozředil trochu černě vodou a obarvil Garionovy pískové vlasy na černo. "Takhle je to lepší," poznamenal, když byl hotov, "a zbylo i na tetování."
"Tetování?" překvapeně vyhrkl Garion.
"Morindim se pečlivé zdobí."
"Bude to bolet?"
"Nebudeme se tetovat doopravdy, Garione," ubezpečil ho s mrzutým pohledem Belgarat. "Trvá moc dlouho, než se tetování zahojí. Navíc se bojím, že by tvoje teta zešílela, kdybych jí tě přivedl s obrázky vypíchanými po celém těle. Abychom se dostali přes území Morindim, bude tato čerň stačit. Pak, doufám, sleze."
Silk seděl před jeskyní, nohy křížem a z králičích kožek sešíval oblečení. Celému světu se muselo zdát, že je odjakživa krejčím.
"Nezačnou po několika dnech zapáchat?" otázal se Garion a svraštil nos.
"Nepochybně," připustil Silk, "ale nemám dostatek času na to, abych kůže vydělal."
Když Belgarat později pečlivě maloval tetování na jejich obličeje a přitom jim vysvětloval, co znamenají převleky, které se chystali obléci, "Garion bude hledající," pronesl.
"Co to je?"
"Nehýbej se," řekl Belgarat, když havraním brkem soustředěně maloval čáry pod Garionovýma očima. "Cesta hledání je morindský r…
