Kapitola druhá
NÁSLEDUJÍCÍ DVA DNY PROJÍŽDĚLI PUSTINOU, kde z kamenité půdy vyrůstaly jen zakrslé stromy. Každým dnem slunce hřálo více a blankytně modrá obloha je doprovázela cestou hlouběji a hlouběji do nitra sněhem pokrytých hor. Kopce protkávaly různé točité pěšiny, bludně se vinoucí mezi zářivě bílými vrcholky či loukami divokých rostlin, se kterými si pohrával horský vítr. Vzduch byl prosycen pryskyřičnou vůní jehličnanů, tu a tam zahlédli srnce, jak se pase nebo jak je velkýma překvapenýma očima napjatě sleduje, dokud mu nezmizeli z dohledu.
Belgarat sebejistě udržoval východní kurs a působil velmi pozorně a ostražitě. Po polospánku, v němž trávil jízdu rovnými cestami, nebylo ani stopy, jako by zde v horách omládl.
Potkali skupinu, tvořenou převážně v kůži oděnými Nadraky, ačkoli již předtím zahlédli hlouček Drasnijců, jak stoupá příkrým svahem, a jednu postavu v dáli, snad Tolnedřana. S Nadraky pohovořili krátce a opatrně. Hory Gar og Nadraku byly hlídány přinejlepším nedostatečně a těm, kteří do nich vstoupili nezbývalo, než aby se o vlastní bezpečí starali sami. Jedinou výjimkou jejich nedůvěřivé uzavřenosti bylo setkání s mnohomluvným starým zlatokopem na oslu, jenž se jednoho rána vynořil ze stínu namodralých stromů. Měl rozcuchané bílé vlasy a jeho nesourodé oblečení vypadalo jako sešité z hadrů odhozených podél cesty. Měl opálený vrásčitý obličej, byl ošlehaný větrem jako stará, dobře vydělaná kůže a modré oči mu vesele jiskřily. Připojil se k nim bez náznaku jakékoliv obavy z přivítání a okamžitě začal povídat, jako by pokračoval v nedávno přerušeném hovoru.
Jeho hlas obsahoval komický nádech a způsob, jakým mluvil, Gariona okamžitě zaujal.
"Už je to snad deset let, nebo víc, kdy jsem naposledy projížděl tuhle stezku," začal a pobídl svého osla, aby se zařadil vedle Gariona. "Do tyhle časti hor často nevyrážím. Naplaveniny odsud dolů jsou přerejžovaný nejmíň stokrát. Kterou cestou se dáváte vést?"
"To opravdu nevím," odpověděl Garion opatrně. "Nikdy jsem tady nahoře nebyl, tak jenom následuji."
"Když vyrazíte na sever, můžete najít lepší písek," radil muž na oslu, "nahoře u Země Morindim. Musíte tam, samozřejmě, dávat pozor, ale, jak se říká, risk je zisk." Zvědavě pošilhával po Garionovi. "Ty nejsi Nadrak, že ne?"
"Sendar," krátce odpověděl Garion.
"V Sendarii jsem nikdy nebyl," zauvažoval starý zlatokop. "Vlastně jsem nebyl nikde - akorát tady." S oddanou láskou v oku se rozhlédl po zasněžených vrcholcích a hlubokých zelených lesích. "Ani jsem nikam jinam jít nechtěl. Mám to tady za těch sedmdesát let prošťouraný skrz naskrz a nikdy jsem z toho nic pořádnýho neměl, kromě potěšení, že jsem tady. Jednou jsem našel písečnej nános a tam bylo takovyho červenýho zlata, že to vypadalo, jako kdyby ten písek krvácel. Ale chytla mě tam zima, a tak jsem k smrti zmrzlej šel pryč."
"Vrátil ses tam další jaro?" vyhrkl náhle Garion.
"Měl jsem to v úmyslu, ale tu zimu jsem hodně pil - našel jsem totiž docela dost zlata. No a chlast mi úplně vymyl hlavu. Když jsem příští rok vyrazil, vzal jsem si s sebou pár soudků. To je vždycky chyba. Chlast člověka v horách otupí tak, že není schopnej dávat pozor na věci, kterejch je třeba si všímat." Zaklonil se a přemítavě pohladil své břicho. "Dojel jsem k planinám na severu hor - až nahoru k Zemi Morindim. A tam si říkám, že bude lepší, když z tý roviny sjedu pryč. No, abych to zkrátil, narazil jsem na tlupu Morindskejch a oni mě zatkli. Na den, nebo tak nějak, mě zavřeli do pivního sudu a já byl odkázanej jen na svoje uši. Měl jsem štěstí. Morindský jsou pověrčiví a věřili, že jsem posedlej. To mi nejspíš zachránilo život. Drželi mě pět, snad šest let a pokoušeli se uhádnout nějakej smysl v mým opilým blábolení - jednou jsem vystřízlivěl a tohle všechno viděl, a tak jsem si dával pozor, abych pořadně žvatlal. Nakonec je poslouchání těch žvástů unavilo a už mě moc pečlivě nehlídali, no a tak jsem pláchnul. Ale po ty době jsem zapomněl, kde přesně ta říčka leží. Teď …
