Dvacet osm
Když se druhý den rozednilo, obloha byla jasná a bezmračná. Na úbočí před táborem wargalů se převalovala řídká mlha, ale vycházející slunce ji rychle rozpouštělo.
Nepřátelé byli vzhůru. Znovu zaplály ohně na vaření a do vzduchu nad řadami nízkých černých stanů stoupaly tenké stužky kouře. Ve srovnání s úhlednými řadami stanů Duncanovy armády – které byly předchozího večera sbaleny a naloženy do vozů jedoucích napřed – působily řady nepřátelských stanů neupraveným, nepřehledným dojmem.
Duncan přecházel za hliněnými valy navršenými za palisádou z naostřených kůlů. Jeho muži byli neklidní, ale to se dalo čekat. Koneckonců se měli brzy střetnout s novými a neznámými nepřáteli. Navíc čelili téměř čtyřnásobné přesile. Nechal je nastoupit už před rozbřeskem, kdyby se Morgarath pokusil překvapit je útokem za svítání. Nyní by však bylo zbytečné udržovat je v napětí a pohotovosti.
„Uvolněte se, vojáci,“ nabádal své muže. „Povolte si zbroj a odložte zbraně. Nepřijdou dřív než za několik hodin.“
Viděl, jak se wargalové hemží v nepřátelském ležení. Chodili si pro jídlo do táborových kuchyní a sedali si na zem, aby se najedli. Uprostřed tábora se Morgarath se svými kamarádíčky rozvaloval u stolu, zatímco jim sluhové nosili jídlo a pití.
„Snězte si příděly,“ řekl Duncan vojákům. „Nemělo by smysl bojovat s prázdným žaludkem.“
Táboroví kuchaři nejenže podávali předchozího večera teplé jídlo, ale také nechali vojákům studenou snídani: pečené maso a chlebové placky. Za čekající armádou hořely ohně a jeden muž z osmi – vojáci byli rozděleni na osmičlenné jídelní skupiny – vařil vodu na horké nápoje pro své druhy.
Duncan vycítil, že napětí trochu opadlo. Jeho muži si sedli do vlhké trávy, uvolnili si zbroj, odložili těžké přilby a oštěpy a dali se do jídla. Přecházel po opevnění sem a tam, ale pak si uvědomil, že tím jejich zjitřené nervy zrovna moc neuklidní. Všiml si, že Arald s Davidem také pozorují nepřátelský tábor pod svahem, a zavolal je k sobě.
Jeho pobočník šel za ním a on se teď k němu otočil. „Přines nám něco k snídani, Waltere,“ požádal ho, když se k němu připojili druzí dva muži.
Walterova hlava poslušně poskočila nahoru a dolů. „Ano, pane. Mám vám prostřít stůl?“
Duncan zavrtěl hlavou. Chtěl, aby jeho muži viděli, že má stejné jídlo a podmínky jako oni.
„Myslím, že na zemi to stačí,“ odpověděl. Pak se otočil k nejbližší skupině mužů a s úsměvem se zeptal: „Co říkáte, vojáci? Je půda dost měkká pro královský zadek?“
Vojáci se zachechtali. Jeden z nich – prošedivělý veterán – se zvedl a přešel k Duncanovi a jeho vrchním důstojníkům. Naoko si prohlédl půdu, odmetl pár větviček a kamínků, potom rozprostřel svůj umolousaný šátek a pokynul králi, ať se posadí.
„A je to, můj pane. Vaše královská zadnice tady bude mít pohodlí.“
Ostatní muži se taky zasmáli. Duncan se na něj zazubil. „Jestli ne, tak tě dám večer vsadit do klády,“ pohrozil mu. „Vzali jsme přece s sebou klády pro trestance, viďte, sire Davide?“
„Nepochybně, můj pane,“ odvětil s vážnou tváří David.
Veterán se zařehtal a vrátil se mezi své druhy. Trojice vrchních důstojníků se posadila, spustila nohy přes okraj příkopu a zakousla se do chleba s masem, který jim přinesl Walter. Ten potom ještě došel pro konvici s kouřící kávou. Duncan zaváhal a rozhlédl se, aby se přesvědčil, že jeho muži také dostali horké nápoje. Pak se zhluboka napil a spokojeně se olízl.
„Áááá!“ protáhl. „Není nad horkou kávu po ránu.“
„Kdy asi zaútočí, můj pane?“ zeptal se jeden z mladších vojáků sedících za nimi.
Duncan mu věnoval povzbudivý úsměv. „Myslím, že jim to ještě chvíli potrvá. Nejsou zrovna nejlépe zorganizovaní ani disciplinovaní. Musejí se najíst, potom se zase sešikovat a vytáhnout. Řekl bych, že máme ještě pár hodin. Prospěte se, jestli můžete. Já to rozhodně udělám.“
S těmi slovy zvedl ruce a sundal si přilbu, potom posunul meč stranou, aby ho nezalehl, a natáhl se na měkkou půdu. Zavřel oči a koutkem úst řekl Araldovi: „Na všechno dohlédni. Vzbuď …
