Devatenáct
Halt obsadil Crowleyho velitelský stan před hradem Araluenem. Crowley bydlel na hradě podobně jako Duncan, ale připadalo mu praktičtější mít hlavní štáb blízko tábora vojáků a svých hraničářů. „Do hradu vede spousta schodů, po kterých bych musel pořád běhat sem a tam,“ řekl tehdy s nenuceným úsměvem Haltovi.
Jednalo se o velký vojenský stan s jednou místností, stolem uprostřed a polním lůžkem u plátěné stěny. Jinak se v něm nenacházel skoro žádný nábytek. Crowley si dával záležet na tom, aby byl připravený kdykoli vyrazit. Až vojsko vytáhne k Ashdownské brázdě, velitel hraničářů nejspíš nechá stan se stolem i lůžkem tady a vystačí si s malým hraničářským stanem pro jednoho a prostou podložkou na spaní.
Halt nyní seděl u stolu a podmračeně pročítal seznam hraničářů, který mu předal Farrel. Papírování nesnášel, bylo však třeba získat představu o mužích, jimž bude v Crowleyho nepřítomnosti velet.
Devět z nich už samozřejmě znal. Jednalo se o ty, kteří se k němu a Crowleymu přidali, když projížděli královstvím a hledali hraničáře věrné králi a ochotné postavit se Morgarathovi. Devět, pomyslel si s lítostí. Bylo jich deset, než chudáka Pritcharda zabili Morgarathovi lidé před tunelem, kterým utekli z hradu Gorlanu.
Od doby, kdy se roznesla zpráva o Morgarathově ústupu do Deštných a temných hor, se jejich řady rozrostly. Do Araluenu se vrátilo dalších devět bývalých hraničářů a znovu vstoupilo do králových služeb. Brzy se k nim snad přidají další. Morgarath je vyštval do jiných zemí, když se rozhodl jejich sbor zničit. Většinu falešně obvinil z těžkých zločinů a přinutil je odstoupit – a uprchnout ze země.
Halt zlostně zabručel. Crowley byl mnohem způsobilejší je zhodnotit než on. Většinu jich nejspíš znal osobně, kdežto Halt byl pořád ještě nováček – v království i v hraničářském sboru.
Musel však uznat, že Farrel mu ohromně pomohl. Těžká zlomenina nohy ho pořád ještě omezovala v pohybu, ale administrativní práci zastával dobře. Navíc patřil ke starším hraničářům. Všechny vracející se hraničáře znal – když ne osobně, tak alespoň podle jména a pověsti. Společně s Haltem procházel záznamy a každého hraničáře Haltovi stručně zhodnotil.
Hodnocení bylo většinou pozitivní. Halta to nepřekvapilo, koneckonců hraničáři si své učně pečlivě vybírali. Ale přinejmenším jeden z nich ho přinutil ostražitě povytáhnout obočí.
„Denison,“ řekl Farrel a poklepal na složku. „S ním by mohly být problémy.“
Halt pohlédl na list před sebou. Denison byl hraničářem deset let. Čekal by, že někdo takový bude spolehlivým přírůstkem jejich malé skupiny.
„Co je s ním?“ zeptal se na rovinu.
Farrel sešpulil rty a pokusil se dát dohromady co nejspravedlivější odpověď. „No… umí být trochu arogantní. Moc si o sobě myslí, jestli mi rozumíš. Když přijel, poznal jsem, že mu vrtá v hlavě, proč byl velitelem sboru jmenován Crowley. Denison je zkušenější. Hraničářem je mnohem déle než Crowley.“
„To ještě neznamená, že je lepší,“ zdůraznil Halt.
Farrel přikývl. „To je pravda. Ty to víš a já to vím taky. A nejspíš i Crowley. Ale nepokoušej se to vysvětlovat Denisonovi. Od chvíle, kdy přijel, čekám jenom na to, kdy se mezi ním a Crowleym něco semele – něco ve smyslu: Proč bych tě měl poslouchat, ty namyšlený jelimánku?“
„A já jsem samozřejmě nejen mladší a méně zkušený než Crowley, ale ještě k tomu přivandrovalec,“ dovtípil se Halt.
Farrel zabubnoval prsty na stůl a zapátral po taktním způsobu, jak mu dát za pravdu. Pak usoudil, že takt není potřeba.
„Přesně tak,“ souhlasil. „Myslím si, že když ho začneš komandovat, tak by mu to mohlo vadit.“
Halt sešpulil rty. „Já ho nehodlám komandovat, jak jsi to nazval. Ale přímý rozkaz by přece poslechl.“
„Měl by, to je jasné. Ale moc se nediv, když to neudělá.“
„Báječné,“ zamumlal Halt. „To mi ještě scházelo.“
Zvedl pohled ke vchodu do stanu a ke Crowleyho písaři, který do něj právě nakoukl. Timothy byl mladý, bylo mu sotva dvacet, ale číst a psát uměl zázračně dobře, a právě proto ho Crowley …
