Dvacet
Ostatní hraničáře našli sedmdesát kroků za prvními stromy na malém lesním palouku, kde se utábořili.
Nadšeně Egona přijali do skupiny. Nikdo nekomentoval skutečnost, že je na kůži promočený, ale Berrigan a Leander mu rychle našli náhradní kalhoty a košili a pomohli mu rozvěsit mokré oblečení kolem ohně, aby rychleji uschlo. Dokonce na ně z tenkých větví vyrobili jakýsi stojan.
Halt dopoledne cestou k Seacliffu ulovil srnku. Nabodl kýtu na rožeň, zavěsil ji nad oheň a čas od času ji obracel. Šťáva s tukem kapala do ohně a padala na do ruda rozpálené uhlíky, ze kterých při tom pokaždé vyšlehly plameny. Pečící se maso vonělo hladovým mužům přímo božsky. Egon však pohlédl na rožnícíse kýtu s povytaženým obočím.
„Já myslel, že vysokou smí v lese lovit jenom král,“ poznamenal vlídně.
Halt na něj s vážnou tváří pohlédl a otočil kýtu na rožni, takže do ohně začalo kapat ještě víc tuku a výsledkem bylo další mračno lahodně vonícího kouře. „Dopřál by nám ji,“ řekl. „Má laskavé srdce a nesnese pomyšlení, že by jeho věrní hraničáři měli v lese hladovět.“
Leander mezitím nasbíral divoké byliny na salát. Natrhal je na malé kousky a pak je zalil kyselou zálivkou z octa smíchaného s olejem. Berrigan našel plochý kámen a hnětl na něm velkou hroudu těsta jako na stole. Vytvaroval bochník, zatlačil ho do popela na kraji ohniště a pak na něj nahrnul silnou vrstvu žhavých uhlíků.
Když bylo jídlo hotové, krajíce čerstvě upečeného chleba obložili tlustými plátky šťavnatého srnčího masa a pak je ještě ozdobili Leanderovým salátem. Sytá chuť zvěřiny příjemně kontrastovala se štiplavou chutí salátu a lahodná šťáva z masa se vsakovala do stále ještě teplého chleba. Veškerý hovor při jídle ustal a ticho kolem táborového ohně občas přerušilo jen blažené vzdychnutí neboo spokojené mlasknutí.
Po jídle vydrhli talíře a příbory a to, co nesnědli, si zabalili na později. Zbyla jim polovina bochníku; ráno si ho opečou nad žhavými uhlíky a dají si ho ke snídani. Nasycení a spokojení hraničáři se sesedli do půlkruhu kolem ohně a zády se opřeli o kmeny několika padlých stromů.
Berrigan vytáhl svou gitarru, a brnkal na ni tiché nahodilé akordy. Halt a Crowley jako obvykle upíjeli kávu, zatímco Berrigan a Leander se dělili o lahvinku vína. Nabídli i Egonovi, ale ten rázně zavrtěl hlavou.
„Stačí mi voda,“ prohlásil. Crowley, nepovšimnut ostatními, tu výměnu pozoroval a souhlasně pokýval hlavou.
Upadali do příjemné otupělosti, kterou vyvolala kombinace dlouhé jízdy na čerstvém vzduchu, dobrého jídla pod jejich opasky a ohně sálajícího do jejich tváří a kontrastujícího se svěžím nočním vzduchem. Brzy bude čas uložit se ke spánku a jeden z nich dostane za úkol tři hodiny držet hlídku.
Zatím ale mohli všichni odpočívat a toulat se v myšlenkách, kam se jim zachtělo.
Když tedy Halt promluvil, ostatní zareagovali tlumeným spokojeným mumláním.
„Musíme něco probrat,“ oznámil.
Leander tiše zaúpěl. Ležel pohodlně natažený na své teplé pláštěnce, hlavou se opíral o kládu a bradu měl opřenou o hruď. Nohy ho pobolívaly po celodenní námaze. Nebyla to silná ani nepříjemná bolest, naopak se jednalo o blažený pocit, který přichází ve chvíli, kdy se člověk může po náročném dni konečně natáhnout a uvolnit si svaly.
„Probereme to zítra,“ navrhl Berrigan a zahrál na gitarru další akord.
„Teď,“ řekl pevně Halt. Ostatní na něj trochu podrážděně pohlédli.
„Nerad mluvím s prázdným žaludkem,“ prohlásil Crowley.
Halt na něj upřel pohled. „Vždyť nemáš prázdný žaludek,“ připomněl mu. „Máš ho plný zvěřiny, chleba, salátu a kávy.“
Crowley se nad tím zamyslel a zazíval na celé kolo. „Tím hůř,“ řekl. „S plným žaludkem mluvím ještě méně rád než s prázdným.“ Usmál se a doufal, že jeho odpověď Halta odradí od toho, co s nimi chtěl probírat. Jenže Halt z něj nespouštěl zrak.
Crowley mrzutě zabručel a trochu se narovnal. „No dobře,“ souhlasil. „Tak si tedy promluvíme.“
Egon se rozhlédl po tvářích svých nových druhů. Říkal si, že jako nejnovější člen skupiny by neměl vy…
