Hraničářův učeň – První roky 1: Turnaj na Gorlanu (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Devatenáct

Převozník dopravil přes kanál dalšího cestovatele a rozhodl se počkat na Crowleyho návrat.

Pohodlně se uvelebil u bočního zábradlí a dumal na sluníčku, když vtom zaslechl tiché zaržání blížícího se koně.

Prudce otevřel oči a pak je vykulil ještě víc, když zjistil, že se neblíží jeden, ale dva koně. První byl Kroper a jel na něm ten mladý zrzavý hraničář. Druhý kůň klusal pár kroků za Kroperem. Jeho jezdec neseděl vzpřímeně v sedle, ale visel na něm jako pytel brambor – s hlavou na jedné a nohama na druhé straně. Vydával neustálé tiché sténání.

Převozník se zvedl a přešel k rampě spuštěné na pláž. Prám se zlehka pohupoval na mělké vodě na samém okraji úzkého průlivu.

„Vracíme se na pevninu,“ oznámil mu Crowley.

Převozník nepřítomně přikývl a zadíval se na muže přehozeného přes koně. Musel se sehnout, aby mu lépe viděl do tváře. „Vždyť je to…“

Crowley rázné kývl. „Ano. Seacliffský hraničář. Pomáhám mu najít něco, co ztratil.“

„A co to je?“ zeptal se převozník, kterého to upřímně mátlo. Crowley mu pohlédl do očí.

„Důstojnost,“ odpověděl.

Převozník otevřel ústa, chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel.

„Chápu,“ utrousil. „Tak s ním pojďte na palubu.“

Crowley vyjel po mírně nakloněné rampě na loď. Egonův kůň ho krotce následoval. Hraničář sesedl a ukázal na bezvládné tělo přehozené přes sedlo. „Pomozte mi ho sundat, ano?“

Převozník chytil Egona na jedné straně, Crowley na druhé a společně ho složili na palubu prámu.

Egon opřel hlavu o boční zábradlí a schoulil se s rukama přitisknutýma k břichu.

„Co je mu?“ zeptal se převozník.

„Má zažívací potíže,“ vysvětlil mu Crowley. Už nedodal, že ty potíže vyvolala jeho pravá pěst.

Muž ponuře přikývl. „To tady bývá každou chvíli.“

Crowley mu zaplatil za svezení a převozník začal přitahovat lano natažené od pevniny k ostrovu a pomalu při tom postupoval od přídě k zádi. Prám vyplul na hlubší vodu a znovu se ozvalo pravidelné šplouchání vlnek narážejících do přídě.

Crowley sklonil zrak k šedovlasému hraničáři schoulenému na palubě. Měl nepříjemný pocit, že Egon bude jejich prvním nezdarem. Při tom pomyšlení svraštil čelo.

Na úkol, který je čekal, jich bylo málo a ztráta byť jen jediného muže by znamenala velký rozdíl.

Až dosud ho ani nenapadlo, že by některý z propuštěných hraničářů mohl odmítnout jeho plán.

Předpokládal, že se k němu a k Haltovi všichni bez výhrad přidají.

Ale Egon? Zdálo se, že ztratil morálku a smysl pro povinnost. Bylo to pochopitelné, pomyslel si Crowley. Nejspíš už se těšil do výslužby. Když mu v tak pokročilém věku sebrali domov a připravili ho o živobytí, musela to být pro něj otřesná zkušenost.

„Ještě jednou tě zkusíme přesvědčit,“ řekl tiše. „Pak budeme muset jet dál.“

„Prosím?“ optal se převozník, který se plahočil kolem Crowleyho při nekonečném tahání lana od přídě k zádě a pak ten úkon opakoval znovu a znovu.

„To nic,“ řekl mu Crowley. „Jen přemýšlím nahlas.“

Převozník zabručel a věnoval se dál své práci. Za pár minut příď s dobře známým zaskřípáním dřeva o písek najela na pláž. Vodní proud vychýlil záď mírně do strany a prám se zastavil.

Převozník došel ke Crowleymu a ukázal na Egona.

„Mám vám ho pomoct vysadit zpátky na koně?“

Crowley zavrtěl hlavou. „Pomozte mi ho zvednout na nohy,“ požádal. Společnými silami vytáhli bezvládné tělo do vzpřímené polohy a opřeli ho o boční zábradlí na prámu. Převozník šel spustit příďovou rampu na písek.

Sotva udělal tři kroky, zaslechl za sebou hlasité šplouchnutí. Otočil se a uviděl, jak se Egon vynořuje nad hladinu u zádi prámu a tluče kolem sebe rukama; studená mořská voda ho probrala.

Crowley se zazubil na převozníka. „Říkal jsem si, že malá koupel by mu prospěla,“ prohodil.

Egon už se brodil k pláži. Voda mu sahala do pasu a nehrozilo, že se utopí.

Promočený a prskající hraničář se vypotácel na písčinu a tam se zastavil. Propaloval Crowleyho pohledem a crčela z něj voda.

„Za to tě zabiju“ zavrčel.

Crowley povytáhl obočí. „To říkáš pořád.“

Luskl prsty na oba koně a ti za ním sešli po rampě na pevninu. Převozník všemu se zájmem přihlížel. Ještě nikdy neviděl, že by hraničáře někdo hodil přes palubu – zvlášť ne jiný hraničář.

Když Crowley přišel blíž, Egon se rozkročil, zaujal výhrůžný postoj a zvedl obě pěsti.

Crowley se zastavil a chladně se na něj usmál. „Vzpomeň si, jak to dopadlo minule,“ napomenul ho.

Pak škubl palcem k trávě na vnitrozemském okraji pláže. „Půjdeme tam nahoru a popovídáme si.

Musíme probrat pár věcí.“

S těmi slovy se k promočenému Egonovi otočil zády a vykročil vzhůru po pláži. Oba koně ho následovali. Egonův kůň dokonce věnoval svému majiteli káravý pohled. Šedovlasý hraničář musel chtě nechtě za nimi. Crowley našel padlý strom a sedl si na něj. Posunkem Egonovi naznačil, aby si přisedl.

„Tak povídej,“ řekl.

Egon zaváhal. Čekal hádku, ne klidný, vstřícný tón, který použil Crowley. Zatímco nad tím hloubal, Crowley se zase zvedl, přešel ke Kroperovi a vyňal ze sedlových brašen malý ručník. Hodil ho Egonovi.

„Osuš se,“ řekl. „A pověz mi, co se tady stalo.“

Egon si osušil vodu, která mu crčela z tváře, a pak si vytřel vlasy a vousy. Váhal, jestli má otírat i nasáklé oblečení. Tady byl malý ručník k ničemu. Pokrčil rameny a hodil ho zpátky Crowleymu.

„Díky,“ řekl.

Crowley se usmál. „Nemáš zač,“ odpověděl. „Do moře jsem tě koneckonců hodil já. Co břicho?“

Egon si opatrně ohmatal dlaní solar. Zdálo se, že trochu vystřízlivěl. Snad k tomu přispěla nedobrovolná koupel ve studené mořské vodě.

„Je pohmožděné,“ řekl a s křivým úsměvem dodal: „A prázdné.“

„Za to první se omlouvám. Ale to druhé je takhle asi i lepší. Zdálo se, že v něm stejně byla jen vínovice.“

Egon měl dost slušnosti, aby se zatvářil zahanbeně. „To je pravda,“ přiznal. „V poslední době jsem jí pil až moc.“

„Nemá to něco společného s tvým propuštěním ze sboru?“ zeptal se Crowley.

Egon přikývl a jeho výraz při tom pomyšlení potemněl. „To si piš, že má,“ řekl hořce.

Odmlčel se, ale pak poznal, že Crowley chce vědět víc a že mu dopřeje sluchu. Znovu se rozhovořil. „Jako hraničář jsem sloužil králi třiadvacet let,“ prohlásil. „Nikdy jsem neměl jediný škraloup. Nikdy mě nemuseli za nic potrestat. Za tu dobu jsem byl čtyřikrát vyznamenaný za statečnost a vážili si mě v každém léně, kde jsem sloužil.“ Odmlčel se, protože neměl chuť pokračovat.

„A pak?“ pobídl ho Crowley.

„A pak… tohle! Zčistajasna mě obvinili, že jsem okradl nějakou chudou vdovu a zbil jejího syna, když se ji snažil bránit. Nedali mi možnost se hájit. Ani příležitost říct, že se nic takového nikdy nestalo. Ani možnost obrátit se na hraničářský soud. Prostě baronovi dopisem oznámili, že jsem propuštěn. Můj nástupce už byl jmenován a mě měli vyhodit na dlažbu. Tohle mám za víc než dvacet let věrné služby. Děkuju pěkně, Vaše Veličenstvo! Musí být skvělé prostě si jen tak kralovat a dělat taková rozhodnutí!“

„Ale tebe nepropustil král,“ podotkl Crowley.

Egon k němu obrátil rozzlobenou tvář. „Na dopise byla jeho pečeť,“ řekl bojovně, ale Crowley jen pokrčil rameny.

„Dopis napsal a poslal baron Morgarath z Gorlanského léna,“ prohlásil. „Uvěznil krále a jeho syna Duncana vzal jako rukojmí. A nejsi sám. Jsi jeden z posledních dvanácti hraničářů, kteří byli propuštěni. Jestli ti to pomůže, mě před pár měsíci taky vyrazili.“ Ukázal do lesa za svými zády. „A tamhle v tom lese jsou další dva hraničáři, kterým se dostalo stejného zacházení.“

Zatímco Crowley mluvil, hněv zmizel Egonovi z tváře a nahradil ho úžas a šok. „Ale… proč? Co tím chce Morgarath získat?“ zeptal se tichým hlasem.

„Hádám, že asi trůn,“ sdělil mu Crowley. „A prvním krokem, jak toho dosáhnout, je zbavit se nejsilnější skupiny věrných králových stoupenců.“ Odmlčel se a čekal, jestli si Egon dá dvě a dvě dohromady.

„Hraničářů.“

Crowley přikývl. „Přesně tak. Zničil hraničářský sbor a skutečné hraničáře nahradil svými oblíbenci a přisluhovači. Už na tom nějakou dobu pracoval.“

„Pritchard mi tvrdil něco podobného,“ zamumlal Egon.

Crowley se při zaslechnutí toho jména prudce napřímil. „Pritchatd? Ty jsi s ním ve spojení?“

Egcin přikývl. „Píšeme si. Je v království Derry v Hibernii.“ Odmlčel se, jako by mu něco došlo.

„Už si na tebe vzpomínám. Ty jsi Crowley. Byl jsi jeho učeň.“

„Výcvik jsem dokončil pár roků před tím, než odešel z Araluenu. Byl jeden z prvních.“

„Falešně ho obvinili ze zločinu, stejně jako mě,“ řekl ztěžka Egon.

„Nikdy jsem tomu obvinění nevěřil.“ prohlásil Crowley a hněv v jeho hlase se nedal přeslechnout.

„Ale tehdy jsem ještě netušil, že by za tím mohl být Morgarath. A Pritchard nebyl jediný. Někteří bývalí hraničáři odešli ze země. Někteří byli zabiti.“ Odmlčel se a významně na staršího muže pohlédl. „Někteří se dali na pití.“

Egon před ním uhnul očima. „Dobrá,“ řekl tiše. „Nejspíš jsem si to zasloužil. Ale co máš v plánu?“

„Chceme shromáždit skupinu dvanácti hraničářů – čerstvě propuštěných stejně jako ty – a zastavit Morgaratha.“

„Je vás jen dvanáct?“

„Dvanáct nás bude, když se k nám přidáš. A dvanáct hraničářů už tvoří jednotku, se kterou se musí počítat.“

Egon si chvíli zamyšleně prohlížel své nohy. „Budeš potřebovat víc mužů než nás dvanáct,“ poznamenal.

Při slově „nás“ se Crowley spokojeně usmál. „Všichni baroni se snad nebudou chtít spřáhnout s Morgarathem. Mnozí samozřejmě ano. Ale jsou i další, kteří ho prohlédli. Chceme některé z nich oslovit a získat je na naši stranu.“

„Mohli byste zkusit Aralda z Redmontského léna,“ navrhl Egon. „Slyšel jsem, že on a Morgarath se nemají v lásce.“

Crowley se usmál. „Také jsme o tom slyšeli,“ potvrdil. „Chceme ho navštívit jako dalšího. Pojedeš s námi?“

Egon nezaváhal. Několikrát pomalu kývl. „Pokud o mě budete stát. Nejsem už žádný mladík.“

„Pořád umíš střílet, ne?“ zeptal se Crowley.

Egonovi se na vrásčité tváři usadil ponurý úsměv. „Vezmi mě na dostřel k Morgarathovi a uvidíš.“

„Zkusím to zařídit,“ slíbil Crowley. „Ale možná se budeš muset postavit do fronty.“ Vstal, podal Egonovi ruku a pomohl mu na nohy. „A ještě jedna věc…“

Starší hraničář na něj pohlédl. Poznal, co chce říct, a tak ho předběhl.

„Už žádné pití?“ zeptal se Egon.

„Už žádné pití. Tak pojď, představím tě ostatním.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024