Dvacet dva
Morgarath seděl ve své pracovně na Hradě Gorlanu a na stole před ním ležela veliká kniha vázaná v kůži.
Kniha byla prastará a ručně opsaná zkušenými písaři. Kromě textu v ní byly ilustrace vyvedené jemným černým inkoustem. Jedna taková kresba byla i na stránce naproti textu, který právě Morgarath četl. Znázorňovala ošklivé robustní stvoření velké asi jako medvěd. Tvor byl porostlý hustou huňatou srstí a nad malýma očima připomínajícíma škvíry se mu klenulo nízké čelo. Mordu měl protáhlou a pootevřená vrčící tlama odhalovala tesáky podobné vlčím.
Přední tlapy končily téměř lidskýma rukama – místo nehtů však vybavenýma silnými zahnutými drápy. Zdálo se, že drápy jsou ostré a nebezpečné, ale ne tak dlouhé, aby tvorovi bránily uchopovat předměty krátkými tlustými prsty.
Zadní nohy byly svalnaté a zavalité, ale delší než medvědí. Jejich kolenní klouby svíraly ostrý úhel.
Tvorové se zřejmě dokázali pohybovat rychlými dlouhými skoky. Podle toho, co se psalo v textu, uměli také chodit zvláštním kymácivým a šouravým krokem.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a Morgarath podmračeně vzhlédl. Nelíbilo se mu, když ho při studiu někdo rušil.
„Co je?“ křikl a v jeho hlase byla znát mrzutost.
„Tady Teezal, můj pane. Mám zprávu z Dactonského léna.“
Morgarath vzdychl. Věděl, že Teezal by ho nerušil, kdyby pro něj neměl důležitou informaci.
Odstrčil knihu stranou a prohlédl si pergamen, který byl pod ní. Dactonské léno. To mu něco říkalo.
A pak ten název zahlédl – byl na seznamu dvanácti lén, jejichž hraničáře nedávno propustil.
„Dobrá,“ houkl. „Pojď dál.“
Ale doufám, že je to důležité, říkal jasně jeho tón. Teezal otevřel dveře, a než vstoupil, nakoukl jimi dovnitř. Je to podlézavý hňup, pomyslel si Morgarath – ale také nemilosrdný zabiják a zkušený mučitel. Jednoho i druhého si Morgarath u svých podřízených cenil.
Teezal zaváhal. Zastavil se pár kroků od Morgarathova velkého pracovního stolu a v rukou žmoulal čapku s pérem. Gorlanský baron mu rozmrzelým gestem naznačil, aby přistoupil blíž.
„No tak, pojď sem! Co tam okouníš jako nervózní nevěsta? Proud mých myšlenek už jsi stejně přerušil, tak to klidně vyklop.“
Teezal se přinutil k úsměvu. On sám v lidech také vzbuzoval strach a odpor. Byl krutý a zákeřný a zabíjel bez váhání, ale dokonce i prohnilý netvor jako on měl v sobě hluboce zakořeněný strach ze svého pána. Pokud by Morgarath dostal zprávu, která by se mu nezamlouvala, mohl by se bez varování rozběsnit. Nejeden přisluhovač už za jeho příšernou, nevypočitatelnou náladu zaplatil životem. Teezal se přišoural k vysokému vlasatému baronovi, ale dával si dobrý pozor, aby byl mimo jeho dosah. Vrhl pohled přes rameno a změřil si únikovou cestu ke dveřím.
Nic z toho Morgarathovi neušlo, ale nijak se nepokusil Teezala uklidnit. Vládl pomocí strachu a chtěl, aby muži byli v jeho přítomnosti vyděšení a nejistí. Bez mrknutí hleděl Teezalovi do očí.
Viděl, jak jeho služebník několikrát nervózně polkl. Teezal nevěděl, jestli má promluvit. Otevřel ústa a zjistil, že má vyschlé rty. Olízl si je, pak se nadechl a zaváhal.
„Hodláš tu stát a civět na mě celý den?“ zeptal se Morgarath. Hlas měl hluboký a krásně modulovaný, ale ta krása jako by patřila jedovatému hadovi. Sama o sobě působila hrozivě.
„Zpráva je z… Dactonského léna,“ vypravil ze sebe Teezal. Morgarath zachovával dlouhé mlčení a Teezal zatínal prsty do čapky, kterou držel před hrudí, a zase je rozevíral.
„Mám snad hádat, co je to za zprávu?“ zeptal se nakonec Morgarath.
Teezal zavrtěl hlavou a potom se mu vrátil hlas. „Hraničář… bývalý hraničář,“ opravil se, „zmizel.“
Morgarath stočil pohled k pergamenu na stole. „Jmenoval se Leander?“
Teezal několikrát přikývl. „Ano, můj pane. To je přesně on. Nebo byl,“ dodal nervózně.
„Vzpomínám si, že… ztěžoval život našemu novému hraničáři – nechtěl odejít z hraničářské chaty, kterou obýval.“
„Přesně tak, lorde Morgarathe. Nový hraničář se do ní stejně nechtěl nastěhovat. Jenže Leander vyvolával nepokoj ve ve…
