VĚC STRAŠLIVÉ KRÁSY
přeložila Iva Harrisová
Když jsem tuhle povídku psal, docela se mi líbila, ale nevzpomínám si, proč nebo jak jsem na ni přišel. Možná začal Harrison Denmark žít svým vlastním životem. Může to být ten pán, kterého každý den vídám procházet ulicí Bishop's Lodge Road, někdy oběma směry…
***
Jak podobné je publikum bohovi epikurejců v okamžicích, jako je tento! Bezmocné změnit běh událostí, přesto zasvěcenější než postavy, které by mohly vyskočit na nohy a zvolat „Ne!“ – Oidipus však bude stejně oslepen a dech Iokasté přerve nezvratný uzel na jejím purpurovém šálu.
Nikdo však samozřejmě nepovstane. Sami to ví nejlépe. I oni jsou nevyhnutelně spoutáni podivnými pouty tragédie. Bohové mohou jen pozorovat a vědět, nemohou však měnit okolnosti ani zápasit s ananke.
Můj hostitel již očekává věc zvanou „katarze“. Ve svém výzkumu jsem se dostal daleko a moje volba byla správná. Phillip Devers žije v divadle jako červ v jablku, jako paralytik v železné plíci. Je to jeho svět.
A já žiji ve Phillipu Deversovi.
Již deset let jsou jeho uši a oči mýma ušima a očima. Již deset let vychutnávám citlivé vedení velkého dramatického kritika a on o tom neví.
Dostal se blízko – jeho mysl je bystrá, jeho imaginace barvitá – avšak jeho klasicky vypěstovaný intelekt je příliš silný, jeho obeznámenost s psychopatologií příliš důvěrná, než aby připustil konečný skok z logiky do intuice a přiznal si mou přítomnost. Někdy, než se ponoří do spánku, pohrává si s myšlenkou pokusit se o komunikaci, druhý den ráno ji však vždycky odvrhne – což je jedině dobře. Co bychom si my dva měli říct?
– Teď ten zárodečný výkřik z úsvitu času a Oidipus se v temné hrůze plíží po jevišti!
Jaká nádhera!
Přál bych si, abych mohl poznat tu druhou polovinu. Devers říká, že kompletní zážitek sestává ze dvou částí – pohyb vpřed zvaný lítost a pohyb pryč zvaný hrůza. Já cítím to druhé, což jsem vždycky vyhledával. Tomu prvnímu nerozumím, i když se můj hostitel chvěje a jeho vidění se vlhce rozostří.
Nesmírně rád bych si vypěstoval úplnou odezvu. Naneštěstí je můj čas tady omezen. Za krásou jsem se honil tisíci hvězdných buněk a tady jsem se dozvěděl, že ji definoval muž jménem Aristoteles. Je smůla, že musím odejít, aniž bych poznal celou zkušenost.
Jsem ale poslední. Ostatní jsou už pryč. Hvězdy se tiše pohybují, čas plyne a hodiny odbíjejí…
Potlesk je ohlušující. Iokasté vstala z mrtvých a s úsměvem se uklání vedle svého krále s krvavými jamkami. Ruku v ruce vychutnávají náš potlesk – ale ani bledý Tiresias nevidí to, co vidím já. To je velká škoda.A teď taxíkem domů. Kolik hodin je v Thébách?
Devers nám míchá silné martini, což obvykle nedělá. Tyto poslední okamžiky vychutnám ještě víc, když je uvidím v rozloženém spektru jeho odpoutané fantazie.
Je v podivné náladě. Téměř jakoby věděl, k čemu v jednu hodinu dojde – téměř jakoby věděl, co se stane, když atom rozepne svou chundelatou hruď, odstrčí armádu titánů a Středozemní moře se přižene, aby ponořilo svou vínově rudou tlamu do opuštěné Sahary.
Nemůže to ale vědět, aniž by nevěděl o mně, a až se ta věc strašlivé krásy objeví, nebude tentokrát pozorovatel, ale postava ve hře.
Oba dva pozorujeme bledé šedé oči na posuvných dvířkách lékárničky. Chystá se vzít si aspirin, než se napije, což znamená, že nám namíchá další.
Ale jeho ruka… Zastavila se před lékárničkou.
Měříme si odraz cizince zarámovaný v nerez oceli.
„Dobrý večer.“
Po deseti letech tato dvě slova, a to v předvečer posledního představení!
Zaktivovat jeho hlas, aby odpověděl, by bylo poněkud pošetilé a i kdyby se mi to podařilo, bez pochyby by to bylo jen rušivé.
Čekal jsem, stejně jako on.
Nakonec jsem jako varhanista sešlápl pedál a vyladil nezbytnou synapsi:
Dobrý večer. Pokračujte prosím a vezměte si svůj aspirin.
Udělal to. Potom si z poličky podal svou sklenici.
„Doufám, že máte rád martini.“
Ano, mám. Velice rád. Pijte prosím.
Zašklebil se na nás a vrátil se do obýváku.
„Kdo jste? Psychóza? Dybuk?“
N…