PAŠIJOVÁ HRA
přeložila Iva Harrisová
Toto je moje první uveřejněná povídka, jak se o tom ještě dál zmiňuji. Před nějakou dobou začal Jonathan Ostrowsky-Lantz, vydavatel magazínu Unearth: The Magazíne of Science Fiction Discoveries – skvělého časopisu určeného začínajícím autorům science fiction – znovu otiskovat první povídky profesionálních autorů tohoto žánru, společně s předmluvami, ve kterých autoři sdělovali, jak jejich povídka vznikla, a uváděli některé rady začínajícím spisovatelům.
Před vlastní povídkou zařazuji tedy i já svou předmluvu, snad bude někomu k něčemu dobrá…
Předmluva
Psát jsem chtěl už dávno, nedostal jsem se však k tomu dřív, dokud jsem nedokončil svou diplomovou práci a nezačal pracovat pro vládu. Na zaškolení jsem byl přidělen do Daytonu v Ohiu a nastoupil jsem tam 26. února 1962. Když jsem se rozhodl psát science fiction, strávil jsem týden čtením všech tehdejších vědeckofantastických časopisů a namátkou jsem si vybral několik paperbacků. Potom jsem si sedl a začal každý večer psát, napsal jsem několik povídek týdně a rozesílal je do časopisů. Vysloužil jsem si pár odmítavých odpovědí, až mi v březnu přišla zpráva od Cele Goldsmithové z nakladatelství Ziff-Davis, ve které stálo, že kupuje povídku „Pašijová hra“. Vyšla v srpnu 1962 v Amazing Stories.
Ať už to byla pravda nebo ne, považoval jsem to za téměř klasický případ osvícení využitého v praxi, protože když jsem tu povídku psal, dokázal jsem něco, co jsem dřív neuměl. Vzal jsem všechny své odmítnuté povídky a celý večer jsem je pročítal a snažil se přijít na to, co jsem dělal špatně. Ze všech chyb mě do očí nejvíc udeřila jedna: příliš jsem všechno vysvětloval. Prostředí, události a postavy jsem popisoval v přehnaně velkých detailech. Když jsem si ty povídky četl, působily na mě chladně a říkal jsem si, že kdyby mi někdo něco tak zdlouhavě vysvětloval, cítil bych se uraženě. Předsevzal jsem si tedy, že se budu k čtenáři chovat jako k sobě samému, vyhnu se zbytečné explicitnosti, osoby a motivace budu popisovat víc nepřímo a kdykoliv pocítím nutkání pouštět se do dlouhých vysvětlování tam, kde již věc byla jednou nastíněna, budu se hlídat, abych byl stručný.
Dobrá. To tedy bylo moje předsevzetí. Teď už mi jen zbývalo najít námět na povídku, na které bych ho mohl realizovat, protože jsem právě neměl žádnou rozepsanou. Nevím, jak to dělají ostatní, u mne to ale funguje tak, že mám jistý vnímavý stav mysli, který zapínám pokaždé, když hledám námět na krátkou povídku. Tato schopnost je utlumena, když pracuji na románu, což je v současné době téměř pořád, takže naladit se do správného duševního rozpoložení mi nyní trvá celý den. Když na žádné knize nepracuji, jde to rychleji. Tehdy jsem byl ale zapnutý téměř nepřetržitě.
Vláda chtěla, aby všichni z mého ročníku podstoupili zdravotní prohlídku. Vybavili mě formuláři a poslali na víkend do Euclidu za osobou, která byla něco jako náš rodinný lékař, aby je vyplnil. Když jsem se usadil v čekárně, sáhl jsem po výtisku časopisu Life a začal jím listovat. Byl jsem asi v polovině, když jsem narazil na dvoustránkovou fotografii k článku o smrti závodního jezdce Wolfganga von Trippse. Sotva jsem ji uviděl, osvítil mě nápad a v tu chvíli mě doktor volal do ordinace. Zatímco jsem u něj zhluboka dýchal, kašlal, předstíral patelární reflexy a tak podobně, neměl jsem před očima nic jiného než onu nehodu, ze které měla ta krátká povídka vzniknout. Býval bych ji mohl napsat přímo na místě. Psací stroj jsem však měl v Daytonu a před sebou dlouhou cestu. Celou zpáteční jízdu mi ta povídka doslova bobtnala v hlavě, a když jsem vstoupil do bytu, okamžitě jsem se vrhl na psací stroj a na jeden zátah ji napsal. Dokonce jsem v noci zašel o tři bloky dál k poštovní schránce, abych ji hned odeslal.
Dopis od Cele byl datován 28. března, téměř měsíc po tom, co jsem začal psát. Dostal jsem ho překvapivě v den, kdy mě napadl námět na další prodanou povídku – „Jezdec!“ (Horseman!, Fantastic Stories, srpen 1962). Ode…
