IV
Kancelář byla přeplněna květinami. Eileen milovala exotické vůně. Občas si zapalovala vonné tyčinky.
Ráda se koupala v bazénech s horkou vodou, chodila venku, když se z nebe sypal sníh, poslouchala příliš mnoho hudby a sama hrála až příliš nahlas a každý večer upíjela z pěti nebo šesti druhů likérů (často s vůní anýzu, někdy chutnaly po pelyňku). Měla měkké ruce postříkané pihami a dlouhé štíhlé prsty. Prsteny nenosila.
Přejížděla prsty po plastických květinových vzorech na bocích křesla a mluvila do magnetofonu:
„…Při příjmu udával pacient tyto obtíže: nervozitu, nespavost, bolesti břicha a opakující se deprese. Pacient byl už několikrát hospitalizován, vždy na krátkou dobu. Na naší klinice byl léčen v roce 1995 s diagnózou maniodepresivní psychóza depresivního typu. Vrátil se sem 3. 2. 96, 20. 9. 97 byl přijat do jiné nemocnice. Při prohlídce tělesného stavu dne 11. 12. 98 dosahoval pacientův krevní tlak hodnoty 170/100. Jinak se nic nejevilo abnormálně, pacient je zřejmě v dobré kondici. Stěžuje si na chronické bolesti v zádech, drobné obtíže lze považovat za abstinenční příznaky. Žádné další patologické symptomy nebyly zaznamenány kromě stejnoměrně zvýšených šlachových reflexů. I ty lze připsat k ostatním příznakům abstinence. Při přijmu pacient nevykazoval známky psychózy, netrpí bludy ani halucinacemi. Dobře se orientuje v místě, čase i v osobách. Byla provedena psychologická analýza. Pacient se jeví jako osoba se sklony k megalomanství, snaží se ovládat své okolí, ke kterému má spíše nepřátelský vztah. Zřejmě je zdrojem neustálých konfliktů. Pacient se vyzná ve vaření, byl tedy zařazen k práci v kuchyni. Jeho všeobecný stav se pak zřetelně zlepšil. Je méně nervózní a lépe spolupracuje. Diagnóza: Maniodepresivní projevy (vnější příčina nezjištěna). Psychiatrický nález je nevýrazný, pacient byl shledán svéprávným. Další hospitalizace a terapie žádoucí.“
Vypnula magnetofon a zasmála se. Ten zvuk ji polekal. Smích je sociální jev a ona je tu sama. Přetočila záznam na začátek, ještě jednou sledovala tichá úsečná slova a přitom kousala roh kapesníku. Po prvních deseti slovech přestala poslouchat.
Když magnetofon zmlkl, vypnula ho. Byla sama. Byla hrozně sama. Byla tak zatraceně sama, že malý ostrůvek jasu, který se objevil, když se postavila čelem k oknu a uhodila se do čela, tento malý ostrůvek se náhle stal tou nejdůležitější věcí na světě. Chtěla, aby se rozrostl, aby se z něj stal oceán světla. Nebo by se spíš chtěla zmenšit do takových rozměrů, aby výsledek byl stejný: chtěla v tom jasu utonout.
Včera uběhly právě tři týdny od…
Je to moc dlouhé, říkala si, ale musím ještě počkat. Ne! Vyloučeno! A co když odejde, jako odešel Riscomb? Ne! Neodejde. Neudělal by to. Nic mu nemůže ublížit. Nikdy. Je silný, neustále ve zbroji. Ale – musím počkat, začneme až příští měsíc. Tři týdny… Abstinenční příznaky – nic jiného to není. Blednou vzpomínky? Jsou nezřetelné? Jak vypadá strom? Nebo mrak? – Nevzpomínám si! Co je to červená? A zelená? Bože! Jsem hysterická! Snažím se vidět a nemohu přestat! – Musím si vzít něco na uklidnění! Rychle!
Začala se jí chvět ramena. Žádné léky si ale nevzala, jen se prudce zakousla do kapesníku, až její ostré zuby protrhly látku.
„Blahoslavení,“ přeříkávala verše určené pro ni, „ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť my budeme nasyceni. A blahoslavení tiší,“ pokračovala, „protože naše bude království Boží na zemi. A blahoslavení…“
Ozvalo se krátké zabzučení telefonu. Odložila kapesník, vyjasnila tvář a zapnula přístroj.
„Haló…?“
„Eileen, už jsem se vrátil. Jak se vám daří?“
„Dobře, docela dobře. Jaká byla dovolená?“
„Nemůžu si stěžovat. Už jsem dlouho neměl žádné volno. Myslím, že jsem si ho zasloužil. Přivezl jsem pár věcí, které bych vám chtěl ukázat – třeba Winchesterskou katedrálu. Nechcete se v tomto týdnu u mě zastavit? Kterýkoli večer jsem vám k dispozici.“
Dneska. Ne. Příliš to potřebuji. Nebylo by dobře, kdyby viděl…
„Co třeba zítra večer?“ zeptala se. „N…
