III
„…Prostota, přímost, strohost. To je Winchesterská katedrála,“ prohlásil průvodce. „Sloupy podobné obrovským stromům se dotýkají klenby a zcela ovládají prostor chrámu; stropy jsou rovné; všechny prostory oddělené sloupovím mají svou vlastní jistotu a stabilitu. V architektuře katedrály stále působí cosi z ducha Viléma Dobyvatele. Pohrdání výzdobou a vášnivá oddanost nadpozemské lásce by se dobře hodily k příběhům o králi Artušovi…
Všimněte si hlavic sloupů,“ pokračoval průvodce, „které svým primitivním žlábkováním předjímají to, co se později stalo obecným jevem…“
„Žvaní!“ poznamenal Render – raději potichu, protože stáli v hloučku turistů prohlížejících kostel.
„Pšššt!“ napomenula jej Jill DeVilleová (její příjmení znělo vlastně Fotlocková).
Render pocítil vznešenost chrámu, zároveň však byl sklíčen.
Měl v sobě tak hluboko zakořeněnou nenávist k Jilliným koníčkům, že by se raději podrobil orientálnímu mučení, při němž na hlavu oběti pomalu kape voda. Nechtěl připustit, že ho občas baví chodit po ochozech a pod podloubím, procházet různými chodbami a ztrácet dech při výstupu po točitých schodech vysokých věží.
Prohlížel si všechno, co ho obklopovalo, a pak zavřel oči a všechno smazal. Z doutnajícího popelu paměti znovu vystavěl chrám, aby to ještě někdy později zopakoval. Chtěl tento obraz nabídnout své pacientce, která viděla jen jeho prostřednictvím. Proti této budově neměl téměř žádné námitky. Ano, ukáže ji také Eileen.
Fotografický aparát v jeho mysli zachycoval okolí a Render s kabátem přes ruku kráčel mezi ostatními. Jeho ruka se třásla touhou sáhnout po cigaretě. Snažil se důsledně ignorovat průvodce s vědomím, že ubožejší forma protestu už se nedá vymyslet. Procházel Winchesterskou katedrálou a myslel na svá dvě poslední sezení s Eileen Shallotovou. Vybavil si, jak bezděčně vystupoval v roli Adama, když pojmenovával všechna zvířata, která před nimi defilovala. Samozřejmě, že v čele šlo to zvíře, které chtěla vidět ona. Při pohledu na jeho podivné zbarvení mu přeběhl mráz po zádech. Vyhrabával své znalosti květin ve starém atlasu a prožíval venkovskou idylu, když tvořil a pojmenovával květy polí a luk.
Zůstávali mimo město, daleko od světa strojů. I při pohledu na prosté věci, se kterými ji opatrně seznamoval, prožívala tak velká hnutí mysli, že ji ještě nechtěl vrhnout do tak složité a chaotické divočiny. Její město vybuduje pomalu.
Vysoko nad katedrálou zaburácely motory letadla překračujícího rychlost zvuku. Render vzal Jill za ruku a usmál se, když k němu vzhlédla. Věděla, že jí chybí krůček k tomu, aby byla krásná, a vždy se velice snažila tuto mezeru překročit. Dnes ale měla vlasy jednoduše sčesané dozadu a svázané do uzlu a rty i oči bez líčidla; bylo vidět její malé bílé, trochu zašpičatělé uši.
„Všimněte si hlavic sloupů,“ pošeptal jí, „které svým primitivním žlábkováním předjímají to, co se později stalo obecným jevem.“
„Žvaníš!“ řekla.
„Pšššt!“ zamračila se opálená maličká paní stojící poblíž. Jak kroutila pusou, vypadala, že jí popraskala tvář a zase se složila do původní podoby.
Později, když kráčeli zpět směrem k hotelu, se Render zeptal: „Jsi spokojená?“
„Úplně.“
„Šťastná?“
„Šťastná.“
„Takže můžeme dnes odpoledne odjet.“
„Ano.“
„Do Švýcarska…“
Zastavila se a hrála si s knoflíkem na jeho kabátě.
„Nemohli bychom strávit ještě den nebo dva prohlídkou francouzských zámků? Jsou hned za Lamanšským průlivem a ty můžeš sbírat vzorky místních druhů vína, zatímco já se podívám…“
„Jak chceš,“ řekl.
Trochu překvapeně vzhlédla.
„Co se děje? Ty souhlasíš?“ usmála se. „Kam se poděl tvůj bojovný duch? – To sebou necháš takhle mávat?“
Vzala ho za ruku a šli dál. „Včera, když jsme pobíhali útrobami toho starého zámku,“ začal s vysvětlováním, „jsem zaslechl slabé zaúpění a hlas, který vykřikl: >Pro lásku Boží, Montresore!< Myslím, že to byl můj bojovný duch, vzdal jsem se toho, který stále říká ne. Pax vobiscum! Vzhůru do Francie. Alors!“
„Rendy, miláčku, jde jen o jeden nebo dva dny……
