SÍLA JIŽ PŘICHÁZÍ
přeložil Jiří Špalek
Tento příběh jsem napsal v jednom z nejčernějších dnů, na které si vzpomínám, ve dni naprosté beznaděje, doprovázené nezvyklým náporem psavosti – který jsem podporoval, abych se zbavil myšlenek na to, co mě trápí. Sedl jsem a napsal tři krátké příběhy, jeden za druhým, aniž jsem vstal od psacího stroje. Byly to „Divine Madnessx (Božské šílenství), tento příběh, a ještě „But Not the Herald“ (Nikoli herold). Později jsem ony druhé dva zařadil do své sbírky The Doors of His Face, The Lamps of His Mouth, and Other Stories (to je název Doubledaye – nikoli můj; já navrhoval Hearts & Flowers,), a tenhle bych byl do ní zařadil také, nebýt toho, že jsem ho nemohl najít, když jsem dával dohromady rukopis. Nejsem si jist, zda jsem tehdy měl na mysli The Blood of the Lamb Petera de Vriese, ačkoliv vím, že jsem tu věc předtím četl.
***
Už to pokračovalo druhým rokem, a bylo to k zešílení. Všechno, co se předtím dařilo, tentokrát nevycházelo.
Každý den se to snažil zlomit, ale odolávalo to všem snahám.
Utrhoval se na studenty, autem jezdil bezohledně, a zkrvavil si klouby o mnoho zdí. V noci ležel beze spánku a proklínal svět.
Neměl však nikoho, na koho by se mohl obrátit s žádostí o pomoc. Pro psychiatra by jeho problém neexistoval, a nepochybně by ho léčil na něco jiného.
A tak každé léto odjížděl a strávil měsíc v letovisku – nic. Experimentoval s řadou halucinogenních drog – opět nic. Zkusil svěřit se magnetofonu, ale když si záznam přehrával, jediné, čeho se mu dostalo, bylo bolení hlavy.
Na koho se ve společnosti normálních lidí obrací ten, komu se zablokuje síla?
…Na někoho, kdo je stejný jako on, pokud někoho takového najde.
Milt Rand znal čtyři další takové osoby, jako byl on sám; svého bratrance Garyho, nyní zesnulého; Walkera Jacksona, černošského kazatele, který odešel kamsi na Jih; Tatju Stefanovičovou, tanečnici, která byla v současné době kdesi za železnou oponou; a Curtise Leggeho, který bohužel trpěl schizoidní reakcí paranoidního typu a byl ve státním zařízení pro psychopaty se zločineckými sklony. O ostatní se otíral v davu po nocích, ale nikdy se s nimi nesetkal a nyní nevěděl, jak je nalézt.
K zablokování docházelo už dřív, ale Milt se z nich vždycky do měsíce dostal. Tentokrát to však bylo jiné, a ojedinělé. Rozrušení, nesnáze, znepokojení, to vše jako hráz dokáže talent zadržet, sílu zablokovat. Událost, která ho uzavře úplně na víc než rok, je však něco většího než pouhé rozrušení, nesnáze nebo znepokojení.
Ten rozvod s ním pořádně zamával.
Je už dost zlé, když člověk ví, že někde je někdo,kdo ho nenávidí; ale poznat samu formu takové nenávisti a zjistit, že proti ní nedokáže vůbec nic účinně dělat, poznat ji takovou, jakou ji vůči němu pociťuje sám ten, kdo ho nenávidí, žít s ní a vidět, jak narůstá všude kolem něj, je víc než nepříjemná okolnost. Ať už jste ten, kdo se něčeho dopustil, nebo ten, kdo tím utrpěl, nenávidí-li vás někdo a vy žijete v kruhu oné nenávisti, to už s člověkem něco udělá; z duše to vyrve kus ducha, nebo, jestli chcete, způsob myšlení z mysli; řeže to a ránu to přitom nevypaluje a nezaceluje.
Milt Rand provláčel svou krvácející duši sem a tam po venkově a vrátil se domů.
Sedával na zasklené verandě vzadu za domem a díval se na lesy, pil pivo, pozoroval světlušky ve stínech, králíky, temné ptáky, tu a tam lišku, občas netopýra.
Kdysi byl světluškami, králíky, ptáky, tu a tam liškou, občas netopýrem.
Jednou z příčin, proč se přestěhoval na předměstí, byla divočina; přidal si tím půl hodiny k cestě do práce a zpátky.
Teď byla mezi ním a těmito věcmi, jejichž součástí dříve byl, zasklená veranda za domem. Nyní byl sám.
Když chodil po ulicích, když oslovoval své studenty ve škole, když seděl v restauraci, v divadle, v baru, byl prázdný tam, kde předtím byl naplněn.
Neexistují knihy, které by člověku pověděly, jak navrátit sílu, kterou ztratil.
Zkouší všechno, na co si dokáže vzpomenout, a přitom čeká. Chodí po horkých chodnící…
