ČEKÁM TU, NEDÝCHÁM, NEŽIJI
přeložil Jiří Špalek
Toto je moje oblíbená povídka.[1] Býval bych ji zařadil do své sbírky pro Doubleday s dlouhým názvem a s mrtvou rybou na obalu, avšak, stejně jako tomu bylo v případě povídky Síla již přichází, neměl jsem po ruce rukopis, když jsem sbírku sestavoval.
***
Říkali mu Mráz. Ze všech Solkomových výtvorů byl Mráz tím nejpěknějším, nejmocnějším, nejméně pochopitelným. Proto měl jméno, a proto se mu dostalo vlády nad Zemí.
Toho dne, kdy byl Mráz stvořen, trpěl Solkom poruchou komplementárních funkcí, kterou lze nejlépe popsat jako šílenství. Byla způsobena vzplanutím slunce, jaké nikdy předtím nemělo obdoby, a které trvalo o něco déle než šestatřicet hodin. Došlo k němu během životně důležité fáze strukturování obvodů; když skončilo, byl dokončen i Mráz.
Solkom se tak dostal do jedinečného postaven v tom, že v období dočasné ztráty paměti stvoří jedinečného tvora.
A Solkom si nebyl jist, zda Mráz je tím produktem, kterým měl původně být.
Podle původního konstrukčního řešení to měl být stroj, jenž bude umístěn na povrchu planety Země a jenž bude fungovat jako přenosová stanice a koordinátor dění na severní polokouli. Solkom stroj zkoušel s ohledem na tento účel, a stroj reagoval naprosto dokonale.
Přesto však bylo na Mrazu cosi odlišného, cosi, co Solkoma vedlo k tomu, že ho obdařil jménem a osobním zájmenem. Už tohle samo o sobě bylo téměř neslýchané. Molekulární obvody však již byly uzavřeny a nedaly se analyzovat, aniž by byly přitom zničeny. Solkom již do Mrazu investoval příliš mnoho času, energie a materiálů, než aby ho rozebral kvůli čemusi nehmatatelnému, zvláště když Mráz dokonale fungoval. Proto se Solkomovu výtvoru dostalo vlády nad polovinou Země, a naprosto nevynalézavě se mu říkalo Mráz.
Mráz seděl na severním pólu Země deset tisíc let a neušla mu jediná sněhová vločka, která dopadla na zem. Sledoval a řídil činnost tisíců strojů pro rekonstrukci a údržbu. Znal polovinu Země tak, jako převodové kolečko zná druhé převodové kolečko, jako elektřina zná svůj vodič, jako vzduchoprázdno zná své hranice.
Totéž dělal na jižním pólu Stroj Beta pro jižní polokouli.
Mráz seděl na severním pólu deset tisíc let a neušla mu jediná sněhová vločka, která spadla na zem, a neušly mu ani mnohé jiné věci.
Všechny severní stroje podléhaly jemu, dostávaly příkazy od něj, a on podléhal pouze Solkomovi a příkazy dostával pouze od Solkoma. Byl pověřen řízením statisíců dějů na Zemi, a své povinnosti dokázal plnit během několika málo jednotkových hodin denně.
Nikdy nedostal žádné příkazy, které by určovaly, jak má naložit s časem, kdy není tolik zaneprázdněn.
Byl zpracovatelem dat, a ještě něčím víc.
Měl v sobě nezdůvodnitelný kategorický imperativ pracovat vždy na plný výkon.
Pracoval tedy na plný výkon.
Dalo by se říci, že to je stroj, který má koníčka.
Nikdy mu nepřikázali nemít koníčka; a tak tedy koníčka měl.
Jeho koníčkem byl Člověk.
Všechno začalo tehdy, kdy si z žádného lepšího důvodu než jen proto, že se mu zachtělo, sestrojil rastr celého severního polárního kruhu a začal ho zkoumat, centimetr po centimetru.
Mohl to dělat osobně, aniž by to nějak narušovalo jeho povinnosti, protože svých 1800 krychlových metrů dokázal přemísťovat kamkoli na světě. (Měl tvar modrostříbrné krychle o rozměrech 120×120×120 metrů, se samostatným pohonem, schopné samočinné opravy, izolované vůči prakticky všemu, a s technickými možnostmi, jakých se mu zachtělo). Avšak průzkum byl jen záležitostí toho, jak vyplnit hodiny, kdy neměl co dělat, a tak používal průzkumné roboty s přenosovým zařízením.
Po několika staletích jeden z nich objevil jakési artefakty – primitivní nože, kly s řezbou a podobné věci.
Mráz nevěděl, co je to za věci, tušil jen, že nevznikly přirozeně.
Proto se dotázal Solkoma.
„Jsou to pozůstatky po primitivním Člověku,“ řekl Solkom a víc se o tom nešířil.
Mráz je pozorně zkoumal. Hrubě zhotovené předměty, přesto však nesoucí patinu rozumné, inteligentní konst…
