KAPITOLA TŘINÁCT
O několik hodin později, když už byl Max po večeři a do konce knihy mu zbývalo sotva deset stran, se k jeho uším donesl zvuk přijíždějících kol. Ještě asi hodinu si Roland a Alicia na verandě tlumeně povídali. Kolem půlnoci Max zaklapl knihu, odložil ji zpátky na noční stolek a zhasl lampu. Teprve potom zaslechl Rolandovo kolo, jak se vzdaluje po cestě podél pláže, a kroky své sestry pomalu stoupající po schodech. Alicia se na okamžik zastavila před dveřmi Maxova pokoje, ale o pár vteřin později Max slyšel, jak jeho sestra došla do svého pokoje, svalila se na postel a skopla boty na dřevěnou podlahu. V mysli mu vytanula vzpomínka na to, jak se toho rána Alicia s Rolandem líbali, a Max se usmál do tmy okolo. Poprvé po dlouhé době si byl jistý, že jeho sestra bude usínat mnohem obtížněji než on.
* * *
Následujícího rána se Max rozhodl si přivstat a ještě před svítáním dojet na kole do pekárny na radničním náměstí, aby tam koupil něco dobrého k snídani a vyhnul se Aliciině specialitě – ztvrdlému chlebu s máslem a marmeládou a mléku. Takhle časně zrána bylo městečko klidné a nehybné. Maxovi připomínalo nedělní rána ve velkém městě, které musel opustit. Ospalými ulicemi kráčelo jen několik mlčenlivých chodců, a dokonce i domy se zavřenými okenicemi vypadaly, že ještě hluboce spí.
Max se zahleděl do dálky, kde právě z ústí zálivu vyplouvaly rybářské loďky, tvořící místní nepočetnou flotilu. Vrátí se až po setmění. Pekař a jeho dcera, baculatá růžolící dívka, Maxe uctivě pozdravili, a zatímco mu podávali na tácu čerstvě napečené loupáky, vyptávali se na malou Irinu. Zdálo se, že zprávy už kolovaly po městě. Místní doktor nejspíš uměl víc, než jen podávat pacientům teploměr.
Když Max dorazil zpátky do domu na pláži, pečivo, které dovezl, bylo ještě teplé. Bez svých hodinek nedokázal určit, kolik je přesně hodin, ale odhadoval, že bude něco málo před osmou. Nechtělo se mu se snídaní čekat na to, až se Alicia probudí, a tak se na ni rozhodl použít mazanou lest. Připravil na tác talíř se svými čerstvými úlovky z pekárny, dvě sklenice mléka a dva ubrousky, a pod záminkou, že jí nese teplou snídani, vystoupal do patra k Aliciinu pokoji. Klepal na dveře tak dlouho, dokud se zevnitř neozval rozespalý hlas jeho sestry, která něco nesrozumitelně mumlala.
„Snídaně do postele,“ zatrylkoval Max. „Můžu dál?“
Zatlačil do dveří a vešel do pokoje. Alicia si schovala hlavu pod polštář. Max se rozhlédl po místnosti, plné po židlích rozvěšeného oblečení a nesčetných dalších osobních věcí. Ženský pokoj byl pro Maxe vždycky fascinující záhadou.
„Počítám do pěti,“ prohlásil Max, „a pak se do tý snídaně dám.“
Alicia vykoukla zpod polštáře a zhluboka se nadechla vůně čerstvého pečiva.
* * *
Roland na ně čekal na pláži, oblečený jen do šortek ustřižených ze starých kalhot, které mu zároveň sloužily jako plavky. Vedle něj se na hladině pohupoval malý dřevěný člun, sotva tři metry na délku. Zdálo se, že loďka musela aspoň třicet let ležet na pláži a slunce ji vyšisovalo do našedlého odstínu, na němž byly ještě tu a tam vidět šmouhy původního modrého nátěru, které ani čas nedokázal vymazat. Roland se ale tvářil, že jeho loďka je přinejmenším luxusní jachta. Sourozenci Carverovi k němu kráčeli přes kamenitou pláž, a Max si všiml, že Roland na příď krasopisně napsal jméno lodi: Orfeus II. Barva byla ještě čerstvá, takže to nejspíš udělal dnes ráno.
„Odkdy tu loď máš?“ zeptala se Alicia a ukázala na rachitický člun, do kterého už Roland naložil potápěčské vybavení a dva koše, do nichž nebylo vidět.
„Od dnešního rána. Jeden z rybářů ji chtěl rozsekat a pak si tím dřevem topit, ale přesvědčil jsem ho, aby mi ji za malou protislužbu dal,“ chlubil se Roland.
„Protislužbu?“ ušklíbl se Max. „Mně se zdá, že jsi spíš tu službu prokázal ty jemu.“
„Klidně si zůstaň na souši, jestli chceš,“ odvětil mu posměšně Roland. „Tak šup, všichni na palubu.“
U Rolandova „plavidla“ se pochopitelně o žádné palubě nedalo moc mluvit, ale po asi patná…
