KAPITOLA ČTRNÁCT
Když se setmělo, Viktor Kray právě došel k domu na pláži, v němž našla nový domov rodina Carverových. Zastavil se. V tomto domě porodila Eva Grayová, jediná žena, kterou kdy skutečně miloval, syna Richardu Fleischmannovi. Pohled na bílou fasádu v něm znovu otevřel staré rány, o kterých se domníval, že už jsou dávno zahojené. Dům vypadal opuštěně a byla v něm tma. Viktor Kray si pomyslel, že oba sourozenci jsou nejspíš ještě s Rolandem ve městě.
Došel až k brance a vstoupil. Okna a dveře se leskly v posledních paprscích slunce, přesně, jak si je pamatoval. Strážce majáku prošel zahradou až k zadnímu dvorku a vyšel do polí za domem. V dálce před ním se zvedal les a v jeho stínu stála zahrada se sochami. Viktor Kray už tam nevkročil celé roky. Znovu se zastavil a prohlížel si kamennou zídku. Bál se toho, co se za ní skrývá. Zpoza zčernalé kovové brány se ze zahrady táhla hustá mlha.
Viktor Kray se cítil starý a měl strach. Byl to tentýž strach, který jeho duši sžíral už desítky let, strach který poprvé ucítil na špinavé ulici průmyslového města, kde vyrostl. Tehdy prvně uslyšel hlas Knížete z mlhy. Zdálo se mu, že celý kruh se teď, na sklonku jeho života, uzavírá. Starý inženýr cítil, že už v rukávu nemá žádné eso, kterým by mohl hru zvrátit ve svůj prospěch.
Pak pevným krokem zamířil k bráně zahrady se sochami. Mlha, která zevnitř vycházela, mu brzy sahala až do pasu. Viktor Kray sáhl roztřesenou rukou do kapsy svého kabátu a vytáhl stařičký revolver, který před odchodem svědomitě vyčistil a nabil, a silnou kapesní svítilnu. Se zbraní v ruce vešel do zahrady, rozsvítil baterku a přejel jejím paprskem okolo sebe. Spatřil však něco neuvěřitelného. Viktor Kray spustil ruku se svítilnou a promnul si oči v domnění, že ho šálí zrak. Něco tady nehrálo. Tohle rozhodně nečekal. Znovu projel paprskem světla z baterky mlhu kolem dokola. Jenže se mu to nezdálo. Zahrada byla prázdná.
Strážce majáku o pár kroků postoupil a prohlížel si opuštěné piedestaly. Zatímco se pokoušel utřídit si v hlavě myšlenky, zaslechl v dálce další zahřmění a zalétl očima k obzoru. Po nebi se jako skvrna od černého inkoustu táhl hrozivý pruh temně šedých mraků. Pak oblohu pročísl vedví blesk a ozvěna hromu se odrazila od pobřeží jako zvuk bubnu ohlašujícího poslední bitvu. Viktor Kray naslouchal zvukům bouře, která se k pevnině řítila od moře, a vybavil si, jak před pětadvaceti lety sledoval z paluby Orfea navlas stejný výjev. Teprve teď pochopil, co se bude dít.
* * *
Max se vzbudil promočený studeným potem a pár vteřin mu trvalo si uvědomit, kde vlastně je. Srdce mu v hrudi bušilo nepravidelně jako přeskakující motor starého motocyklu. O několik metrů dál spatřil známou tvář. Alicia spala vedle Rolanda a Max si vzpomněl, že jsou v plážové chatce. Byl by přísahal, že neusnul na víc jak několik minut, ale ve skutečnosti už spal skoro hodinu. Max se pozvolna zvedl a vyšel se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Hlavou mu stále běžela hrůzostrašná noční můra, ve které s Rolandem zůstali uvěznění v útrobách vraku.
Pláž byla zcela opuštěná a příliv odnesl Rolandovu loďku daleko na otevřené moře, kde ji brzy uchvátí podmořské proudy a malý člun se navždy ztratí v nekonečném oceánu. Max došel až k moři a chrstl si do tváře a na ramena chladnou vodu. Potom se posadil mezi kameny v malém zálivu na okraji pláže a ponořil obě nohy do vody v naději, že znovu získá klid, který mu nevrátil ani krátký spánek.
Max tušil, že v událostech několika posledních dní se skrývá nějaká logika. Ve vzduchu se vznášel skoro hmatatelný pocit nebezpečí. Když se nad tím Max zamyslel, uvědomil si, že se doktor Kain zjevuje čím dál tím častěji. Jako by s každou uplynulou hodinou nabýval na síle. Maxovi bylo jasné, že všechno je součástí nějakého složitého soukolí, v jehož středu se sbíhala temná minulost Jacoba Fleischmanna. Všechny součástky do něj pomalu začínaly zapadat, od tajemné zahrady se sochami, kterou sám navštívil a pak ji viděl ve starých filmech Jacoba F…
