KAPITOLA PATNÁCT
Max starému pánovi podal šálek horkého čaje a čekal, až se zahřeje.
Viktor Kray se celý třásl a Max nevěděl, jestli za to může ledový vítr, který s sebou přinášel bouři, nebo strach, který už nebyl schopný skrývat.
„Co jste tam venku dělal, pane Krayi?“ zeptal se Max.
„Byl jsem se podívat v zahradě se sochami,“ odpověděl Viktor Kray a zdálo se, že se začíná ponenáhlu uklidňovat. Pak si usrkl kouřícího čaje a odložil šálek zpátky na stůl.
„Kde je Roland, Maxi?“ zeptal se nervózně.
„Proč to chcete vědět?“ Max se ani nesnažil skrýt nedůvěru, která mu zněla v hlase. Po tom všem, co se stalo, pro něj bylo čím dál těžší starému muži věřit.
Viktor Kray vytušil Maxovu podezřívavost a roztáhl ruce, jako by mu chtěl všechno vysvětlit, ale nenacházel slova.
„Maxi, pokud tomu nezabráníme, dneska v noci se stane něco strašného,“ promluvil nakonec, ačkoli věděl, že jeho výrok nezní moc přesvědčivě. „Potřebuju vědět, kde je Roland. Je ve strašlivém nebezpečí.“
Max mlčel a zkoumavě si prohlížel Krayův prosebný výraz. Nevěřil mu ani slovo.
„Kdo je v nebezpečí, pane Krayi? Roland, nebo Jacob Fleischmann?“ zaútočil nakonec a čekal, jak Viktor Kray zareaguje.
Starý muž zavřel oči a unaveně vzdychl. „Myslím, že ti nerozumím, Maxi,“ zašeptal.
„Já myslím, že mi rozumíte. Vím, že jste mi lhal, pane Krayi,“ probodl ho Max obviňujícím pohledem. „A taky vím, kdo Roland ve skutečnosti je. Lhal jste nám už od začátku. Proč?“
Viktor Kray se zvedl a přistoupil k jednomu z oken. Pak vyhlédl ven, jako by ještě někoho čekal. Domem otřáslo další zahřmění. Bouře byla čím dál tím blíž k pobřeží a Max slyšel řev vlnobití, sužujícího nedalekou pláž.
„Maxi, řekni mi, kde je Roland,“ naléhal znovu strážce majáku s pohledem stále upřeným ven z okna. „Nesmíme ztrácet čas.“
„Jenže já nevím, jestli vám můžu věřit. Pokud chcete, abych vám pomohl, budete mi nejdřív muset říct pravdu,“ trval na svém Max, který nehodlal dopustit, aby ho Viktor Kray ukolébal nějakou další lží.
Starý muž se k němu otočil a upřel na něj vážný pohled. Max mu pohled tvrdošíjně opětoval, aby mu dal najevo, že se ho ani v nejmenším nebojí. Viktor Kray pochopil situaci a poraženě klesl do křesla.
„Tak dobře, Maxi. Povím ti pravdu, jestli ji opravdu chceš slyšet,“ vydechl.
Max se posadil naproti němu a přikývl, připravený naslouchat.
„Skoro všechno z toho, co jsem vám vyprávěl tehdy na majáku, je pravda,“ začal Viktor Kray. „Můj starý kamarád Richard Fleischmann skutečně slíbil doktoru Kainovi prvorozeného syna výměnou za to, že získá Evu Grayovou. Rok po svatbě, a to už jsem s nimi nebyl v kontaktu, začal doktor Kain Fleischmanna navštěvovat a připomínat mu jeho slib. Fleischmann se všemi způsoby snažil zabránit své ženě otěhotnět, i za cenu toho, že jeho manželství bude zničeno. Po té tragické noci, kdy se potopil Orfeus, jsem měl pocit, že je mojí povinností Fleischmannovým napsat a sejmout z nich břímě trestu, které je celé ty roky tížilo. Věřil jsem, že doktor Kain a všechny jeho hrozby jsou navždy pohřbené v mořských hlubinách. Nebo jsem alespoň byl tak bláhový, že jsem o tom sám sebe přesvědčil. Fleischmann se cítil provinile a myslel si, že mi něco dluží, a chtěl, abychom všichni tři, Eva, on a já, byli zase spolu jako za dob našich univerzitních studií. Což bylo samozřejmě pošetilé. Stalo se mezi námi až příliš mnoho. Fleischmann si však z rozmaru stejně nechal na pláži postavit dům, pod jehož střechou se o pár let později narodil malý Jacob. Pro oba to bylo jako požehnání z nebe a do jejich životů se vrátila radost. Nebo to aspoň tak vypadalo. Já však už té noci, kdy se Jacob narodil, věděl, že něco je špatně. Začalo se mi totiž znovu zdát o doktoru Kainovi. Chlapec vyrůstal a Fleischmannovi byli tak zaslepení štěstím, že neviděli, jaká hrozba se nad nimi stahuje. Mohli se přerazit, aby svému synkovi splnili všechna přání. Svět ještě nikdy neviděl tak rozmazlované a zhýčkané dítě, jako byl Jacob. Jenže znamení, že doktor Kain se vrací, byla čím dá…
