KAPITOLA ŠESTNÁCT
Max ze všech sil šlapal do pedálů, když v tom ho vyděsilo mohutné zablýsknutí. V jeho světle spatřil za záclonou deště siluetu lodi. Orfeus vstal z mrtvých, vynořil se z hlubin a z jeho kovového trupu vyzařovalo hypnotické světlo. Kainova stará loď znovu plula po rozbouřených vodách zátoky. Max se nezastavoval a bez dechu šlapal dál, ve strachu, že k chatce na pláži dorazí příliš pozdě. Starého strážce majáku nechal za sebou – Viktor Kray mu v žádném případě nemohl stačit. Na okraji pláže Max seskočil z kola a běžel k Rolandově chýši, kde zjistil, že dveře jsou vypáčené. Otočil se a zahlédl siluetu svého kamaráda, který nehybně stál na pláži ve vlnách a ochromeně pozoroval, jak se Orfeus kymácí na rozbouřených vlnách. Max v duchu poděkoval Bohu a rozběhl se k Rolandovi, aby ho objal.
„Není ti nic?“ zakřičel proti větru, který bičoval pláž.
Roland se na něj vytřeštěně podíval, jako k smrti vystrašené zraněné zvíře, které už nemá sílu uprchnout svému přemožiteli. Max v jeho rysech spatřil dětský obličej ze starého filmu a po zádech mu přejel mráz.
„Má Alicii,“ vymáčkl ze sebe nakonec Roland.
Max věděl, že jeho kamarád nechápe, co se ve skutečnosti děje, a bylo mu jasné, že jakákoli snaha o vysvětlování by jen zkomplikovala situaci.
„Ať se děje cokoli, drž se od Kaina dál,“ naléhal na Rolanda. „Slyšíš? Nepřibližuj se k němu.“
Roland si ho ale nevšímal a postupoval dál do vody, dokud mu nesahala až k pasu. Max se vydal za ním a chtěl ho zadržet, ale Roland byl starší a silnější. Bez obtíží se svému kamarádovi vytrhl a silně ho odstrčil. Pak skočil do moře a začal plavat.
„Stůj!“ křičel Max. „Vždyť vůbec nechápeš, co se děje! On nechce ji, chce tebe!“
„To já vím,“ odpověděl Roland, ale víc už toho ani jeden z nich říct nestihl. Roland strčil hlavu pod vodu a Max sledoval, jak se znovu vynořil o několik metrů dál. Plaval k Orfeovi. Ta rozumnější část jeho mysli křičela, aby utíkal do chatky a schoval se pod lehátkem, dokud se to všechno nepřežene. Jenže Max jako vždy poslechl tu druhou část. Skočil do vody a plaval za Rolandem s vědomím, že tentokrát už z toho nemůže vyváznout živý.
* * *
Alicia cítila, jak se jí kolem zápěstí omotaly dlouhé prsty doktora Kaina oděné v rukavici a sevřely ji jako kleště. Kain ji táhl po kluzké palubě lodi a Alicia se mu ze všech sil snažila vytrhnout. Kain se otočil a bez námahy ji zvedl do vzduchu. Pak se k ní přiblížil na sotva pár centimetrů, takže mohla vidět, jak se mu zorničky nenávistných očí rozšiřují a mění barvu, od modré až po zlatavou.
„Už to nebudu opakovat,“ pohrozil jí čaroděj kovově chladným, neživým hlasem. „Ani se nehni, nebo toho budeš litovat. Jasné?“
Pak její zápěstí sevřel ještě pevněji, až se Alicia začala bát, že pokud o něco víc přitlačí, rozdrtí jí kosti, jako by byly ze skla. Pochopila, že odpor je marný, a nervózně přikývla. Kain uvolnil sevření a roztáhl rty v úsměvu, v němž nebyl ani soucit, ani zdvořilost, jen čirá nenávist. Pak ji pustil a Alicia se svezla zpátky na palubu a udeřila se do hlavy. Rychle si sáhla na kůži na čele a cítila řezavou bolest otevřené rány. Kain ji znovu uchopil za pohmožděnou paži a táhl ji dál, dovnitř, do útrob lodi.
„Hni sebou,“ štěkl a strkal ji chodbou, která se táhla od kapitánského můstku až ke kajutám na zádi.
Zčernalé zdi byly pokryté rzí a lepkavou vrstvou tmavě zelených řas. V trupu Orfea ještě stále bylo několik stop bahnité vody, ze které stoupaly smrduté výpary. Plaval v ní nespočet nejrůznějších trosek a úlomků, které narážely do zdí v rytmu toho, jak se loď kymácela v příboji. Doktor Kain chytil Alicii za vlasy a otevřel jeden z poklopů, které vedly do kajut. Ven se vyvalil puch hniloby a stojaté vody, která v kajutě byla uvězněná pětadvacet let. Alicia zadržela dech. Čaroděj ji zatahal za vlasy a zatlačil ji ke vchodu do kajuty.
„Nejlepší apartmá na lodi, drahoušku. Kapitánská kajuta pro tu nejvzácnější návštěvu. Nejvybranější společnost. Doufám, že se ti tu bude líbit.“ Pak ji prudce …
