KAPITOLA JEDENÁCT
Když starý strážce majáku domluvil, Maxovy hodinky ukazovaly, že za pár minut bude pět hodin. Na záliv se snášel slabý déšť a vítr vanoucí od moře vytrvale narážel do okenních tabulek.
„Žene se bouřka,“ poznamenal Roland s pohledem upřeným k olověné šedi mraků na obzoru.
„Maxi, měli bysme se vrátit domů,“ otočila se Alicia na svého bratra. „Za chvíli bude volat táta.“
Max nepřesvědčivě kývl. Potřeboval přemýšlet o všem, co jim Rolandův děda vyprávěl, a pokusit se poskládat všechny dílky té zapeklité skládačky. Zdálo se, že vzpomínání na minulost Viktora Kraye zcela vyčerpalo, takže jen mlčky seděl ve svém křesle a nepřítomný pohled upíral do prázdna.
„Maxi,“ ozvala se znovu Alicia.
Max se zvedl a zamával starému pánovi na rozloučenou. Viktor Kray jen neznatelně pokýval hlavou. Roland svého dědu několik okamžiků pozoroval a pak vyšel se svými kamarády ven.
„A co teď?“ zeptal se Max.
„Já vůbec nevím, co si o tom myslet,“ prohlásila Alicia a pokrčila rameny.
„Ty té historce nevěříš?“ podivil se Max.
„Je to všechno dost těžko uvěřitelný,“ odpověděla Alicia. „Musí existovat ještě jiný vysvětlení.“
Max se tázavě podíval po Rolandovi.
„Ty dědovi taky nevěříš, Rolande?“
„Pokud mám být upřímný, ani nevím,“ odvětil Roland. „Tak jdem, doprovodím vás domů, než nás ta bouřka dožene.“
Alicia opět nasedla na kolo k Rolandovi a bez dalších slov se vydali na cestu zpátky k domu na pláži. Max se ještě na okamžik otočil k majáku a přemítal, jestli je možné, že dlouhé roky osamění na vrcholku útesu přiměly Viktora Kraye vymyslet celý tenhle příběh a ještě mu bezmezně uvěřit. Max si nechal tvář smáčet chladnou dešťovou vodou a pak se na svém kole vydal za Alicií a Rolandem.
Projížděl po cestě podél zátoky a v mysli se mu neustále přehrával celý příběh o doktoru Kainovi. Začínalo pršet silněji a Max šlápl do pedálů. V duchu si začal všechny části vyprávění skládat do obrázku, které mu jediný připadal přijatelný. I kdyby všechno, co Viktor Kray tvrdil, byla pravda – což mu ještě stále přišlo neuvěřitelné – stejně to situaci nijak neosvětlilo. Mocný mág se po letech hlubokého spánku pomalu probouzel k životu. A smrt malého Jacoba Fleischmanna byla prvním znamením jeho návratu. Jenže v celém příběhu bylo ještě něco, co strážce majáku dosud skrýval a co Maxovi do jeho verze vůbec nezapadalo.
První blesky začaly zbarvovat nebe do ruda a vítr Maxovi vháněl do tváře těžké dešťové kapky. Max ještě přidal, i když se jeho nohy stále nevzpamatovaly z ranní námahy. K domu na pláži to měl pořád několik kilometrů.
Max věděl, že nedokáže jen tak přijmout Krayovo vyprávění a myslet si, že se jím všechno vysvětlilo. Přízračná zahrada se sochami a všechno, co se stalo během těch několika prvních dní poté, co se do městečka nastěhovali, pro něj byly dostatečným důkazem, že se tu roztáčí nějaké zlověstné soukolí a nikdo nemůže předpovědět, co se odteď bude dít. Max se rozhodl dál pátrat a přijít celé věci na kloub, ať už s pomocí Rolanda a Alicie, nebo bez ní. A začne tím, co ho jako jediné mohlo dovést až do středu celého tajemství: s filmy Jacoba Fleischmanna. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc byl Max přesvědčený, že Viktor Kray jim dosud neřekl celou pravdu. Ještě zdaleka ne.
* * *
Alicia a Roland na něj čekali pod stříškou nad vchodovými dveřmi. Max dorazil k domu na pláži promočený na kůži, uklidil kolo do kůlny na dvorku a utíkal se před lijákem schovat.
„To už je za tenhle týden podruhý,“ smál se Max. „Jestli to takhle půjde dál, začnu se smrskávat. Nechceš se teď vracet k majáku, že ne?“ otočil se na Rolanda.
„Asi budu muset,“ odpověděl Roland a podíval se na hustou záclonu deště, který dál zuřivě bubnoval do země. „Nechci tam dědu nechat samotnýho.“
„Tak si vem aspoň pláštěnku, nebo ještě chytneš zápal plic,“ nabádala ho Alicia.
„To není potřeba, jsem zvyklej. Navíc je to jen letní bouřka, za chvíli je po ní.“
„To mluvíš ze zkušenosti,“ zasmál se Max.
„No jasně,“ zakřenil se Roland.
Všichni tři si vyměnili ti…
