KAPITOLA SEDM
Když Max s Alicií a Rolandem dorazili k domu Carverových, auto doktora Robertse před ním ještě stálo. Roland se na Maxe tázavě podíval. Alicia spěšně seskočila z rámu kola a utíkala ke vchodu. Bylo jí jasné, že se něco děje. Ve dveřích na ni čekal Maximilian Carver se skelným pohledem v pobledlé tváři.
„Co se stalo?“ vydechla Alicia.
Otec ji objal. Alicia cítila, jak se jeho silné paže třesou.
„Irina spadla ze schodů. Je v kómatu. Čekáme na sanitku, musí do nemocnice.“
„A mamka? Je v pořádku?“ vzlykla Alicia.
„Je uvnitř s Irinou a doktorem Robertsem. Nic jiného se teď nedá dělat,“ odpověděl jí otec prázdným, unaveným hlasem.
Roland stál nehybně a mlčky pod schody. Ztěžka polkl.
„Ale Irina se uzdraví, že jo?“ zeptal se Max a rázem si uvědomil, jak hloupě jeho otázka zní.
„To nevíme,“ vzdychl Maximilian Carver a snažil se na ně povzbudivě usmát. Marně. Pak se otočil zpátky do domu. „Jdu se podívat, jestli vaše matka něco nepotřebuje.“
Tři přátelé zůstali před domem a bezradně se po sobě dívali. Po několika vteřinách prolomil hrobové ticho Roland.
„Moc mě to mrzí.“
Alicia přikývla. Po chvíli se v dálce na příjezdové cestě objevila ambulance a blížila se k domu. Doktor Roberts vyšel ven, aby zdravotníkům vysvětlil situaci. Dva zřízenci pak vešli do domu a vynesli na nosítkách Irinu zabalenou do deky. Max zahlédl tvář své mladší sestry, bílou jako stěna, a cítil, jak se mu srdce propadlo až do žaludku. Andrea Carverová se zarudlýma, oteklýma očima vylezla za nosítky do sanitky a vyslala k Maxovi a Alicii poslední zoufalý pohled. Zdravotníci obešli vůz a nastoupili. Maximilian Carver přistoupil ke svým dvěma dětem.
„Neměli byste tu zůstávat sami. V městečku je takový malý hotel…“
„Nic se nám nestane, tati,“ odpověděla Alicia. „O nás se neboj.“
„Zavolám vám z nemocnice, abyste na nás měli číslo. Nevím, jak dlouho tam budeme muset zůstat. Možná byste…“
„Běž, tati,“ přerušila ho Alicia a ještě jednou ho objala. „Všechno to dobře dopadne.“
Hodinář se ještě jednou smutně usmál a nastoupil za manželkou do sanitky. Alicia a oba kluci pak mlčky sledovali, jak se zadní světla ambulance ztrácejí v dálce, zatímco na purpurové přikrývce soumračného nebe chřadly poslední sluneční paprsky.
„Všechno dobře dopadne,“ zopakovala si pro sebe Alicia.
* * *
Když se všichni převlékli do čistého a suchého oblečení (Alicia Rolandovi půjčila staré kalhoty a košili svého otce), nezbývalo než čekat na novinky z nemocnice. Minuty se nekonečně vlekly. Když se konečně ozvalo zvonění telefonu, usmívající se měsíce na ciferníku Maxových hodinek ukazovaly, že je skoro jedenáct hodin večer. Alicia seděla mezi Maxem a Rolandem na schodech před domem. Při prvním zazvonění telefonu se vymrštila a běžela dovnitř, a než stihl telefon zazvonit podruhé, zvedla sluchátko a krátce pohlédla na Maxe s Rolandem.
„Dobře,“ řekla po pár vteřinách a kývla na oba kluky. „Jak je mamce?“
Max slyšel ze sluchátka tlumený hlas svého otce.
„Neboj se,“ pokračovala Alicia. „Ne, to není potřeba. Budeme v pohodě. Jo, zavolej zase zítra.“
Pak se odmlčela a přikývla. „Vyřídím,“ ujistila otce. „Dobrou noc, tati.“ Zavěsila a pohlédla na svého bratra.
„Nechají si tam Irinu na pozorování,“ vysvětlovala. „Doktoři tvrdí, že je to jen otřes mozku, ale ještě se neprobrala z kómatu. Prý se uzdraví.“
„Určitě?“ zeptal se Max. „A co mamka?“
„To si umíš představit. Trvá na tom, že do hotelu nepůjde, chce v nemocnici zůstat přes noc. Zavolají nám zase zítra ráno v deset.“
„A co budeme dělat teď?“ ozval se nesměle Roland.
Alicia pokrčila rameny a snažila se na tváři vykouzlit uklidňující úsměv.
„Nemáte hlad?“ zeptala se.
Max si s překvapením uvědomil, že má hlad jako vlk. Alicia vzdychla a ještě jednou se unaveně pousmála.
„Asi bysme se všichni tři měli navečeřet,“ poznamenala. „Nebo má někdo něco proti?“
Max začal chystat obložené chleby a Alicia vymačkala několik citronů a udělala citronádu.
Povečeřeli na lavičce před domem, pod slabou, nažloutlou září…
