KAPITOLA ŠEST
Když se Alicia následujícího rána krátce po rozbřesku probudila, zjistila, že na ni skrz sklo okna upřeně hledí dvě hluboké, žluté oči. S trhnutím se posadila a Irinin kocour líně seskočil z okenního parapetu. Alicia to zvíře nesnášela a nenáviděla i jeho povýšené chování a pronikavý zápach, který se kolem něj linul a prozrazoval kocoura dřív, než vstoupil do místnosti. Nebylo to poprvé, co ho Alicia nachytala, jak ji zkoumavě pozoruje. Už od chvíle, kdy si Irina prosadila svou a donesla odpornou šelmu do domu na pláži, si Alicia často všimla, jak kocour celé minuty nehybně jako špion sleduje každičký pohyb někoho z rodiny, schovaný za dveřmi nebo někde ve stínu. Alicia si tajně ze srdce přála, aby s kocourem během jeho nočních toulek skoncoval nějaký pouliční pes.
* * *
Nebe venku pomalu ztrácelo nafialovělý nádech, který tak často doprovází svítání, a černou stěnu lesa za zahradou se sochami ozářily první pronikavé paprsky slunečního světla. Maxův kamarád přijde až za několik hodin. Alicia se znovu zachumlala pod peřinu, a přestože věděla, že už neusne, zavřela oči a naslouchala zvukům příboje z pláže.
O hodinu později jí na dveře potichu zaklepal Max.
Alicia po špičkách sešla schody. Max a jeho kamarád čekali venku před vchodovými dveřmi. Alicia se na chvíli zastavila v předsíni a poslouchala, jak si kluci povídají. Pak se zhluboka nadechla a vyšla ven.
Max se opíral o zábradlí u vstupních schodů. Otočil se na ni a zeširoka se usmál. Vedle něj stál opálený kluk se slámově žlutými vlasy, asi o půl hlavy vyšší než její bratr.
„Tohle je Roland,“ představil ho Max. „Rolande, tohle je moje sestra Alicia.“
Roland se srdečně zašklebil a stočil pohled ke kolům, ale Maxovi neunikl kratičký pohled, který si Roland s Alicií vyměnili. Sám pro sebe se usmál a pomyslel si, že tohle bude ještě větší zábava, než čekal.
„Jak to uděláme?“ zeptala se Alicia. „Máme jen dvě kola.“
„Já myslím, že by tě Roland mohl vzít,“ navrhl Max. „Co ty na to, Rolande?“
Roland upíral pohled k zemi.
„Jo, jasně,“ zamumlal nakonec. „Ale ty vezmeš všechno ostatní.“
Max napnul všechny svaly a připevnil potápěčské vybavení na rošt za sedadlem svého kola. Samozřejmě věděl, že v kůlně na zadním dvorku je ještě jedno kolo, ale myšlenka, že Roland jeho sestru poveze, mu připadala mnohem zábavnější. Alicia se posadila na rám kola a chytla se Rolanda kolem krku. Max si i přes Rolandovo opálení všiml, jak se jeho kamarád marně snaží se nečervenat.
„Můžeme,“ prohlásila Alicia. „Doufám, že nejsem moc těžká.“
„Tak jedem,“ přikývl Max a rozjel se po cestě vedoucí podél pláže. Roland s Alicií ho následoval.
Nedlouho potom ho dokonce předjel a Max se znovu musel ze všech sil snažit, aby mu stačil.
„V pohodě?“ zeptal se Roland Alicie.
Alicia přikývla. Pohledem sledovala, jak se její nový domov ztrácí v dálce.
* * *
Jižní pláž na opačné straně městečka měla tvar půlměsíce a byla úplně opuštěná. Místo písku tu byly do hladka obroušené oblázky a lastury nejrůznějších mořských živočichů, které sem naplavil příboj a které tu teď na slunci vysychaly. Nad pláží se tyčila prakticky svislá stěna strmého útesu, na jehož vrcholku stála osamělá temná věž majáku.
„To je dědův maják,“ ukázal na ni Roland, když seskočili z kol a vydali se po jedné z pěšin, které vedly mezi skalisky dolů na pláž.
„Tam bydlíte?“ zeptala se Alicia.
„Víceméně,“ odpověděl Roland. „Před nějakou dobou jsem si postavil takovou chajdu tady dole na pláži, a dalo by se říct, že teď bydlím tam.“
„Ty máš svoji vlastní chatku?“ vykulila oči Alicia a snažila se dohlédnout na pláž.
„Odtud není vidět,“ zavrtěl hlavou Roland. „Vlastně to je starej rybářskej přístřešek, ale už dávno opuštěnej. Trochu jsem si ho opravil, takže teď se tam dá bydlet. Támhle, už je vidět.“
Roland je dovedl až na pláž, kde si sundal sandály. Slunce stoupalo po nebi a moře se lesklo jako roztavené stříbro. Na pláži kromě nich nikdo nebyl. Zdravil je jen slaný vítr.
„Dávejte tady na těch kamenech pozor. …
