Jedna
Blížili se k Maddiině skrýši.
Byl jich tucet, vytvořili rojnici s rozestupy pěti kroků mezi sebou a pokrývali tak šířku šedesáti kroků. Každý z nich nesl vysoko nad hlavou hořící pochodeň, aby rozehnal houstnoucí šero soumraku. Ležela hlavou obrácenou k řadě pátračů. Kdyby se dokázala dostat přes jejich linii, nebo zůstala prostě neviděna, dokud nepřejdou, byla by zachráněna.
„Skrýš“ byl ve skutečnosti dost přehnaný výraz pro Maddiino postavení. Prostě ležela natažená na zemi v trávě vysoké po kolena, od hlavy k patě zakrytá svým pláštěm.
V okolních lukách, mezi nimiž ležela, byla tráva vysoká do pasu a jemně se vlnila ve večerním vánku. Tam by se lépe schovala před tím tuctem mužů, kteří ji hledali. Ale vybrala si kratší trávu z dobrého důvodu.
Pátrači jistě předpokládali, že se uprchlice schová ve vyšší trávě, takže tam hledali pečlivěji. Kratší porost, kde ležela, poskytoval špatné krytí, ale pátrači tu zase prohledávali trávu méně pozorně. Domnívali se, že zde by jejich očím nikdo neunikl.
V to alespoň doufala, když si vybrala svou cestu skrz rojnici mužů. Kromě toho, luka z obou stran byla užší, takže pátrači by kráčeli blíž u sebe. Protože čekali, že se bude schovávat tam, věnovali zde mnohem větší pozornost terénu a všem nerovnostem, na které narazili.
Byla jen neurčitý tvar pod šedozeleným hraničářským pláštěm.
Nejasné světlo hrálo také v její prospěch. Slunce už zapadlo za obzor a na západě zbyl jen odraz jeho světla. Vrhal dlouhé stíny a tmavé skvrny přes nerovný povrch pole. A světlo smolných pochodní, nestálé a třepotající se, pátračům také nepomáhalo, naopak jim úkol ztěžovalo, když se pohybovalo a mihotalo.
Cítila žlutou záři jedné z pochodní, jak se jeden z pátračů přiblížil. Odolávala nesnesitelné touze vzhlédnout a podívat se, kde je. Tvář měla začerněnou blátem a prachem, které si předtím rozetřela po tvářích. Ale i tak by její obličej v soumraku zářil jako bledý ovál. Pohyb by byl ještě nápadnější. Ležela tedy tváří dolů, zrak upírala na stébla suché trávy pár palců od očí a viděla, jak se přes ně plazí žluté světlo pochodně a vrhá stíny, které se postupně zkracovaly. Zdroj světla se blížil.
Srdce jí bušilo v hrudi, když zaslechla šustění bot. Slyšela, jak jí krev pulzuje ve spáncích jako rytmus bubnů.
Důvěřuj plášti, opakovala si starodávnou mantru, kterou do ní její učitel donekonečna vtloukal. Pátrač nemohl slyšet její tep. To byla bláznivá představa, věděla to. Pokud zůstane ležet klidně jako nebožtík, vůbec ji neuvidí. Plášť ji ochrání. V minulosti to tak vždycky bylo a bude to tak i teď.
„Aha! Vidím tě. Vstaň a vzdej se.“
Hlas byl velice blízko. Nemohlo to být víc než tři kroky. A zněl velmi sebejistě. V jedné chvíli mále podlehla nutkání vstát. Pak si ale vzpomněla na Willova slova, když ji učil, jak zůstat zrakům pátračů neviditelná.
Můžou se snažit napálit tě, aby ses ukázala. Můžou zavolat, že tě vidí, a řeknou, abys vstala. Nenaleť jim na to.
A tak ležela dál bez hnutí. Hlas se ozval znovu. „No tak! Říkám, že tě vidím!“
Jenže už nezněl tak sebejistě jako předtím. Byla v něm slyšet nejistota, jako by si pátrač uvědomil, že jeho lest nevyšla – nebo že se v okolní trávě nikdo neschovává. Po pár vteřinách zamumlal tichou nadávku a znovu se dal do pohybu. Jeho boty šustily v trávě a ona cítila, jak prošel kolem – to znamenalo, že hleděl před sebe, ne na ni. Sledovala, jak se droboučké stíny trávy prodlužují a stáčejí doleva. To znamenalo, že pátrač se pohybuje doprava.
Uvědomila si, že celou dobu zadržovala dech. Tiše vydechla a cítila, jak jí napětí v těle povoluje. Srdce začalo zpomalovat z divokého trysku na mírnější klus.
Za pár minut už bude pátrač pryč a ona neuslyší tiché zvuky, které bude při pohybu vydávat. Čekala, pomalu počítala do sto dvaceti a slyšela, jak se šustění jeho bot vzdaluje, až ho neslyšela vůbec. Napjala svaly. Když padla k zemi, vyhodila levou ruku před sebe, a pravou měla složenou pod tělem, aby se mohla o kousek nadzvednout a začít se p…
