Třicet dva
Byli v pevnosti už třetí den, když se klan Rudé lišky odhodlal k útoku.
Hodinu po rozednění hlídkoval Gilan na palisádě, jak bylo jeho zvykem každé ráno, když z nepřátelského tábora uslyšel zvuk píšťalek a polnic. Jednotky Lišek si postavily stany na úpatí kopce. Teď se z nich hrnuli muži a řadili se do formací na volném prostranství mezi táborem a klikatou stezkou, která vedla nahoru k pevnosti.
„Takže se konečně k něčemu odhodlali,“ ozval se za ním hlas.
Rychle se otočil a spatřil Horáce. „Vypadá to tak,“ odpověděl. Rozhlédl se po ochozu a pár kroků od sebe uviděl skupinu lukostřelců, kteří se zájmem sledovali přípravy pod kopcem. Byl tam i jejich velitel.
„Nestore!“ zavolal na něj, a když muž vzhlédl, vyzval ho: „Pojď sem, prosím.“
Prošedivělý lukostřelec rychle přešel k němu a zasalutoval.
„Vypadá to, že se konečně rozhoupali, hraničáři,“ řekl. Malá posádka v pevnosti už si říkala, kdy Lišky seberou dost odvahy, aby se pustily do útoku.
„To opravdu ano. Rozmísti své muže, Nestore. Odhaduju, že nepřátelé půjdou po té klikaté stezce až k vrcholu a poslední úsek přeběhnou po trávě.“
Nestor přikývl. Došel ke stejnému závěru.
„Problém je,“ pokračoval Gilan, „že nebudeme vědět, kterou část kopce si vyberou ke zteči, dokud nebudou těsně pod ní.“
„Dávalo by smysl, aby zaútočili tady u hlavní brány,“ mínil Nestor a ukázal palcem k bráně před nimi. „Ten svah je tady kratší a na ostatních stranách není žádný vchod.“
„Nejspíš máš pravdu. Ale postavíme pět lukostřelců na každou stranu palisády, abychom měli jistotu. Pokud se pokusí vyběhnout nahoru po trávě, budou snadným terčem. Rychlá střelba pěti mužů by je měla zpomalit, dokud nedorazí posily. A když obejdou pevnost až sem, muži z ostatních palisád budou mít dost času se přesunout k nám a posílit nás.“
„Hned se do toho dám,“ řekl Nestor. Znovu zasalutoval, otočil se a začal volat rozkazy na své muže a křičet dolů na nádvoří, aby shromáždil i zbytek své malé jednotky.
„Dobré uvažování,“ ocenil Horác. Poslouchal, zatímco Gilan vydával rozkazy. „Postavím k tvým mužům na každou zeď dva z mých jezdců.“
Otočil se a volal na kapitána, který velel jezdectvu. Zpráva o hrozícím útoku se mezi muži rychle rozšířila a všichni spěchali na svá místa na palisádách nebo si připínali brnění a zbraně. Všem z posádky se skoro ulevilo, že konečně začne boj. Nejistota čekání na nepřátelský útok jim poslední dva dny ničila nervy.
Gilan se nevesele usmál, když si vzpomněl na staré rčení: Čekání na bitvu je horší než bitva samotná.
Zkontroloval svou vlastní výzbroj, přesvědčil se, že má toulec plný šípů a že saxonský ani vrhací nůž nejsou zaseknuté v pochvě. Pak opřel konec luku o zem, zapřel ho nohou, ohnul lučiště a natáhl na něj tětivu, kterou vložil do zářezu na horním konci luku. Párkrát luk zkusmo natáhl, aby se přesvědčil, že tětiva sedí bezpečně na svém místě a je v dobrém stavu, netřepí se ani nerozplétá.
Byla to automatická činnost a naprosto zbytečná. Hraničáři byli cvičeni, aby své vybavení a zbraně neustále udržovali v dokonalém stavu. Přesto si pořád pamatoval, jak mu Halt před lety říkal: S lukem a noži se něco pokazí právě tehdy, až je jednou nezkontroluješ.
Když byl připraven, přesunul se zpátky nahoru na palisádu. Slyšel dupot běžících nohou a cítil, jak pod ním prkna ochozu vibrují. Otočil se a uviděl skupinku lukostřelců a jezdců, kteří běželi na své pozice na ostatních třech palisádách a stavěli se tak, aby pokryli co největší prostor.
Na jižní palisádě, kde stál i on, bylo obránců nejvíce. Pět lukostřelců a on sám se mohli postarat o dostatečně smrtící spršku šípů. Silnou obranu doplňovali jezdci. Díval se, jak Horác vysvětluje šesti jezdcům, aby vylili připravené sudy s vodou do kanálků u brány. Muži běželi splnit rozkaz a o pár minut později Gilan uviděl proudy vody tryskající z trubek skrytých pod pěšinou a smáčející trávu na strmém svahu.
„To by je mělo zpomalit,“ řekl Horác s úsměvem, když se vrátil ke Gilanovi.
Zdola zazněla polnice, ob…
