Šestnáct
„Kolik myslíš, že jich je?“ zeptal se Gilan. Horác si prohlížel nepřátelskou skupinu přimhouřenýma očima.
„Nejméně stovka,“ řekl a v hlase zřetelně zazněla zlost. „Někdo nám lhal,“ dodal. Další muži vycházeli z lesa a řadili se ke svým druhům.
„Spíš jich bude sto padesát,“ opravil ho Gilan. „Třikrát víc, než jsme měli očekávat.“ Viděl, že nepřátelská formace je téměř kompletní. Bojovníci se seřadili do dvou řad a roztáhli podél celého volného prostoru. Přibližovali se a Gilan věděl, že obě křídla budou postupovat rychleji než střed, aby obklíčila malou skupinu na břehu řeky. Otočil se a zavolal rozkaz. „Lukostřelci, dvě řady. Sem!“
Ukázal na prostor pár kroků před nimi. Lukostřelci přiběhli a vytvořili dvě řady po deseti mužích. Jejich výstroj při pohybu cinkala a utichla, jakmile zaujali svá místa.
„Otevřít řady. Teď!“ zavelel Gilan tlumeně a přední řada mužů postoupila o dva dlouhé kroky vpřed. Pohybovali se skoro současně. Lukostřelci možná nebyli stvoření pro bezduché pochodování na přehlídkách podle povelů nějakého seržanta. Tohle však bylo něco jiného. Tohle byla součást jejich bojové taktiky, kterou poctivě nacvičovali.
Horác pochvalně přikývl, když se natočili bokem, každý muž s lukem připraveným v levé ruce a s pravou rukou položenou na šípu v toulci u pasu. Otočil se k důstojníkovi jezdectva.
„Poručíku. Zformujte své muže okolo lukostřelců.“
Poručík vykřikoval rozkazy a jezdectvo se rozdělilo na dvě poloviny. Jedna se přesunula nalevo od lukostřelců a druhá napravo. Jezdci vytvořili jednu linii a čekali.
„Štíty,“ zavelel poručík. Jezdci nosili štíty na zádech a teď si je posunuli k boku a vsunuli levou ruku do popruhů. Každý z mužů měl dlouhé kopí, jež teď držel vztyčené a upevněné v malém koženém poutku na pravém třmeni. Koně, vychovaní k boji, neklidně přešlapovali a frkali. Cítili, že se blíží bitva.
„Těší se, až vyrazí,“ řekl Gilan bezstarostně.
Horác pokrčil rameny. „Koně neumějí počítat,“ podotkl. Nepřátel bylo třikrát víc, jak si všiml už dříve.
„Co dál?“ zeptal se Gilan.
„Necháme je přijít blíž,“ řekl Horác. „Nemá smysl útočit. Prostě by vytvořili štítovou stěnu a my bychom ztráceli muže při snaze prolomit ji. Využijeme lukostřelce, abychom je zastrašili.“
Gilan přikývl. Přes otevřené prostranství slyšel řadu vykřikovaných rozkazů.
„To zní dost podezřele jako sonderlandština,“ řekl. „Co se stalo s ‚třiceti nebo čtyřiceti muži, většinou lupiči a grázly‘?“
„Aspoň že nemají jezdectvo,“ poznamenal Horác. „Za to můžeme být vděční.“
Každý z mužů proti nim měl obdélníkový štít ze dřeva potažený tvrdou kůží, v rozích zaoblený. Někteří byli vyzbrojeni kopími, jiní sekerami a zbytek dlouhými meči. Většina z nich měla na hlavě kovovou přilbici. Ostatní si vystačili s vycpanými koženými čapkami s kovovými nýty a páskami.
„Řekl bych, že jsou to žoldáci – aspoň někteří,“ mínil Horác. „Možná polovina z nich. A ti poskytli zbraně a výstroj zbytku. Jak říkám, někdo nám lhal.“
„Ano. Někdo nás pěkně napálil. To je jisté,“ souhlasil Gilan. „A je zřejmé, že těch šest, které jsme sledovali, vědělo, že je pronásledujeme, a vedlo nás sem do pasti.“
„Nemůžu se dočkat, až promluvím s tím vesničanem, který nás za nimi poslal,“ řekl Horác. „Tedy, pokud se ještě zdržuje ve vesnici. Nejspíš už se přidal k těm svým Liškám. A už jdou.“ Poslední větu dodal, když nad travnatým prostorem zazněl povel a nepřátelská linie se dala do pohybu.
„Lukostřelci!“ zavolal Gilan. „Pět šípů každý, střídat salvy. Připravit!“
Ozval se šeptavý zvuk, jak bylo z kožených toulců naráz vytaženo dvacet šípů a nasazeno na tětivy.
„Ještě ne,“ varoval ho Horác.
Gilan se na něj usmál. „Už jsem to párkrát dělal, víš?“
Horác udělal omluvné gesto pravou rukou. „Promiň,“ řekl.
Hraničářský velitel nechal nepřátelské šiky postoupit ještě asi půl tuctu kroků. Pak začal vykřikovat rozkazy.
„Přední řada, pal!“
Přední řada deseti mužů zvedla luky, zamířila a vypustila šípy. Pak okamžitě klesla na kolena. Ještě než šípy dorazily ke …
