Hraničářův učeň 13: Klan Rudé Lišky (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Třicet devět

Kolem devátého patra věže obíhal balkon, ze kterého se otevíral panoramatický výhled na pozemky pod hradem. Kasandra po něm teď přecházela, dívala se na parky pod sebou a lesy v dálce a přemýšlela o své situaci. Od pro ni vysilujícího rozhovoru s Dimonem uběhlo několik hodin.

Přímo pod sebou viděla hradní nádvoří. Viděla tam muže, kteří se pohybovali od hlavní věže k bráně a občas i do stájí. Na hradbách viděla strážné na hlídce.

Všechno se zdálo normální, až na to, že strážní ani muži na nádvoří nepatřili k hradní posádce. Byli to Dimonovi muži. A právě teď je před útokem zvenčí chránily masivní hradby Araluenu. I kdyby se objevili Horác s Gilanem a jejich muži, neměli naději probít se dovnitř.

Opřela se o hrubé kameny balkonu a hořce si povzdechla. Její situace byla naprosto bezvýchodná. Ona i její muži zůstávali prozatím v bezpečí – i v blízké budoucnosti. Ale neměli naději probít se ven nebo vyhnat vetřelce z hradu. Byli v početní nevýhodě a přežili jen díky promyšlené obraně jižní věže.

Kde byla Maddie? Ta otázka na ni neustále dorážela. Ingrid si myslela, že může být mimo hrad. Jenže kde? A co dělá? Kasandra trápila svůj mozek a snažila se vymyslet způsob, jak se s ní spojit. Kdyby Maddie byla mimo hrad a Kasandra by jí dokázala dopravit vzkaz, mohla by dojet na sever a zpravit Horáce o současné situaci. Maddiin hraničářský kůň Trkač byl mimo hradby, to Kasandra věděla, zůstával na malé farmě, kde mu Gilan zařídil ustájení. Kdyby se k němu Maddie dostala, mohla by být u řeky Wezel do tří dnů.

Kdyby, kdyby, kdyby, pomyslela si. Ale i kdyby se Maddie dostala k Wezelu, co pak?

Horác byl možná mrtvý. Nebo přinejmenším, pokud něco z toho, co Dimon řekl, byla pravda, obklíčený přesilou vojáků v pevnosti na kopci. Jak by se z té pasti mohl dostat? A i kdyby se z ní dostal, jak by mohl překonat hradby Araluenu?

Alespoň by ale byl tady, blízko u ní. Myšlenka na jeho přítomnost ji uklidňovala. Kdyby se vrátil, mohl by sebrat armádu v sousedních vesnicích. V časech války relativně malou posádku hradu posilovali ozbrojení muži povolaní z farem a vesnic v panství. Jejich mobilizace by zabrala nějaký čas, možná týden či dva, ale pak by měl velkou armádu, které by se Dimon musel obávat.

Ale nevyhnutelně se vynořil stejný problém. Nezáleželo na tom, kolik mužů by Horác sehnal. Jak by s nimi pronikl do hradu? Co hrad stál, žádnému útočníkovi se to nepodařilo. Dokonce i Morgarath, který se vzbouřil proti jejímu otci, hrad raději obešel. Hořce se zasmála. Byla to ironie. Ocitla se v pasti ve věži, obklíčena se svými vojáky Dimonovými muži, i když zatím byla v relativním bezpečí. Oni by zase byli obklíčeni na hradě, ale v relativním bezpečí před útokem Horácových mužů.

A ke všemu pořád čelila té základní otázce: Kde byla Maddie? Scénář, který si právě představovala, závisel na tom, že se jí podaří spojit se s ní. A Kasandra vůbec nevěděla, jak by se to dalo provést. Na balkoně za sebou uslyšela kroky a otočila se. Spatřila jednoho z lukostřelců, který spěchal k ní a za běhu salutoval.

„Má paní, seržant Merlon říká, že byste měla okamžitě přijít,“ vysypal ze sebe naléhavým tónem.

Vydala se ke dveřím vedoucím zpět do věže.

„Co se děje?“ řekla. Byla zmatená. Dimon jí dal den na to, aby zvážila jeho návrh. Předpokládala, že během té doby se o nic dalšího nepokusí. V jeho nabídce byl náznak příměří. Uvědomila si ale, a ne poprvé, že Dimonovi se nedá věřit.

„Merlon si není jistý, má paní. Ale něco se děje dole na schodech. Slyšíme jejich pohyb. Ozývá se odtamtud hodně šepotu – a je slyšet, jak táhnou něco těžkého směrem k té mezeře ve schodišti.“

Seběhla po žebříku do dolního patra a zamířila ke schodům. Merlon a čtyři další muži, všichni lukostřelci, stáli hned nad mezerou a kryli se za ohybem schodů. Seržant se ohlédl, když se přiblížila, a položil si prst na rty.

„Co se děje, Merlone?“ zeptala se šeptem.

Ukázal dolů na schodiště. „Poslouchejte, má paní,“ vybídl ji.

Povystoupila z krytu, který jí poskytoval ohyb schodů, a naklonila hlavu, aby lépe slyšela. Po schodišti se k ní nesl zvuk tichých hlasů a odrážel se od kulatých kamenných zdí. Nerozuměla, co říkají, ale rozhodně v nich zaznívala naléhavost. Občas se nějaký hlas ozval hlasitěji, což vyvolalo syčení, aby ztichl. Ustoupila zpět do krytu a vyhlížela dolů kolem drsného kamene ohybu schodiště.

„Něco se děje, má paní. Něco plánují,“ řekl Merlon blízko jejího ucha.

Přikývla a svraštila čelo. To bylo jasné. Ale co přesně měli v plánu? Zvedla ruku, aby umlčela další možné seržantovy komentáře. Ozval se další zvuk.

Znělo to, jako by po schodech táhli něco těžkého a dřevěného. Slyšela pomalé, opatrné kroky a občasné namáhavé heknutí mužů. Otočila se k lukostřelcům.

„Připravte se.“

Přikývli. Všichni měli nasazené šípy.

Opět trochu povystoupila, aby měla lepší výhled, a nedbala Merlonova varovného zabručení. Schody pod ní byly prázdné. Viděla v nich mezeru a zející temnou prázdnotu pod ní. Pak tři nebo čtyři schody za mezerou. A dál nic.

Ale ten šoupavý zvuk vlečení se ozýval dál a stále sílil. Pak ustal a ona zaslechla další šepot. Zachytila pohled jednoho z lukostřelců a ukázala na dveře do osmého patra.

„Přiveďte další muže,“ řekla. „A přineste půl tuctu kopí.“ Muž zasalutoval a běžel splnit její rozkaz. Kasandra obrátila svou pozornost zpět ke schodišti. Zvuk vlečení a dření se opět ozýval, tentokrát mnohem blíž. Pak uviděla, co ho způsobuje.

Na schodech pod mezerou se objevila hranatá dřevěná bariéra, něco jako pohyblivá stěna, kterou před sebou muži postrkovali. Byla vyrobená z prken natlučených do dřevěného rámu a vyplňovala prostor mezi stěnami schodiště. Muži ji tlačili a zvedali trochu našikmo, aby ji vůbec dostali po schodech nahoru. Byla vysoká asi pět stop a na spodku byl volný prostor o něco kratší než jedna stopa. Muži za ní tak byli skrytí pohledům, i když občas se nad bariérou na pár vteřin objevila něčí hlava.

„Jakmile někoho uvidíte, zastřelte ho,“ oslovila Kasandra zbývající tři lukostřelce.

Všichni přikývli. Nad bariérou vykoukla čísi hlava a její majitel se chtěl podívat, co se děje nad nimi. Jeden z lukostřelců okamžitě natáhl, zamířil a vystřelil. Ale hlava opět zmizela, šíp letěl do prázdna a se škrábavým zvukem kovu o kámen se odrazil od zdi. Zaslechla kletbu muže, který tak těsně unikl smrti.

Zamračila se. Ta stěna mohla ochránit Dimonovy muže před šípy a kopími jejích vojáků. Ale nemohla přemostit mezeru ve schodech. Na to byla příliš krátká. Dívala se pozorněji a napínala oči, až v bariéře rozeznala několik pantů. Pak uviděla, že v jejím středu je branka asi tři stopy široká. Jakmile bude bariéra na místě, ti za ní budou moct branku otevřít. Ale co se stane potom?

Bariéra se zastavila asi tři stopy od okraje mezery. Jeden z mužů postrkujících ji z pravé strany ztratil ostražitost a vystrčil nad ni vršek své helmice. Pro lukostřelce představovala helmice špatný cíl. Šípy by se od ní odrazily, aniž by napáchaly škodu.

Ale její prak byl něco jiného. Vložila do něj střelu a začala jím točit nad hlavou. Vystoupila do volného prostoru a vypustila střelu. Ozvalo se hlasité CINK! jak olověná kulka narazila do helmice a muže srazila. Zavrávoral a s hlasitým rachotem spadl ze schodů. Zaslechla, jak něčí naléhavý hlas křičí.

„Držte se dole, pro smilování! Má prak!“

Nad bariérou už se nikdo neukázal. Pak uslyšeli další škrábání a šoupání a zpod bariéry se začala vysouvat asi na krok široká dřevěná lávka, která se natahovala přes mezeru ve schodech.

„Odstrčte ji!“ nařídila a její muži se s kopími v rukou vydali splnit její rozkaz. Ale bylo pozdě. Improvizovaná lávka dosáhla k hornímu okraji mezery a zapadla na místo. Viděla, že na dolním konci je příčný trámek. Byl zapřený o schody a držel lávku na místě, ať se snažili ji shora odstrčit sebevíc.

Merlon ji zatáhl za rukáv. „Kouř, má paní!“ řekl. „Cítím kouř!“

Nasála vzduch. Měl pravdu. Z dolní části schodiště se linul olejovitý zápach kouře. Zamračila se. Schody byly kamenné. Ty by nehořely. Takže na co…?

Místo odpovědi se objevil kouřící předmět, který vyletěl přes bariéru a rozbil se o schody nad místem, kde stála. A po něm letěly další a další.

Uvědomila si, že jsou to kulaté hliněné hrnce naplněné olejem a smolou a opatřené hořícím knotem. Když se rozbily o schody, plamen z knotu zapálil hořlavou směs uvnitř, takže schodiště začal plnit odporný, černý kouř. Její vojáci se rozkašlali a ona sama ucítila, jak jí slzí oči.

„Pokusí se přejít v kouřové cloně!“ varovala je. „Buďte připravení!“

Otočila se na Merlona, který stál vedle ní s kopím v rukou. Proti lávce bylo možná neúčinné, ale ne proti mužům, kteří by se ji pokusili přejít.

„Otevřete dveře!“ nařídila. „Musíme ten kouř vyvětrat!“

Uslzenýma, pálícíma očima mlhavě viděla, jak se branka v zábraně otevírá a mezera mezi jejími okraji se zvětšuje. Nabila prak a začala jím točit nad hlavou. Přes závoj slz viděla z branky vystoupit postavu, která vkročila na lávku. Horní polovinu těla jí kryl štít a v pravé ruce držela kopí.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024