Vlahoš už o další jízdu v kočáře nestál. Kočáry v něm momentálně vyvolávaly nepříjemné představy. „Vyhrál, že?“ nadhodila Krasomila Adoráta, když mlha kolem nich zhoustla.
„No, každopádně můžeme říci, že mu teď ředitel žere z ruky.“
„A to on může udělat?“
„Myslím, že vychází z onoho klasického pravidla Quia Ego Sic Dico.“
„A co to vlastně znamená?“
„‚Protože to říkám!’ myslím,“ odpověděl Vlahoš.
„To mi jako žádné pravidlo nepřipadá!“
„Víš, je to vlastně to jediné, které potřebuje. Koneckonců může být –“
„Dlužíte mi pět táců, pane Tšpytko!“
Postava se jediným hbitým pohybem vynořila z mlhy a prosmýkla se Krasomile Adorátě za záda.
„Žádný hlouposti, slečinko, teda slurpp kvůlivá tomuhle noži, abyste věděla, mlask,“ prohlásil Krutiřitka a Vlahoš slyšel, jak se Krasomila Adoráta prudce nadechla. „Ten tvůj prsk kamarádíček mi slíbil pět papírů, když tě prásknu, ale páč ši še, chrumst, napráskal šám, řek bych, že mi tu škváru chrchly dlužíš ty šám, Bertíku, pochopil?“
Vlahošova ruka se pomalu dosunula až ke kapse, ale nenašel nic, co by mu mohlo pomoci. Všichni jeho malí pomocníčci mu byli zabaveni; v Pakráci neměli rádi, když si jejich hosté s sebou na návštěvu přinášeli paklíče a zabijáky, protože tam očekávali, že si takové věci koupíte u dozorců jako každý jiný.
„Dej ten nůž pryč a můžeme si promluvit,“ řekl.
„No jistě, flus promluvit ši! Ty moč rád mluvíš, já vím! Máš magický jazyk, to žaš jo! Už šem to mlask zažil. Chvilku kecáš tady a chvilku tam a je ž tebe zlatý hoch! Řekneš jim, chrumsst že se chystáš je okrást, a oni še šmějou! Jak ti to jenom mohlo klapklep projít, čo?“
Krutiřitka slintal a prskal vztekem a nenávistí. Vzteklí lidé dělají chyby, ale to vám moc útěchy nepřinese, když drží špičku nože jen pár centimetrů od ledviny vaší přítelkyně. Dívka zbledla a Vlahošovi nezbývalo než doufat, že sama přišla na to, že tohle není ta nejvhodnější chvilka, kdy si dupnout. A on by měl přestat s těmi pokusy podívat se někam za Krutiřitkovo rameno, protože tam koutkem oka zachytil pohyb. Někdo se tam plížil.
„Tohle není správná chvíle na nepředložené akce,“ pokračoval Vlahoš hodně nahlas. Jak se zdálo, stín v mlze se zastavil.
„Krutiřitko, tohle je, proč jsi to nikdy nikam nedotáhl,“ pokračoval Vlahoš. „To si vážně myslíš, že mám ty peníze u sebe?“
„Tady kolem je spousta útulných místeček, kde můžeme počkat, he?“
Hlupák, pomyslel si Vlahoš. Hlupák, ale nebezpečný, dodal pro sebe v duchu. A pak jeho myšlení pokračovalo. Je to souboj mozků. A s touhle zbraní, kterou on nezná, s tou ty ses narodil. Tak do něj.
„Víš co? Prostě ustup a my zapomeneme na to, že jsme tě viděli,“ řekl nahlas. „To je nejlepší nabídka, kterou můžeš dostat.“
„Ty še ještě budeš pokoušet hrk ž celý tý věci vykecat, ty úlišnej bastarde? Prsk! Ale já ti –“
Ozvalo se hlasité zadrnčení a Krutiřitka vydal podivný zvuk. Takový, jaký vydá někdo, kdo se pokouší vykřiknout, ale pro koho je ta činnost příliš bolestivá. V témže okamžiku, kdy se starý šejdíř zlomil v pase a chytil se za ústa, strhl Vlahoš Krasomilu Adorátu k sobě. Pak se ozvalo cinknutí a na Krutiřitkově tváři se objevila krev, takže znovu vyjekl bolestí a stočil se doslova do klubíčka. Hned nato následoval další několikanásobný cinkot, protože zubní protéza starého muže, dlouhé roky špatně ošetřovaná a týraná, konečně podlehla tlaku ducha svého původního majitele, který podnikl odhodlaný pokus vzít nenáviděného Krutiřitku s sebou. Později doktor řekl, že jedné z pružin se podařilo dostat Krutiřitkovi až do dutin.
Kapitán Karotka a Noby Nóblhóch vyběhli z mlhy a dívali se na muže, který se za občasného pinnk a poiink kroutil na zemi.
„Omlouvám se, pane, ale ztratili jsme vás v mlze,“ řekl Karotka. „Co se mu stalo?“
Vlahoš k sobě pevněji přitiskl Krasomilu Adorátu. „Vybuchla mu zubní protéza,“ odpověděl.
„Jak se to mohlo stát, pane?“ zajímal se kapitán.
„Nemám nejmenší tušení, kapitáne. Proč neuděláte dobrý skutek a nedopravíte ho do nemocnice?“
„Přál byste si podat tres…
