Do svítání zbývala sotva hodina. Teď už znovu neusne. To už může vstát i oficiálně a jen posílit všeobecné přesvědčení o své pracovní horlivosti.
Mohli mě taky z té stěny rovnou sestřelit, pomyslel si, když si vybíral čistou košili. Taky ho tam mohli nechat viset a vsázet se o to, jak dlouho bude trvat, než spadne, což by bylo přesně v duchu ankh-morporských zvyklostí. Měl skutečně velké štěstí, že se rozhodli uštědřit mu několik zasloužených ran, než ho vhodí do cechovní poštovní schránky. A štěstí přeje připraveným –
Ozvalo se energické, ale přesto svým způsobem uctivé zaklepání na dveře.
„Nejste náhodou v nějakém… nevhodném stavu, pane Rosrete?“ zaduněl hlas na chodbě.
Bohužel ano, pomyslel si Vlahoš, ale odpověděl: „Jen pojď dovnitř, Grácie.“
Když Grácie vešla, prkna v podlaze zapraštěla a nábytek na druhé straně místnosti se rozdrnčel.
Grácie byla golem, muž z jílu (a protože se v tom směru nikdo s nikým nepřel, mohla to být i žena z jílu), zhruba dva metry vysoký. Ona – podívejte, je nemyslitelné, abyste tvoru se jménem Grácie říkali „to“, a zájmeno „on“ tady prostě nebylo na místě – na sobě měla modré, opravdu rozměrné šaty.
Vlahoš potřásl hlavou. Celá ta hloupá věc byla skutečně jen otázkou etikety. Slečna McArátová, která vládla přepážkám poštovního úřadu železnou pěstí a plícemi se silou vichru, protestovala proti tomu, aby dámské toalety uklízel a čistil golem-muž. Vlahoš nepochopil záhadný proces, kterým slečna McArátová došla k poznání, že golemové jsou muži od přírody a ne jen ze zvyku, ale věděl, že s lidmi jako ona je zbytečné se hádat.
A tak se golem s použitím jedněch rozměrných šatů z květovaného plátna změnil natolik v ženu, že to slečně McArátové stačilo. Zvláštní na tom bylo, že Grácie se teď jakýmsi zvláštním způsobem stala ženou. Nešlo jen o ty šaty. Měla sklony trávit dost času s děvčaty od přepážek a ty ji na oplátku přijaly do svého sesterstva, bez ohledu na to, že vážila skoro půl tuny. Půjčovaly jí dokonce své módní časopisy, i když bylo těžké si představit, co návody na péči o pleť v zimním období říkají někomu, komu je přes tisíc let a jehož oči planou jako dva otvory do žhnoucí pece.
A teď se ho dokonce ptala, jestli není v nějakém nevhodném stavu.
Přinesla mu šálek čaje. A městské vydání Komety, stále ještě vlhké z tiskařského lisu. Oboje mu velmi pečlivě položila na stůl.
A… oh, bohové! Je tady jeho obrázek! Skutečný obrázek v novinách! On a Vetinari a několik významných představitelů města a všichni se dívají vzhůru na velký nový lustr! Jemu se podařilo v pravý okamžik pohnout, takže byl na obrázku mírně rozmazaný, ale pořád ještě poznával tvář, která se na něj každé ráno dívala při holení ze zrcadla. Odsud až do Genovy žili lidé, kteří byli mužem s touhle tváří důmyslným způsobem oklamáni, ošizeni, podvedeni, obalamuceni či napáleni. Jediná věc, kterou nespáchal, bylo oblafnutí, protože si nebyl jistý, jak se to vlastně dělá.
Měl sice onu příhodnou anonymní tvář, která lidem připomínala desítky jiných tváří, ale i tak bylo hrozné vidět svůj obličej takhle přišpendlený v denním tisku. Někteří lidé si mysleli, že by jim jejich portrét mohl sebrat duši, ale Vlahoš v tomto okamžiku myslel spíše na svou svobodu.
Vlahoš von Rosret, pilíř společnosti. Cha…
Pak ho něco přinutilo podívat se na obrázek zblízka. Kdo je ten chlápek za ním? Vyhlížel Vlahošovi přes rameno. Tučná tvář, malá bradka, podobná té, jakou nosil lord Vetinari, ale zatímco ta Patricijova byla pečlivě upravená, vousy na tváři neznámého muže vypadaly spíše jako výsledek nedbalého holení. To bude asi někdo z banky, ne? Bylo tam tolik lidí, tolik tváří, takový počet rukou, s nimiž bylo třeba si potřást, a všichni chtěli být na obrázku. Ten člověk vypadal jako hypnotizovaný, ale to se občas lidem stává, když někdo dělá jejich obrázek. Jen další host v nějaké další funkci…
Obrázek umístili na první stránku, protože někdo došel k názoru, že hlavní článek o krachu další banky a o tom, jak se dav rozzuřených klientů …
