Když Vlahoš dorazil do malého pokojíku, který si pronajal od Pepka Jánevím, dokázal už jít skoro vzpříméně. Rychle se převlékl do zlatých šatů, osušil zbroj a vložil ji do pytle. Pak vyšel do uličky a spěšně se vracel do banky.
Bylo mnohem těžší dostat se dovnitř než ven. Strážní se střídali ve stejnou dobu, kdy odcházeli zaměstnanci, a v tom všeobecném chaosu Vlahoš, ve svém nenápadném šedém obleku, který si bral vždycky, když chtěl přestat být Vlahošem von Rosretem a změnit se v toho nejnenápadnějšího muže na světě, vyklouzl bez povšimnutí. Spočívalo to všechno v myšlení: noční strážní začali hlídat ve chvíli, kdy všichni odešli domů, že? Takže lidé, kteří odcházeli domů, nepředstavovali žádný problém a když, tak už ne náš, že?
Strážný, který se nakonec objevil, aby zjistil, kdo se to pokouší odemknout hlavní vstupní vrata, mu dělal trochu potíže, ale pak se objevil druhý strážný, který byl zřejmě obdařen alespoň skromnou dávkou inteligence a poukázal na to, že jestli se chce ředitel banky dostat o půlnoci do banky, pak je to v pořádku. Vždyť je to, k sakru, šéf, ne? Copak nečteš noviny? Nevidíš jeho zlatý šaty? A taky má klíč! A co má bejt, že nese velkej pytel? Jde s ním dovnitř, je to jasný? Kdyby s ním chtěl odejít… jo, to by bylo něco jinýho, ha, ha, to byl jen takový malý žertík, pane, odpusťte, pane…
Je úžasné, co všechno se vám může podařit, když máte odvahu a nervy to zkusit, pomyslel si Vlahoš, když přál strážným dobré noci. Tak například, škrábal tak neohrabaně klíčem kolem zámku, protože to byl klíč od hlavní budovy pošty. Ten od banky ještě neměl.
Problém neměl ani s tím, vrátit zbroj do původní skříňky. Strážní prováděli předepsané obchůzky a budova byla obrovská a nepříliš dobře osvětlená. Zbrojnice byla prázdná a celé hodiny kolem nikdo neprošel.
V jeho novém bytě pořád ještě svítilo světlo. Pan Pedant ležel na zádech ve své přihrádce na nevyřízené dokumenty a tiše pochrupoval. U dveří do ložnice svítila malá noční lampička. Přesněji řečeno byly dvě a byly to červeně žhnoucí Gráciiny oči.
„Přál byste si, abych vám udělala obložený chléb, pane Rosrete?“
„Ne, děkuju, Grácie.“
„Bylo by to hned. V chladírně jsou studené ledvinky.“
„Díky, ale ne, Grácie. Opravdu nemám hlad,“ zavrtěl Vlahoš hlavou a opatrně za sebou zavřel dveře.
Ulehl do postele. Tady, nahoře v budově, vládlo naprosté ticho. Byl zvyklý na svou postel na poštovním úřadě, kam ze dvora neustále doléhaly nějaké zvuky.
Ale nebylo to ticho, proč nemohl usnout. Upíral oči ke stropu a myslel si: Pitomče, pitomče, pitomče! Za několik hodin dojde v Pakráci ke střídání směn. Nikdo si tam s uprchlým Jamníkem nebude příliš lámat hlavu, dokud se ráno neobjeví kat připravený odvést práci. Pak nastane nervózní půlhodinka, během níž se bude rozhodovat, kdo půjde do paláce, aby zjistil, jaká je šance, že budou moci vězně dnes ráno pověsit.
Ten chlapík už teď bude na hony daleko a po takové větrné a deštivé noci ho nedokáže vyčenichat ani vlkodlak. Jenže teď, ve dvě hodiny ráno, si Vlahoš dokázal živě představit, jak ten zatracený velitel Elánius sedí a obrací si tím svým umíněným způsobem celý případ v hlavě.
Zamrkal. Kam mohl ten zatracený chlápek utéct? Podle Hlídky nebyl členem žádného gangu. Dělal si známky pro sebe. Co za člověka si dá všechnu tu práci jen proto, aby padělal půlpencové známky?
Co za člověka…
Vlahoš se posadil. Je možné, že by to bylo tak jednoduché?
Ale možné by to bylo. Výrohoř byl jistým nenápadným a zvláštním způsobem bláznivý. Vypadal jako člověk, jenž se už dávno nepokouší porozumět světu, prostírajícímu se mimo jeho pracovní stůl, muž, který nedokáže najít žádné viditelné spojení mezi příčinou a následkem. Kam by se takový člověk mohl ukrýt?
Vlahoš rozsvítil lampu a přešel k chatrnému zbytku své skříně. Znovu si vybral mírně ošumělý šedý oblek. Cítil k němu mírně sentimentální vztah, v tom obleku ho totiž pověsili. A byl to nenápadný oblek pro nenápadného muže, který měl ještě jednu výhodu – oproti černé ne…
