Temná věž 3 – Pustiny (Stephen King)

19

„Je čas,“ řekl Roland.

Eddie se posadil. Susannah seděla vedle něj, mnula si dlaněmi tvář. Když se Eddiemu vyčistila hlava, najednou ho posedl nepokoj. „Ano. Jdeme, a rychle.“

„Už je blízko, že?“

„Velmi blízko.“ Eddie vstal, popadl Susannah kolem pasu a posadil ji od křesla.

Stísněně se na něj podívala. „Máme ještě dost času, abychom se tam dostali?“

Eddie přikývl. „Tak tak.“

Za tři minuty už byli na Velké cestě. Svítila před nimi jako duch. A asi za hodinu poté, když se na východě začalo nebe rozsvěcet prvním světlem, začal se kdesi daleko před nimi ozývat rytmický zvuk.

To jsou bubny, pomyslel si Roland.

Stroje, pomyslel si Eddie. Nějaké obrovské stroje.

To je srdce, pomyslela si Susannah. Nějaké obrovské, nemocné, tlukoucí srdce… a tluče v tom městě, kam musíme jít.

Za dvě hodiny ten buchot utichl stejně náhle, jako začal. Nebe nad hlavou jim začaly zaplňovat bílé, beztvaré mraky, nejdříve zahalily ranní slunce oparem a pak je zakryly úplně. Kruh vztyčených kamenů ležel před nimi už necelých pět mil, a svítil v tom světle bez stínů jako zuby padlé příšery.