29
Problém byl prostý, jak si Jake pomyslel: kdesi v tom vlhkém, hrozivém domě byly zamčené dveře. Ty pravé dveře. Stačilo, aby je našel. Ale to bylo těžké, protože cítil, jak se v domě podebírá cosi cizího. Ty vzdálené, drmolící hlasy se začínaly slévat do jednoho zvuku – tichého, drsného šepotu.
A ten se blížil.
Napravo byly otevřené dveře. Vedle nich byl na stěně připíchnutý vybledlý daguerreotyp, na kterém byl oběšený člověk visící jako shnilá hruška z uschlého stromu. Za dveřmi viděl místnost, kde bývala kdysi kuchyně. Sporák už zmizel, ale na opačné straně podlahy pokryté zvlněným, vybledlým linoleem stála prastará chladnice – ta s bubnovým chlazením nahoře. Dvířka byla otevřená. Uvnitř ležela jakási černá, zapáchající hmota, které vytékala ven a vytvářela na podlaze dávno zatuhlou kaluž. Kuchyňské skříňky byly otevřené. V jedné Jake uviděl patrně nejstarší kukuřičné vločky na světě. Z jiné vykukovala hlava mrtvé krysy. Oči měla bílé a jakoby pohyblivé, ale po chvíli si Jake uvědomil, že prázdné oční jamky jsou plné hemživých červů.
Cosi mu dopadlo do vlasů jako měkká hrouda. Jake vykřikl překvapením. Hmátl po tom předmětu a chytil cosi, co mu připadalo jako měkký, štětinatý gumový míček. Vytáhl ho z vlasů a uviděl, že je to pavouk, a jeho nafouknuté tělo mělo barvu čerstvé modřiny. Pavoučí oči si ho tupě a zlověstně měřily. Jake jím mrštil o zeď. Pavouk se roztrhl a rozplácl, jen nohama slabě zaškubal.
Další mu dopadl na krk. Jake najednou ucítil bolestivé kousnutí těsně pod místem, kde mu končily vlasy. Pozpátku se rozběhl do chodby, zakopl o povalené zábradlí, ztěžka dopadl na záda a ucítil, jak pavouk pukl. Jeho vnitřnosti, mokré, horečnaté a kluzké mu vklouzly mezi lopatky jako teplý žloutek. Jake už viděl v kuchyňských dveřích další pavouky. Někteří viseli na skoro neviditelných hedvábných nitkách jako odporné olovnice. Další prostě dopadli na podlahu, až se ozvala řada blátivých plácnutí, a dychtivě se rozcupitali k němu.
Jake vyskočil na nohy, ale nepřestával křičet. Cítil, že cosi v mozku, co mu připadalo jako třepící se provaz, začíná povolovat. Nejspíš to byl zdravý rozum, a když si to uvědomil, Jakeova pozoruhodná odvaha nevydržela. Už to nemohl snášet, bez ohledu na to, co bylo v sázce. Rozběhl se, chtěl utéct, dokud mohl, ale příliš pozdě si uvědomil, že se vydal špatným směrem a utíká do hlubin Sídla, místo aby se vrátil na verandu.
Vtrhl do místnosti příliš velké, než aby to byl salon nebo obývací pokoj. Vypadala spíš jako taneční sál. Na tapetách skotačili elfové s divnými, potměšilými úsměvy a vykukovali na Jakea zpod špičatých zelených čepiček. K jedné stěně bylo přistrčeno plesnivé kanape. Uprostřed zvlněné dřevěné podlahy ležel rozbitý lustr, jeho rezivý řetěz se ovíjel kolem rozházených skleněných korálků a zaprášených závěsů ze skleněných slz. Jake proběhl kolem lustru, jen se kradmo ustrašeně ohlédl. Žádné pavouky neviděl. Nebýt toho hnusu, který mu pořád tekl po zádech, mohl by uvěřit, že si je pouze představoval.
Znovu se podíval před sebe a prudce, na místě se zastavil. Byly tam posuvné dveře, napůl rozevřené. Za nimi se táhla další chodba. Na jejím konci byly zavřené dveře se zlatým knoflíkem. Na dveřích byla napsána – možná vyryta – dvě slova:
TEN CHLAPEC
Pod knoflíkem byl zdobený stříbrný kryt a klíčová dírka.
Našel jsem je! pomyslel si Jake horečně. Konečně jsem je našel! To jsou ony! Ty dveře!
Za zády se mu začalo ozývat hluboké sténání, jako by se dům začal trhat na kusy. Jake se otočil a zahleděl se přes taneční sál. Stěna na druhé straně pokoje se začala vydouvat a tlačit před sebou starobylou pohovku. Stará tapeta se třásla. Elfové začali poskakovat a tančit. Místy se papír prostě roztrhl a svíjel se vzhůru v dlouhých kudrnách jako rolety, které někdo příliš brzy pustil. Omítka se vykoulila v těhotné křivce. Zpod ní bylo slyšet suché praskání, jak prkna povolovala a přeskupovala se do nového, zatím však skrytého tvaru. A ten zvuk stále sílil. Nebylo to už tak …
