9
Když tak chvíli šel, začal se vynořovat z toho nešťastného omámení a začal si trochu všímat okolí. Stál na rohu Lexington Avenue a Padesáté čtvrté ulice, ale vůbec si nevzpomínal, jak se tam ocitl. Poprvé si všiml, že je moc krásné ráno. Devátý květen, den, kdy toto šílenství začalo, byl také pěkný, ale dnešek byl desetkrát lepší– takový den, kdy se jaro jakoby rozhlíží a vidí nedaleko stát léto, silné a pěkné a s fešáckým úsměvem na opálené tváři. Slunce se jasně odráželo od skleněných stěn výškových domů. Stín každého chodce byl černý a ostrý. Nebe nad hlavou bylo jasné a bezchybně modré, tu a tam ozdobené baculatými nadýchanými mráčky.
Kousek dál v ulici uviděl dva obchodníky v drahých, dobře padnoucích oblecích, stáli u ohrady, která oplocovala staveniště. Smáli se a cosi si předávali sem a tam. Jake zvědavě zamířil k nim, a když se přiblížil, uviděl, že ti dva obchodníci hrají na plotě piškvorky a kreslí si mřížky a křížky a kolečka drahým perem Mark Cross. Jake si pomyslel, že je to správná sranda. Když došel až k nim, jeden pán udělal kolečko do pravého horního rohu mřížky a pak udělal šikmou čáru středem.
„Znovu jsem to projel!“ zamručel jeho přítel. Potom ten muž, který vypadal jako vysoce postavený řídicí pracovník nebo právník nebo zámožný makléř, vzal pero Mark Cross a nakreslil další mřížku.
První obchodník, ten vítěz, pohlédl vlevo a uviděl Jakea. Usmál se. „Pěkný den, viď, chlapče?“
„Rozhodně,“ souhlasil Jake celý blažený zjištěním, že má v tomto bodě jistotu.
„Moc pěkně na to, aby se šlo do školy, viď?“
Tentokrát se Jake opravdu zasmál. Piperova škola, kde mají místo oběda Oddechový čas a kde si můžete občas odskočit, ale nikdy se nesmíte vykadit, mu najednou připadala vzdálená a naprosto nedůležitá. „To víte.“
„Chceš si zahrát? Tady Billy mě nedokázal porazit, když jsme chodili do páté třídy, a pořád mu to nejde.“
„Nech toho kluka na pokoji,“ řekl druhý obchodník a zvedl pero Mark Cross. „Tentokrát tě smetu.“ Mrkl na Jakea a Jake k vlastnímu úžasu mrknutí oplatil. Šel dál a zanechal oba muže jejich hře. Pocit, že se stane něco naprosto úžasného – že se to už možná začalo dít – neustále rostl, a připadalo mu, že už se nohama skoro nedotýká chodníku.
Na rohu se rozsvítilo světlo JDI a Jake začal přecházet Lexington Avenue. Zastavil se uprostřed ulice tak prudce, že ho poslíček na kole s deseti převody málem porazil. Byl nádherný jarní den – to souhlasilo. Ale proto se tak dobře necítil a neuvědomoval si všechno, co se kolem něj děje, v přesvědčení, že se schyluje k něčemu nádhernému.
Ty hlasy umlkly.
Neutichly nadobro – nějak to věděl –, ale prozatím umlkly. Proč?
Jake si najednou představil dva lidi, jak se hádají v jednom pokoji. Sedí za stolem tváří proti sobě a čím dál hůř na sebe řvou. Za chvíli se začnou k sobě naklánět, nosy bojovně nastavují dopředu, navzájem se zalévají jemnou sprškou zuřivých slin. Brzy dojde na rány. Ale než se to stane, uslyší pravidelné dusání – zvuk velikého bubnu – a potom veselé zaburácení dechovky. Ti dva muži se přestanou hádat a překvapeně se na sebe podívají.
Co je to? ptá se jeden.
Nevím, odpovídá druhý. Vypadá to na průvod.
Utíkají k oknu a je to průvod – kapela v uniformě pochoduje jako jeden muž a slunce se odráží od hornů, pěkné mažoretky víří hůlkami a kmitají dlouhýma opálenýma nohama, vozy se stahovací střechou jsou plné květin a mávajících osobností.
Ti dva muži hledí z okna, na hádku zapomněli. Nepochybně se k ní vrátí, ale prozatím stojí vedle sebe jako nejlepší přátelé, rameno u ramene, a dívají se, jak průvod prochází kolem –
