27
Prkna, kterými byly dveře zatlučeny, byla stará a prohnilá, hřebíky zrezivělé. Jake je chytil nahoře v místě, kde se křížily, a zabral. Povolily se stejným zavrzáním jako brána. Odhodil je přes zábradlí verandy do prastarého záhonu, na kterém rostla jen metlice a ostřice. Sklonil se, chytil spodní prkna… a na chvilku se zarazil.
Dveřmi k němu dolehl jakýsi dutý zvuk. Znělo to, jako když odněkud z hloubi betonového potrubí hladově slintá nějaké zvíře. Jake cítil, jak mu na tvářích a čele začíná vyrážet lepkavý pot. Bál se tak hrozně, že začínal mít dojem, že už není tak docela ve skutečnosti. Připadalo mu, že se stal postavou v cizím snu.
Ten zlý sbor, ta zlá bytost čekala za těmi dveřmi. Zvuky, které vydávala, prosakovaly ven jako sirup.
Trhl za nižší prkna. Snadno povolila.
No jistě. Chce, abych vešel dovnitř. Má hlad a já mám být hlavní chod.
Najednou ho napadl útržek jakési básně, kterou jim četla slečna Averyová. Mělo to být o trpkém údělu moderního člověka, který je odříznut od všech svých kořenů a tradic, ale Jakeovi najednou připadalo, že ten člověk, jenž báseň napsal, byl určitě v tomto domě: Ukážu ti něco jiného/Než je tvůj ranní stín táhnoucí se ti v patách/Nebo tvůj večerní stín stoupající ti vstříc/Ukážu ti…
„Ukážu ti strach v hrsti prachu,“ zamumlal Jake a položil ruku na otočný knoflík dveří. Když to udělal, znovu ho zaplavil ten zřetelný pocit úlevy a jistoty, pocit, že je to ono, tentokrát se ty dveře otevřou do jiného světa, uvidí nebe nedotčené smogem a továrním kouřem a na vzdáleném obzoru nebudou hory, ale zamlžené modré věže nádherného neznámého města.
Sevřel do prstů stříbrný klíč v kapse v očekávání, že jsou dveře zavřené a on ho bude moci použít. Veřeje zavrzaly a ze závěsů se snesly vločky rzi, když se pomalu otáčely a otvíraly. Pach rozkladu zasáhl Jakea jako rána pěstí: vlhké dřevo, nasáknutá omítka, hnijící latě, prastaré polstrování. Pod všemi těmi pachy byl ještě jiný – pach zvířecího doupěte. Před ním byla vlhká, zšeřelá chodba. Nalevo se zdvíhalo schodiště a otvíralo svou bláznivou cestu do stínů nahoře. Zhroucené zábradlí leželo rozštípané na podlaze v hale, ale Jake nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se dívá jenom na třísky. Mezi těmi třískami byly také kosti – kosti drobných zvířat. Některé příliš nevypadaly jako zvířecí, ale na ty se Jake nedíval moc dlouho. Věděl, že by nedokázal sebrat odvahu jít dál, kdyby to udělal. Zastavil se na prahu a povzbuzoval se k prvnímu kroku. Slyšel jakýsi slabý, tlumený zvuk, velmi ostrý a velmi rychlý, a uvědomil si, že mu cvakají zuby.
Proč mě někdo nezastaví? pomyslel si zdivočele. Proč někdo neprojde po chodníku a nezavolá, „Hej, ty tam! Tam nemáš co dělat, neumíš číst?“
Ale věděl, proč to nikdo neudělá. Chodci se drželi spíš na druhé straně ulice a ti, kteří se k domu přece jen přiblížili, tu nijak neotáleli.
I kdyby se někdo náhodou podíval na dům, neuviděl by mě, protože už tu vlastně nejsem. Ať to dopadne, jak chce, já už jsem nechal svůj svět za sebou. Začal jsem přecházet. Jeho svět je někde vpředu. Tohle…
Tohle je peklo mezi nimi.
Jake vstoupil do chodby, a i když vykřikl, když se dveře za ním zabouchly jako vrata mauzolea, nijak ho to nepřekvapilo.
V hloubi duše ho to vůbec nepřekvapilo.
