Kapitola pátá
Držel jsem světlo o kus dál od své tváře a ztišil jsem hlas.
„Ne tak docela,“ řekl jsem. „Ne tak docela.“
Povzdychl si.
„Vidím, že stále ještě nejsi přesvědčen.“
Zvědavě na mě hleděl.
„Proč musíš ničit věci?“ zeptal se.
„Nic jsem nezničil.“
Sklonil lampu. Ačkoli jsem odvracel hlavu, podařilo se mu dobře osvítit můj obličej.
„Zábavné. Komické, komické, komické,“ smál se. „Přišel jsi sem jako mladý lord Corwin, který si myslí, že mě ovlivní rodinným sentimentem. Proč sis nevybral Branda nebo Bleyse? Vždy bylo nejlepší řídit se Clarissiným losováním.“
Pokrčil jsem rameny.
„Ano a ne,“ řekl jsem a rozhodl jsem se mluvit na něj dvojsmyslně tak dlouho, dokud to bude akceptovat a dokud bude odpovídat. Mohl bych se od něj ledacos zajímavého dozvědět a zdálo se, že je to jednoduchý způsob, jak ho udržet v dobré náladě.
„A co ty?“ pokračoval jsem. „Jaký význam tomu všemu přikládáš?“
„Vidím, že si mě chceš získat po dobrém,“ řekl a znovu se rozřehtal.
Jak se jeho smích rozléhal kolem mě, začal se měnit. Zdálo se, že se jeho postava zvětšuje, a jeho tvář se srolovala jako lodní plachta pod náporem větru. Hrb na jeho zádech se ztrácel, jak se narovnával a rostl do výšky. Jeho rysy se měnily a jeho vousy tmavly. Noční košile, která mu dříve sahala ke kotníkům, sahala nyní jen do poloviny lýtek. Zhluboka dýchal a jeho ramena se rozšiřovala. Paže se mu prodlužovaly a jeho vyduté břicho se zmenšovalo a ztrácelo. Po chvíli mi byl po ramena a dále rostl. Díval se mi už do očí. Jeho oděv sahal pouze po kolena. Hrb na zádech zcela zmizel. Jeho obličej dostal konečnou podobu a rysy se mu ustálily. Jeho smích se měnil ve slábnoucí chichot a skončil tím, že se zazubil.
Díval jsem se na štíhlejší verzi sebe sama.
„Stačí?“ dotázal se.
„Není to tak špatné,“ řekl jsem. „Počkej, až vhodím pár polen do ohně.“
„Pomůžu ti.“
„To je v pořádku.“
Vzal jsem kus dřeva z police napravo. Potřeboval jsem nějaké sedátko na to, abych mohl sledovat jeho reakce.
Zatímco jsem na tom pracoval, přešel k židli a posadil se. Když jsem na něj pohlédl, viděl jsem, že se na mne nedívá, ale hledí do stínů. Prohrábl jsem ohniště, doufaje, že by mohl něco říci. Konečně jsem se dočkal.
„Co se stalo s velkým Vzorem?“ zeptal se.
Nevěděl jsem, zda se ptá na Vzor nebo na nějaký mistrovský otcův plán, o kterém věděl. „Tak mi to řekni,“ odvětil jsem.
Opět se zachichotal.
„Proč ne? Změnil jsi povahu, to se stalo,“ řekl.
„Jak jsem se změnil, jak to myslíš?“
„Neposmívej se mi, nemáš právo se mi posmívat,“ řekl. „Nejméně ze všech.“
Postavil jsem se.
„Nevysmíval jsem se ti,“ řekl jsem.
Přešel jsem místnost, vzal jsem jinou židli a přenesl ji blíže k ohni, naproti Dworkinovi. Posadil jsem se.
„Jak jsi mě poznal?“ zeptal jsem se.
„Mé dočasné místo pobytu je těžko obecně známo.“
„To je pravda.“
„Myslí si hodně lidí v Amberu, že jsem mrtvý?“
„Ano a ostatní předpokládají, že jsi odcestoval do Stínu.“
„Aha.“
„Jak se cítíš?“
Zle se na mě zašklebil.
„Myslíš si, že jsem stále ještě blázen?“
„Řekl jsi to hruběji, než bych to řekl já.“
„Někdy je to lepší, jindy se cítím hůře,“ řekl Dworkin.
„Přichází to na mě a opět odchází. Chvílemi jsem téměř sám sebou. Téměř, říkám. Je to asi šok z tvé návštěvy… V mém vědomí je něco porouchaného. Víš o tom. Nemůže tomu být jinak. To víš také.“
„Doufám, že může,“ řekl jsem. „Proč mi o tom všem znovu nevyprávíš? Možná, že právě po vyprávění se ti uleví a možná mi řekneš něco, co ještě nevím. Vyprávěj mi ten příběh.“
Zasmál se tomu.
„Cokoliv si budeš přát. Chceš dát něčemu přednost? Mému letu z Chaosu na tento malý ostrov v moři noci? Mým meditacím nad propastí? O zjevení Vzoru v drahokamu visícím na krku jednorožce? Nebo snad o tom, jak jsem přepsal Vzor bleskem, zatímco naši otcové si nevěděli rady? Je příliš pozdě na to volat mě zpět, když ohnivá báseň zažehla první cestu v mém mozku a nakazila mě vůlí tvořit. Příliš pozdě! Příliš pozdě… Zmocnit se ohavností zrozených z nemoci, jejichž síla později zaja…
