Kapitola jedenáctá
Jel jsem zkratkami přes pole, takže jsem nebyl příliš pozadu za Billem, který uháněl po silnici. Když jsem ho dostihl, mluvil s Edem. Ten ukazoval směrem k jihozápadu.
Když jsem sesedl, Ed si zkoumal Druma.
„Je to pěkný kůň,“ řekl.
„Díky.“
„Byl jsi dlouho pryč.“
„Ano, byl.“
Potřásli jsme si rukama.
„Jsem rád, že tě zase vidím. Právě jsem říkal Billovi, že opravdu nevím, jak dlouho se tady ten umělec zdržoval. Pouze jsem počítal s tím, že by mohl odejít, když se šeřilo, ale nevěnoval jsem tomu příliš velkou pozornost.
Jestliže opravdu hledá něco, co vám patří, a ví o hromadě kompostu, mohl by tu ještě být. Vezmu si pušku, jestli chcete, a půjdu s vámi.“
„Ne,“ řekl jsem. „Díky. Myslím, že vím, kdo to byl. Zbraň nebude nutná. Trochu to tu kolem projdeme a prohledáme to tu.“
„Dobře,“ řekl. „Dovolte mi jít s vámi a pomoci vám.“
„To nemusíš,“ odvětil jsem.
„Tak co pak s tvým koněm? Co kdybych mu například dal napít, nažrat a trochu ho vyhřebelcoval?“
„Jsem si jist, že by byl rád.“
„Jak se jmenuje?“
„Drum,“
Popošel k Drumovi a začal se s ním mazlit.
„Dobře,“ řekl. „Budu zatím ve stodole. Když mě budete k něčemu potřebovat, tak zavolejte.“
„Díky.“
Vyndal jsem nářadí z Billova auta. Bill nesl elektrickou svítilnu a vedl mě jihozápadním směrem, kam před chvílí ukazoval Ed.
Hledal jsem hromadu. Po chvíli jsem uviděl něco, co mohlo být jejím zbytkem. Bezděčně jsem si zhluboka povzdechl. Někdo se v ní musel hrabat, protože hroudy hlíny byly rozházené kolem dokola. Hromada kompostu by tak nikdy nevypadala, kdyby byla shozena přímo z náklaďáku.
Ale přece… fakt, že ji někdo prohlížel, ještě neznamená, že objevil to, co hledal.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Bill.
„Nevím,“ odpověděl jsem mu a položil jsem nářadí na zem. Sklonil jsem se k rozházené hlíně. „Posviť mi sem.“
Prohlížel jsem, co zbylo z hromady, pak jsem zvedl hrábě a začal ji rozhrabovat. Rozbil jsem každou hroudu, rozestřel ji na zemi a propíchal ji vidlemi. Po chvíli se podařilo Billovi bezpečně postavit lampu a šel mi pomáhat.
„Mám trochu komický pocit…“ řekl.
„Já taky.“
„… možná jsme tu s křížkem po funuse.“
Neustále jsme drtili a rozprašovali hlínu…
Uslyšel jsem známé zvonění. Vztyčil jsem se a čekal. Kontakt se dostavil po malé chvilce.
„Corwine!“
„Tady, Gérarde.“
„Co jsi řekl?“ zeptal se Bill.
Zvedl jsem ruku, aby byl zticha, a věnoval jsem pozornost Gérardovi. Stál u Vzoru opřený o svůj dlouhý meč.
„Měl jsi pravdu,“ řekl. „Brand se zde objevil právě před chvílí. Nejsem si jist, jak se sem dostal. Vynořil se ze stínu tam nalevo,“ ukazoval Gérard. „Chvíli se na mě díval, pak se otočil a odešel. Neodpovídal, když jsem na něj volal. Tak jsem rozsvítil lucernu, ale už nebyl nikde v dohledu. Zmizel. Co chceš, abych teď udělal?“
„Měl u sebe Kámen rozhodnutí?“
„To nemohu říci. Viděl jsem ho v tom špatném osvětlení pouze na okamžik.“
„Hlídají už Vzor v Rebmě?“
„Ano. Llewela je uvedla do stavu pohotovosti.“
„Dobře. Stůj na stráži. Budu na spojení.“
„Dobře, Corwine – pokud jde o to, co se stalo dříve…“
„Zapomeň na to.“
„Díky. Ten Ganelon je ale tvrdý chlap.“
„Vskutku,“ řekl jsem. „Buď ostražitý.“
Když jsem přerušil kontakt, jeho obraz bledl, ale pak se stala podivná věc. Vjem kontaktu, spojení, ve mně zůstával bez příčiny zachovaný asi jako puštěné rádio, které není na nic naladěné.
Bill se na mě udiveně díval.
„Carle, co se stalo?“
„Nevím, počkej chvilku.“
Náhle zde byl jiný kontakt, ale ne s Gérardem. Fiona se musela pokusit o spojení se mnou ve chvíli, kdy má pozornost byla odvrácena.
„Corwine, je to důležité…“
„Tak mluv, Fi.“
„Nenajdeš to, co tam hledáš. Má to Brand.“
„Už jsem měl také takové podezření.“
„Musíme ho zastavit. Nevím, co všechno víš…“
„Já toho také víc nevím,“ řekl jsem. „Ale mám Vzor v Amberu a v Rebmě pod ochranou stráží. Gérard mi právě řekl, že se Brand objevil u Vzoru v Amberu, ale byl vyplašen.“
Přikývla. Její rudé kadeřavé vlasy byly nezvykle neupravené. Celá vypadala neupraven…
