Kapitola desátá
Drum jemně zaržál, snad při vzpomínce či předtuše… Kráčíme zatím pomalu, je zataženo. Zatáčka vlevo a vzhůru do kopce… Zem je hnědá, žlutá, opět hnědá… Stromy se krčí a ubíhají do stran…Tráva se mezi nimi vlní v chladném vánku… Krátký záblesk na obloze… Hřmění vytřásá z mraků první kapky…
Stezka je nyní strmá a skalnatá… Vítr rozechvívá můj oděv… Vzhůru… Vzhůru mezi skály, kde stromy na stříbřitém podkladu vytvářejí pruhy… Tráva jako zelený oheň zmírá v dešti… Vzhůru do skalnatých a po dešti zářících výšin, kde mraky pospíchají a kypí jako bahnem přeplněná řeka při povodni… Déšť bodá jako broky a vítr si ladí hrdlo ke zpěvu… Stoupáme a stoupáme… Hřeben hory je už v dohledu jako hlava vyplašeného býka, jenž svými rohy střeží stezku… Blesky se splétají kolem špiček a tancují mezi nimi… Cítím ozón. Jsme na vrcholu hory… Déšť náhle přestává, vítr se ztratil…
Přejíždíme na opačnou stranu… Neprší tu, vzduch je klidný, obloha je hladká a stmívá se do noci, kde hvězdy vyplňují čerň… Meteory neustále prořezávají oblohu a vybuchují, vypalují na obloze jizvy, jež blednou a blednou… Měsíce jsou jako rozhozená hrst mincí… Tři jasně svítí jako deseticenty, jeden matný čtvrtdolar a pár pencí, z nichž jedna se splaší a ztrácí lesk… Kopyta klapou jasným kovovým zvukem v nočním vzduchu… Odněkud se ozvalo jakoby kočičí zamňoukání… Tmavá silueta vztekle a rychle překřížila menší měsíc…
Dolů… Země se ztrácí po stranách… Temnota dole… Pohybujeme se na vršku nekonečně vysoké pokřivené stěny a cesta je ozářena měsíčním svitem… Stezka se kroutí a ohýbá, stává se průhlednou… Za chvíli je unášena jako vláknitý Hór uprostřed hvězd… Hvězdy jsou nahoře, dole i po stranách… Už to není zem… Všude kolem je pouze noc a tenká průsvitná stezka, po níž se pokouším jet, zvykám si na ten pocit až ho budu zase příště potřebovat…
Nastává absolutní ticho a pocit pomalosti se přidává ke každému pohybu… Krátce nato se stezka ztrácí a nyní jako bychom plavali pod vodou v obrovské hloubce, kde hvězdy osvětlují ryby… Je to svoboda, je to síla ďábelské jízdy, jež přináší povznesenou náladu… Ne jako bezstarostnost, která občas přichází v bitvě při smělém hrdinském činu, či euforie, jež přichází po nalezení správného slova v básni… Je to dáno vyhlídkou na neustálou jízdu snad odnikud nikam, napříč a mezi minerály a ohni prázdného prostoru mimo zemi a vzduch a vodu…
Běželi jsme o závod s velkým meteorem, dotkli se jeho povrchu… Pak se nad námi rozšířila velká pláň, blýskala se, žloutla…
Je to písek, písek pod námi… Hvězdy blednou, jak se temnota rozpouští při rozbřesku… Obaly stínu vpředu a v něm opuštěné stromy… Vjíždíme do temna… Prorážíme… Jasní ptáci vzlétli, naříkají, znovu usedají…
Mezi silnými stromy… Zem je tmavší, cesta užší… Palmové vějířovité listy se zmenšily do velikosti lidské ruky, kůra stromů tmavne… Zákruta doprava, cesta se rozšiřuje… Kopyta vykřesávají jiskry na kočičích hlavách… Ulička se rozšiřuje a přechází v ulici lemovanou stromy… Řada domků svítí… Jasné okenice, mramorové schody… Míjíme dvoukolák tažený koněm, naplněný čerstvou zeleninou… Chodci se otáčejí a vyjeveně zírají. Lehký šum hlasů…
Vpřed… Podjíždíme most… Jedeme podél potoka, který se rozšiřuje v řeku a ústí do moře…
Dusot na pláži pod citrónovou oblohou, modré mraky rychle plynou… Sůl, vrak, škeble, hladká plocha naplaveného dřeva… Bílý poprašek z vápenatě bílého moře…
Jedeme tam, kde voda končí terasou… Šplháme ostře vzhůru, drobíme každý krok a hluk dole za námi ztrácí svou identitu s hukotem příboje… Stále vzhůru a vzhůru až na vrcholovou planinu porostlou stromy, na jejímž konci se třpytí jako fata morgana zlaté město…
Město roste, tmavne pod stinným deštníkem, jeho šedé věže ční k nebesům, sklo a ocel se občas zablýskne skrz hustou tmu… Věže se začínají kývat…
Město se nehlučně zřítilo samo do sebe, když jsme je minuli… Věže se zhroutily, prach víří, stoupá a je prodchnut nějakým pozdějším žárem… Jemný hluk, jako když sfoukneš svíčku…
Prachová bouře…
