Deset
Maddie jela celé dopoledne a pravidelně dělala přestávky, aby si Trkač odpočinul.
Po několika hodinách se dostala ke břehům Wezelu. Řeka byla hluboká a tekla rychle. Maddie věděla, že musí najít brod.
Podívala se do mapy a pak se rozhlížela po krajině, až našla ostrý ohyb řeky, který si se Skandijci zvolili za místo setkání. Byl čtvrt míle na východ. Pevnost na kopci byla asi tři míle západně od její současné polohy.
„Mohli bychom omrknout tu pevnost,“ zamumlala, otočila Trkačovu hlavu doleva a rozjela se na západ podél řeky. Hledala přitom místo, kde by ji mohla překročit.
Po půl míli na takové místo narazila. Řeka se tu rozšiřovala, proud byl pomalejší a viděla i písečné dno, sotva tři a půl stopy pod hladinou. Podívala se po proudu a proti proudu, aby se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, a popohnala koníka do řeky. Nejprve voda sahala Trkačovi sotva do půli nohou, ale po patnácti krocích začala prudce stoupat, až mu sahala pod sedlo.
„Jen pomalu, chlapče,“ broukala. „Jenom klid.“
Pokud by hladina stoupala takhle rychle, museli by za chvilku začít plavat – a vidina noci strávené v mokrých šatech se jí moc nelíbila. Pod jejím opatrným vedením Trkač postupoval dál, krok za krokem. Voda stoupla ještě o pár palců a pak stoupat přestala. Trkač s rostoucí jistotou pokračoval dál a vytvářel na klidné hladině vlnu ve tvaru V.
„Říkala jsem pomalu,“ napomenula ho.
Potřásl na ni hřívou. Jsem v pohodě. Vidím, kam jdu.
Chtěla se s ním přít, ale pak si uvědomila, že má pravdu. Logicky, když byla voda hlubší, byl proud pomalejší. Trkač cítil dno řeky pod nohama stejně jako sílu proudu, proto dokázal podle vody odhadnout, jestli dál bude řeka hlubší, nebo mělčí. Po dalších pár krocích hladina klesla, takže mu sotva sahala po břicho.
Říkal jsem ti to.
„Pokračuj – pomalu,“ řekla mu. Kdyby náhle vešli do hlubší vody, měla by dost času zastavit ho a udržet se tak v relativním suchu. Trkač pohrdavě frkl, ale pohyboval se pomaleji a opatrněji.
Pak řeka začala být čím dál mělčí a kůň se rozběhl po písečném dně a rozstřikoval do vzduchu stříbrné spršky vody.
A jsme na druhé straně.
Proběhl poslední kroky vodou, která už byla jen čtyři palce hluboká, a když se dostal na suchou zemi, zastavil se a pořádně se otřepal. Voda lítala všemi směry a Maddie skončila pořádně zmáčená.
„Musels to udělat?“ zeptala se.
Trkač natočil hlavu, aby jí viděl do očí. Ani ne. Jenom se mi chtělo.
Zdaleka ne poprvé si řekla, jaké by to asi bylo mít koně, který nemá v oblibě podobné žertíky. Zastavila ho, vyndala nohy ze třmenů, sundala si boty a vylila z nich vodu. Kalhoty musely ještě počkat. Nepohodlně se zavrtěla v sedle, cítila, jak se jí mokrá látka lepí na kůži.
Terén se podobal tomu, jakým projížděla předchozí den: byly tu hustě zalesněné oblasti prosvětlené otevřenými loukami a pastvinami. Postavila se v třmenech a prohlížela si okolí na obou stranách. Neviděla ani stopy po pohybu nebo po něčí přítomnosti.
Obrátila Trkače na západ a pobídla ho do cvalu po volném prostoru podél břehu řeky. Později, když usoudila, že už je blízko pevnosti, zmírnila tempo na chůzi, aby dělali co nejmenší hluk. Kopyta koně nyní jen měkce našlapovala v husté trávě a byla sotva slyšet.
Bylo teplé dopoledne a díky vánku při pohybu jí oblečení rychle oschlo. Bylo pořád vlhké, ale už ne tak nepohodlně mokré. Aspoň už nebylo nasáklé jako houba. Po chvíli se začaly stromy objevovat přímo u břehu, takže se musela stočit na sever a hledala nějakou zvířecí pěšinu či lesní stezku. Našla jednu, která se vinula mezi stromy zhruba západním směrem. Koleje vytlačené celými generacemi farmářských povozů byly jasně vidět.
Po několika mílích, kdy se proplétali mezi stromy a ona se musela krčit pod nízkými větvemi, jemně zatáhla za uzdu.
„Zpomal trochu, chlapče,“ řekla Trkačovi tiše. Postupovali rychle a pevnost už musela být nedaleko. To znamenalo, že nedaleko bude i tábor Rudých lišek a mohli tu být lovci nebo zásobovači, kteří v lese lovili drobnou zvěř. Pokračo…
