Dvacet
Na hradě Araluenu panovalo celý uplynulý den ticho. Nekonaly se žádné útoky na schodišti, neobjevily se žádné nové stroje ohrožující obránce. Po Dimonovi nebylo ani stopy. Poté, co Kasandře přiznal, že se vzdává a odchází do Sonderlandu, už se neozval.
Kasandra se odmítla nechat ukolébat falešným pocitem bezpečí. Nedávné události ji poučily, že Dimonovi se nedá věřit. Cítila, že něco chystá a že jeho kapitulace je léčka.
Proto trvala na tom, aby její muži byli stejně ostražití jako na začátku obléhání. Pověřila Merlona a několik vyšších důstojníků, aby neustále kontrolovali strážné a přesvědčovali se, že nepolevují v pozornosti a nejsou díky nepřítelově nečinnosti nedbalí. A sama dohlížela na Merlona a ostatní a starala se o to, aby byli také co nejpozornější. Probrala celou situaci se svým otcem, vděčná za každou radu, kterou jí mohl poskytnout.
„Zůstaň trpělivá,“ nabádal ji otec. „Tohle je ta nejtěžší část obléhání. Když nepřítel útočí, je snadné udržet pozornost a být neustále připraven. Ale když se hodinu za hodinou nic neděje, je to jiné. Tvé smysly otupí a pozornost může polevit.“
Z toho důvodu si sama pro sebe stanovila pravidelný rozvrh obchůzek, který dodržovala. Obcházela po balkoně kolem jižní věže, prohlížela si hradní nádvoří, sledovala hlavní věž a pátrala po jakékoli známce činnosti v jejích oknech, dívala se i na ostatní tři věže a na cimbuří na hradbách mezi nimi. Pak sešla do osmého patra a zkontrolovala strážné na schodišti i dřevěnou stěnu, která bránila přístupu zespoda, a hledala stopy po tom, že by se ji Lišky pokoušely nějak poškodit nebo strhnout.
Někdy svůj rozvrh nepravidelně narušovala – podle nálady – a vyrážela na spontánní obchůzky. Uvědomovala si, že by bylo snadné spokojit se s pravidelným rozvrhem. Náhodné změny byly nutné, aby zůstala soustředěná na své okolí i na pohyb nepřátel. Navíc to udržovalo ve střehu i její muže. Neměli tušení, kdy nebo kde se objeví, aby je zkontrolovala, a nezbývalo jim než zůstávat v pohotovosti neustále, ne jen v čase očekávané kontroly.
Bylo dopoledne a ona se zrovna vydala na jednu ze svých neplánovaných obchůzek. Začínala na balkoně v devátém patře, když to uviděla.
Z tohoto vysoko položeného místa měla skvělý výhled na hlavní bránu a padací most. Nacházely se v jihovýchodních hradbách, dole po její pravici, takže mohla sledovat pohyb do hradu a z hradu.
Její pozornost nejprve upoutal hluk. Bylo to hluboké dunění od brány. Uvědomila si, že se spouští masivní padací most. Horní část hradeb jí bránila ve výhledu na most samotný, ale ten hluk byl nezaměnitelný.
„Poslechni si to,“ oslovila Ingrid. Děvče si zvyklo doprovázet Kasandru na jejích obchůzkách a dělalo poznámky o nedbalosti obránců nebo věcech, jež by bylo třeba zlepšit. Ale většinou nebylo potřeba nic zapisovat.
„Otevírají bránu,“ řekla Ingrid. Pak ukázala dolů na nádvoří. „Podívejte se tamhle, má paní.“
Stáje se nacházely u severovýchodních hradeb a výhled na ně zčásti zakrývala hlavní věž. Tam, kam Ingrid ukazovala, se objevil dvoustup jezdců vjíždějících na nádvoří a kopyta koní hlasitě cvakala o dlažební kameny. Muži měli na sobě stejné uniformy, jako když poprvé pronikli do hradu, s helmicemi, kroužkovými košilemi a červenými suknicemi. Kulaté štíty, červené se žlutým X, jim visely na zádech. Všichni měli dlouhá kopí, která byla zajištěná ve vzpřímené poloze na svém místě u pravého třmenu.
Kasandra odhadovala, že ve skupině je asi čtyřicet mužů, a s neveselým uspokojením si povšimla, že je jich méně, než když přijeli. Útoky na schodiště a dění kolem trebuchetu způsobily, že jejich řady poněkud prořídly.
Jak jezdci mířili ve dvoustupu k bráně, přidal se k nim další muž na koni, který se zařadil do čela. I na tu vzdálenost Kasandra viděla, že si znovu nasadil liščí masku, kterou nosil předtím, aby skryl svou podobu.
„Dimon,“ řekla tiše, když jezdec vjel do masivního oblouku a zbytek jeho vojáků ho následoval.
„Zdá se, že to, co říkal, myslel vážně,“ podotkla Ingrid a&n…
