DVĚ
Wendell „Chip“ McAvoy stál u pultu s lahůdkami, odvažoval pro paní Tassenbaumovou pořádnou porci krájeného nakládaného krocana, a dokud nezazvonil zvonek nad dveřmi a znovu neobrátil Chipův život vzhůru nohama (Jako želvu, říkávali pamětníci, když se vám auto převrátilo do škarpy), diskutovali o narůstajícím počtu vodních skútrů na jezírku Keywadin… či spíš o tom diskutovala paní Tassenbaumová.
Podle Chipova názoru byla paní T. více méně typickým letním hostem: bohatá jako Krésus (nebo byl bohatý její manžel, ten měl jeden z těch nových internetových byznysů), užvaněná jako papoušek nalokaný whisky a bláznivá jako Howard Hughes na morfinovém tripu. Mohla si dovolit motorový člun (a dva tucty vodních skútrů k tomu, kdyby se jí zachtělo), ale do obchodu na konci jezera jezdila v otlučené staré pramici, kterou vyvažovala přesně tam, kam se vázával John Cullum, než přišel Ten den (za ta léta Chip vypiloval svůj příběh do nejmenších detailů, naleštil ho jako vzácný kus teakového nábytku a to velké písmeno zdůrazňoval stále víc, až hovořil o Tom dni stejně posvátným hlasem, jakým reverend Conveigh mluvíval o Našem Pánu). Paní Tassenbaumová byla švitořivá, všetečná, pěkná (nu… když vám nevadí nalíčení a lak na vlasy), prachatá a republikánka. Za daných okolností Chip McAvoy cítil, že má svrchované právo vložit palec na růžek váhy… tento trik se naučil od otce, který mu říkal, že člověk má prakticky povinnost obírat přespolní lidi, pokud si to můžou dovolit, ale nikdy se nesmějí obírat místní, i kdyby byli bohatí jako ten spisovatel King tamhle z Lovellu. Proč? Protože by se to rozkřiklo a pak už by to jelo, člověk by musel vystačit se zakázkami od přespolních, a zkuste si tohle zvládnout třeba v únoru, když jsou sněhové závěje kolem silnice číslo 7 tři metry vysoké. Dnes však nebyl únor a paní Tassenbaumová – Abrahámova dcera jako vyšitá, dle jeho názoru – nebyla odtud. Ne, paní Tassenbaumová a její krésovsky bohatý internetový manžel se vrátí do židovského Yorku, jakmile zahlédnou padat první nažloutlý list. Proto taky s naprosto čistým svědomím udělal z jejího šestidolarového nákupu krocana sedm dolarů a osmdesát centů, a to za pomoci bříška palce na váze. Rovněž neuškodilo, když s ní souhlasil, jakmile změnila téma a začala mluvit o tom, jak hrozný je ten Bill Clinton, i když Chip volil Bubbu dvakrát a byl by ho volil potřetí, kdyby mu ústava povolovala další volební období. Bubba byl chytrý, uměl přesvědčovat pitomce, aby udělali, co chce on, nezapomněl úplně na pracujícího člověka a safraporte, viděl víc kund než toaletní prkýnko.
„A k tomu Gore… ten se prostě poveze s ním!“ horlila paní Tassenbaumová a dolovala z kabelky šekovou knížku (krocan na váze jako kouzlem přibral další dvě unce, a to už Chipovi obezřetnost velela přestat). „Tvrdí, že vynalezl internet! Cha! Já vím svoje! Ve skutečnosti znám muže, který opravdu vynalezl internet!“ Vzhlédla (Chipův palec už nebyl nikde poblíž váhy, na takové věci měl čich, ať se propadne, jestli ne) a počastovala Chipa rošťáckým úsměvem. Ztišila hlas do důvěrného rejstříku typu „je to mezi námi“. „To bych taky měla, protože spím ve stejné posteli jako on skoro dvacet let!“
Chip se srdečně zasmál, sundal krocaní nářez z váhy a položil ho na kus bílého papíru. Byl rád, že téma vodních skútrů opustili, protože sám si jeden objednal od Viking Motors („Chlapci a jejich hračky“) v Oxfordu.
„Já vím, co myslíte! Ten pan Gore je moc slizkej!“ Paní Tassenbaumová nadšeně přikyvovala a tak se Chip rozhodl přitlačit. To neuškodí, kristepane. „Ty jeho vlasy, například – jak můžete věřit chlapovi, kterej si plácá na hlavu tolik –“
Právě v té chvíli zacinkal zvonek nad dveřmi. Chip zvedl hlavu. Uviděl. A ztuhl. Od Toho dne uplynulo sakra hodně vody pod mostem, ale Wendell „Chip“ McAvoy poznal muže, který celý ten průšvih způsobil, jakmile vstoupil do dveří. Některé tváře prostě nezapomenete. A copak to vždycky, někde hluboko v srdci na nejtajnějším místě, nevěděl, že ten chlap s těma h…
