DVĚ
„Zkouška, jedna, dva… zkouška, jedna, dva… zkouška, zkouška, zkouška. Mluví Ted Brautigan a toto je zkouška…“
Krátká odmlka. Cívky se otáčely, jedna plná, druhá se teprve začínala plnit.
„Dobře, prima. Je to vlastně skvělé. Nevěděl jsem, jestli tenhle krám bude fungovat, zvlášť tady, ale zdá se, že nahrává dobře. Připravoval jsem se na to tak, že jsem si představoval, jak mě vy čtyři – vlastně pět, když počítám malého přítele toho chlapce – posloucháte, protože vizualizace mi vždycky připadala jako výtečná technika pro přípravu jakéhokoli vystoupení. Bohužel v tomto případě nefunguje. Sheemie mi dokáže posílat velmi dobré mentální obrazy – vlastně skvělé –, ale Roland je jediný z vás, koho skutečně viděl, a to naposledy, když padl Gilead, to byli oba velmi mladí. Bez urážky, přátelé, ale mám podezření, že Roland, který se teď blíží k Hromové tišině, sotva připomíná mladíka, kterého můj přítel Sheemie tak uctíval.
Kde jsi teď, Rolande? V Maine, kde hledáš spisovatele? Toho, který svým způsobem stvořil také mě? V New Yorku, kde hledáš Eddieho manželku? Je někdo z vás vůbec ještě naživu? Vím, že není velká šance, že dojdete do Hromové tišiny. Ka vás táhne k Devar-Toi, ale jedno velmi mocné anti-ka, které uvedl do pohybu ten, komu říkáte Karmínový král, pracuje proti tobě a tvému tet tisícerým způsobem. Přesto…
Byla to Emily Dickinsonová, která nazvala nadějí tu věc s peřím? Nemohu si vzpomenout. Je spousta dalších věcí, na které si už nevzpomínám, ale zdá se, že si stále pamatuji, jak bojovat. Možná je to dobře. Doufám, že je to dobře.
Jestlipak vás napadlo, kdepak jsem tohle nahrával, dámo a pánové?“
Nenapadlo. Prostě seděli, očarovaní mírně zdušeným Brautiganovým hlasem, podávali si mezi sebou láhev perrieru a plechovku s grahamovými sušenkami.
„Povím vám to,“ pokračoval Brautigan, „částečně proto, že vás tři, co jste z Ameriky, to určitě pobaví, ale hlavně protože vám to možná bude užitečné při vypracování plánu, jak zničit to, co se děje v Algul Sientu.
Mluvím a sedím přitom na židli vyrobené z kusu čokolády. Sedátko je z velkého modrého cukroví a pochybuji, že nafukovací matrace, které vám chceme přichystat, budou pohodlnější. Člověk by myslel, že takové sedátko bude lepit, ale není to tak. Stěny tohoto pokoje – a kuchyň, kterou vidím, když se podívám obloukovým průchodem z želé nalevo – jsou ze zeleného, žlutého a červeného cukroví. Když olíznu zelené, chutná citrónově. Olíznu červené a chutná malinově. I když chuť (v každém smyslu tohoto pružného slova) má jen málo společného s Sheemieho výběrem, o tom jsem přesvědčen. Myslím, že má prostě jako dítě zálibu v jasných základních barvách.“
Roland přikyvoval a maličko se usmíval.
„I když vám musím říct,“ prohlásil hlas z magnetofonu suše, „byl bych rád, kdybych měl aspoň jeden pokoj s poněkud uměřenější výzdobou. Snad něco v modré. Přírodní tóny by byly ještě lepší.
Když už mluvíme o přírodních tónech, schody jsou také z čokolády. Zábradlí je z cukrového špalku. Nedá se však říct, že schody vedou do patra, protože žádné patro tady není. Oknem jsou vidět projíždějící auta, která podezřele připomínají bonbóny, a ulice vypadá jako z lékořice. Ale když se otevřou dveře a uděláte víc než jeden krok k Twizzler Avenue, zjistíte, že jste zpátky tam, kde jste začali. Tam, kde to můžeme také nazývat ‚skutečný svět‘, pokud chceme lepší výraz.
Perníková chaloupka – tak tomu říkáme, protože tak to tady pořád voní, po teplém perníku, právě vytaženém z trouby – je výtvorem Hezounka a Sheemieho. Hezounek skončil v noclehárně Corbettova domu s Sheemiem, a jednou v noci slyšel, jak Sheemie pláče, dokud neusnul. Spousta lidí by nad takovým případem mávla rukou a já si uvědomuji, že nikdo na světě nemá k dobrému Samaritánovi dál než Hezounek Earnshaw, ale místo aby mávl rukou, tu ruku Sheemiemu podal a zeptal se, jestli může za ním.
Když se ho na to zeptáte teď, Hezounek odsekne, že o nic nešlo. ‚Byl jsem tam novej, neměl jsem žádnýho kámoše, chtěl jsem se s někým seznám…
