TŘI
I přes burácení řeky řítící se pod mostem slyšeli pravidelný klapot podpatků tří cizinců. Ti dva s koši došli do poloviny mostu a zastavili se v jeho nejvyšším místě. Odložili svůj náklad vedle sebe. Třetí muž se zastavil před mostem blíž k hradu a zůstal stát s prázdnýma rukama, které ladně sepjal před tělem. Teď už Susannah ucítila pečené maso, které určitě v jednom tom koši bylo. Žádné dlouhé vepřové. Hovězí pečené a kuřata, vonělo jí to všechno dohromady, byla to vůně, kterou sesílalo samo nebe. Začaly se jí sbíhat sliny.
„Buď zdráv, Rolande z Gileadu!“ řekl tmavovlasý muž napravo od nich. „Buď zdráva, Susannah z New Yorku! Buď zdráv, Ochu ze Středosvěta! Dlouhé dny a příjemné noci!“
„Jeden je ošklivý a ostatní ještě horší,“ poznamenal jeho společník.
„Nevšímejte si ho,“ řekl dvojník Stephena Kinga napravo.
„‚Nevšímejte si ho,‘“ posmíval se ten druhý a zkroutil obličej v úšklebku schválně tak ošklivém, až to bylo legrační.
„Kéž jich vy máte dvakrát tolik,“ odpověděl Roland tomu zdvořilejšímu. Vytrčil nohu a naznačil úklonu. Susannah se uklonila po callském způsobu, roztáhla imaginární sukně. Ochu seděl po Rolandově levé noze a jenom se díval na ty dva stejné muže na mostě.
„Jsme uffiové,“ řekl muž napravo. „Znáš uffie, Rolande?“
„Ano,“ odpověděl a po straně dodal k Susannah: „Je to staré slovo… přímo starověké. Jsou prý proměnlivci.“ K tomu dodal mnohem tišeji, takže ho přes hukot řeky nikdo určitě nemohl zaslechnout: „Pochybuji, že je to pravda.“
„Ale je,“ řekl ten napravo docela příjemně.
„Lháři vidí lháře všude,“ poznamenal ten nalevo a cynicky zakoulel modrým okem. Jenom jedním. Susannah v životě neviděla člověka, který by uměl koulet jenom jedním okem.
Ten vzadu neříkal nic, jenom tam stál a díval se s rukama složenýma před sebou.
„Můžeme nabrat podobu, jakou chceme,“ pokračoval ten napravo, „ale dostali jsme příkaz nabrat podobu někoho, koho znáte a komu důvěřujete.“
„Sai Kingovi bych věřil asi do té míry, kam bych dohodil jeho nejtěžším dědečkem,“ poznamenal Roland. „S tím jsou potíže jako s kozou, co žere kalhoty.“
„Snažili jsme se, jak jsme mohli,“ řekl Stephen King napravo. „Mohli jsme nabrat podobu Eddieho Deana, ale cítili jsme, že by to pro dámu mohlo být příliš bolestné.“
„Ta ‚dáma‘ vypadá, že by klidně ošukala lano, pokud by ho dokázala přinutit, aby se jí postavilo mezi stehna,“ poznamenal Stephen King nalevo a zašklebil se.
„Nevhodné,“ prohlásil ten vzadu s rukama zkříženýma na prsou. Mluvil klidným tónem soutěžního rozhodčího. Susannah skoro očekávala, že vykáže Prostořekého Kinga na pět minut na trestnou lavici. Nevadilo by jí to, protože poslouchat uštěpačné řečičky Prostořekého Kinga ji bolelo. Připomínal jí Eddieho.
Roland si té mezihry vůbec nevšímal.
„Mohli byste vy tři nabrat různé tři podoby?“ vyzvídal na Slušném Kingovi. Susannah uslyšela, že pistolník docela nahlas polkl, než tu otázku položil, a věděla, že není jediná, kdo musí polykat, aby mu netekly sliny nad vůněmi z potravinového koše. „Mohl by jeden z vás být sai King, druhý sai Kennedy a třetí například sai Nixon?“
„Dobrá otázka,“ řekl Slušný King napravo.
„Hloupá otázka,“ prohlásil Prostořeký King nalevo. „Naprosto od věci. Míří kamsi do modravých dálav. No jistě, existoval snad nějaký akční hrdina, který byl zároveň intelektuál?“
„Hamlet, kralevic dánský,“ řekl rozhodčí King za nimi potichu. „Ale jelikož je jediný, kdo se okamžitě vybaví, možná je pouhou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.“
Slušný a Prostořeký se oba otočili a podívali se na něho. Když bylo jasné, že skončil, otočili se zase k Rolandovi a Susannah.
„Jelikož jsme ve skutečnosti jedna bytost,“ řekl Slušný, „a tudíž máme poměrně omezené schopnosti, odpověď zní ne. Mohli bychom všichni být Kennedy, nebo bychom mohli být všichni Nixon, ale…“
„‚Džem včera, džem zítra, ale džem nikdy není dnes,‘“ řekla Susannah. Vůbec netušila, proč jí to vytanulo na mysli (a už vůbec nevěděla, proč to řekla nahlas), ale Rozhodčí King prohlásil: „Přesně tak!…
