ŠEST
Roland nesl Jakea hlouběji do lesa, Ochu mu ťapal za patami. Brumlák plakal, ale to už Rolanda nepřekvapovalo. Viděl ho plakat už dřív. A doby, kdy byl přesvědčen, že Ochovy projevy inteligence (a empatie) nejsou víc než napodobování, také dávno minuly. Většina Rolandových myšlenek na té krátké procházce patřila modlitbě za mrtvé, kterou slyšel od Cuthberta tehdy při jejich posledním společném válečném tažení, jež končilo na kopci Jericho. Pochyboval, že Jake potřebuje nějakou modlitbu, která by ho vyprovodila, ale pistolník si potřeboval něčím zaměstnat hlavu, nějak ho zlobila, a kdyby se mu myšlenky příliš rozběhly nesprávným směrem, určitě by mu praskla. Možná později si dovolí podvolit se hysterii – nebo dokonce irině, hojivému šílenství –, ale teď ne. Teď se hroutit nebude. Nedovolí, aby chlapcova smrt byla k ničemu.
Třpytivý zelenozlatý letní svit, která přebývá pouze v lesích (navíc starých lesích, jako v tom, kde řádil medvěd Šardik), zesílil. Pronikal mezi stromy v prašných paprscích a místo, kde se Roland nakonec zastavil, vypadalo spíš jako chrám než mýtina. Od silnice ušel asi dvě stě kroků západním směrem. Tady Jakea položil a rozhlédl se. Uviděl dvě rezavé plechovky od piva a několik prázdných nábojnic, nejspíš odpadky po lovcích. Odhodil je hlouběji do lesa, aby zde bylo čisto. Potom se podíval na Jakea, otřel si slzy, aby ho viděl co nejjasněji. Chlapcův obličej byl stejně čistý jako mýtina, Ochu se o to postaral, ale jedno Jakeovo oko bylo stále otevřené, takže chlapec měl zlý, kosý pohled, který tam neměl co dělat. Roland prstem přetáhl víčko, a i když se znovu stáhlo nahoru (jako vzdorovitá okenice, napadlo ho), olízl si bříško palce a opět víčko zatlačil. Tentokrát zůstalo zavřené.
Jake měl na košili prach a krev. Roland mu ji sundal, a potom si stáhl svou a oblékl ji Jakeovi, pohyboval s ním jako s panenkou, aby se mu to podařilo. Košile sahala Jakeovi skoro ke kolenům, ale Roland se ji nepokoušel zastrčit. Takto aspoň zakrývala krvavé skvrny na Jakeových kalhotách.
Ochu tomu všemu přihlížel, jeho zlatě lemované oči se leskly slzami.
Roland čekal, že půda bude pod silnou vrstvou jehličí měkká, a také tomu tak bylo. Byl už s Jakeovým hrobem dost hluboko, když zaslechl od silnice zvuk motoru. Od chvíle, kdy Jakea odnesl do lesa, projelo kolem více motorových kočárů, ale tento neladný randál poznal hned. Muž v modrém vozidle se vrátil. Roland si nebyl tak docela jistý, že to udělá.
„Zůstaň,“ zamumlal k brumlákovi. „Hlídej svého pána.“ Ale to bylo špatně. „Zůstaň a hlídej svého přítele.“
Nebylo by nic zvláštního, kdyby Ochu příkaz stejně tichým hlasem opakoval (Aň!, lépe by to nesvedl), ale tentokrát neřekl nic. Roland se díval, jak si lehá u Jakeovy hlavy a chytá ve vzduchu mouchy, které se chystaly přistát chlapci na nose. Roland spokojeně přikývl a pak zamířil zpátky cestou, kterou přišel.
