ČTYŘI
Nastala odmlka, ve které se všichni čtyři nad tou představou zamysleli. Potom Femalo řekl skoro omluvně: „Cena by nemusela být tak velká, pokud by v úvahu připadal jenom tento svět, který bychom mohli nazývat Klíčová Věž, jelikož Temná věž zde neexistuje v podobě růže, jak tomu je v mnoha světech, nebo jako nesmrtelný tygr, jak je tomu jinde, nebo ur-pes Rover, jak je tomu nejméně na jednom –“
„Pes, co se jmenuje Rover?“ zeptala se Susannah zamyšleně. „To opravdu říkáš?“
„Paní, máte asi tolik fantazie jako spálený klacek,“ řekl Fumalo s hlubokým znechucením.
Femalo si jich vůbec nevšímal. „V tomto světě je Věž sama sebou. Ve světě, kde jsi, Rolande, byl nedávno, většina živočišných druhů sleduje pravou rodovou linii a mnoho životů je sladkých. Tam je stále energie a naděje. Riskoval bys, že ten svět zničíš stejně jako tento, i ty ostatní světy, kterých se sai King dotkl svou představivostí a čerpal z nich? Protože to nebylo tak, že on je stvořil, víte. Nakukování do Ganova pupku ještě z nikoho Gana neudělalo, i když si to myslí spousta tvořivých lidí. Riskoval bys to všechno?“
„Jenom se ptáme, nesnažíme se vás přesvědčit,“ řekl Fimalo. „Ale toto je holá pravda: teď je to jenom tvoje výprava, pistolníku. Nic jiného. Nic tě nežene dál. Jakmile necháš tento hrad za sebou a vejdeš do Bílých krajin, ty a tvoji přátelé necháte za sebou i ka. A to nemusíš dělat. Všechno, co jsi prožil, bylo uvedeno do pohybu proto, abys mohl zachránit Paprsky, a tím, žes je zachránil, jsi zajistil věčnou existenci Věže, tu osu, na které se otáčejí všechny světy a všechen život. To jsi udělal. Jestli se teď vrátíš, mrtvý Král zůstane navěky lapen tam, kde je.“
„Říkáš ty,“ vložila se mezi ně Susannah podobně drsně jako sai Fumalo.
„Ať už mluvíte pravdu, nebo mluvíte falešně,“ řekl Roland, „budu pokračovat. Protože jsem to slíbil.“
„Komu jsi dal ten svůj slib?“ vybuchl Fimalo. Poprvé od chvíle, kdy se zastavil před mostem blíž k hradu, rozpojil ruce a shrnul si vlasy s čela dozadu. Bylo to malé gesto, ale dokonale výmluvně vyjadřovalo jeho zklamání. „Protože žádné proroctví o takovém slibu neexistuje. To ti povídám!“
„Ani by nemuselo. Protože jsem ho dal sám a já ho chci dodržet.“
„Ten chlap je stejně šílený jako Ztracený Červený,“ poznamenal Fumalo, ale s jistou úctou.
„No dobře,“ řekl Fimalo. Vzdychl a znovu sepjal ruce před tělem. „Udělal jsem, co ;d můžu udělat.“ Kývl na své druhé dvě třetiny, které ho pozorně sledovaly.
Femalo a Fumalo poklekli na koleno: Femalo na pravé, Fumalo na levé. Zvedl víka proutěných košů, které nesli, a naklonili je dopředu. (Susannah letmo připomněli pořady, ve kterých modelky ukazují ceny v soutěžích Cena je správná a Pekelně se soustřeď.)
Uvnitř jednoho koše bylo jídlo: pečená kuřata a vepřové, hovězí kýta, velké růžové kulaté šunky. Susannah cítila, jak se jí při tom pohledu roztahuje žaludek, jako by se chystal to všechno pozřít, a jenom s velikým úsilím ztlumila smyslné zasténání, které jí stoupalo hrdlem. Ústa se jí zalila slinami, zvedla ruku, aby je otřela. Poznali, co dělá, tomu se asi nedalo zabránit, ale nechtěla jim aspoň dopřát to potěšení, aby viděli, jak se jí na rtech a bradě leskne fyzický důkaz jejího hladu. Ochu vyštěkl, ale zůstal sedět u pistolníkovy levé nohy.
Uvnitř druhého koše byly veliké tlusté pletené svetry, jeden zelený a druhý červený: vánoční barvy.
„Také jsou tam dlouhé spodky, kabáty, boty s teplou vložkou, a rukavice,“ řekl Femalo. „Protože v Empatice je v tuhle roční dobu strašná zima a vy půjdete celé měsíce.“
„Na okraji městečka jsme vám nechali lehké hliníkové sáně,“ pokračoval Fimalo. „Můžete si je hodit dozadu na tu vaši malou kárku a pak na ní vozit paní a svoje vaky, až dojedete na sníh.“
„Určitě se ptáte, proč to všechno děláme, když vaši cestu neschvalujeme,“ řekl Femalo. „Faktem je, že jsme vděční, že jsme přežili…“
„Opravdu jsme si mysleli, že je s námi konec,“ skočil mu Fumalo do řeči. „‚Obránce jde do háje,‘ jak by řekl možná Eddie.“
A to ji…
