Kapitola 16
New York,
pátek, 5. prosince 2008, 11.30
„Doktor Jack Stapleton, pokud se nemýlím.“ Líbezný a mlhavě povědomý tenor, který zazněl ze sluchátka, se podobal závanu svěžího vzduchu. Jack horečně pátral ve všech koutech paměti.
Chvíli nic neříkal. Při pozornějším poslechu rozpoznal lehce sípavé zvuky.
Na druhém konci linky kdosi stále byl, záměrně však mlčel. Uběhlo téměř půl minuty. Konečně Jack řekl: „Tohle může trvat hodně dlouho. Potřeboval bych trochu víc informací.“
„Volá jeden z nejstarších a nejbližších kamarádů.“
Hlas dál působil velmi povědomě. Přesto jej Jack nedokázal přesně určit. „Kamarády jsem vždycky bohatě stačil spočítat na prstech jedné ruky, takže by mělo jít o snadnou hádanku. Ale marně se snažím. Chtělo by to ještě drobnou nápovědu.“
„Byl jsem nejhezčí, nejvyšší, nejchytřejší, nejsvalnatější a nejoblíbenější ze Tří mušketýrů.“
„A pak že se zázraky nedějí!“ s úlevou zvolal Jack. „James O'Rourke. Ačkoliv ti rád přiznávám všechny ty méně podstatné přednosti, nejvyšší postavu musím zpochybnit.“
James vyprskl svým typickým pisklavým smíchem, který dráždil Jackovy nervy úplně stejně, jako když se na podzim roku 1973 poprvé setkali v Amherst College.
„Víš, co se mi vybavilo, sotva jsem uslyšel tvůj hlas?“ zeptal se James a znovu se zahihňal.
„Nemám tušení,“ odpověděl Jack.
„Vybavilo se mi, jak ve Smith College vycházíš z budovy Laury Scalesové a celý brunátný se vlečeš s bustou té Laury Scalesové. Prostě scéna k popukání.“
„Bylo to jen kvůli tomu, že mě nechala Molly,“ rychle se ohradil Jack. „Vzpomínám si,“ řekl James. „Ovšem provedl jsi to za plného denního světla.“
„Příští měsíc jsem s velkou slávou vrátil bustu zpátky,“ dodal Jack. „Takže jsem nezpůsobil žádnou škodu.“
„Vzpomínám si. Byl jsem u toho.“
„Zrovna ty bys po mně neměl házet kamenem,“ poznamenal Jack. „Dobře si pamatuju na ten večer, kdy jsi z Dickinsonovy budovy v Mount Holyoke College odnesl křeslo, protože jsi byl naštvaný na… jak se vlastně jmenovala?“
„Virginia Sorensonová.“ Z Jamesova hlasu zazněla nostalgie. „Půvabná, líbezná Virginia Sorensonová. Jako obrázek!“
„Ozvala se ti ještě někdy potom, co…“
„Co jsem vstoupil do semináře?“
„Jo.“
„Ne, neozvala. Byla úžasná, ovšem neprojevila pro mě dost porozumění.“
„Docela ji chápu, určitě si váš vztah představovala jinak. Nelitoval jsi své volby?“
James si odkašlal. „Rozhodování nebylo snadné a stalo se zdrojem radosti i smutku, ale líp by se mi o tom povídalo nad sklenkou vína před hořícím krbem. Mám chatu u jezera na severu New Jersey. Moc rád bych tam tebe a tvou paní některý víkend přivítal.“
„Díky, to by snad šlo,“ uchýlil se Jack k neurčité formulaci. Pozvání se zdálo překvapivé, vždyť od ukončení univerzitního studia v roce 1977 se James vůbec neohlásil. Bez viny samozřejmě nebyl ani Jack, také se nikdy nepokusil Jamese vyhledat. Přestože v koleji se velmi přátelili, po absolutoriu se jejich zájmy zcela rozešly. Vztah s posledním z trojice „mušketýrů“ se vyvíjel odlišně. Jacka úspěchy Shawna Daughtryho v oblasti blízkovýchodní archeologie fascinovaly a poměrně často se s ním vídal. Kontakty přerušila smrt Jackovy první manželky a obou dcer. Potom už se Jack nestýkal s nikým, dokonce ani s příbuznými.
„Musím se omluvit, že jsem se neozval, když ses přistěhoval do New Yorku,“ řekl James, jako by Jackovi četl myšlenky. „Jistě, slyšel jsem, že pracuješ v Úřadu hlavního soudního lékaře, a pořád se ti chystám zavolat, abychom se někde sešli a zavzpomínali na staré časy. Víš, dokud člověk studuje, nedokáže si uvědomit, jak báječná léta prožívá. Všechno ti připadá hrozně hektické, neustále píšeš seminární práce nebo se připravuješ na zkoušky. A když se tě někdo snaží přesvědčit, že doba strávená na vysoké škole je nejlepší část života, pak si jenom pomyslíš: No pěkně děkuju! Co horšího mě ještě čeká?“
Tentokrát se zasmál Jack. „Máš pravdu. O medicíně platí totéž. Vzpomínám si, jak mi náš rodinný doktor líčil studium na lékařské fakultě jako nejsvětlejší b…
