Mozaika Parsifal (Robert Ludlum)

14

Do Paříže dorazil v osm hodin ráno, ještě před devátou se spojil s Gravetem a ve čtvrt na dvanáct se již procházel po bulváru St. Germain. Distingovaný znalec umění se k němu připojí někde mezi Rue de Pontoise a nábřežím St. Bernard. Gravet ty dvě hodiny potřeboval k tomu, abý vyhledal odpovídající informátory, kteří mu mohli poskytnout údaje požadované Havelockem; naproti tomu Michael volného času využil k tomu, aby se pomalu odebral na místo schůzky - často odpočíval, opřený o zeď, aniž by si někde sedl - a aby dal do pořádku svoji garderóbu.

Nebyl totiž čas na to, aby mu Salannova žena nakoupila šaty; myslel jen na to, jak se co nejrychleji dostat do Paříže, protože každá promeškaná minuta zvětšovala vzdálenost mezi ním a Janou. Vzhledem k tomu, že Jana Paříž nenavštívila nikdy jinak než v jeho doprovodu, neměla mnoho možností, na koho se obrátit: chtěl být u toho, až asi z nich bude vybírat.

Lékař ho odvezl do Avignonu, kde se Michaelovi poštěstilo chytit lokálku do Paříže, která odjížděla v jednu hodinu v noci. Oblečený byl do toho, co se podařilo zachránit z jeho původního ošacení, a do svetru a nepadnoucího gabardénového kabátu, který mu půjčil Salanne. Když se nyní podíval na svůj odraz ve výkladní skříni, zjistil, že sako, kalhoty, košile a klobouk, které zakoupil v obchodě s konfekcí v Raspail před tři čtvrtě hodinou, vyhovují svému účelu: byly volné a nenápadné. Člověk s něčím takovým na sobě jistě v nikom nevzbudí podezření a kromě toho, krempa měkkého klobouku byla právě tak široká, aby mu zastiňovala oči.

Ve výkladní skříni stálo zrcadlo. Michaela k němu něco přitahovalo a zpočátku nevěděl co: byla to tvář pod kloboukem, jeho tvář. Vyzáblá, s kruhy pod očima a rašícím strništěm; ani když nakupoval v Raspail, nenapadlo ho, že by se mohl a měl - oholit. Jistěže v obchodě měli zrcadel dost, jenže on se soustředil jen na šaty, které si vybíral, a jinak přemýšlel o Paříži - v té podobě, v jaké ji s Janou poznali: pár známých na velvyslanectví, několik tajných spolupracovníků a ještě méně francouzských přátel - většinou politiků a vládních úředníků, s nimiž je dali dohromady jejich ministéres. Dále tři nebo čtyři známí, s nimiž se setkali pozdě v noci po barech a kteří neměli absolutně nic společného s jeho prací.

Popelavá tvář, kterou nyní spatřil na bulváru St. Germain, mu připomněla, jak unavený a rozbolavělý je, jak rád by si lehl a pokusil se nabrat síly. I Salanne to tvrdil: potřeboval si odpočinout. Ve vlaku z Avignonu se pokoušel usnout, jenomže vlak stavěl na každé mezi a to ho budilo; v bdělém stavu mu pak hlava praskala pod tlakem pocitů ztráty, zmatení a zloby. Jediný člověk na zemi, kterému věnoval svou důvěru a lásku, obr, který mu nahradil otce a utvářel jeho život, se na něj vykašlal a Michael nevěděl, proč. Celé roky, i za těch nejtěžších situací, si nikdy nepřipadal sám, protože v povzdáli cítil přítomnost Antonína Matyáše; jen to ho nutilo, aby byl stále lepší a mravnější, aby nevzpomínal tolik na strašné dny svého dětství, protože jeho přítel jim dal smysl a novou dimenzi. Jistěže to nebyla žádná omluva, pouhý důvod proto, aby pokračoval v tom, co dělal, aby trávil svůj život v nesmyslném světě až do okamžiku, kdy mu někdo jiný řekne, že je načase, aby vstoupil mezi normální lidi. Bojoval proti lidickým katům a propagátorům gulagů bez ohledu na to, jakou podobu na sebe vzali.

Na ty kulomety nikdy nezapomeneš, příteli. Děkoval bych Bohu Všemohoucímu, kdyby se ti to někdy podařilo, jenže ono se ti to nepovede. Proto dělej vše proto, abys mohl svou bolest zmírnit, abys znal svůj smysl života, aby ses nemusel stydět za to, že jsi přežil. Milost nenajdeš tady, mezi knihami a rozhádanými teoretiky - vím, že na ně nemáš nervy. Musíš se zabývat praktickými výsledky. A jednoho dne se od toho všeho osvobodíš, tvá zlost se vytratí a ty se budeš moci vrátit. Doufám, že se toho dožiju; chci se toho dožít.

Už se mu skoro podařilo osvobodit se, redukovat svou zlost na pouhý pocit zbytečnosti, vrátit se do normálního světa v té podobě, v jaké ho viděl a chápal. Došlo k tomu dvakrát: jednou se ženou, kterou miloval, která dala jeho životu nový smysl... a pak, když ji ztratil, když už nemiloval ani ji, ani vzpomínky na ni, kdy věřil lžím a zrazoval své já - a ji. Ach, Bože!

A dnes, když by ten, kdo to všechno před lety svému krajanovi, žákovi a synovi předpověděl, mohl splnit své proroctví, raději ho bez jediného slova vykopl ze svého života. Konečně, i velikán mohl být smrtelný. Stal se jeho nepřítelem.

„Mon Dieu, vy vypadáte jako absolvent Osvětimi,“ zašeptal vysoký Francouz v kabátě se sametovým límcem a v naleštěných lakýrkách; který se postavil pár metrů od Havelocka před výkladní skříní. „Co se vám stalo?... Ne, neříkejte mi to. Tady ne.“

„Tak kde?“

„Na Bernardově nábřeží je za univerzitou malý parčík, vlastně takové dětské hřiště,“ pokračoval Gravet a naparoval se před zrcadlem. „Kdyby byly lavičky obsazené, vyhledejte si místo u plotu a já si vás tam najdu. Cestou kupte pytlík bonbónů a snažte se vypadat jako starostlivý otec a ne jako sexuální deviant.“

„Dík za důvěru. Máte pro mě něco?“

„Řekněme, že jste mým velkým dlužníkem. Podle vašeho chudobného zjevu soudím, že mi to nebudete schopen zaplatit.“

„Jedná se o ni?“

„Na tom ještě pořád pracuju.“

„Tak o co jde?“

„Takže na Bernardově nábřeží,“ uzavřel Gravet, upravil si šarlatovou vázankou a posunul klobouk z čela. S lehkostí tanečního mistra se otočil a byl pryč.

V parčíku to studeně foukalo od Seiny, avšak chladný vítr ani v nejmenším neodradil vychovatelky, chůvy a mladé matky od toho, aby sem šly vyvenčit své ratolesti. Všude kolem si hrály děti - na kolotočích, prolézačkách a na houpačkách - a tropily strašný povyk. Michael měl štěstí: u zadní zdi uviděl prázdnou lavičku. Posadil se, roztržitě vytahoval z bílého pytlíku barevná cukrátka a díval se na jedno zvláště odpudivé dítě, které zuřivě kopalo do tříkolky. Doufal, že případný pozorovatel usoudí, že dítě je jeho, a že skutečný nešťastník zodpovědný za malou zrůdu se od ní bude držet co nejdál. Dítě na chvíli přestalo trestat nebohou tříkolku a věnovalo Michaelovi pohled plný nevídané zášti.

Elegantní Gravet prošel červeně pruhovanou brankou a proplul kolem pískoviště, přičemž mile kynul dětem jako starší muž plný sympatií k nadějím národa. Havelocka napadlo, že musí být vynikající herec, protože správně tušil, že Gravet nezná místo, které by více připomínalo peklo než dětské hřiště. Konečně dorazil k lavičce, posadil se a vytáhl noviny.

„Neměl byste jít za doktorem?“ zeptal se kritik s očima zabořenýma do deníku.

„Před pár hodinami jsem u jednoho byl,“ odvětil Michael s ústy téměř zastrčenými do pytlíku. „Jsem v pořádku, jenom unavený.“

„To mě uklidňuje, ale stejně vám doporučuju se umýt a oholit. Jak tady sedíme, někdo by na nás mohl zavolat gendarmes. Mysleli by si, že tvoříme opačné póly obscénního spektra.“

„Nemám náladu na vtipkování, Gravete. Co pro mě máte?“

Kritik složil noviny a znovu je rozevřel.

„Jestliže jsou mé prameny věrohodné - jako že jsou - je tu určitá nesrovnalost. Dost podivná nesrovnalost.“

„O co jde?“

„KGB o vás nemá absolutně žádný zájem. Mohl bych vás odvést jako ochotného a výřečného zběha z imperialistického tábora přímo do jejich hlavního stanu v Paříži - je to jedna dovozní firma na bulváru Beaumarchais, jestli to nevíte - a nedostal bych ani sou.“

„Co je na tom za nesrovnalost? Přesně tohle jsem vám říkal před pár týdny na Pont Royal.“

„To taky není ta nesrovnalost.“

„Tak co?“

„Hledá vás někdo jiný. Přiletěl včera večer, protože se domnívá, že jste v Paříži nebo na cestě sem. Povídá se, že je ochoten za vaši hlavu dobře zaplatit. Není přímo z KGB - v obvyklém smyslu - ale nedejte se zmást, je to Rus jak poleno.“

„Ne v obvyklém smyslu?“ podivil se Havelock.

Na mysl mu přišla vzpomínka na něco nepříjemného, co se stalo nedávno.

„Vystopoval jsem ho pomocí jednoho známého na Militaire Étranger. Je ze speciálního oddělení sovětské rozvědky, z elitní jednotky, která -“

„Vojennaja Kontrarazvědka,“ vmísil se Michael. „Jestliže má zkratku VKR, tak je to ona.“

„Je to tak.“

„Chce vás dostat a je ochoten dobře zaplatit.“

„Jsou to maniaci.“

„Michale, snad bych vám měl říct ještě něco. Přiletěl z Barcelony.“

„Costa Brava!“

„Nedívejte se na mě! Sedněte si na kraj!“

„Víte vůbec, co jste mi teď řekl?“

„Jste nervózní. Musím jít.“

„Ne!... Dobře, dobře!“ Havelock si znovu zvedl k obličeji pytlík s bonbóny, ruce se mu třásly a bolest v prsou mu sotva dovolovala dýchat. „Je vám jasné, co mi teď musíte říct. Víte to, tak do toho.“

„Nejste na to připravený.“

„To posoudím sám. Mluvte!“

„Asi bych neměl. Nehledě na to, že nejspíš nikdy nedostanu zaplaceno, je tu jedno morální dilema. Víte, Michale, já vás mám rád. Jste civilizovaný člověk, snad i hodný muž, který pracoval v nechutném oboru. Odešel jste - mám já vůbec právo vás do toho znova namočit?“

„Už jsem v tom namočený až po uši!“

„Costa Brava?“

„Jasně.“

„Tak jděte na velvyslanectví.“

„Nemůžu! Copak to nechápete?“

Gravet porušil své železné pravidlo a pohlédl na Havelocka.

„Proboha, to přece nemohli udělat,“ zašeptal.

„Povídej te.“

„Nemám asi na vybranou.“

„Mluvte, proboha! Kde je?“

Kritik se zvedl z lavičky, složil noviny a přitom tiše pravil:

„Na Rue Etienne atojí takový pokoutní hotýlek, La Couronne Nouvelle se jmenuje. Bydlí ve druhém patře, pokoj dvacet tři. Okna má na ulici, takže vidí každého, kdo jde dovnitř.“

 

Sehnutý tulák vypadal přesně jako všichni jeho kolegové ve velkých městech: potrhané šaty byly dost silné na to, aby ho v opuštěných noěních uličkách chránily před chladem, na nohou měl odložené boty s tlustými podrážkami a potrhanými tkaničkami svázanými velikými uzly. Na hlavě nosil pletenou čapku vraženou do čela a oči klopil k zemi, aby se vyhnul pohledům světa, který ho shledal nekonkurenceschopným. Přes rameno měl pověšenou umazanou plátěnou tašku, jejíž mastné popruhy svíral s výrazem hrdosti vlastníka: to je všechno, co ze mě zbylo, a co je moje. Muž, který se pomalu blížil k La Couronne Nouvelle, byl neurčitého věku - čas mohl měřit jen podle svých vlastních ztrát. Zastavil se u koše na odpadky a metodicky se začal probírat jeho obsahem - jako nějaký chodníkový archeolog.

Havelock odlepil potrhané stínítko od promáčeného sáčku s nedojedenou svačinou a ve skrytu namířil malé zrcátko požadovaným směrem. Rus stál v okně ve druhém patře, opíral se o parapet a pozoroval kolemjdoucí. Sledoval ulici pohledem vojevůdce, který rozestavil své vojsko a je připraven na protiútok. Michael ho znal - ne podle jména, reputace ani podle fotografií v nějakém spise, ale podle výrazu tváře a očí. Havelock prožil to samé, co ten muž nahoře, a prožíval to znovu. Věci se daly do pohybu a velitel operace čekal na jediné slovo; spojil se s prodavači smrti, jejichž věrnost nepatřila nikomu a ničemu kromě dolarů, franků, liber a německých marek, mezi něž rozdělil několik částek sloužících k motivaci s tím, že každý další příspěvek k úspěchu akce bude odměněn odpovídající prémií. Nejvyšší prémie samozřejmě čeká toho, kdo cíl prokazatelně zlikviduje. Na tomto trhu mělo svou cenu všechno - zpráva o příjezdu hledaného, jeho objevení na různých místech, zda je sám nebo ve společnosti známých či neznámých osob, bydlí-li v hotelu, penziónu, turistické ubytovně, v soukromí. Zkušení násilníci si konkurovali navzájem a všichni věděli, že lhát šéfovi není radno: dnešní lež znamená zítřejší smrt.

Dříve nebo později začnou k muži v okně přicházet informace. Některé budou jen spekulace založené na zprávách z druhé ruky, jiné budou skutečnými omyly a jako takové nebude třeba je trestat. Nakonec přijde telefonát, jehož pravdivost bude možno určit pomocí popisu nějákého charakteristického jednání štvaného člověka, a velitel si zamne ruce. Ke kontaktu může dojít někde v kavárně, na ulici nebo i na lavičce u Seiny - pátrači jsou přece všude. Hon začal a možný výdělek přesahuje několikrát běžný roční příjem; navíc, až hon skončí, bude muž v okně moci vyjít ze svého přenosného vězení. Ano, vzpomínal Havelock, to všechno znám. Nejhorší ze všeho je čekání.

S rukou zabořenou do odpadků pohlédl na hodinky. Na konci bloku stál ještě jeden odpadkový koš; rád by věděl, jestli dojde i na ten. Dvakrát předtím kolem hotelu projel v taxíku, přičemž si plánoval své pohyby a připravoval časový rozvrh, načež na Séverinu vyhledal obchod s použitými oděvy a v jednom zapadlém krámku na Sommerardu nakoupil náboje do Llamy i pistole Magnum. Před sedmi minutami zavolal Gravetovi a sdělil mu, že akce začíná: Francouz bude telefonovat z budky na Place Vendóme, kde mu věčný shluk lidi zaručí dokonalou anonymitu. Co ho tak mohlo zdržet? Možností bylo hned několik: obsazené budky, rozbité telefony, ukecaný známý, který se na něj přilepil jako štěnice - všechno to byly rozumné důvody, avšak Havelock nemohl na tomhle místě zůstat příliš dlouho. Neohrabaně, jako nemocný stařec - koneckonců, žádný mladík už nebyl - se začal narovnávat. Jinak by donutil nesoustředěného pozorovatele, aby si všiml toho, čeho by si všimnout neměl.

Muž v okně se ohlédl; něco ho vyrušilo od pozorování ulice. Vrátil se dovnitř pokoje; to znamenalo, že Gravet zatelefonoval. Teď.

Michael zvedl svou tašku, hodil ji do odpadkového kose a rychlým krokem zamířil ke vchodu do hotelu. Cestou se postupně narovnával a na schodech si přitiskl ruku k obličeji, přičemž zachytil prsty okraj vlněné čapky. Čtyři metry nad ním bylo otevřené okno, v němž postával důstojník VKR, který se každou chvíli vrátí: Gravetův telefonát bude stručný, profesionální, v žádném případě není jeho účelem dlouho Rusa zdržovat. Gravet hovoří o tom, že možná hledaného zahlédl na Montparnassu. Je raněný, kulhá? Bez ohledu na Rusovy odpovědi hovor znenadání skončí, možná uprostřed věty: jestliže to tedy cíl je, právě vchází do metra a pátrač ho bude sledovat. Zavolá ještě později.

Ve tmavé hale hotelu s popraskanými dlaždicemi a stropem ověšeným pavučinami si Havelock sundal čapku, narovnal klopy zmuchlaného saka a strhl hadr, který měl zavěšený pod kabátem. Žádná velká sláva to nebyla ani tak, ovšem při nedostatku světla a rovném držení těla se dobře hodil do hotelu, ve kterém bydleli nejrůznější povaleči a šlapky. Takový podnik si své zákazníky nevybírá - jde mu jen o to, zda neplatí falešnými bankovkami.

Michael měl původně v úmyslu představovat opilce po flámu, který touží po posteli, kde by se mohl vyspat z opice. Ukázalo se, že to nebude nutné: obézní concierge za otlučenou mramorovou přepážkou chrápal v křesle s rozměklýma rukama položenýma na břiše. Nikdo jiný v hale nebyl, kromě vyhublého staříka na lavici, který s cigaretou v zubech a skloněnou hlavou civěl do novin. Michaelovi nevěnoval jediný pohled.

Havelock hodil čapku na zem, odkopl ji ke zdi a zamířil vlevo, kde stálo ošoupané schodiště s polámaným zábradlím. Rozběhl se po vrzajících schodech a ulevilo se mu, když zjistil, že nebude muset běžet daleko: schodiště nemělo žádná odpočívadla a vedlo přímo z patra do patra. Ve druhém poschodí se zastavil a naslouchal: ozýval se jen vzdálený šum dopravního ruchu, občas přerušovaný zaječením automobilové houkačky. Podíval se na dveře s vybledlým číslem 23: nevycházel z nich žádný zvuk, který by prozrazoval telefonní hovor. Gravet tedy splnil svůj úkol a agent VKR, se vrátil zpátky k oknu. Michael si rozepnul sako a sevřel pažbu pistole Magnum: když ji vytahoval ven, zachytil tlumič na okamžik o jeho opasek. Palcem zbraň odjistil a zahleděl se do temné, úzké chodby.

Podláha zapraskala - ne pod ním, ale pod někým, kdo stál za ním. Otočil se tím směrem a spatřil, jak se dveře vlevo od schodiště otvírají. Protože původně byly pootevřené, nemohl slyšet klapnutí kliky: vzniklá škvíra někomu sloužila jako pozorovatelna. Objevil se podsaditý mužík, který se opíral o dveřní rám a v ruce držel pistoli. Zvedl ji. Havelock neměl čas na úvahy nebo odhadováni situace, musel jednat. Za jiných okolností by možná zvedl ruku, zašeptal nějaké slovo, smluvený signál, aby zabránil strašnému omylu, tentokrát však rovnou vypálil. Výstřel srazil neznámého na zem a Michael si prohlédl zbraň, kterou mrtvý držel v ruce. Nespletl se: byla to Graz-Burja, nejsilnější a nejpřesnější pistole vyráběná v Rusku. Důstojník VKR tu tedy nebyl sám; a jestliže tu byl jeden, musel tu být i...

Přímo naproti pokoji 23 cvakla klika. Havelock se vrhl ke zdi vpravo ode dveří, které se otevřely; bleskurychle se otočil s pistolí ve výši prsou, aby mohl vypálit, udeřit hlavní útočníka nebo ruku spustit k pasu, kdyby šlo o normálního hotelového hosta. Muž se krčil u země a zvedal pistoli. Havelock ho praštil hlavní přes hlavu a Rus padl naznak do pokoje. Michael se pustil za ním, přičemž přidržel dveře, aby se nezabouchly; nechal je pootevřené a chvíli čekal. Na chodbě panovalo ticho. Odcouval ode dveří s napřaženou zbrani, zatímco očima hledal na podlaze agentovu pistoli: ležela několik metrů od rozvědčíka v bezvědomí. Michael ji zvedl; také toto byla Graz-Burja. Zastrčil ji do kapsy u saka a přitáhl k sobě ležícího Rusa: nehýbal se; v bezvědomí zůstane několik hodin.

Vstal, došel ke dveřím a vyrazil na chodbu. Rychlé pohyby v posledních minutách ho vysílily: opřel se tedy o zeď, pomalu a hluboce oddychoval a snažil se nemyslet na bolest. Nemůže to teď vzdát. Byl tu ten chlap v otevřených dveřích u schodiště: někdo by mohl jít kolem, uvidět ho a začít trojčit - pochopitelně, až když by obrátil mrtvému kapsy naruby. Michael se odtrhl od stěny a tiše se plížil chodbou za schody, kde zavřel nebezpečné dveře a vydal se k pokoji 23.

Díval se na vybledlá písmena a bylo mu jasné, že musí nasadit všechny síly. Nezbývalo mu než se spolehnout na moment překvapení: vypjal prsa, odstoupil ode dveří, načež se proti nim rozběhl s napřaženými zdravým ramenem a narazil do nich plnou vahou. Dveře se rozletěly a důstojník VKR se otočil od okna, zatímco rukou hmatal po pistoli. Zarazil se a zvedl ruce, s očima vytřeštěnýma na tlustou hlaveň pistole Magnum, která mu mířila na hlavu.

„Prý jste mě hledal,“ začal Havelock.

„Zřejmě jsem věřil nesprávným lidem,“ opáčil Rus klidně výbornou angličtinou.

„Vaši lidé tu chybu neudělali,“ přerušil ho Michael.

„Jste důležitý.“

„A vy jste prohrál.“

„Nenařídil jsem, aby vás zabili. Oni - snad.“

„Teď lžete, ale na tom nesejde. Jak už jsem řekl, máte to prohrané.“

„Gratuluji,“ zamumlal agent VKR a pošilhával po vyražených dveřích.

„Neposloucháte mě. Přostě jste prohrál. Ten chlapík v pokoji naproti vám moc nepomůže.“

„Aha.“

„Ani ten dole za schody. Ten je dokonce mrtvý.“

„Nět! Molnija!“ Ruský agent zbledl.

„Můžeme mluvit rusky, jestli je vám to příjemnější.“

„Mně je to jedno,“ odtušil vylekaný muž. „Vystudoval jsem MIT.“

„Anebo jste studoval v americké vesničce u Novgorodu, akademická hodnost: KGB.“

„V Cambridgi, ne v Novgorodu,“ zavrčel Rus nenávistně.

„Jistě, zapomněl jsem. VKR je elitní jednotka. Studium u nadřízené organizace by se dalo považovat za urážku: ubozí nevzdělanci, kteří by chtěli dávat tituly někomu, kdo je lepší než oni.“

„Sovětská vláda takhle neuvažuje.“

„Zkuste to vyprávět své babičce.“

„Na tom nezáleží.“

„To tedy ne. Co se dělo na Costa Brava?“

„Nemám potuchy, o čem mluvíte.“

„Jste od VKR z Barcelony a Costa Brava je ve vašem sektoru! Co se tam stalo v noci ze čtvrtého června?“

„Nic, co by se nás nějak týkalo.“

„Hni sebou!“

„Cože?“

„Ke zdi!“

Byla to pevná a těžká venkovní zeď, která tu takhle stála celá desetiletí. Rus se k ní neochotně odebral a Havelock pokračoval:

„Jsem takové sousto, že ani tvůj sekční šéf v Moskvě nezná pravdu. Ty ale jo, a proto jsi tady v Paříži a proto jsi na mou hlavu vypsal odměnu.“

„To vás špatně informovali. Zatajit informace před svými nadřízenými je zločin, který se v podstatě rovná zradě. A co se týče toho, že jsem z Barcelony, to byste měl přece pochopit. Bylo to vaše poslední působiště a já byl váš poslední protivník. Mám o vás nejčerstvější zprávy, takže - kdo by se na to líp hodil než já?“

„Jsi dobrý. Hezky se vykrucuješ.“

„Nepověděl jsem vám nic, co byste už nevěděl nebo co byste si nemohl zjistit.“

„Na něco jsi zapomněl. Proč je o mě takový zájem? Tvým kolegům z KGB můžu být totálně ukradený. A co víc, ani se mě nedotknou - pro ně jsem prašivý. A vy? Vojennaja se mě nemůže dočkat.“

„Nebudu popírat, že mezi oběma službami existuje určitá rivalita, a stejně tak mezi jednotlivými odděleními. Nejspíš jsme se to naučili od vás.“

„To není odpověď.“

„Víme některé věci, o kterých naši soudruzi nemají ani tušení.“

„Například?“

„Vaše vlastni vláda vás označila za ,beznadějný případ`.“

„Víte proč?“

„Na důvodech teď nezáleží. Nabízíme vám azyl.“

„Na důvodech záleží vždycky,“ opravil ho Michael.

„Dobrá,“ připustil neochotně sovětský důstojník. „Došli k názoru, že jste - nevyrovnaný.“

„Z jakého důvodu?“

„Agresivita, která se projevuje výhrůžkami a jistými telegramy. Halucinace.“

„Kvůli Costa Brava?“

„Ano.“

„Jenom tohle? Jeden den jsem normální, odesílám patřičná hlášení a odcházím na odpočinek - a druhý den je ze mne šílenec? Teď ti to zrovna dobře nejde. To vytáčení myslím.“

„Říkám vám, co vím,“ trval na svém Rus. „Já o tom nerozhoduju, já jenom plním rozkazy. Odměna, jak říkáte, vypsána byla - ale na to, že se my dva setkáme. Proč by to mělo být jinak? Kdybychom vás chtěli zábít, bylo by jednodušší zjistit, kde jste, a pak zavolat k vám na velvyslanectví a vyžádat si správnou linku - ujišťuju vás, že víme, kterou. Zpráva by se dostala k těm pravým lidem a my bychom měli čisté ruce.“

„Když mi ovšem nabídnete azyl a já ho přijmu, přitáhnete si domů kořist, které se vaši méně nadaní soudruzi radši vyhnuli, protože předpokládali, že je to past.“

„V podstatě ano. Můžeme si promluvit?“

„Už mluvíme.“

Havelock si muže prohlížel: hovořil přesvědčivě, pravděpodobně vypovídal o své verzi pravdy. Měl to být azyl - nebo kulka do hlavy? Je třeba odhalit lži a ne to, jak si nějaký podřízený vykládá pravdu. Koutkem oka Michael zahlédl nad skříňkou u zdi zrcadlo. Pravil:

„Očekáváte, že vám vyžvaním něco, o čem si myslíte, že to vím.“

„Zachránili bychom vám život. Je vám přece jasné, že rozkaz k likvidaci ,beznadějného případu` se neodvolává.“

„Prostě mi navrhujete, abych přešel k nepříteli:“

„Máte snad na vybranou? Jak dlouho si myslíte, že dokážete unikat? Kolik vám podle vás zbývá času, než vás pomocí těch svých sítí a počítačů najdou?“

„Mám svoje zkušenosti, svoje prostředky. Třeba se mi chce riskovat. Jsou známy případy, kdy lidé zmizeli - ne do gulagů, ale někam jinam a žili šťastně a spokojeně až do smrti. Copak mi můžete nabídnout něco lepšího?“

„Co byste chtěl? Pohodlí, peníze, život na úrovni? To všechno můžete mít. Zasloužíte si to.“

„Ve vaší zemi ne. V Sovětském svazu bych žít nedokázal.“

„Ale?“

„Co kdybych vám řekl, že jsem si už vybral takové hezké místečko? Tisíce kilometrů odtud v Tichomoří, na Šalamounových ostrovech. Jednou jsem tam byl, vypadá to tam civilizovaně, i když je to dost z ruky, a nikdo by mě tam nenašel. Kdybych měl dost peněz, mohl bych tam v klidu dožít.“

„I to se dá zařídit. Jsem oprávněn vám to přislíbit.“

Lež číslo jedna. Žádný zběh nikdy neopustil území Sovětského svazu a důstojník VKR to dobře věděl.

„Do Paříže jsi přiletěl včera. Jak ses dověděl, že jsem tady?“

„Od informátorů v Římě. Jak jinak?“

„Jak to věděli oni?“

„Na to se přece člověk informátorů neptá.“

„Houby!“

„Pokud jim věří.“

„Na pramen se ptá každý. Jeden přece neopustí svou pozici a nepoletí do města vzdáleného stovky kilometrů, dokud si není zatraceně jistý, že má proč.“

„Dobře,“ připustil agent VKR „Trochu se pátralo. Přišli na jednoho chlapíka v Civitavecchii, který tvrdil, že jste na cestě do Paříže.“

„Kdy ses o tom dověděl ty?“

„Včera, pochopitelně,“ odtušil Rus netrpělivě.

„Kdy včera?“

„Pozdě odpoledne. Asi tak v půl šesté. Přesněji řečeno, v půl šesté a pět minut.“

Lež číslo dvě. Prozradil ho přesný časový údaj. Do Paříže musel odjet až poté, co se doslechl o událostech v Col des Moulinets, tedy až po osmé večer.

„Jste si tedy jistí, že to, co vám můžu prozradit o naší výzvědné činnosti v Evropě, má pro vás takovou cenu, že jste ochotni nést případné následky - které se ostatně vždycky spojují se zběhnutím agenta mojí úrovně?“

„Přirozeně.“

„Vedení KGB takový názor nesdílí.“

„Jsou to kašpaři. Nebo spíš staré, vyděšené ovce. Však my s nimi jednou zatočíme.“

„Nezajímá vás, že bych mohl být naprogramovaný? Že všechno, co vám řeknu, můžou být jenom pohádky bez ladu a skladu?“

„Ani náhodou. To byste nebyl ,beznadějný případ`.`

„A co když jsem skutečně paranoik?“

„Ne. Nic takového nejste. Jste pořád to, co předtím - výjimečně inteligentní mistr svého oboru.“

Lež číslo tři. Zpráva o jeho údajném šílenství se rozšířila a Washington jí věřil: konečně, nebožtík Ogidvie to potvrdil.

„Aha,“ přitakal Havelock a zkřivil obličej předstíranou bolestí (i když tak moc ji zase předstírat nemusel). „Jsem hrozně unavený,“ pokračoval, zatímco trochu sklonil hlaveň pistole, pootočil se doleva a očima zamířil k zrcadlu. „Dostal jsem to. Už pár nocí jsem nespal a jak říkáš, prostě jen utíkám a snažím se přijít na to, proč...“

„Na co?“ zeptal se Rus se soucitem v hlase. „Vždyť je to jasné. Úsporné opatření: místo, aby museli měnit kódy, sítě a prameny, rozhodli se zlikvidovat muže, který toho moc ví. To je vaše odměna za šestnáct let služby. ,Beznadějný případ.“`

Michael spustil hlaveň ještě níž a sklonil hlavu; očima však pozorně sledoval odraz v zrcadle.

„Musím o tom přemýšlet,“ zašeptal. „Je to všechno takové nesmyslné, nepředstavitelné.“

Lež číslo čtyři - ta nejvýznamnější. Rus sáhl po pistoli! Havelock uskočil a vypálil; kulka se zasekla do zdi. Důstojník VKR se chytil za loket, rukávem mu prosakovala krev a kapala na podlahu. „Ubljúdok!“ zařval.

„To je teprve začátek,“ zašeptal Michael, ovládaje vztek. Přistrčil Rusa ke stěně, vytáhl mu z pouzdra zbraň a odhodil ji na druhý konec pokoje. „Byl sis moc jistý sám sebou, soudruhu. Příště nic neříkej tak sebejistě, připusť možnost, že někdo mohl udělat chybu. Tys jich udělal hned několik.“

Rus mlčel, oči plné směsi nenávisti a rezignace. Havelock ten pohled znal - byla to kombinace vzteku a pochopení, co doopravdy znamená být smrtelný, druhá přirozenost lidí, kteří se léta učili nenávidět a umírat. Ať už si říkali, jak chtěli: gestapo, Nippon Kai, Organizace pro osvobození Palestiny, VKR.. Existovaly i menší skupiny amatérů, kteří kromě arogance a zloby neznali nic (jejich případná smrt do jejich dětinských snů jaksi nepatřila), uřvaných fanatiků, kteří pochodovali za rachotu bubnů vzteklé demagogie.

Michael na ticho odpověděl mlčením a věnoval Rusovi stejně nenávistný pohled. Pak promluvil.

„Neplýtvej adrenalinem,“ pronesl klidně. „Nechci tě zabít. Na něco takového jsi připravený, čekal jsi na to roky. Ať mě vezme čert, jestli ti to takhle ulehčím! Místo toho ti napřed ustřelím obě čéšky - a potom zápěstí. Na to připravený nejsi, co - žít jako mrzák. Nikdo na to není připravený a rozhodně ne lidi jako ty. Najednou nebudeš moct dělat spoustu věcí. Jednoduchých. Dojít ke dveřím nebo ke skříni, otevřít je. Vytočit telefonní číslo nebo jít na záchod. Vytáhnout pistoli a zmáčknout kohoutek.“

Rus zbledl a spodní ret se mu roztřásl.

„Nét,“ zašeptal chraptivě.

„Da,“ odpověděl Havelock. „Můžeš mi v tom ovšem zabránit. Když mi povíš, jak to bylo na Costa Brava.“

„Už jsem to říkal! Nic se tam nedělo!“

Michael střelil agenta do stehna a po stěně se rozstříkla krev. Rus začal křičet a svezl se na podlahu. Michael mu ucpal levačkou ústa.

„Teď jsem se ještě netrefil. Příště už to bude čéška. Napřed jedna, pak druhá.“

Vstal s hlavní pistole namířenou směrem dolů.

„Ne! Přestaňte!“

Důstojník VKR se k němu připlazil a chytil ho za nohu. Byl dokonale zlomený; smrt by ještě snesl, ale ne to, co mu Michael sliboval.

„Povím vám, co vím.“

„Poznám, jestli lžeš. Prst držím na spoušti a mířím na tvou pravou ruku. Když zalžeš, přijdeš o ni.“

„Říkal jsem vám pravdu. My jsme na Costa Brava nebyli.“

„Rozluštili jsme váš kód. Tedy, rozluštil ho Washington. Sám jsem ho viděl, sám jsem ho odesílal!“

„Washington nerozluštil nic. Ten kód jsme odvolali týden před čtvrtým červnem. A i kdybyste ho odeslali a my ho přijali, nemohli jsme udělat nic. Nebylo to fyzicky možné.“

„Jak to?“

„Protože jsme nebyli nikde poblíž, nikdo z nás. Z toho sektoru nás poslali pryč.“ Rus bolestivě zakašlal a zkřivil obličej. „V té době byly zrušeny všechny operace a nikdo z nás se nesměl k pláži Monte Bello na Costa Brava přiblížit na méně než čtyřicet kilometrů.“

„Lžeš!“

„Ne,“ trval na svém agent VKR s očima upřenýma na Michaela. „Nelžu. To byl příkaz z Moskvy.“