19
Havelock poznal, že ho zpozorovali, když procházel východem Air France k pasové kontrole - nějaký člověk zčistajasna složil do klína noviny. Dokumenty, které mu opatřila Broussacová, ho bez problémů provedly kolem amerických celníků a Michael věděl, že musí dodržet úmluvu a zničit falešné papíry co nejrychleji. Nesl si svůj malý kufřík (oficiálně zapečetěný a označený Diplomatique) a jakmile projde chodbou, stačí mu jen ukázat průkazku OSN, prohlásit, že žádná jiná zavazadla nemá, a bude propuštěn těžkými kovovými dveřmi do haly terminálu. Jméno z dávno založeného spisu se odškrtne v seznamu a on si bude moci ve Spojených státech pátrat - nebo se nechat zabít - podle libosti. Jak jednoduché.
Ovšem, bylo třeba chránit Régine Broussacovou - a tím pádem i sebe - a pokud možno okamžitě se zbavit falešného pasu a dokladů. Také bude muset zjistit, kdo se skrýval za těmi novinami - ano, je to on: muž s našedlou pletí se pomalu zvedl ze sedačky, složil si noviny pod paží a vyrazil směrem k hale rovnoběžné s chodbou, která vedla k diskutabilní svobodě. Kdo to jen mohl být?
Pokud to včas nezjistí, je dobře možné, že ho zabijí dříve, než stačí cokoli vypátrat, než se spojí se zprostředkovatelem Jakobem Handelmanem. Něco takového nemůže dopustit!
Uniformovaný pasový úředník se choval uctivě; ptal se na to, na co měl, a díval se přitom Havelockovi přímo do oči.
„Nemáte žádná zavazadla, pane?“
„Non, monsieur. Jenom tohle.“
„Tedy nemíníte být na První avenue moc dlouho?“
„Tak den, dva,“ odpověděl Michael s galským pokrčením ramen. „Une con férence.“
„Předpokládám, že vám vaše vláda zajistila odvoz do města. Nechtěl byste raději počkat na ostatní?“
Tenhle úředník je opravdu dobrý, pomyslel si Havelock.
„Promiňte, ale nutíte mne, abych mluvil naprosto otevřeně.“ Michael se křivě usmál, jako by byla v sázce jeho důstojnost. „Čeká tu na mne jistá dáma - vídáme se teď velice zřídka, ovšem... Možná to máte někde zapsané, strávil jsem tady loni pár měsíců. Takže jistě chápete mou nedočkavost, mon ami.“
Úředník se usmál, odškrtl jeho jméno a stiskl tlačítko. „Přeji vám příjemný pobyt, pane.“
„Děkuji mnohokrát,“ opáčil Havelock a rychle prošel otevřeným turniketem. Vivent les amours des gentilhommes franqais, napadlo ho.
Šedivý chlapík postával u řady telefonních budek; všechny byly obsazené. Sotva zahlédl Havelocka, hrábl po novinách a rozevřel je. Zavolat si ještě nestihl a lepší znamení si Michael snad ani nedokázal představit.
Vykročil směrem k neznámému a rychlým krokem ho minul, aniž by na něj pohlédl. Zabočil vlevo do široké chodby plné cestujících mířících k odletu, pak doprava do užší chodby, kde už bylo méně lidi a většina z nich navíc byla ve stejnokrojích leteckých společností.
Ještě jednou se pustil vlevo, do dlouhé chodby, která vedla ke kancelářím zajišťujícím nákladní přepravu. Tady se neprocházeli žádní cestující v oblecích s kufříky; pouze muži v pracovních kombinézách nebo jen tak v košilích.
Samozřejmě, že tu nemohl narazit na žádný telefonní automat. Stěny byly holé, se skleněnými dveřmi daleko od sebe; nejbližší telefony se nacházely daleko za ním, za rohem v hale.
Našel pánskou toaletu; nápis na dveřích hlásal POUZE PRO ZAMĚSTNANCE. Michael přesto vstoupil a ocitl se ve velké vykachlíkované místnosti bez oken. Na stěně naproti němu hučely dva velké větráky, nalevo stála řada kabinek a napravo umývadla a záchodové mušle. Před čtvrtou mušli stál muž v kombinéze s nápisem Doalavatelé Excelsior Airlines a z jedné kabinky se ozval zvuk splachovadla. Havelock došel k umývadlu a odložil pod ně svůj kufrík.
Muž v kombinéze ustoupil od mušle a zapnul si poklopec; přitom si prohlédl Michaela a zvláště jeho drahý tmavý oblek, koupený téhož rána v Paříži. Pak, jako by chtěl říci: „Dobře, pane Důležitej, jenom si umeju ruce a už jdu,“ zamířil k umývadlu a pustil vodu.
Z kabinky se vynořil další muž, utáhl si opasek a s tichým klením se vydal ke dveřím. Plastiková identifikační karta, kterou měl připevněnou ke …
