3
„To je dlouhá historie,“ utrousil MacLean, zaklonil hlavu do opěradla a na okamžik zavřel oči.
„Máme dost času,“ ujistila ho Tansy mírně. „Vyprávějte od začátku.“
„Jsem lékař,“ začal MacLean.
Tansy na něj zpytavě pohlédla. „Nosíte pistoli, lámete holýma rukama led a chcete mi tvrdit, že jste doktor?“
Její reakce ho zřejmě překvapila, ale po chvilce přemýšlení ji začal akceptovat. „Asi máte pravdu,“ připustil. „Býval jsem lékař. Za tři roky se toho může stát hrozně moc.“
„Pokračujte,“ požádala jej Tansy. Litovala, že mu skočila do řeči.
„Narodil jsem se v Edinburghu a vyrostl jsem tady. Hrával jsem si na březích kanálu, lovil jsem v něm pulce. Když v zimě zamrzl, bruslil jsem na něm a v létě jsem padal do vody z houpačky přivázané k větvi. Vychodil jsem zdejší školy. Mí spolužáci byli kluci odtud ze sousedství. V devatenácti jsem vylétl z hnízda, Odešel jsem do Londýna studovat medicínu.
Byl jsem dobrý medik, rozený študiózus, jak se říkalo tady na severu, a právě o to mi šlo. Abyste mi rozuměla, užil jsem si právě tolik studentských radostí jako každý druhý, ale ani na okamžik jsem nezapomněl na svůj hlavní cíl - stát se doktorem. O šest let později se mi to splnilo.“
„A dál?“ pobídla ho Tansy.
„Už po prváku jsem věděl, že chci být chirurgem, a tak jsem si zvolil tuhle specializaci. Časem jsem to ještě zúžil na plastickou chirurgii.“
„Myslíte zmenšování velkých nosů a spravování povadlých obličejů? Tyhle věci?“ Tansy nedokázala potlačit pohrdlivý tón.
„Ne, to nemám na mysli,“ odpověděl MacLean klidně. „V posledním ročníku školy utrpěl můj nejlepší kamarád těžké popáleniny, když nějaký idiot vychrstl do táboráku petrolej. Měl znetvořený obličej a ruce, takže se musel vzdát lékařské dráhy. Do smrti nezapomenu, jak vypadal, když jsem ho přišel poprvé navštívit. Nebyl jsem připravený na to, co uvidím, a muselo to na mně být znát. Poznal jsem mu na očích, že mu neušlo, s jakým odporem na něj hledím. Dodnes si to vyčítám. Právě tento zážitek mě přiměl, abych se stal plastickým chirurgem. Říkal jsem si, že by nebylo špatné zasvětit život péči o takto postižené lidi.“
„A jak to šlo?“ zeptala se Tansy.
„Hrozně těžce,“ vzdychl MacLean. „Každý ví, jak překotně se vyvíjí kosmetická chirurgie, jenže rekonstrukce tělesných orgánů poškozených při úrazech je dočista jiná písnička. Pacient může prodělat desítky operací, trvá to celé roky a nakonec stejně nevypadá tak jako před nehodou. A právě tohle jsem chtěl změnit.“
„Jak?“
„Cesta vpřed vede vždycky přes výzkum. Doslechl jsem se, že Lehman Steiner farmaceutická firma sídlící ve Švýcarsku, se zabývá problémem regenerace tkání, a tak jsem jim napsal. Přiložil jsem životopis a po několika pohovorech mě přijali do výzkumného oddělení.“
„Přesně to jste si přál,“ podotkla Tansy.
„Ano, přesně to jsem si přál,“ souhlasil MacLean. „Přestěhoval jsem se do Ženevy a ocitl se ve snovém světě. Vybavení bylo špičkové, práce se dařila a v Ženevě se mi líbilo. Do tří let jsem se stal šéfem výzkumu v oblasti plastické chirurgie.“
„Musel jste být hrozně mladý.“
„Bylo mi jedenatřicet a patřil mi svět. Měl jsem ateliérový byt, mercedes a práci, která mě naprosto uspokojovala. A pak přišel Cytogerm.“ MacLean se odmlčel, jako by zahlédl temný mrak. Tansy se ho snažila jemně ponouknout, aby pokračoval.
„Cytogerm?“ zeptala se.
„Náš klíčový objev. Úplně nová substance napomáhající regeneraci tkání. Při léčbě popálenin je dokázal obnovit z osmdesáti pěti procent. Nejdřív jsme tomu skoro nemohli uvěřit, ale další testy to potvrdily. Od té chvíle jsme mohli dělat zázraky.“
„Zní to úžasně.“
„Bylo to opravdu úžasné, dokud se všechno nezměnilo v horor,“ vzdychl MacLean. Jeho pohled prozrazoval, jak jsou pro něj tyto vzpomínky bolestné. Odmlčel se a mlčela i Tansy. Nebyla si jista, zda bude schopen pokračovat.
MacLean na ni nepřítomně pohlédl a pomalu řekl: „Všichni jsme byli vázáni mlčenlivostí, dokud neskončí klinické testování.“ Znovu zmlkl. Tansy viděla, jak ho zmáhá únava. Položila…
