11
Když si Jean-Paul Rives uklízel stůl, zmocnil se ho podivný pocit, jako by v budově nebyl sám. Zazdálo se mu, že někde na chodbě vrzly dveře. Vzhlédl, ale kromě šumotu klimatizace a hučení zářivky, která potřebovala vyměnit, nic nezaslechl. Uklidil si věci do aktovky a právě ji zapínal, když se něco ozvalo znovu. Tentokrát si byl jist, že se na chodbě cosi pohnulo. „Je tam někdo?“ zavolal do tmy. Nikdo neodpovídal.
Vynadal si do strašpytlů. Svou nervozitu přičetl na vrub tmě a skutečnosti, že právě odhalil tajemství, které by firma raději držela pod pokličkou. Když má člověk špatné svědomí, vidí a slyší i to, co není. Naposled si zkontroloval stůl a vyrazil k výtahu. Někde vysoko nad ním se rozběhl motor navijáku a blikající světýlka nade dveřmi prozrazovala, kde se právě nachází výtahová klec.
Ocelové dveře se odsunuly a Rives se už chystal vstoupit, když tu se k němu připojili dva muži, každý z jedné strany. Vyděšený Rives zamumlal něco na způsob omluvy: netušil, že kromě něj na patře pracuje ještě někdo jiný. Neznámí neodpověděli, ale nastoupili spolu s ním do výtahu. Rives stiskl tlačítko podzemní garáže, což jeho průvodce zřejmě uspokojilo.
Měl hrozný strach. Ti dva se nepodobali nikomu z úředníků ani účetních, které v budově obvykle potkával. Ten vyšší měl výrazně žlutou pleť, skoro jako by prodělal žloutenku. Druhý muž, malý světlovlasý pořízek, působil dojmem, že mu čtverhranná hlava vyrůstá přímo z ramen. Zatímco výtah sjížděl do suterénu, hleděli oba kamsi před sebe.
Když se dveře otevřely, prozradila jim vůně benzínu a vosku na karoserie, že se ocitli v garážích. Rives to věděl i bez té vůně: centimetr po centimetru úzkostlivě pozoroval, ve kterém patře jsou, a modlil se, aby měl tu hroznou cestu za sebou. Když už si začal myslet, že se snad strachoval zbytečně, ucítil železné sevření na obou předloktích. Neznámí jej vedli k černému mercedesu kombi. Vzpíral se, ale menší z obou mužů náhle vytáhl pistoli, namířil mu na hlavu a mávl hlavní směrem k autu.
Žloutenkář se posadil za volant a menší muž s pistolí si sedl vzadu vedle Rivese. Nepřestával na něj mířit, ale nic neříkal. Rives si připadal jako neviditelný. Jeho dotazy na totožnost únosců a cíl cesty zůstávaly nezodpovězeny. Muži se mu neobtěžovali věnovat jediný pohled. Po ulicích chodili lidé, smáli se a hovořili spolu. Rives měl sto chutí vykřiknout. „Hej, vy tam, víte vůbec, co se tady právě děje?“ ale pistole, která mu mířila přímo na žaludek, jej přiměla k mlčení.
Mercedes zastavil před vilou v luxusní čtvrti Sacconex. Řidič vysedl, otevřel zvenčí zadní dveře a nařídil Rivesovi, aby vystoupil. S pistolí v zádech musel sejít po kamenném schodišti k bočnímu vchodu do suterénu. Řidič se žlutou pletí mu otevřel a všichni tři vstoupili. Uvnitř čekal další muž. Byl mladší než Rives, měl hezký oblek a vypadal zámožně. Mohl by docela dobře šéfovat obchodnímu oddělení velké firmy.
„Á, pan Rives je tady,“ pravil s úsměvem. „Posaďte se, prosím.“
„Co to má znamenat?“ rozhořčil se Rives. „Důrazně protestuji! Tohle je nehoráznost! Musí jít o strašný omyl!“
„O žádný omyl nejde, pane Rivesi,“ řekl muž klidně. „Proč jste se snažil získat přistup k aktům X14?“
Rivesovi se sevřely útroby. Došlo mu, co se stalo. Soubory, k nimž chtěl proniknout, byly dobře jištěny. Když se jej systém ptal na osobní údaje, nebylo to proto, aby prověřil jeho přístupová práva, ale aby zjistil totožnost vetřelce. Muž, který Rivese vyslýchal, náhle vůbec nevypadal jako obchodník. Jeho bezvýrazný pohled sliboval velké problémy, pokud si Rives rychle nevymyslí vhodnou výmluvu.
Začal tím, že jako účetní musí kontrolovat hospodaření firmy na trzích jednotlivých evropských zemí. Při tom naneštěstí narazil na nesrovnalost mezi výší investic a hodnotou aktiv a počítač jej odkázal k jakémusi projektu X14. Pokládal za svou povinnost pátrat dál a pokusil se získat přístup k příslušným souborům.
Ticho, které se v místnosti rozhostilo, ho málem připravilo o nervy. Mlčky hleděl, jak j…
