17
Když v laboratoři zazvonil telefon a hlas ve sluchátku oznámil, že operace brzy začne, doprovodil Tormo MacLeana na galerii nad operačním sálem. Pak si šel po svých a MacLean osaměl.
Byl to zvláštní pocit: stál ve skleněné kleci a přitom toužil být jedním z týmu zeleně oděných specialistů, kteří dole na sále připravovali pacientku k operaci. Byl outsiderem vyvrženým ze světa medicíny a ptal se sám sebe, zda se do něj ještě někdy vrátí. Skoro mimoděk si pohlédl na ruce, opřené o zábradlí. Klouby na pravačce měl ještě trochu odřené. Byla to památka na úder, který ve Valencii zasadil policistovi.
Pacientce mohlo být kolem pětatřiceti. MacLean si byl jist, že ji při minulé návštěvě zahlédl mezi sebevědomými a oduševnělými dámami v hale. Teď měla obličej zbavený mejkapu i předstírané pózy. Vypadala nevinně a zranitelně, což ho u jeho vlastních pacientů vždy dojímalo. Připomínalo mu to, že život pacienta je zcela v rukou lékaře.
Na sál vstoupil chirurg a se všemi přítomnými se pozdravil. Nevynechal ani MacLeana na galerii. MacLean na něj kývl a sledoval jej, jak zvláštním popisovačem kreslí pacientce na obličej jemné čáry. Ochablý podbradek kladl odpor a chirurg jej musel stisknout druhou rukou. Teprve pak se mu podařilo nakreslit linku i na tuto část těla.
Když byla „skica“ hotova, ověřil si chirurg u anesteziologa, zda vše probíhá normálně, a učinil první řez. MacLean se předklonil v křesle, aby mu neušel ani sebemenší detail. Za patnáct minut mu bylo jasné, že se všechno obejde bez Cytogermu. Člověk, který před ním operoval, nebyl jen chirurg, ale přímo umělec. Obdiv, který k němu MacLean pociťoval, kalilo jen hořké zklamání nad tím, že se nedostal na stopu hledanému preparátu.
Chirurg prováděl mikroskopické řezy, aby zanechal co možná nejmenší jizvy, a i ty zahlazoval jemnou prací jehly. Takové mrhání talentem na tak zbytečný zákrok, pomyslel si MacLean.
Když operace skončila a pacientka byla ze sálu odvezena, zachytil MacLean chirurgův pohled. Úsměvem a přikývnutím mu dal najevo svůj obdiv. Nejradši by vstal a zatleskal. Pak se vrátil nahoru a začal předstírat zájem o Tormovy krevní testy, které zabraly zbytek odpoledne. Leavey poznal i beze slov, že na Cytogerrn nenarazil. Když se Tormo na chvíli vzdálil, navrhl, aby se pokusili proniknout do skladu léčiv.
„To je zbytečné,“ zavrtěl MacLean hlavou, „Tady se Cytogerm vůbec nepoužívá.“
Tormo nakonec skončil s rozbory o něco dřív, než oba čekali. Bylo nutno najít záminku, proč se ještě chvíli zdržet. Willie MacFarlane potřeboval jistou dobu na to, aby se mohl znovu ukrýt v autě. Ještě když kráčeli dolů po vnějším schodišti, snažili se hrát o čas. MacLean se otočil a vzhlédl ke skalnímu masivu tyčícímu se nad haciendou. Mohutný převis na samém vrcholu připomínal obří ret. „Nechtěl bych tam lézt,“ poznamenal.
„To by ani nešlo,“ přidal se Tormo. „Potřeboval byste helikoptéru.“
„Možná by se to přece jenom dalo zvládnout,“ utrousil Leavey. „Museli byste to zkusit z levé strany.“
MacLean na něj pohlédl a viděl, že to myslí vážně. „Asi dám přednost helikoptéře,“ řekl a všichni se zasmáli.
Déle už zdržovat nemohli. Došli k autu, a zatímco Tormo nasedal. MacLean nakoukl dovnitř zadním okýnkem: MacFarlane v dodávce nebyl. Sotva znatelně kývl směrem k Leaveymu, aby mu naznačil, jak se věci mají. Leavey zareagoval bleskurychle. Plácl se dlaní do čela a zvolal: „Já pitomec! Nechal jsem v laboratoři kryt na objektiv.“
„Žádný problém. Počkejte tady, zaběhnu tam,“ nabídl se ochotně Tormo. Zatímco znovu vybíhal schody, MacLean pohlédl na hodinky. „Willie se zpozdil o pět minut. Něco se muselo stát.“
Leavey přikývl. „Jestli se neobjeví dřív než Tormo, musíme odjet bez něj.“
Tormo se vrátil za dalších pět minut. Oznámil, že hledal všude, ale kryt na objektiv nenašel. Leavey pokrčil rameny a řekl, že ho asi někde ztratil.
Nasedli do vozu a vraceli se dolů. Konverzace vázla. Nepřítomnost Willieho MacFarlanea na ně silně dolehla. Po návratu do Fuengiroly přijali ze slušno…
