18
Hawkins se ubytoval v curyšském hotelu D´Accord pod cizím jménem, falešný pas zakoupil ve Washingtonu od jednoho agenta CIA, který zjistil, že po odchodu na odpočinek mu soud nedovolí vydat paměti. Agent mu nabízel ještě sadu falešných plnovousů a skrytých kamer, ovšem MacKenzie je odmítl. Jakmile se nastěhoval, vrátil se okamžitě zpátky do haly a za určitý obnos v hotovosti si zajistil spolupráci hlavní telefonní operátorky, protože onen obnos činil sto dolarů, ráda souhlasila s tím, že všechny telefonní hovory a telegramy pro Hawkinse bude přepojovat sama.
Ve svém pokoji pak rozprostřel na konferenční stolek sedmery desky se spisy (svůj definitivní výběr) a zjistil, že zakouší pocit nezměrného uspokojení. Sedm vybraných mužů patřilo k těm nejvychytralejším a nejzkušenějším provocateurs ve svém oboru, teď už zbývalo jen je najmout. MacKenzie si byl vědom toho, že na poli lanaření lidí je jedním z nejlepších.
Věděl, že čtyřem z nich se dá zatelefonovat, zbývajícím třem bude třeba poslat telegram. Ty telefonní hovory nebudou přirozeně snadná záležitost, protože ani v jednom případě se mu hned napoprvé nepodaří hledaného odborníka zastihnout, nakonec je však sežene, a to pomocí různých kódů známých z minulosti. Bude tedy muset zavolat do jedné baskické rybářské osady na břehu Biskajského zálivu a potom do podobné osady na Krétě, třetí telefonát bude směřovat do Stockholmu, k sestře špiona, který se zatím živí jako baptistický pastor, a nakonec do Marseilles, kde dotyčný pracuje jako kormidelník remorkéru.
Lidé z celého světa! Kromě těch, kterým se dá zatelefonovat (Biskajský záliv, Kréta, Stockholm a Marseilles), musí telegrafovat do Athén, Říma a Bejrútu. To je, pane, záběr - sen každého ředitele zpravodajské služby!
MacKenzie si svlékl sako, hodil ho na postel a vytáhl si z náprsní kapsy čerstvý doutník, u něhož nejprve rozžvýkal konec a pak si zapálil. Bylo čtvrt na deset a vlak do Zermattu mu jede ve čtvrt na pět odpoledne.
Má tedy sedm hodin. Dobré znamení, kdyby na něco takového věřil - sedm hodin na sedm mužů.
Přinesl si troje desky k psacímu stolu a rozložil je před telefonním přístrojem: nejprve pošle telegramy.
Přesně dvacet dvě minuty před čtvrtou položil Jestřáb telefon a zaškrtl si červeně desky s nápisem Marseilles. Poslední telefonické spojení bylo úspěšně zakončeno - zbývaly jen odpovědi na telegramy do Athén a Bejrútu. Řím se ozval již před dvěma hodinami, muž z Říma byl bez práce déle než všichni ostatní.
Všechny hovory proběhly naprosto hladce. V každém případě úvodní rozmluva s prostředníky - nebo prostřednicemi probíhala v uctivém, všeobecném, či dokonce abstraktním duchu. MacKenzie pokaždé použil ta správná slova - tiše a důvěrně. Každý expert, se kterým se chtěl spojit, mu obratem zavolal.
Nikdo nedělal potíže. MacKenzie své návrhy zahalil do všeobecně známého jazyka: klíčovým slovem byla zlatá hora, označení největšího výdělku, v jaký mohl agent doufat. Zlatá hora totiž znamenala pět set tisíc s malou zálohou pro případ nepředvídatelných okolností. Bezpečnostní opatření zahrnovala „uzavřené bankovní domy“, které neudržovaly styky s žádnou z mezinárodních bezpečnostních organizací, časový faktor ležel někde mezi šesti a osmi týdny, v závislosti na „technologii, kterou si složitý výrobní proces vyžádá“. K roli velitele ho kvalifikovaly služby všeho druhu prokázané vládám v jihovýchodní Asii, čehož důkazem byly jisté účty v ženevských bankách.
Pečlivý průzkum přinesl své ovoce. Jako jeden muž, všichni odborníci potřebovali zlatou horu.
Hawkins vstal od stolu a protáhl se, měl za sebou perný den, který však ještě zdaleka nekončil. Za dvacet minut bude muset odjet na nádraží, do té doby si musí promluvit s operátorkou a říci jí, co má vyřídit těm, kteří by ho snad sháněli. Příkazy budou jednoznačné: pokoj si pronajal na celý týden a do Curychu se vrátí za tři dny. Tehdy se s ním mohou spojit nebo nechat mu na sebe telefon. Ne že by se MacKenziemu chtělo vracet do Curychu, ale Athény a Be…
