23
RIGIRATI! CONSTRUZIONE!
Slova byla napsaná na velké plechové desce pověšené na dřevěných kozách, které zabíraly celou šířku silnice.
Deska se tvářila velice úředně, až po červené odrazky a znak římské městské rady. Pro všechna přijíždějící vozidla uzavírala část Via Appia Antica a místo toho nabízela objížďku vedoucí dolů z kopce. Protože tahle část Via Appia byla nejužší ze všech, neměla vozidla žádnou jinou šanci než použít objížďku - dokonce ani fiat, který Jestřáb ráno vyzvedl z garáže u policejní stanice a který teď ležel převrácený dole pod kopcem, neměl jinou možnost.
Žádné auto se totiž na cestě nemohlo otočit, a aby se mohl vrátit, musel by řidič jet pěkný kousek pozpátku, přes nespočetné výmoly a nepřehledné zatáčky. Kdyby se mu nechtělo, mohl to samozřejmě zkusit vzít přes pole, avšak ta byla nerovná a přehrazená kamennými zídkami starými pěkných pár století - zkrátka a dobře, pole byla nejen zrádná, ale navíc bylo zakázáno po nich jezdit.
Takové myšlenky probíhaly hlavou kapitánu Noirovi, který s nabíleným obličejem pod punčochou ležel v křoví na kraji cesty za dřevěným zátarasem. V dálce zaslechl burácení motorek.
Všechno bylo připraveno a bod dotyku se blížil.
Místo vybral generál skvěle - samé stromy, pole a kopce. Únos se mohl klidně odehrát i tady, bez všech těch starostí s objížďkou, ovšem samotná objížďka patřila v jistém smyslu k nejdůležitějším součástem plánu: vozidla sice mohla couvat, ale proč by to někdo dělal, když objet překážku je jistější?
I tak měl kapitán Noir v ruce silnou píšťalku pro případ, že by se kolona rozhodla jinak. Kdyby zapískal, znamenalo by to, že plán A, první fáze, poloha jedna až tři padají a místo nich nastupuje plán B, fáze nula nula, polohy sto jedna až sto deset, čili únos přímo na Via Appia.
Za zátarasem se vyloupla postava motocyklisty, jehož modrá helma s bílým křížem zářila ve slunci jako obrovský klenot předvoj Vatikánu, jak ho nazval generál. Uniformovaný jezdec jel střední rychlostí, kdyby uháněl příliš rychle, cestující v autech by se na hrbolaté staré silnici nejspíš utloukli.
Motocyklista si všiml zátarasu s cedulí a zajel k němu, kapitán Noir zadržel dech. Strážník seskočil z motorky, sklopil stojan a zamířil k překážce. Udiveně zdvihl obočí, natáhl krk, zda neuvidí nějaké známky stavebních prací, a něco nesrozumitelného zamumlal.
Otočil se a zvedl ruce, první automobil se teď nacházel asi padesát metrů od zátarasu.
Strážník se vrátil ke své motorce, nasedl, zakroutil řídítky a rozjel se plnou rychlostí k automobilu, aby si promluvil s někým uvnitř.
Téměř okamžitě se otevřely zadní dveře a vystoupil kněz v černém hábitu, společně s motocyklistou pak došli k překážce a prohlédli si cestu, která vedla dolů z kopce.
Začali se spolu rychle a nesrozumitelně domlouvat, z jejich gest bylo patrné, že si nevědí rady. Nakonec si kněz vykasal sutanu a rozběhl se k autu, kde seděl papež.
Kapitán Noir neměl nejlepší výhled, avšak lehký větřík k němu donesl úryvky vzrušeného hovoru. Polkl a v ruce sevřel píšťalku.
Potom ke svému velkému ulehčení zaslechl smích, kněz se vrátil k prvnímu vozu, přikývl, ukázal rukou směrem doleva a nasedl.
Riskantní rozhodnuti padlo, generál znal svého protivníka dobře.
Kolona, vedená předvojem, zamířila dolů z kopce, všechna vozidla jela opatrně, nejnižší rychlostí, a jakmile zmizela za první zatáčkou, Noir vyskočil z trávy a rozběhl se k zátarasu. Přetáhl ho přes vjezd na objížďku a strhl kovovou tabuli, tak se objevila druhá, na které stálo:
DINAMITE! FERMA! PERICOLO!
Dokázal to! Ježíši Kriste, on to dokázal! Podařilo se mu uniknout z Machenfeldu a teď byl na cestě do Říma. Když všechno půjde dobře, nikdo na to nepřijde až do rána a to bude pozdě! Jestřáb už bude mířit k bodu dotyku.
Neexistoval způsob, jak by se mohli dovědět, že zmizel, ledaže by vyrazili dveře jeho pokoje, což bylo za daných okolností vysoce nepravděpodobné. Anne s ním nemluvila a utekla do svého pokoje v jižním křídle, vyvolal totiž hádku, …
