5
„Pane majore! Majore Devereauxi! Máte vyvěšený telefon! To se nedělá!“
Magnetovy nosové výkřiky doprovázelo vytrvalé a směšně silné bušení na dveře.
„Co to má proboha znamenat?“ zeptala se Regina Greenbergová a šťouchla do Sama pod přikrývkou. „Zní to jako nenamazaný vrata.“
Devereaux otevřel oči do krásného jitra plného kocoviny. „Tohle, má drahá patronko Tarzany, je hlas zla. Ozve se vždycky, když se otřese země.“
„Víš, kolik je hodin? Zavolej hotelovou policii, pro Kristovy rány!“
„Ne,“ opáčil Sam a neochotně se hrabal z postele. „Kdybych to udělal, ten pán venku zavolá na generální štáb. Mám pocit, že tam z něho mají všichni nahnáno. To víš, jsou to jenom profesionální vrazi, kdežto on dělá v reklamě.“
A než se Devereaux stačil vzpamatovat, nějací lidé ho oblékli, odvezli, seřvali a připoutali do tryskáče.
Všichni se usmívali. V Číně se usmíval úplně každý - spíš rty než očima, napadlo Sama.
Na pekingském letišti ho čekal americký diplomatický vůz doprovázený dvěma čínskými vojenskými vozidly a osmi čínskými důstojníky. I ta auta se usmívala.
Dva nervózní američtí atašé, kteří ho čekali v limuzíně, se už nemohli dočkat, až budou zase zpátky na velvyslanectví. Ani jeden z nich se mezi čínskými vojáky necítil dobře.
A ani jeden z nich nemínil hovořit o ničem jiném než o počasí, které bylo pošmourné a zamračené. Kdykoliv Sam začal o MacKenziem Hawkinsovi - a proč ne? ulevil si přece na jejich střeše - svaly v obličejích se jim napjaly, zavrtěli hlavami a kradmo ukazovali prsty na různé části automobilu. Přitom se smáli, aniž by bylo čemu.
Nakonec Devereauxovi došlo, že oba nabyli přesvědčení, že v diplomatické limuzíně je umístěno odposlouchávací zařízení.
A tak se zasmál také, aniž by bylo čemu.
Kdyby v tom autě skutečně odposlouchávací zařízení bylo, uvažoval Devereaux, a kdyby je někdo skutečně poslouchal, musel by si myslet, že si tu prohlížejí nemravné kreslené vtipy.
Jestliže cesta z letiště připadala Samovi v mnoha ohledech zvláštní, jeho půlhodinové setkání s velvyslancem bylo už úplně šílené.
Odvedli ho do budovy, kde ho povýšeně pozdravila skupinka zakaboněných Američanů, kteří stáli v hale jako čumilové v biologické laboratoři (nejistí si svou bezpečnosti, ale přilákáni pohledem na cizokrajné zvíře), a nakonec ho odvlekli chodbou k velkým dveřím, které evidentně vedly do kanceláře velvyslance. Sotva se ocitl uvnitř, velvyslanec mu rychle stiskl ruku a současně si přitiskl ukazováček na lehce roztřesený knírek.
Jeden atašé vytáhl z kapsy malý kovový předmět asi tak velikosti krabičky cigaret a začal jím mávat u oken, jako by skleněným tabulkám žehnal. Velvyslanec ho bedlivě pozoroval.
„Nemůžu to říct jistě,“ prohlásil atašé.
„Proč ne?“ zajímal se diplomat.
„Ručička se trochu pohnula. Jenže to mohly být ty reproduktory na náměstí.“
„Zatraceně! Potřebujeme citlivější snímače. Pošlete šifrovanou žádost do Washingtonu.“ Velvyslanec vzal Sama za loket a odváděl ho ke dveřím. „Pojďte se mnou, generále.“
„Jsem jenom major.“
„To je od vás milé.“
Vystrčil Sama na chodbu a táhl ho k dalším dveřím. Začali sestupovat po strmém schodišti do rozlehlého sklepa, diplomatický šéf přitom rozsvítil jedinou žárovku na zdi a provedl Sama kolem naskládaných dřevěných beden k jiným dveřím, které bylo sotva vidět. Byly pořádně těžké a velvyslanec se musel zapřít nohou o betonovou zeď, aby je otevřel.
Za nimi se nacházel dávno nepoužívaný mrazicí box, který teď sloužil jako vinný sklep.
Velvyslanec škrtl sirkou a přiložil ji k napůl vypálené svíčce, která stála na jedné z polic. Světlo se roztančilo po stěnách a policích a Devereaux si všiml, že uložené víno rozhodně nepatří k nejlepším.
Diplomat odvlekl Sama doprostřed místnosti a přivřel dveře. Pak se omluvně usmál, jeho štíhlé aristokratické rysy vystupovaly ve světle svíčky ještě výrazněji.
„Třeba vám přijdeme trošku paranoidní, ale můžu vás ujistit, že to vůbec není náš případ.“
„Jistěže ne, pane. Je to tu velmi útulné a klidné.“
Sam se pok…
