29
Džíp ležel na boku, vypadal mohutně, ale bezmocně, jako poraněný slon. Motor se zastavil. Faber do něj vší silou strčil a džíp se majestátně vyhoupl na všechny čtyři kola. Boj přežil relativně nepoškozený. Plátěná střecha byla samozřejmě zničená, rána Faberovým nožem vytvořila dlouhou trhlinu z jednoho konce na druhý. Pravý přední blatník, který se zaryl do země a zastavil auto, byl zničený. Světla na té straně byla rozdrcená. Okno na téže straně bylo zničeno výstřelem. Přední sklo zůstalo jakoby zázrakem nedotčené.
Faber se vyšplhal na přední sedadlo, přehodil na neutrál a pokusil se nastartovat. Motor naskočil a zhasl. Zkusil to znovu a motor chytil. Byl rád, že ho nečeká dlouhá cesta pěšky.
Chvíli seděl v autě a probíral si svoje zranění. Opatrně se dotkl svého pravého kotníku. Byl značně oteklý. Možná má zlomenou kost. Je dobře, že je auto určeno pro muže, který nemá nohy. Faber by nemohl šlápnout na brzdu. Boule vzadu na hlavě byla velká, alespoň jako golfový míč. Když se jí dotkl rukou, lepila se krví. Podíval se na svoji tvář ve zpětném zrcátku. Byla směsicí malých ran a velkých modřin, vypadala tak, jako vypadá na konci boxerského zápasu obličej toho, který prohrál.
Svoji pláštěnku nechal v domě, sako a montérky měl nasáklé deštěm a zablácené. Potřeboval se brzy osušit a ohřát.
Chytil se volantu – rukou mu projela palčivá bolest, zapomněl na utržený nehet. Bude muset řídit jednou rukou.
Pomalu se rozjel a našel to, o čem si myslel, že je to cesta. Neměl strach, že by se na ostrově ztratil – musí jen sledovat okraj útesu, dokud nedojede k Lucyinu domu.
Potřebuje si vymyslet nějakou lež, kterou by Lucy vysvětlil, co se stalo s jejím manželem. Nemohla tak daleko slyšet výstřel, to mu bylo jasné. Mohl by jí samozřejmě říct pravdu, nemohla by s tím nic dělat. Ovšem, kdyby s ní byly potíže, musel by ji třeba zabít a k tomu měl odpor. Jel pomalu podél vršku útesu prudkým deštěm a vyjícím větrem a podivoval se té novotě v sobě, těmhle skrupulím. Bylo to poprvé, co v sobě objevil neochotu zabít. Nebylo to tím, že by to bylo amorální – naopak. V duchu se rozhodl, že zabití, která vykonal, byla na stejné morální úrovni jako smrt na bitevním poli a jeho emoce uposlechly jeho rozum. Obvykle míval fyzickou reakci, zvracel, poté co zabil, ale to bylo něco nevysvětlitelného, co ignoroval.
Tak proč nechce zabít Lucy?
Ten pocit je podobný, usoudil, zalíbení, které ho přimělo poslat Luftwaffe špatné údaje o katedrále St. Paul’s, puzení ochránit krásnou věc. Byla nádherné stvoření, plné lásky a jemnosti, jako umělecké dílo. Faber mohl žít a být přitom zabijákem, ale ne obrazoborcem. Byl to, jak rozpoznal okamžitě, jakmile ho ta myšlenka napadla, podivný způsob bytí. Ovšem špióni jsou podivní lidé.
Vzpomněl si na pár lidí, kteří byli Abwehrem zrekrutováni ve stejnou dobu jako on: Otto, nordický obr, který dělal křehké papírové sochy v japonském stylu a nenáviděl ženy, Friedrich, zlomyslný malý matematický genius, který se všeho děsil a dostával se do pět dní trvající deprese, když prohrál hru v šachy, Helmut, který rád četl o otroctví v Americe a brzy vstoupil do SS… každý jiný a všichni podivíni. Pokud měli společného něco specifičtějšího, nevěděl, co by to bylo.
Jako by jel stále pomaleji a pomaleji, déšť a mlha byly stále neproniknutelnější. Začal se obávat okraje útesu vlevo od sebe. Bylo mu velice horko, ale cítil zimničné křeče. Uvědomil si, že mluví nahlas o Ottovi, Friedrichovi a Helmutovi a rozpoznal příznaky blouznění. Pokoušel se nemyslet na nic, jen na to, aby udržel džíp tak, aby jel rovné. Zvuk větru měl určitý druh rytmu, stal se hypnotizujícím. Jednou zjistil, že stojí a dívá se na moře, a neměl tušení, jak je to dlouho, co zastavil.
Připadalo mu to jako několik hodin, než uviděl Lucyin dům. Zatočil k němu a říkal si, nesmím zapomenout sešlápnout brzdu, jinak narazím do zdi. Ve dveřích stála postava a vyhlížela ho v dešti. Musí se ovládat alespoň tak dlouho, aby jí mohl říct tu lež. Nesmí zapomenout, …
