2
Jindřich II byl pozoruhodný panovník. V době, kdy ještě nebyl znám termín „letecká návštěva“ poletoval mezi Anglií a Francií takovou rychlostí, že mu byly přičítány nadpřirozené schopnosti, pověst, kterou pochopitelně nevyvracel. V roce 1173 – buď v červnu nebo v září, podle toho jakému historickému zdroji dáváte přednost – přijel do Anglie a vyrazil zpátky do Francie zase tak rychle, že se o tomto návratu žádný současný kronikář ani nedozvěděl. Až později historikové objevili zprávu o této výpravě v Pipe Rolls. V té době jeho synové zaútočili na království na nejvzdálenějších místech, na severu a na jihu – na hranicích se Skotskem a na jihu Francie. Ale co přesně bylo důvodem jeho návštěvy? S kým se setkal? Proč to bylo tajné, když mýtus o jeho magické rychlosti měl stejnou hodnotu jako celá armáda? Čeho dosáhl?
Tento problém tížil Percivala Godlimana v létě roku 1940, když se Hitlerova armáda přehnala jako kosa přes obilná pole Francie a Britové se v naprostém zmatku v dopravní zácpě hnali z Dunkirku.
Profesor Godliman věděl o středověku víc než kterýkoli jiný živý člověk. Jeho kniha o černé smrti postavila na hlavu všechny konvence středověku a stala se i bestsellerem vydaným nakladatelstvím Penguin Book. Poté se obrátil na o něco dřívější a ještě zajímavější období.
V půl jedné jednoho krásného londýnského červnového dne našla sekretářka Godlimana, jak se hrbí nad ilustrovaným rukopisem, lopotí se s překladem jeho středověké latiny a zapisuje si poznámky svým ještě méně čitelným rukopisem. Sekretářka, která se chystala, že si zajde sníst svůj oběd do zahrady na Gordon Square, neměla knihovnu rukopisů ráda, protože ji připadalo, že je v ní cítit smrt. K tomu, abyste se tam dostali, bylo zapotřebí mnoho klíčů, že to zrovna tak dobře mohla být hrobka.
Godliman stál za pultem na jedné noze jako pták, obličej měl ponuře osvětlený nad ním visící lampou – docela dobře by mohl být duchem mnicha, který knihu napsal, stojícím v chladném svatvečeru nad svojí milovanou kronikou. Dívka si odkašlala a čekala, až si jí všimne. Viděla malého muže po padesátce, ve tvídovém obleku, s kulatými rameny a slabým zrakem. Věděla, že kdyby ho někdo odtáhl od středověku, byl by dokonale citlivý. Znovu zakašlala a řekla: „Pane profesore?“
Zvedl hlavu, a když ji uviděl, usmál se a vůbec už nevypadal jako duch, spíš jako něčí směšný tatínek. „Nazdar!“ řekl překvapeným tónem, jako by právě uprostřed Sahary potkal svého souseda.
„Požádal jste mne, abych vám připomněla, že máte dnes obědvat s plukovníkem Terrym v Savoji.“
„Ah, ano.“ Vytáhl z kapsy obleku hodinky a podíval se na ně. „Pokud tam půjdu pěšky, měl bych už vyrazit.“
Přikývla. „Přinesla jsem vám plynovou masku.“
„Myslí vám to.“ Zase se usmál a ona došla k závěru, že vypadá docela přijatelně. Vzal si od ní masku a zeptal se: „Budu potřebovat plášť?“
„Ráno jste ho neměl. Je docela teplo. Mám za vámi zavřít?“
„Děkuju, děkuju.“ Zastrčil si poznámkový blok do kapsy saka a vyšel.
Sekretářka se rozhlédla, otřásla se a následovala ho.
Plukovník Andrew Terry byl brunátný Skot, vyzáblý jako chuďas od letitého silného kouření, na řídké, tmavě plavé vlasy měl nanesenu silnou vrstvu brilantiny. Godliman ho objevil u rohového stolu Savoy Grillu, měl na sobě civilní oblečení. V popelníku byly tři nedopalky. Vstal a potřásli si rukama.
Godliman řekl: „Dobrý den, strýčku Andrewe.“ Terry byl nejmladší bratr jeho matky.
„Jak se máš, Percy?“
„Píšu knihu o Plantagenetech.“ Godliman se posadil.
„Máš svoje rukopisy ještě pořád v Londýně? To mne překvapuje.“
„Proč?“
Terry si zapálil další cigaretu. „Odvez je z Londýna, kvůli bombardování.“
„Měl bych?“
„Polovina Národní galerie byla nastrkána do nějaké zatraceně velké díry někde ve Walesu. Mladý Kenneth Clark je pohotovější než ty. Být tebou, stáhnul bych se, dokud je ještě čas. Nemyslím si, že ti zůstalo moc studentů.“
„To je pravda.“ Godliman převzal od číšníka jídelníček a řekl: „K pití nechci nic.“
Terry se na jídelníček ani nep…
