Část 6
31
Lucy se probouzela pomalu. Postupně se lenivě probírala z teplé prázdnoty hlubokého spánku, skrze vrstvy nevědomí začala vnímat svět část po části; napřed teplé, pevné mužské tělo vedle sebe, pak podivný pocit z Henryho postele, zvuk bouřky venku, stejně hrozivé a neúnavné jako včera a předevčírem, mírný pach mužského těla, svoje paže na jeho hrudi, svoji nohu přehozenou přes jeho, jako by ho tam chtěla udržet, svoje ňadra přitisknutá z boku k jeho tělu, denní světlo pálící skrze víčka, pravidelné lehké oddechování, které jí jemně vanulo na tvář a pak najednou, jako rozřešení hádanky, si uvědomila, že, tu křiklavě a cizoložně leží s mužem, kterého poznala teprve před osmačtyřiceti hodinami, a že tu leží nazí v domě jejího manžela. Podruhé.
Otevřela oči a uviděla Joa. Můj Bože… zaspala.
Stál vedle postele ve svém pomačkaném pyžámku, s rozcuchanými vlasy, potrhanou panenkou, cucal si palec a s široce rozevřenýma očima zíral na svoji maminku a cizího muže, jak se k sobě tisknou v posteli. Lucy nedokázala z jeho pohledu cokoli vyčíst, protože v téhle době zíral s rozevřenýma očima skoro na všecko, jako by svět byl každé ráno nový a skvělý. Dívala se na něj a nevěděla, co by řekla.
Pak se ozval Henryho hluboký hlas: „Dobré ráno.“
Jo si vyndal palec z pusy a řekl: „Dobré ráno.“ Otočil se a vyšel z ložnice.
„Sakra, sakra,“ řekla Lucy.
Henry sklouznul v posteli, až byl jeho obličej na úrovni jejího a políbil ji. Pak mu ruka zajela mezi její stehna a majetnicky ji stiskla.
Odstrčila ho. „Proboha, nech toho.“
„Proč?“
„Jo nás viděl.“
„No a co?“
„Umí mluvit, však víš. Dříve nebo později Davidovi něco řekne. Co si počnu?“
„Nic. Copak na tom záleží?“
„Samozřejmě, že na tom záleží.“
„Nevím proč, když je to s ním tak, jak to je. Neměla by ses cítit provinile.“
Lucy si náhle uvědomila, že Henry prostě nemá pojem o složitosti směsi loajality a povinností, které tvoří manželství. Jakékoli manželství, ale speciálně její. „Není to tak jednoduché,“ řekla.
Vstala z postele a přešla přes odpočívadlo ke svojí ložnici. Vklouzla do kalhotek, kalhot a svetru a pak si vzpomněla, že zničila veškeré Henryho oblečení a že mu musí půjčit nějaké Davidovo. Našla spodní prádlo a ponožky, pletenou košili a pulover s véčkem a nakonec, až na dně šuplíku, kalhoty, které nebyly ustřižené ke kolenům a sešité. Celou tu dobu ji Jo tiše pozoroval.
Odnesla šaty do druhé ložnice. Henry se odešel oholit do koupelny. Zavolala skrz dveře: „Oblečení máš na posteli.“
Šla dolů, zapálila kamna v kuchyni a dala v hrnci ohřát vodu. Rozhodla se, že ke snídani uvaří vajíčka. V kuchyňském dřezu umyla Joovi obličej, učesala mu vlasy a rychle ho ustrojila. „Byl jsi dnes ráno velice tichý,“ řekla vesele. Neodpověděl.
Henry sešel dolů a posadil se ke stolu, tak přirozeně, jako by to dělal léta. Lucy bylo podivně, když ho viděla v Davidově oblečení, podala mu vejce a položila před něj mísu s toasty.
Jo se náhle zeptal: „Tatínek je mrtvý?“
Henry se na chlapce podíval a nic neříkal.
Lucy řekla: „Nebuď hloupý. Je u Toma.“
Jo ji ignoroval a mluvil dál na Henryho. „Máš tatínkovo oblečení a máš maminku. To budeš teď můj tatínek?“
Lucy zamumlala: „Z řečí dětí a holátek nevinných…“
„Neviděl jsi včera večer moje oblečení?“ zeptal se Henry.
Jo přikývl.
„No tak víš, proč jsem si musel půjčit šaty tvého tatínka. Vrátím je, až zase budu mít svoje.“
„A vrátíš taky maminku?“
„Samozřejmě.“
Lucy řekla: „Sněz to vejce, Jo.“
Dítě začalo snídat, evidentně spokojené. Lucy se dívala z kuchyňského okna. „Loď dnes nepřijede,“ řekla.
„Jsi ráda?“ zeptal se Henry.
Podívala se na něj. „Nevím.“
Lucy nebyla hladová. Zatímco Henry a Jo jedli, vypila si šálek čaje. Potom si Jo odešel nahoru hrát a Henry sklidil ze stolu. Jak ukládal nádobí do dřezu, zeptal se: „Máš strach, že by ti David mohl ublížit? Fyzicky?“
Zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Měla bys na něj zapomenout,“ pokračoval Henry. „Stejně máš v úmyslu ho opustit. Proč by ses měla starat o to, jestli to ví nebo …
