KAPITOLA 31.
Světlo bylo deprimující. Za chladného rozbřesku před východem slunce byla bažina zahalena bledým závojem mlhy, který pokrýval trávu a rákosí.
Nion stál na kraji tůňky. Po lázni, oděn do nejlepšího hávu, byl připraven. Za ním stáli dva kněží a na dřevěném oltáři měli vystavenou výzbroj svého cechu – provaz, nůž. Čekali v modlitbách a s úctou přihlíželi jeho přípravám. Až přijde ten okamžik, dá jim vědět.
Zamračil se. Proč jen dva kněží? Očekával je všechny, okruh doprovodu, ne takovou tichou, téměř podřadnou záležitost bez svědků a bez zpěvu. Začal s přípravami. Kolem krku měl dva nákrčníky. Velký skroucený zlatý nákrčník, symbol královské krve a kněžství, a pod ním tepaný stříbrný, který mu darovala sama Claudia. Odložil si první, cítil jeho svírání a své polknutí, když jej sundával z teplé kůže krku, a nepřipouštěl si, co má následovat. Držel nákrčník v rukou, prsty jemně přejížděl po spletitém motivu a naposledy ho obdivoval. Byl to dárek skutečně hodný bohů. Držel ho nad hlavou a skoro čekal, že zbloudilý paprsek ještě schovaného slunce zachytí třpyt zlata. Nestalo se. Šeptal slova obětování a pak ho vrhl vší silou do mlhou zahalené vody. Odešel na onen svět před ním. Na řadu přišlo stříbro. Sundal ho z krku, přiblížil ke rtům a pak s ním mrštil za prvním. Otočil se a složil zbraně. Meč, oštěp, dýku. Jednu po druhé zvedl jako obět na otevřených dlaních a odhodil. Pod bílou mlhou klesly do studené vody a pak se začaly neúprosně propadat do bláta.
Na řadu přišel háv. Rozepnul kabát, skládal ho do co nejmenšího uzlíku, pomalu, přepečlivě, snad aby prodloužil posledních pár chvil, než se obrys slunce ukáže nad mořem. Sepnul uzlík svou kabátovou sponou a odhodil ho za zbraněmi. Dále měšec s penězi, kožený opasek, pásky z paží, tuniku. Teď zůstal nahý, až na pruh z jasanové kůry kolem paže, právo prvorozeného a rodinný symbol. Studený vzduch ho chladil na kůži. Zamračil se. Nechtěl, aby si kněží mysleli, že se zachvěl strachy. Mimoděk se napřímil a jeho oči, stejně jako jejich, se upřely na východní horizont, který jasněl každou vteřinu. Byl si vědom, že kněz za ním sáhl k oltáři a uchopil garotu. Ovinul si ji kolem rukou.
Nion zaťal pěsti. Slunce se ještě neobjevilo, ale tam, za studenými vodami, schovaní v mlze, čekali bohové.
* * *
Telefon v redallské chatě spravili teprve pozdě odpoledne. Roger za hustého deště se sněhem zavezl Kate zpátky a prošel s ní pokoj za pokojem.
„Vypadá to, že je všechno v pořádku,“ řekl nakonec. Trval na tom, že rozdělá oheň a přinese pár polen. „Jste si opravdu jista, že tady chcete zůstat sama?“ Na kuchyňském stole stála krabice s konzervami, kávou, lahví skotské, zápalkami a dalším, i věcmi, které jí Diana zabalila z vlastních zásob. „To je jen pro případ, že by vás tam uvěznilo špatné počasí, které předpovídají,“ řekla Kateřině. Vzala ji stranou a také se ještě zeptala, jestli přece jen nechce zůstat u nich, ale Kate byla neoblomná. „Musím pracovat. Opravdu.“ Roger se rozhlížel, zdálo se, že váhá s odchodem. „Určitě jste se rozhodla správně?“ zeptal se ještě jednou.
„Docela určitě.“ Zazubila se na něj. „Chci se vrátit ke psaní.“
„Dobře.“ Mile se usmál. „No, víte, kde jsme, jestliže budete cokoli potřebovat.“ Stála ve dveřích a dívala se za ním, jak sjíždí do lesa. Nic nerozhodli ohledně výkopu. Greg chtěl nálezy pohřbít hluboko pod písek, Roger a ona chtěli zavolat odborníky z archeologické společnosti v Colchesteru a Alison, když se konečně probudila, byla přímo hysterická při myšlence, že by se měl vůbec kdokoli něčeho jen dotknout. S ohledem na její slzy Diana odmítla jakékoli návrhy alespoň ještě na jeden dva dny a Kate neochotně souhlasila. Byl to nakonec jejich pozemek, jejich duna. Hodinky ukazovaly skoro čtyři. Postavila si konvici, přitáhla si stoličku a sáhla po telefonu. Byla to Anna.
„Ahoj, cizinče. Jak se daří?“ zeptala se sestra veselým hlasem.
„Dobře. A jaký je Edinburg?“
„Nádherný. Dokonce lepší, než jsem si představovala. Práce je fantastická, m…
