KAPITOLA 9.
Nejmladší syn zesnulého krále, hlavou a rameny převyšující své bratry, věděl, že je tím oblíbeným. Jeho láska k učení, jeho paměť a vtip ho už jako dítě předurčily pro studium a uvedení do úřadu. Jeho kněžstvo mu dalo moc. Královská krev mu předznamenala osud. Proto mu byly dány země a pravomoc a proto byl pověřen úlohou poradce římských osadníků v Camelodunu, ačkoliv jeho bratři vedli vzpouru na západě. Nosil římský šat, mluvil jejich jazykem, poznával jejich učení a způsoby. A zamiloval se do jedné z jejich žen. Ale nenáviděl je a čekal na svou příležitost.
Mračil se, když viděl ty nenáviděné nejvyšší vládce, jak si staví chrám v srdci Camelodunu, chrám pro Claudia, chrám pro muže, který se prohlásil bohem. Ale své názory choval v tajnosti. Jednou přijde doba, jednoho dne budou Římané vypuzeni ze země jeho předků. Až ten den přijde, zabije Claudiina manžela a vezme ji zpět do svého sídla. Do té doby, diplomat jako vždy, se bude usmívat.
Jeho povinnosti jako druida byly jasné. Byl z královského rodu, bohatý, zamilovaný. Bohové to pochopí. Bude jim sloužit jak náleží, dokud ladoňky neodkvetou a krev nebude v žílách proudit pomaleji.
Staří kněží nesouhlasili. Mračili se a vrtěli hlavou nejdřív nad ním, pak nad znamením od bohů; bohů, co opovrhovali Římany, kteří se klaněli člověku a považovali ho za jednoho z nich.
Nevěděl, že bohové se taky začínají zlobit.
* * *
Byla už skoro tma, když Kate sjížděla po pěšině, vjela do stodoly a znovu zaparkovala vedle Dianina volva. Ihned zpozorovala, ke své lítosti a s divným pocitem, že v domě je tma. Teprve si uvědomila, že docela počítala s tím, že bude pozvána, aby se posadila k útulnému ohni na šálek čaje, než se vydá lesem ke své chatě.
Na zpáteční cestě našla otevřený obchod, kde si nakoupila chléb a mléko, drolivý místní sýr a essexský med a ke své radosti podpalovač a zápalky. Nesla igelitovou tašku přes rameno, už byla na pěšině, když se zastavila. Baterku nechala v autě. Vrátila se, otevřela bránu do stodoly, odemkla peugeota a prohledávala přihrádku na rukavice na palubní desce. Našla ji, zkušebně rozžala, fungovala. Uklidněná zase zamkla a odhodlaným krokem se vydala k lesu.
Několik stop vedla pěšina rovně, pak se zatáčela východně, zužovala se, až tam byl prostor jen pro vyježděné koleje landrovem. Uklouzla a musela si vzít baterku, aby viděla, kam v tom blátě šlápnout. Byl tichý večer, bezvětří. V dálce slyšela z močálů cvrlikání kolihy. Zvuk se nesl v padající tmě a jako odpověď se ozvalo houkání sovy. Tiskla k sobě kabelu s pohledem upřeným na pěšinu.
Ať tě bohové celé věčnosti proklejí, Marcu Severe Secunde, a přinesou tvé prohnilé tělo a zkaženou duši k vynesení rozsudku za to, co jsi udělal tento den…
Les byl tichý, ani větévka se nehnula. V hlavě slyšela ta slova čistě a jasně artikulovaná jako od hlasatele BBC. Náhle se zastavila, záblesk potu na tváři, srdce bušilo v uších. Rozhlížela se, napínala oči ve tmě mezi vysokými kmeny stromů, vnímala hnijící dřevo, vlhko a tmu, která ji obklopovala.
Jsem blbá. Tma a ticho po filmovém dramatu v muzeu a rozrušení nad novým nápadem přimělo pracovat mozek přesčas, to bylo všechno. Znovu se rozešla, tentokrát rychleji, svírala baterku pevně v ruce, až jí trnuly prsty.
Když už měla chatu v dohledu, docházel jí dech. Vyhledala v kapse klíč, vešla, rozžala, postavila tašku s nákupem na kuchyňský stůl, vyběhla nahoru a popadla prázdnou krabici z ložnice. Táhla ji za sebou přímo ven a do stodoly. Než začne něco dělat a než ztratí nervy úplně, zásobí se topnými poleny.
Ve stodole si svítila baterkou, naplnila krabici dřevem a hromadou třísek. Byl tam pečlivý pořádek, řady polen pod sítí pavučin a lopata opřená v rohu. Ještě se trochu rozhlédla, zhasla baterku a vrátila ji do kapsy. Potřebovala obě ruce. Zvedla krabici se zasténáním a prošla studenou zahradou. Bylo nemožné, aby běžela. Šla jak rychle to jen šlo a krabici upustila v předsíni na podlahu. Zabouchla za sebou dveře a zavřela na západku.
Byl…
