KAPITOLA 60.
Jon se náhle vzbudil. Rozhlížel se a snažil se určit místo, odkud přichází zvuk, který ho probudil, telefon, naléhavý tón anglického telefonu, tak odlišný od skličujícího monotónního amerického. S povzdechem se postavil a natáhl župan. Proboha, kolik je asi hodin? Překlopýtal přes ložnici, udělal světlo a vešel do obývacího pokoje.
„Jone? Drahý, promiňte, že vás budím v tuto dobu.“ Tak opravdu byla půlnoc. Nepoznal hned ten hlas, ale pak mu svitlo. Katina matka. „Dobrý večer, Antheo. Jak se daří?“ Nechtěl, aby poznala únavu a pásmovou nemoc.
„Mně se daří dobře. Omluvte mě, že volám tak pozdě, ale mám starost.“
„O Kate?“ Neřekla rodičům, že se rozešli?
„O obě. Anna měla odletět za Kate do pronajaté chaty. Nemohu se s nimi spojit a pravděpodobně je tam na východním pobřeží úděsné počasí.“
Jon se nahnul dopředu a prstem opatrně nadzvedl záclonu. Hustě sněžilo. Zamračil se. Když bylo takto v Londýně, jak to asi musí vypadat na venkově? „Je mi líto, Antheo. Vrátil jsem se teprve včera ze Států. Ještě jsem se s nimi nespojil. Nefunguje jim tam telefon.“ Vsunul si sluchátko pod ucho, natáhl se pro láhev whisky a zručně ji odšrouboval. „Určitě jim nic nechybí.“
„Opravdu si to myslíte?“ Chvěl se jí hlas. „Mám takový hloupý pocit. Neumím ho vysvětlit, ale určitě se něco stalo.“
Nalil si dvojitou do nemyté skleničky z večera. „Antheo, řekla vám něco Kate, oč tam jde? Něco, s čím si děláte starosti?“ Zmínila by se o vloupání? Jak znal Kate, určitě ne, protože by se matka trápila. Ale už s ní dlouho nemluvil. Co když se přece něco přihodilo?
„Párkrát mi zavolala. Řekla, že je velice spokojená, ale já jsem vycítila, že mi něco tají.“ Jon se chmurně pousmál. Ty tajnosti před rodiči! Ještě si pamatoval, jak jeho matka neomylným způsobem objevovala jeho činy, když byl ještě chlapec, a hlídala ho jako stavěč.
„Jone, drahý. Vím, že jste se s Kate nepohodli. Říkala mi, že se pravděpodobně k vám do bytu nevrátí. Je to pravda?“
„Nevím, Antheo.“ Zvedl konečně skleničku ke rtům. „Doufám, že ji přemluvím.“
„Víte, že tam na jihu je muž?“
„Muž?“ Její hlas naznačoval hodně. Překvapilo ho to.
„Umělec. Anna si myslí, že se Kate zamilovala. Mluvila jsem s Annou včera před odletem. Dělala si o Kate starost. Říkala, že se tam dějí hrozné věci. Říkala, že Kate je zdrcená a má strach. Říkala, že někdo vnikl do pokoje a zdemoloval ho. Snad strašidlo nebo zlý duch…“
„No tak, zpomalte.“ Jon se mračil. Anna zjevně nesdílela sestřiny skrupule, aby nevystrašila matku. „Určitě trochu zveličovala. Kate mi o tom vloupání řekla. Nebylo to nic strašného. Policie si myslí, že to byly děti.“
„Zlí duchové. Anna řekla zlí duchové. Jone, prosím. Zajeďte tam a podívejte se, zda je všechno v pořádku. Prosím.“ Jon pohlédl do okna. „Počasí je děsivé, Antheo. Pochybuji, že bych se tam dostal. Nabádali lidi, aby nevyjížděli.“
„Jone, prosím. Já vím, že si také děláte starosti.“ Chvíli přemýšlel. „Přece víte, že už spolu nechodíme.“
„Aha,“ řekla tiše, sklíčená. „Takže je vám to jedno,“
„Ale, Antheo, to víte, že mi to není jedno…“ A byla to pravda. Pravdivé stanovisko. Dělal si starosti, jistě. „Podívejte se. Zavolám na železniční stanici a zeptám se, jestli jezdí vlaky. Jestli ano, uvidím, jak daleko bych se dostal, a pak bych musel sehnat někoho místního, kdo by mě tam dopravil. Ale nic neslibuji.“
„Sníh se v tuto roční dobu dlouho neudrží, Jone. Půda ještě není dost studená. Do zítřka bude pryč.“ Jon se suše usmál. „Do zítřka ne, ale udělám, co bude v mé moci.“
Vlaky jezdily. Tak tak. Bylo odpoledne, když konečně dojel do Colchesteru. Tam vlak zastavil a vysypal rozladěné cestující do sněhu. Než Jon vystál frontu, všechny taxíky odjely. Zachvěl se, pohodil si plátěnou kabelu výše na rameno a rozhlédl se. I kdyby našel taxikáře, musel by to být blázen, aby měl odvahu ho vzít na pobřeží. Uviděl telefonní budku. Měl by zavolat Antheu a říct, jak je daleko? Pohled na frontu bezútěšných lidí, čekajících na hovor, rozhodl. Zavolá jí zítra.
Taxiká…
