KAPITOLA 23.
„Doufám, že nebude sněžit silně. Bylo by nemilé, kdybyste propásl poslední rozhovor,“ řekl Jonův vydavatel Sam Wannaburger smířlivě, když zvedal těžký kufr. „Jsem tak rád, že jste souhlasil s návštěvou.“
Vyzvedl Jona z hotelu dodávkou velikosti stěhovacího vozu a vezl ho jihovýchodním směrem. Konečně zastavili u bíle natřeného domu, pobitého překládanými prkny, kus od hlavní ulice v malém městě někde v nitru Massachusetts. Měli zapnuté světlomety, které teď osvětlily půvabné linie domu a okolní smrky, skoro nadpozemský pohled v bílém moři, trávu a chodníky už pokrývaly dva nebo tři palce jemného prachového sněhu. „Stejně je na takové starosti pozdě. Dobře se napijeme, dobře si popovídáme, dobře se najíme. Nebude záležet na tom, jak silně bude sněžit. A jestli nebudeme schopni vrátit se do velkého města touto dodávkou, zaveze nás tam traktor.“ Sam poklepal Jona po zádech a postrčil ho na cestě k hlavním dveřím.
Byl to nádherný dům. Obrovský, přestavěný, z počátku devatenáctého století, říkal mu pyšně Sam. Samotný krb měl asi dvanáct stop, polena byla odpovídající velikosti, měkké pohovky a židle byly zřejmě vyrobeny pro dvoumetrové Američany. Dům voněl skleníkovými květinami, a Jon tajil úsměv, když zvedl hlavu a pokradmu vdechoval jako ohař, mohl by to být jablkový koláč?
Samova žena byla hubená až vyzáblá a elegantní a vypadala, že se zlomí, jestli se bude pohybovat příliš rychle. Její ruka v Jonově byla suchá a jako proutek, její vitalita, pomyslel si, když se usmíval do jejích jasných ptačích očí, balancovala sotva nad nulou. Patřila mezi ty Američanky, které ho naplňovaly smutkem, drží dietu, je sešněrovaná do korzetu, po kosmetické operaci obličeje, oblečená v předpředeném hedvábí, což muselo starého Sama stát pár tisíc lupenů, a vypadala tak nesvá, že mu jí bylo až líto. Bylo neuvěřitelně smutné, že přes veškeré úsilí, možná díky tomuto úsilí, vypadala o mnoho starší než starý svraštělý tlustý Sam s pivním břichem, plešatějící lebkou a velkým nepotlačitelným úsměvem.
Kdoví, myslel si nejapně, když ji viděl stát na špičkách a nastavovat svou nalíčenou tvář manželovi k polibku, polibku, který mezi nimi ponechával dobré dva palce studeného vzduchu, jestli umí někdy skopnout boty a řádně se rozchechtat. Ta myšlenka mu připomněla Kate a on se mračil. Dělal si starosti s vloupáním. Z Bostonu se jí pokoušel po jejich odpoledním krátkém hovoru třikrát dovolat, a nikdy nezvedla sluchátko. Automaticky pohlédl na hodinky a počítal. Šest večer v Bostonu znamenalo doma jedenáct v noci nebo tak nějak. Otočil se na Sama. „Mohl bych se pokusit ještě naposledy zavolat Kate? Mají teď jedenáct. Určitě už bude doma.“
„Jistě.“ Sam zářil. „Pojďte, zavedu vás do vašeho pokoje. Máte tam svůj telefon.“ Popadl Jonův kufr a vedl ho širokým otevřeným schodištěm, které se půvabně točilo z obývacího pokoje do chodby široké jako šestiproudová dálnice. Jonova ložnice nebyla tak velká, jak se obával, ale taková luxusní, o jaké se mu nezdálo ani v těch nejdivočejších snech, postel, židle, závěsy, koberec, stínovaná sladěná směs zelených barev, až měl pocit, že chodí v lůně lesa. Usmál se při té metafoře. Směšné. Přehnané. Neskutečné. Jak pokoj, tak hostitel. A nádherně pohostinné. Když ho Sam opustil, posadil se na postel a přitáhl k sobě telefon.
Za dvacet minut, osprchovaný, v čisté košili a kašmírovém svetru, který mu dala Kate k loňským narozeninám, seběhl Jon po schodech a přijal od hostitele whisky. Telefonování byla naprostá ztráta času. Po delším dohadování mezi americkou telefonní a telegrafní společností a britskou telefonní ústřednou mu oznámili, že telefon v redallské chatě je najednou naprosto hluchý.
