KAPITOLA 20.
Zhasla v předsíni a šla do kuchyně. Mrak rozzlobených much se zvedl a bzučel kolem světla, narážel do stropu a stěn. Kate se otřásla odporem. Kde se vzaly? Rozhlédla se. Nenechala nikde ležet žádné jídlo, které by je mohlo pokoušet. Kromě toho, byla přece zima. Šla ke kredenci a tam se zastavila. Na povrchu ze dřeva ležel mokrý jíl. Více jílu bylo na podlaze před skříňkou a ještě více v dřezu. Zírala na nerezavějící ocel. Chtělo se jí zvracet při pohledu na červy v tom svinstvu. Teď si uvědomila, že celá místnost opět voní tou intenzivní sladkou vůní čerstvé půdy. Tu vůni vůbec nevnímala, když vešla do chaty.
Zaťala pěsti. Greg. Určitě to má něco společného s Gregem. To on všechno zařídil, zatímco byla pryč. Věděli, že je v bezpečí v jejich domě, a měli plno času na to, aby jí připravili překvapení.
Vztekle otevřela oba kohoutky naplno a dívala se, jak voda splachuje jíl a červy do odpadu. Pak se dala do úklidu další špíny. S mouchami byla bezradná. Pár jich zabila energickými šlehy srolovanými novinami. Zítra koupí spray.
Konečně zhasla a pevně za sebou zavřela dveře. Pod schody se na chvíli zastavila a dívala se nahoru. V ústech jí vyschlo. Co udělali nahoře? Nazlobená a velice unavená vycházela po schodech, nahoře rozsvítila nejdříve v ložnici. Stála ve dveřích a rozhlížela se se zatajeným dechem. Tam snad k ničemu nedošlo. S úlevou vydechla a šla k posteli. Sundala krajkovou pokrývku. Lůžkoviny byly bez poskvrny. Ještě že nepodlehli dětskému pokušení znečistit jí postel. Pozorně hledala stopy po vetřelcích, ale žádné nenašla. Jediná vůně pocházela od okna, na stole pod ním sladce voněl ze sklenice stvol vavřínu. Šla k oknu, odhrnula záclonu a otevřela ho. Noc byla křišťálová. Hvězdy svítily tak jasně, že viděla detailně zahradu a živý plot a přes duny i na tiché moře, jehož vlny pleskaly monotónně na pláž pomalým, těžkým rytmem, připomínajícím pravidelný dech spícího zvířete. Stála dlouho s lokty na ledovém parapetu, až konečně chvějíc se zimou okno zavřela a vrátila se k posteli.
Zavrzání dveří na podestě ji polekalo tak, že málem vyletěla z kůže. Otočila se a srdce jí tlouklo až pod žebry. Někdo tam byl, někdo se schovával ve volném pokoji. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po nějaké zbrani, kterou by se mohla bránit. Nic, kromě drátěného věšáku na židli, neviděla. Vzala ho, držela před sebou a po špičkách šla ke dveřím. Nebyly úplně zavřené a bylo tedy snadné se připlížit za ně a odtamtud pohlédnout na podestu. Mračila se. V úzkém pruhu světla dopadajícího z ložnice přes rákosovou rohožku na vzdálenější stěnu viděla, že dveře do volného pokoje jsou otevřené. V pokoji byla tma. Okamžik byla v pokušení zabouchnout dveře a skočit do postele, hlavu schovat pod polštář a modlit se, aby kdokoli to byl, prostě odešel. Ale to bylo nemožné.
„Gregu?“ zakvíkla. Odkašlala si a zkusila znovu. „Gregu? Vylezte! Vím, že tu někdo je.“ Třískla za sebou dveřmi, šla k podestě a otevřela protější dveře. „Proboha, přestaň žertovat. Je jedna hodina po půlnoci. Té legrace už bylo dost!“ Zatlačila na vypínač a rozhlédla se. Okamžik byla příliš šokovaná, aby mohla vůbec reagovat.
Krabice a kufry byly všude rozházené. Gregovy obrazy rovněž pohozené, napínací rám rozbitý, plátna rozřezaná a po celém pokoji byl poprašek černé půdy. Pach byl silný, sladký, čerstvý, jílový. Lepila se na dveře jako na oporu a chvěla se, kolena se poddávala. Žluč cítila až v krku. Kdokoli to udělal, kdokoli tam byl, způsobil v pokoji spoušť. Oči jí zabloudily k zamčenému kufru. Byl roztrhaný a prachovka, ve které byl nákrčník zabalený, byla na kusy, rozházená po celé podlaze. A jestli dobře viděla, nákrčník byl pryč. „Bože!“ Rty měla suché, dlaně mokré. Otočila se a dívala se do tmy schodiště.
„Kde ksakru vězíš?“ křičela. Seběhla dolů a rozsvítila v předsíni. „Kde jsi?“ Dveře byly zamčené na západku, klíč ležel v misce na stole v předsíni. Okna byla zavřená. Kuchyň byla taky opuštěná až na mrak masařek, které se zvedly, jakmile udělala sv…
