KAPITOLA 74.
Písek se pod vodou neklidně převaloval a vnášel svou barvu do moře. Tančil do rytmu vln, stavěl, upravoval a modeloval pod vodou novou krajinu. Pobřeží na to bylo zvyklé. Moře bylo jeho nepřítelem, všudypřítomným, vždy čekajícím, někdy postupujícím po milimetrech jako hlemýžď za plíživého rozbřesku vždy po bouři, někdy zlostně vyrážející po kořisti, kterou táhne zpět, roztřídí a lup uloží na jiný břeh.
Voda vsakovala hluboko do země, zkoumala, rozrušovala a poslední zbytky kůže se začínaly rozmělňovat. Zlatý nákrčník se usazoval hlouběji do naplaveniny a konečně se uvelebil na zubu mamuta, daleko dřívější oběti bláta bažiny.
Nion byl bezradný. Byl ztracen. Claudia byla pryč. Šla po lidech a energii, kterou jí poskytovali. Pláž byla opuštěná. Byl zase osamocen. Zloba v něm rostla. Byl snad nakonec s tím místem spjat? Na celou věčnost? Moře se zklidnilo, voda přestala narážet do země, jako milenec, který se dlouho připravoval na vítězství. Viděl je, ženu a dva muže. Oba ji milovali. Viděl jiskřit nenávist mezi nimi, cítil její sílu. Tak, historie se opakuje. Pobaven čekal. Zjistili, co se stalo. Věděli o římském tajemství. Nenáviděli ho, ale také se ho báli. Byl přece mocný, ten Marcus Severus Secundus. Mocný a chytrý, přes zbabělý strach, kterému nakonec čelil s příchodem smrti.
* * *
Když se vrátili, Anna měla hotovou polévku. Vděčně se prochladlí a rozechvělí posadili ke stolu, taxikář, policista, básník, malíř, psycholožka a spisovatelka. Na pohovce spal Paddy. Jednou se probudil, posadil se a mnul si rukama obličej.
„Je to pravda, o tátovi? Nezdálo se mi to?“ Prosebně se podíval na Annu.
„Je mi líto, ale je to pravda, Patriku.“ Posadila se vedle něho, položila mu ruku na rameno a chlácholila ho, dokud znovu neusnul.
„Tak, co dál?“ Jon se podíval na Boba Gartha. Před desíti minutami se ozval mobilní telefon. Policista přijal vzkaz, že policejní vůz je na cestě k nim. Mladý muž si ještě namazal krajíc chleba hrubou vrstvou másla. „Jakmile auto přijede, vrátím se a oznámím, co jsme zjistili. Můžete jet s námi, pane Cutlere, nebo kdokoli by chtěl jet.“ Díval se z jednoho na druhého.
„Jeď, Anno,“ řekla tiše Kate. „Nemůžeš si dovolit být tak dlouho pryč.“
„Nenechám tě tu.“ Anna byla rozhodnutá.
„Nedělej si s Kate starosti. Postarám se o ni. Vrátí se se mnou,“ řekl Jon. Kate vrtěla hlavou. „Nevracím se do Londýna, Jone. Ještě ne.“ Byla příliš otupělá vším, co se stalo, nemohla dělat zásadní rozhodnutí. „Půjdu Billovi na pohřeb a pak jsem plánovala, že na chvíli budu u rodičů. Stejně bych tam jela na Vánoce.“
„Kate…“ Jon na ni hleděl zaskočen. „Prosím…“
„Zůstaň tady, Kate,“ vložil se tiše Greg. „Alespoň než vyschne chata, a to nebude dlouho trvat.“
„Nevrátí se tam.“ přerušil ho Jon. „Po všem, co se tam událo. Musíte být blázen…“
„Smlouva zněla na dobu šesti měsíců.“ Greg vypadal velice klidný.
„Od podepsání smlouvy se dost změnilo.“ Kate vrtěla hlavou. „Promiň, Gregu, ale nemohu tady zůstat, teď ne. Ne po tom, co Bill…“
Přerušilo je náhlé zapraskání ve vysílačce Boba Gartha, který ji přiložil k uchu. Pozorně poslouchal, zatímco se díval po ostatních, a pak se usmál. „Tak,“ řekl. „To je dobrá zpráva. Farnboroughovi jsou na cestě domů. Paní Farnboroughová má dvě zlomená žebra a Susan je pouze vyčerpaná. Paní Lindseyová ještě zůstane s dcerou přes noc v nemocnici. Vypadá to, že je Alison v pořádku, ale chtějí jí ještě udělat rentgen hlavy, aby si byli jisti.“ Postavil se. „Kdo pojede se mnou? Rozhodli jste se?“ Nemohl se dočkat, aby už byl pryč.
„Jeď, Anno,“ ozvala se Kate po krátké pauze. „Posbírám si věci v chatě, jakmile mě tam pustí, a pojedu do Herefordshire. Alison je pryč. Hrob je zničen. Nehrozí žádné nebezpečí.“ Vrtěla smutně hlavou. „Vím, že si děláš starosti se zaměstnáním, nemluvě o C.J. Jeď. A dej pozor, aby ses neztratila.“
„Kdyby nás vysadili na konci pěšiny, Pete mi nabídl, že pojede před mnou. Neztratím se.“ Podívala se na taxikáře.
„Je to pravda.“ Uklonil se. „A ještě ji pozvu…
