1
„Kdopak nám poví, od koho máme chlebíček?“ zeptala se Kate Chapmanová. Před ní sedělo osmnáct dětí. Usmála se; ihned se zvedl les dychtivých ručiček a tvářičky zahořely nadšením. Milovala učení, zvláště v těch nejnižších třídách. Pevně věřila, že vzdělání znamená přivádět děti na cestu objevů, a v tom spatřovala něco kouzelného. Brala svou zodpovědnost za tuhle prvotní navigaci velice vážně. Neuznávala cynismus, se kterým mnozí předpovídali, že z těchhle dětí budou zítra vzpurní výrostci, ničící autobusové přístřešky, a pivní hulváti, a že každá generace je vždycky ještě o kus horší než ta předešlá. Kate prostě neviděla nic víc než tyhle nevinné dětské tvářičky, které se teď právě dožadovaly její pozornosti.
„Kenyr
„Prosím, paní učitelko, od pekaře, paní učitelko.“
„Dobře, Kerry. A kdopak by nám teď pověděl, jak pekař ten náš chlebíček dělá?“
Tentokrát se nezvedla ani jedna ruka.
„No tak, copak potřebuje pekař, aby upekl chleba?“ opakovala Kate.
Brýlatý chlapeček s jedním sklem zakrytým proti šilhání zkusmo zvedl ruku a pak ji zase stáhl. Tak to opakoval několikrát a přitom se bázlivě rozhlížel kolem, jako by měl strach, aby se nezesměšnil.
Kate vytušila jeho dilema. „Ano, Andrewe,“ řekla povzbudivě. „Tak to přece zkus. Co myslíš, že potřebuje pekař?“
„Mouku, paní učitelko?“ zeptal se chlapeček s hlavou skloněnou ke straně a pak si strčil konec tužky do pusy.
„Výborně, Andrewe. Je to mouka.“
Chlapeček zrudl radostí.
„Tak, ale který pán vyrábí tu mouku, ze které se dělá chleba?“
Kate se podívala za sebe na barevné obrázky, rozvěšené po zdi. Hleděla přímo na jeden z nich, který představoval větrný mlýn a před ním červený pekařský vůz.
Zase vyletěly vzhůru ruce dětí, které se dovtípily správnou odpověď.
„Ano, Annie?“
„Mlynař, paní Chapmanová.“
„Mlynář,“ souhlasila Kate. „Dobře, Annie. A teď, co potřebuje mlynář, aby mohl mouku umlít?“ Podívala se na řady dětí, které se snažily najít odpověď. Podle výrazu na jejich tvářích téměř slyšela, jak jim to v mozečku tíká. Když ale pohlédla na hezoučkou blondýnku v druhé lavici, zarazila se. Přepadla ji vlna starostí. Amanda se na otázku viditelně nedokázala soustředit. Měla tupý a vzdálený pohled, bledé tvářičky a trochu zpocené čelo.
„Je ti dobře, Amando?“ zeptala se.
Dítě neodpovědělo a třída rozpačitě zamručela.
„Amando?“ opakovala Kate.
Holčička se k ní sice otočila, ale hleděla stále tak nepřítomně.
Kate k ní přistoupila a objala ji kolem ramen. „Tak copak tě trápí?“ zeptala se. Usedla do dřepu a odhrnula děvčátku vlasy z čela. Ruka jí na něm ustrnula. Amanda jen hořela.
„Pro pána krále,“ vydechla Kate. „Tobě je opravdu zle.“
Teď musela Kate vyřešit problém. Amanda totiž nebyla jen jedním z jejích žáčků, byla to zároveň i její dcera. Nezbývalo tudíž nic jiného než požádat o pomoc někoho dalšího. Katin manžel Sandy měl jako laborant službu v místní nemocnici a jinak už neměla nikoho, na koho by se mohla v takové situaci obrátit. Do Bardunnocku se přestěhovali teprve před pár měsíci a vlastně se pořád ještě zabydlovali.
Kate si stoupla na stupínek a přikázala dětem: „Teď bych byla ráda, abyste mi všichni nakreslili, jak asi může vypadat mlynář. Já si zatím zajdu promluvit s paní Jenkinsovou. Chce se někdo na něco zeptat?“
„Co je s Amandou?“ zajímala se Tracy Johnsonová, dcerka místního pošťáka.
„Není jí dobře,“ odpověděla Kate. „Myslím, že na ni jde nějaká ošklivá chřipka.“
Kéž by jen to, pomyslela si Kate, popadla Amandu a spěchala po chodbě, aby se svěřila ředitelce Ise Jenkinsové. Isa Jenkinsová právě učila ve své třídě. Kate nahlédla dovnitř okénkem ve dveřích a upozornila ji na sebe. Viděla, že Isa poučila žáky, v čem mají pokračovat, a pak vyšla na chodbu.
„Co se děje?“
„To Amanda. Není jí dobře. Myslím, že na ni jde chřipka.“
Isa se ze strany podívala na Amandu, která měla hlavičku položenou na matčině rameni.
„Je mi to hrozně líto „ začala Kate, ale Isa ji zarazila.
„Nesmysl,“ pravila. „Nějak to už určitě zvládneme. Co chceš udělat?…
