13
Pozdě v noci se šel Dunbar projít. Pršet už přestalo, ulice sice ještě zůstávaly mokré, ale vzduch byl chladný a suchý a vládlo milosrdné bezvětří. Vyhrnul si límec u kabátu a vydal se nazdařbůh. Potřeboval přemýšlet. A v tom by mu měly tma a klidné ulice přispět na pomoc.
Lisa i Macmillan v něm vzbudili neurčitý pocit, že se celý jeho myšlenkový postup ubírá špatným směrem. Takový pocit člověka přepadá, když sice věří, že vykročil správnou cestou, ale přitom neustále naráží na drobné náznaky, že tomu tak není. Nejdřív se je zdráhá vůbec vzít na vědomí, protože chce věřit, že je všechno v pořádku. Snaží se dokonce sám sebe přesvědčit, že kolem sebe vidí právě ty mezníky, které by tam měly být. Ale to si pouze přeměnil nebo přizpůsobil své předpoklady, tak aby se do obrazu hodily. A dokonce i když důkazy svědčící o opaku stále přibývají, člověk nepřestává doufat, že všechno vyjde tak, jak si představuje, protože jiné řešení by znamenalo přiznat si, že je úplně v koncích.
Obával, že se cosi podobného může platit i pro jeho domněnku, že se v Médic Ecosse používají k transplantacím zvířecí orgány. Tuhle kartu ovšem přebil tím, že si vycucal s prstu onen nápad s posmrtnou výměnou orgánů, takže, teoreticky vzato, mohl mít stále ještě pravdu. Jenže když si to teď probíral racionálně a bez emocí, zmocňovaly se ho pochybnosti. Těch drobných zneklidňujících náznaků bylo už víc než dost. Musel se v duchu obrnit, aby se na ně dokázal podívat věcně a nezaujatě.
Lisa trvala zuby nehty na svém proto, že reakce Amy Teasdaleové na transplantát byla tak bouřlivá. Jako ošetřovatelka s bohatými zkušenostmi s transplantacemi prostě nemohla uvěřit, že Amy opravdu dostala správný orgán. Totéž platilo i pro Sheilu Barnesovou a jejího pacienta, Kennetha Linehama opět ta bouřlivá reakce. Možnost, že orgány byly nejen nevhodné, nýbrž co do kompatibility přímo odlehlé, si Dunbar až dosud raději nepřipouštěl.
Tohle byl největší zádrhel a s ním se bude muset nějak vyrovnat. Ross přece není žádný bláznivý badatel z komiksů, který by pacientovi zkoušel transplantovat kdejaký orgán, co mu přijde pod ruku, jen z čiré zvědavosti, co to udělá. Je to věhlasný expert v oboru transplantační imunologie. Díky rozsáhlým laboratorním testům by předem dobře věděl, jaké jsou šance na úspěch. Dá se dokonce s jistotou předpokládat, že by ho ani nenapadlo se do takové experimentální operace pouštět, kdyby si nebyl zatraceně jistý úspěchem. A přece se vyskytly hned dva případy naprostého nezdaru. Proč?
Následovala nutně otázka, kolik takových pokusů proběhlo. Nepředstavovaly ony dva nezdary pouhou výjimku z pravidla? Co když se celá řada jiných transplantací zvířecích orgánů povedla a prostě jen nevyšly na světlo? To se dá ovšem zjistit jedině z Rossových záznamů. Nabízí se nicméně i ona nemilá možnost, že se Dunbar v celé té záležitosti úplně a dočista mýlí. Že Ross nic špatného neprovedl. Že se žádné pokusy o transplantaci zvířecích orgánů neprováděly. A že se u obou dětí, jakkoli je taková shoda náhod nepravděpodobná, skutečně vyvinula nějaká neznámá nespecifická forma negativní tkáňové reakce, a že celé to zatracené vyšetřování je tudíž od samého začátku veliký nesmysl.
Dunbar věděl, že bude muset brzy dospět k závěru, která z těch možností je pravděpodobnější; na něm bude, aby se rozhodl, jestli se vloupá do Vane Farm. Sebe i Sci-Med tím vystaví značnému riziku, takže potřebuje nabýt větší jistoty, že takový krok bude oprávněný. Ve snaze vyřešit ten problém se pustil do úvah o ostatních podivných věcech, k nimž v Médic Ecosse došlo.
Vrátil se až k samému - počátku pořád mu připadalo nanejvýš podivné, že Ross přijal ministerské rozhodnutí zkrátit finanční prostředky na výzkum jen s náznakem jakéhosi chabého protestu, neodpovídalo to jeho povaze. Dunbar si tehdy myslel, že Rossovi určitě slíbili financování z alternativních zdrojů, ale jestli tomu tak bylo, odkud tedy ty peníze přicházejí? Okolnost, že on sám o nich nebyl s to najít ani stopy, ještě …
