5
Ráno se Dunbar zeptal v recepci, jak to vypadá s autem, které si chtěl vypůjčit, a dověděl se, že už mu ho přistavili na parkoviště. Podepsal tedy příslušné dokumenty a dostal klíče k tmavě modrému roveru 600 Si. Bylo těsné po deváté hodině. Řekl si, že pracovní den může klidně začít bez něj a že nemocnici obšťastní svou přítomností o něco později. Do Médic Ecosse tudíž dorazil až těsně před desátou a ohlásil se v recepci. Příjemná třicátnice, oblečená do tmavého kostýmku a sněhobílé halenky, které výborně podtrhávaly dojem chladné profesionality, mu sdělila, že je očekáván. Kdyby se laskavě na chvíli posadil, někdo pro něj za moment přijde.
Ten někdo byla, jak se ukázalo, tmavovlasá mladá žena menší postavy, rovněž oblečená do klasického kostýmu. Představila se jako Ingrid Landesová. Hleděla na něj sebejistě, zpříma, a pevně mu potřásla rukou.
„Pojďte se mnou, doktore Dunbare, ukážu vám vaši kancelář. Máte auto?“
„Mám.“
„Tak to budete potřebovat tohle.“ Podala mu nemocniční parkovací kartu, zasunutou do plastového pouzdra s příchytkou na čelní sklo. „Přidělili jsme vám místo sedmnáct vzadu za budovou. Je to dobře označené.“
„Mnohokrát děkuju,“ odpověděl Dunbar, profesionalita, s jakou byl přijat a uvítán, na něj udělala dojem. Ještě víc na něj zapůsobilo, když ho Ingrid uvedla do skvěle vybavené, vkusně zařízené kanceláře, ve které našel prakticky všechno, co by mohl potřebovat, včetně počítače a faxu.
„Bude vám to tu vyhovovat?“ zeptala se Ingrid.
„Absolutně.“
„Co kdybych vám teď připravila kávu a vy si zatím rozmyslíte, co byste ode mne potřeboval? Jste pro?“
„Co od vás budu potřebovat?“ podivil se.
„Jistě, přidělili mě k vám, abych vám z počátku vašeho pobytu u nás pomohla se zabydlet. Ale jestli s tím nejste srozuměn, jsem si jistá, že -“
„Ale kdepak,“ přerušil ji Dunbar. „Já jenom že jsem žádnou pomoc nečekal. Je to milé překvapení.“
Odpověděla mu úsměvem, který mu připadal trochu povznesený. „V pořádku. A co ta káva?“
„Černou a bez cukru.“
Odešla z místnosti a Dunbar se posadil za stůl. Táhlo mu hlavou, proč mu ji přidělili. O žádnou sekretářku nežádal. Dostala snad za úkol, aby na něj dávala pozor, nebo v tom byla jen snaha udělat dobrý dojem, takový bonbónek pro inspektora? Asi je příliš podezíravý. Prozatím se bude snažit nebýt předpojatý.
Ingrid se vrátila s kávou a postavila ji na psací stůl. Vůně ho ubezpečila, že je to nápoj z kvalitní čerstvě umleté kávy. Šálek byl jen jeden.
„Vy si nedáte?“ zeptal se.
„Snažím se kávu omezit,“ pravila Ingrid s úsměvem, který odkryl trochu nepravidelné zuby. „Pila jsem jí až moc. A byla jsem z toho už předrážděná. Přešla jsem na perrier.“
„Tak co kdybyste si přinesla perrier a pověděla mi při tom něco o nemocnici? A potom byste mě tu mohla provést? Rád bych si to tu trochu osahal.“
Ingrid se znovu vzdálila. Dunbar vstal a přistoupil k oknu. Koberec byl až nepříjemně vysoký. Připomnělo mu to mořskou pláž, kde se člověk při chůzi brodí pískem. Okno vedlo na nezajímavé hlavní nádvoří před nemocnicí. Vnitřní část byla nalinkovaná jako parkoviště; silnice, která vedla kolem něj, měla dvojitou žlutou čáru, značící zákaz zastavení, a byla jednosměrná. Doprava směřující od brány byla vedena doleva a pak po okruhu ve směru hodinových ručiček k hlavnímu vchodu.
Když se zahleděl k bráně, právě do ní vjížděla dlouhá černá limuzína, sledovala šipky na vozovce a tiše přistála u schodiště k hlavnímu vchodu. Tónovaná okna vozu byla tak tmavá, že téměř splývala s nablýskanou černí karoserie. Dovnitř nebylo vůbec vidět. Auto mělo cizí poznávací značku. Dunbar hádal, že by mohla být arabská, ale z úhlu jeho pohledu ji nešlo rozeznat.
Zatímco pozoroval, co se děje venku, vešla Ingrid a stoupla si k oknu vedle něj.
„Dorazila jedna z našich pacientek Omega.“
„Pacientek Omega?“
„Těžké prachy. Takhle má rezervované celé křídlo.“
Přední dveře vozu dole pod oknem se otevřely a vystoupili dva muži. Oba byli podle vzhledu ze Středního východu, i když oblečeni byli podl…
