Kapitola 12
10. květen 2001, 10:55 hod.
Kolem jedenácté Joanna cítila k lidem zaměstnaným v administrativě mnohem větší úctu než dřív. Pracovala sice s maximálním nasazením, aby toho udělala co nejvíc, ale po pravdě řečeno ukládání dat bylo daleko únavnější, než se domnívala.
Celou dobu se musela soustředit, aby se nespletla, a nedokázala si představit, že by se takhle měla živit den co den, tři sta pětašedesát dní v roce.
Přesně pět minut před jedenáctou Joanna vstala a protáhla se. Usmála se na sousedku v sousední kóji, která když uslyšela rachocení Joanniny židle, se také zvedla. Žena působila vlezle a celé dopoledne k Joanně pravidelně nahlížela. Jmenovala se Gale Overlooková - Vichřice Nahlíživá - což Joanně připadalo příhodné.
Joanna si plán důkladně promyslela, věděla, čím začne. Protože se měla za chviličku sejít s Deborah, popadla kabelku, ve které měla disketu s hackerským programem, mobil a Wingateovu modrou kartu.
Uličkou mezi kójemi se pustila k místu, kde seděl správce sítě.
Doufala, že ho najde u sebe, a to z jednoho prostého důvodu: Pokud bude na svém pracovišti, nemůže být v servrovně.
Před chvílí, v záchvatu hrůzy, že ji v servrovně někdo chytí, Joanně došlo, že pravděpodobně jediný člověk, který tam občas chodí, je Randy Porter. Proto usoudila, že když bude u sebe, nemusí se ničeho bát.
Jakmile minula jeho kóji, spadl jí kámen ze srdce. Seděl u svého počítače. Zabočila doleva a zamířila na hlavní chodbu. Deborah už na ni na dohodnutém místě čekala. Asi šest metrů od nich se nacházely dveře do chodbičky vedoucí k technologické místnosti, označené cedulí VSTUP ZAKÁZÁN.
„Doufám, že jsi prožila stejně zajímavý dopoledne jako já,“ prohodila Deborah, když k ní Joanna došla a napila se z fontánky.
„Asi jako když sleduješ lézt slimáka,“ prohlásila Joanna. Rozhlédla se po chodbě, aby se ujistila, že si jich nikdo nevšímá. „Nic se nestalo, ale já na druhou stranu nechtěla, aby se něco stalo.“
„Máme další dvě pozvánky na večeři do Stodoly,“ pochlubila se pyšně Deborah.
„Kdo tě pozval tentokrát?“
„Spencer Wingate. A pozval nás, ne jen. mě.“
„Ty už jsi s ním mluvila?“ \ „Samozřejmě. Přišel za mnou do laboratoře, aby se omluvil za včerejší noc, a pak škemral, abysme si to zopakovali. Oznámila jsem mu, že už něco mám, ale ty že seš volná.“
„Moc vtipný!“ odsekla Joanna. „Jak vypadal?“
„Na to, co vypil, celkem slušně,“ připustila Deborah. „Myslím, že si z toho večera moc nepamatoval.“
„To je pochopitelný,“ přitakala Joanna. „O modrý kartě jste se doufám nebavili.“
„Nepadlo o ní ani slovo.“
„A to druhý pozvání?“
„Sám velký Paul Saunders! Dovedeš si představit jít s ním na večeři?“
„Jen v záchvatu sebenenávisti,“ prohlásila Joanna. „Ale tentokrát nevěřím, že byla řeč i o mně. Moc dobře si vzpomínám, jak se na tebe včera v kanceláři hladově díval.“
Deborah to nepopřela. Krátce se rozhlédla po chodbě, aby se přesvědčila, že si jich nikdo nevšímá. „Tak jdeme na to,“ pronesla tišším hlasem.
„Napadlo tě v souvislosti s naším útokem na servrovnu něco obzvlášť chytrýho?“
„Jo,“ přitakala Joanna. Taky ztišila hlas a vylíčila Deborah, co si myslí o Randy Porterovi.
„Dobrej postřeh,“ pochválila ji Deborah. „Abych se ti přiznala, není mi moc jasný, jak můžu dávat bacha. Když není ze servrovny zadní východ, i kdybych ti zavolala, že někdo jde, stejně se odtud nedostaneš.“
„Máš pravdu,“ přikývla Joanna. „Takže jediný, co musíš udělat, je, cinknout mi, když Randy Porter odejde od svýho počítače. Jak se zvedne, prozvoníš mě. Jakmile uslyším telefon, okamžitě odtud vypadnu.“
„Zní to celkem rozumně,“ konstatovala Deborah. „Chceš to udělat hned teď?“
„Jo,“ odpověděla Joanna. „Když to z nějakýho důvodu nevyjde, můžeme to o polední přestávce zkusit znovu. Kdyby se to zase nepodařilo, zbejvá nám ještě jedna možnost odpoledne. Jinak to budeme muset odložit na zejtřek.“
„Nebuď malomyslná,“ pokárala ji Deborah. Naťukala si na klávesnici telefonu Joannino číslo. „Zejtra si už na sebe tyhle šaty neobleču!“
„Ce…
