KAPITOLA 4
MOGULOVÉ SMRTI
SMĚRŠ je oficiální vražedná organizace sovětské vlády. Operuje doma i v zahraničí a v roce 1955 zaměstnávala celkem čtyřicet tisíc mužů a žen. Její název je zkratkou hesla „Směrť špionam“. Tento název používají pouze její vlastní zaměstnanci a vysocí sovětští úředníci. Žádný duševně zdravý prostý člověk by jej nevypustil přes rty.
Velitelství SMĚRŠ sídlí v obrovské a ošklivé moderní budově na široké a nudné moskevské ulici Sretěnka v čísle třináct. Když chodci míjejí dva strážné se samopaly, kteří stojí po obou stranách širokého schodiště vedoucího k velkým železným dvojitým dveřím, sklápějí oči. Když si včas vzpomenou nebo to mohou udělat nenápadně, přecházejí ulici a míjejí dům po protilehlém chodníku.
SMĚRŠ je řízena z druhého poschodí. Nejdůležitější místností druhého poschodí je obrovská slunná místnost vymalovaná světlou olivově zelenou barvou, která je společným jmenovatelem všech vládních úřadů celého světa. Naproti zvukotěsným dveřím jsou dvě široká okna obrácená do dvora. Na podlaze leží drahý kavkazský koberec tkaný na míru. Přes vzdálenější levý roh stojí bytelný dubový psací stůl, jehož deska je potažená rudým sametem a zakrytá tlustým sklem.
Na levé straně stolu jsou přihrádky označené K PŘIJETÍ a K ODESLÁNÍ a na pravé čtyři telefony.
Ze středu stolu vybíhá diagonálně přes místnost dlouhý konferenční stůl s osmi vysokými, červenou kůží čalouněnými židlemi. Je také potažen rudým sametem, ale nemá ochranné sklo. Jsou na něm rozmístěny popelníky a dvě karafy s vodou a sklenice.
Na zdech visí čtyři velké obrazy ve zlatých rámech. V roce 1955 byl nade dveřmi portrét Stalina, mezi okny portrét Lenina, a na zbylých dvou stěnách portréty Bulganina a armádního generála Ivana Alexandroviče Serova, předsedy Výboru státní bezpečnosti, který zde 13. ledna 1954 vystřídal Beriju.
Na levé stěně pod Bulganinem je velký televizor v hezké leštěné dubové skříňce. V ní je také ukryt magnetofon, ovládaný od psacího stolu. Mikrofony pokrývají celý prostor kolem stolu a jsou ukryty v jeho nohách. Vedle televize jsou malé dveře na soukromý záchod, do koupelny a do malé projekce, kde se promítají tajné filmy.
Pod portrétem generála Serova je knihovna, v jejichž horních přihrádkách jsou práce Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, níže a přístupněji jsou umístěny knihy o špionáži, kontrašpionáži, policejních metodách a kriminalistice. Vedle knihovny u zdi stoji dlouhý úzký stůl s tuctem v kůži vázaných alb, zlatě označených daty. Jsou v nich fotografie sovětských občanů i cizinců, které SMĚRŠ zavraždila.
Přibližně v době, kdy Grant přistával v Tušínu, těsně před půl dvanáctou v noci, stál u tohoto stolu drsně vyhližející podsaditý muž a listoval albem z roku 1954.
Velitel SMĚRŠ, generál Grubozabojščikov, zde známý jako „G.“, měl nažehlenou khaki blůzu se stojatým límcem a modré jezdecké kalhoty s dvěma úzkými lampasy, zasunuté do naleštěných jezdeckých bot z jemné černé kůže. Na prsou měl tři řady medailových stužek - dva Leninovy řády, Suvorovův řád, řád Alexandra Něvského, řád Rudého praporu, dva řády Rudé hvězdy, medaile Za dvacet let služby a medaile Za obranu Moskvy a Za obsazeni Berlína. Pod nimi byla růžovo-šedá stužka řádu Britského impéria a červeno-bílá stužka americké medaile Za zásluhy. Nad stužkami visela zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu.
Obličej nad vysokým límcem byl úzký a ostře řezaný. Pod hustým černým obočím vystupovaly jako dvě naleštěné kuličky kulaté hnědé oči, na spodní straně zarámované ochablými váčky. Čistě oholená lebka se bíle leskla ve světle ústředního lustru. Celkový vzhled doplňovala široká zlověstná ústa nad rozpůlenou bradou. Byl to tvrdý neústupný obličej muže zvyklého vládnout.
Jeden z telefonů na psacím stole tiše zabzučel. Muž došel pevným krokem ke své židli. Posadil se a zdvihl sluchátko telefonu bíle označeného Vč, zkratky ruského slova vysokočastota, které znamená vysoká frekvence. Na malou centrálu Vč je napojeno jen nějakých padesát nejvyšších státních úředníků - ministrů nebo vedoucích vybraných odborů. Je umístěna přímo v Kremlu a obsluhována důstojníky bezpečnosti. Ti však nemohou odposlouchávat rozhovory, i když každé slovo se automaticky nahrává.
„Ano?“
„U telefonu Serov. Co jste podnikli od ranní schůze prezidia?“ „Za pár minut mi tu začíná schůzka, soudruhu generále. Budou tu zástupci RUMID, GRU a přirozeně MGB. Jestliže schválí akci, setkám se se svými vedoucími operačního a plánovacího. Pro případ, že bude rozhodnuto o likvidaci, už jsem poslal pro exekutora. Tentokrát na přípravy dohlédnu osobně. Nechceme už žádnou Chochlovovu aféru.“
„Jistěže ne. Zavolejte mi po schůzi. Chtěl bych ráno informovat prezidium.“
„Samozřejmě, soudruhu generále.“
Generál G. odložil sluchátko a stiskl tlačítko zvonku pod stolem. Současně zapnul magnetofon. Vešel jeho pobočník, kapitán MGB. „Už přijeli?“
„Ano, soudruhu generále.“
„Přiveďte je.“
Během několika minut vpochodovalo do místnosti za sebou šest mužů, z toho pět v uniformách. Aniž věnovali pohled muži za psacím stolem, zaujali svá místa u konferenčního stolu. Byli to tři velitelé, vedoucí svých odborů, provázení svými pobočníky. V Sovětském svazu nechodí na konferenci nikdo sám, jednak kvůli vlastní ochraně, jednak kvůli ujištění svého odboru si s sebou vedoucí bere svědka, aby mohl svým spolupracovníkům prezentovat dvě nezávislé verze toho, co se na konferenci dělo, a především co bylo řečeno ve prospěch odboru. To je důležité v případě následného vyšetřování. Na konferenci se nedělají žádné písemné poznámky a rozhodnutí jsou předávána odborům ústně.
Na vzdáleném konci stolu seděl generálporučik Slavin, náčelník GRU, vedoucí zpravodajského oddělení generálního štábu armády, s plukovníkem ve slavnostní uniformě po boku. Na konci stolu seděl generálporučík Vozdvišenskij z RUMID, vedoucí zpravodajského oddělení ministerstva zahraničních věcí, s mužem středního věku v civilních šatech. Zády ke zdi seděl plukovník Státní bezpečnosti Nikitin, vedoucí zpravodajského oddělení MGB, Sovětské tajné služby, s majorem po boku.
„Dobrý večer, soudruzi.“
Z úst tří vysoce postavených úředníků se ozvalo zdvořilé, opatrné zamrmlání. Každý věděl - a myslel si, že je jediný, kdo to ví - že místnost je odposlouchávána, a všichni byli rozhodnuti, že bez souhlasu svého pobočníka a v souladu s disciplínou a potřebami státu budou mluvit co nejméně.
„Zakuřme si.“ Generál G. vytáhl balíček cigaret Moskva-Volga a jednu si zapálil americkým zapalovačem Zippo. Kolem stolu se ozvalo cvakáni zapalovačů. Generál G. zmáčkl dlouhý lepenkový náústek cigarety, až byl téměř plochý, a zasunul si jej mezi zuby v pravém koutku úst. Rozevřel rty a začal mluvit v krátkých úsečných větách, provázených jakýmsi syčením vydávaným mezerou mezi zuby tisknoucími cigaretu.
„Soudruzi, setkáváme se na pokyn soudruha generála Serova. Generál Serov mi v zájmu prezidia přikázal seznámit vás s určitými záležitostmi státní politiky. Pak je musíme prodiskutovat a doporučit způsob jednáni, který bude v souladu s politickou linií. Musíme se rozhodnout rychle. Naše rozhodnutí má pro stát klíčový význam. Proto to musí být správné rozhodnutí.“
Generál G. se odmlčel, aby nechal vyznít důležitost svých slov. Postupně a beze spěchu zkoumal tváře všech tří vysokých úředníků u stolu. Jejich pohledy byly lhostejné, ale uvnitř byli vyvedeni z klidu. Měli nahlédnout do dvířek pece. Měli se dovědět státní tajemství, což by pro ně jednou mohlo být velice nebezpečné. Seděli ve ztichlé místnosti a cítili se sžíháni strašlivým žárem, který sálá z epicentra veškeré moci v Sovětském svazu - z Nejvyššího prezidia.
Generálu G. odpadl na blůzu popel z vyhaslé cigarety. Smetl ho a odhodil lepenkový náústek do koše s tajným odpadem vedle stolu. Zapálil si další cigaretu a opět promluvil skrz zuby.
„Naše doporučení se má týkat významného teroristického činu, který má být během tří měsíců spáchán na nepřátelském území.“ Šestero bezvýrazných očí se vyčkávavě zahledělo na šéfa SMĚRŠ. „Soudruzi,“ začal s výkladem generál G. a zaklonil se v židli, „zahraniční politika Sovětského svazu vstoupila do nové fáze. Dříve jsme uplatňovali tvrdou politiku - politiku (dovolil si zažertovat se Stalinovým jménem) oceli. Jakkoli byla účinná, vytvářela napětí se západem, především s Amerikou, a to už začalo být nebezpečné. Američané jsou nevypočitatelní lidé. Hysteričtí. Naše zpravodajské služby hlásily, že jsme Američany dotlačili až téměř k neohlášenému atomovému útoku na naši vlast. Četli jste ta hlášení a víte, že mluvím pravdu. Takovou válku ale nechceme. Pokud má k válce dojít, budeme to my, kdo zvolí čas. Určitým mocným skupinám v Americe, především Pentagonu pod vedením admirála Radforda, dopomohla k podpoře jejich záškodnických plánů právě naše tvrdá politika. A tak bylo rozhodnuto, že nadešel čas změnit metody, aniž bychom pustili ze zřetele své cíle. Byla stanovena ,pružná’ politická linie, která byla nastartována v Ženevě. Tam jsme byli mírní. Když Čína vyhrožuje ostrůvkům Ťin-men-tao a Ma-cu, jsme tvrdí. Otvíráme hranice spoustě novinářů, herců a umělců, přestože víme, že mnozí jsou špioni. Naši vůdcové se smějí a na recepcích v Moskvě žertují. A uprostřed toho smíchu a žertování svrhneme největší zkušební bombu všech dob. Soudruzi Bulganin a Chruščov a soudruh generál Serov (ta jména generál uvedl především pro uši magnetofonu) navštíví Indii a Východ a pomlouvají Angličany. Když se vrátí, přátelsky pohovoří s britským velvyslancem o chystané přátelské návštěvě Londýna. A tak to jde dál - cukr a bič, úsměv a zamračený pohled. A Západ je zmatený. Napětí se uvolní, ještě než oni stačí přitvrdit. Naši nepřátelé reagují neobratně, jejich strategie se rozpadá. Obyčejní lidé se zatím smějí našim žertům, povzbuzuji naše fotbalová mužstva a slintají blahem, když propustime pár válečných zajatců, které už se nám nechce živit!“
Kolem stolu se objevily potěšené a hrdé úsměvy. To je brilantní politika! To si ze Západu děláme blázny!
„A současně,“ pokračoval generál G. a usmál se pod vousy nad radostí, kterou vyvolal, „nenápadně kujeme železo, kde se dá - revoluce v Maroku, zbraně do Egypta, přátelství s Jugoslávii, potíže na Kypru, nepokoje v Turecku, stávky v Anglii, obrovské politické zisky ve Francii - není na světě fronty, na níž bychom v tichosti nevítězili.“
Generál G. si dobře uvědomoval hltavé pohledy mužů kolem stolu. Změkli. Teď bylo třeba přitvrdit. Teď měli pocítit novou politickou linii sami na sobě. Zpravodajské služby musí také nést část břemene v této velké hře, hrané v jejich zájmu. Generál G. se zvolna naklonil nad stůl. Opřel se loktem o desku a zdvihl pěst.
„Jenže soudruzi,“ řekl tichým hlasem, „kde došlo k chybě v uskutečňování této politické linie? Kdo byl měkký, když jsme měli být tvrdí? Kdo prohrával, když ostatní složky vítězily? Kdo svými hloupými omyly ztrapnil a oslabil Sovětský svaz před celým světem? KDO?“
Poslední slovo generál téměř vykřikl. Byl spokojen, jak skvěle přednesl obžalobu, kterou si vyžádalo prezídium. A jak nádherně bude znít, až si ji Serov přehraje z magnetofonu!
Podíval se ke konferenčnímu stolu na bledé napjaté obličeje. Udeřil pěstí do stolu.
„Celý zpravodajský aparát Sovětského svazu, soudruzi.“ Jeho hlas teď měl hněvivý podtón. „To my jsme ti lenoši, sabotéři, zrádci! To my působíme Sovětskému svazu ztráty v jeho velkém a slavném boji! My!“ Ukázal rukou kolem stolu. „My všichni!“ V té chvíli se mu hlas vrátil k věcnějšímu tónu. „Krucinál (dovolil si lidové zaklení), u všech rohatých, podívejte se na naše výsledky! Nejdřív ztratíme Guzenka, celý kanadský aparát a vědce Fuchse, pak si necháme vyčistit americký aparát, pak přijdeme o chlapy, jako byl Tokajev, necháme dojít ke skandální Chochlovově aféře, která nám způsobila velké škody, pak je tu Petrov se svou ženou v Austrálii - fušerství, kam se podíváme. A tak bych mohl pokračovat donekonečna - porážka za porážkou, průšvih za průšvihem.“
Generál G. se odmlčel a po chvíli pokračoval tišším hlasem. „Soudruzi, musím vám říct, že pokud dnes nedoporučíme opatřeni k velkému zpravodajskému vítězství a pokud podle toho doporučení nebudeme jednat, jestliže bude schváleno, ocitneme se ve velkých potížích.“
Generál G. se zamyslel nad závěrečnou větou, která měla vyjádřit hrozbu, aniž by ji blíže určila. Když ho napadla, rozhlédl se kolem stolu a s předstíranou mírností prohlásil: „Upadneme do nemilosti.“
