KAPITOLA 12
TO JE HRAČKA
Jak se nakonec ukázalo, Bond se na konečném rozhodnutí komise vůbec podílet nemusel.
Pochválil své sekretářce nové letní šaty a začal se probírat zprávami, které přišly během noci. Když byl asi v polovině, tiše, ale stroze zadrnčel červený telefon, jímž mohl volat buď M, nebo bezprostřední Bondův nadřízený, šéf operačního.
Bond zdvihl sluchátko. „007.“
„Můžete přijít nahoru?“ Byl to šéf.
„K M?“
„Ano. A vypadá to na delší posezení. Už jsem řekl Troopovi, že komisi nestihnete.“
„Máte představu, o co se jedná?“
Šéf se zasmál. „Ano, v podstatě mám, ale radši si to poslechněte od něj. Budete si na to muset sednout. Dost vás to překvapí.“
Bond si vzal sako a vyšel na chodbu. Měl nezvratné tušení, že zazněl výstřel startérovy pistole, který zároveň ukončil to strašlivé období letní nudy. I po cestě výtahem do posledního patra a při chůzi ztichlou chodbou ke kanceláři nejvyššího šéfa mu připadalo, že cítí význam okamžiku. Tenhle pocit se spolehlivě dostavoval po zazvonění červeného telefonu, které ho vždycky odpálilo jako projektil k nějakému vzdálenému cíli, o němž vždy rozhodoval M. I v očích sekretářky slečny Moneypennyové jiskřilo to známé zasvěcené vzrušení, když se na něj usmála a stiskla tlačítko intercomu.
„Je tu 007, pane.“
„Ať jde dál,“ řekl kovový hlas a nade dveřmi se rozsvítilo červené světlo, které je mělo chránit před vyrušením.
Bond vešel a tiše za sebou zavřel dveře. V místnosti bylo chladno, ale možná to byl jen pocit způsobený žaluziemi. Pruhy světla dopadaly na temně zelený koberec, který se táhl od okna až k okraji stolu uprostřed místnosti. Za ním seděla v nazelenalém stínu nehybná postava, nad níž se pomalu otáčel dvoulistý stropní ventilátor a vířil předbouřkový srpnový vzduch, který byl i vysoko nad Regent’s Parkem po horkém týdnu těžký a zatuchlý.
M Bondovi pokynul k židli na druhé straně stolu, potaženého červenou kůži. Bond se posadil a zahleděl se do klidného vrásčitého obličeje muže, kterého měl rád, kterého si vážil a kterého poslouchal.
„Nevadí, když vám položím osobní otázku, Jamesi?“ M nikdy svým lidem nekladl osobni otázky a Bond neměl tušení, co přijde. „Ne, pane.“
M si vzal z velkého měděného popelníku dýmku a začal si ji zamyšleně nacpávat s pohledem upřeným na své prsty. „Nemusíte odpovídat,“ řekl chraplavě, „týká se to vaší… přítelkyně, slečny Caseové. Jak víte, těmito záležitostmi se v podstatě nezabývám, ale slyšel jsem, že jste se… od toho případu s diamanty dost stýkali. Dokonce se proslýchalo, že jste uvažoval o svatbě.“ M se na Bonda podíval a opět sklopil oči. Vložil si nacpanou dýmku do úst a škrtl zápalkou. „Chcete mi o tom něco říct?“ procedil koutkem úst, sleduje poskakující plamínek.
Co teď? uvažoval Bond. Tyhle zatracené kancelářské drby. „Celkem jsme spolu vycházeli, pane,“ řekl stroze. „Padlo i pár slov o sňatku. Pak ale na americkém velvyslanectví poznala nějakého muže. Pracoval u vojenského atašé. Major námořnictva. Mám pocit, že si ho vezme. Vrátili se spolu do Států. Asi je to tak lepši. Smíšená manželství nedělají dobrotu. Řekl bych, že to bude milý chlapec. A ona se ve Státech cítí zřejmě lépe než v Londýně. Tady by žít nemohla. Je to milá dívka, ale trochu neurotická. Měli jsme mnoho sporů. Možná mou vinou. Nicméně je to za námi.“
M se pousmál, spíše očima než ústy. „Je mi líto, že to nedopadlo, Jamesi,“ řekl. Jeho hlas však žádnou lítost neprozrazoval. Nesouhlasil s Bondovým „sukničkařením“, jak si to sám pro sebe nazýval, i když si uvědomoval, že jeho názor je výsledkem upjaté viktoriánské výchovy. Jako Bondův šéf si však nemohl přát, aby byl Bond stále vázán k nějaké ženě. „Snad je to tak lepší. V naši branži se nelze vázat na neurotickou ženu. Ta dokáže vychýlit mušku, jestli mi rozumíte. Promiňte, že jsem se na to ptal. Musel jsem znát vaši odpověď, než vám sdělím, co vás čeká. Bude to dost zvláštní poslání. Bylo by obtížné vás tím pověřovat, kdybyste měl před svatbou nebo byl silně citově angažován.“
Bond zavrtěl hl…
