KAPITOLA 19
ÚSTA MARYLIN MONROEOVÉ
Vůz uháněl opuštěnými ulicemi podél stinných mešit, z nichž proti měsíci čněly oslnivé minarety, podjel trosky akvaduktu a zamířil přes Atatiirkův bulvár na sever k zamřížovaným branám Velkého bazaaru. U Konstantinova sloupu zahnul doprava do chudých klikatých uliček, kde to páchlo odpadky, a nakonec se vynořil na krásném podlouhlém náměstí, na němž trčely k hvězdnaté obloze tři kamenné sloupy jako nějaké vesmírné rakety.
„Zpomal,“ řekl Kerim tiše. Projížděli kolem náměstí ve stínu lip. Pod Seragliovým palácem na konci ulice, která na východním konci ústila na náměstí, na ně žlutě mrkl maják.
„Zastav.“ Vůz zajel k chodníku do stínu lípy. Kerim sáhl po klice. „Nezdržíme se dlouho, Jamesi. Sedni si na přední sedadlo, a kdyby přišel policajt, řekni jen ,Ben Bey Kerim’in ortagiyim’. Zapamatuješ si to? Znamená to ,Jsem partner Kerima Beje’. Nechají tě na pokoji.“
Bond odfrkl. „Děkuju pěkně, ale zřejmě tě překvapí, že půjdu s vámi. Víš přece, že beze mě bys mohl mít potíže. V žádném případě tu nehodlám sedět a bavit se s policisty. Nejhorší na tom je, že když se dobře naučíš jednu větu, vypadá to, že umíš jazyk. Ten policista by na mě spustil turecky, a kdybych nedokázal odpovědět, začal by tušit podraz. Nehádej se se mnou, Darko.“
„Ale pak mi nevyčítej, jestli se ti to nebude líbit,“ řekl Kerim rozpačitě. „Bude to sprostá chladnokrevná vražda. V mé zemi se nechávají spící psi na pokoji, ale když se vzbudí a koušou, zastřelíš je, aniž bys je vyzval na souboj.“
„Já se podřídím,“ řekl Bond. „Zbývá mi ještě jeden náboj, kdybys minul.“
„Tak tedy pojď,“ řekl Kerim stále váhavě. „Je to ještě kus cesty. Druzí dva půjdou jinudy.“
Kerim si vzal od šoféra vycházkovou hůl a kožený kufřík. Hodil si je přes rameno a vydali se po ulici k žlutému světlu majáku. Jejich kroky se dutě odrážely od stažených rolet obchodů. Všude bylo liduprázdno, nikde ani kočka, a Bond byl rád, že po té dlouhé ulici s uhrančivým okem majáku na konci nejde sám.
Poprvé mu Istanbul připadal jako město, z jehož kamenných zdi jde v noci hrůza, jako město staletími tak zkoupané v krvi a násilí, že po soumraku byli jeho jedinými obyvateli duchové zemřelých. Instinkt mu podobně jako mnoha jiným cestovatelům našeptával, že bude rád, když se odsud dostane živý.
Došli k úzké páchnoucí uličce, která vedla z hlavní ulice vpravo dolů z kopce. Kerim se opatrně vydal po její hrbolaté dlažbě. „Dívej se pod nohy,“ řekl tiše. „Odpadky jsou zjemnělým označením pro to, co mí drazí spoluobčané vyhazuji do ulic.“
Měsíc bíle nasvěcoval vlhkou dlažbu. Bond měl zavřená ústa a dýchal nosem. Našlapoval opatrně a s pokrčenými koleny, jako by šel po zasněženém svahu. Myslel na svou postel v hotelu a na pohodlné čalouněni auta pod vonícími lipami a přemýšlel, kolik zápachů bude ještě nucen poznat během svého současného poslání.
Zastavili se na konci uličky. Kerim se na Bonda široce zazubil a ukázal nahoru na černošedý stín budovy. „Mešita sultána Ahmeta. Slavné byzantské fresky. Škoda, že jsem ti nestihl ukázat víc památek.“ Aniž vyčkal Bondovy odpovědi, zabočil doprava na prašný bulvár s lacinými obchody, na jehož konci se vzdáleně lesklo Marmarské moře. Deset minut šli beze slova. Pak Kerim zpomalil a pokynul Bondovi, ať jde za ním do stínu.
„Bude to jednoduché,“ řekl tiše. „Krilencu bydlí tamhle, hned vedle železniční trati.“ Neurčitě mávl rukou směrem k červeným a zeleným světlům. „Má tam takovou chatrč ukrytou za plakátovací stěnou. Je tam normální vchod a potom tajný únikový východ tou plakátovací stěnou. Krilencu si myslí, že o tom nikdo neví. Mí dva muži počkají u vstupních dveří. On se bude snažit vyklouznout na ulici. Tady ho zastřelím.“
„Jak myslíš.“
Šli dál po bulváru a drželi se při zdi. Po deseti minutách se dostali na dohled dvacet stop vysoké plakátovací stěny, za níž už byla jen trať a pobřeží. Souběžně s ohradou vedla ulice, která s bulvárem tvořila křižovatku ve tvaru písmene T. Měsíc se vznášel za ohradou, takže plakáty…
