Káhira, 15.00
Erika nedokázala nějakou dobu promluvit. Když vzhlédla v očekávání, že spatří arabského zabijáka, shledala, že stojí před Evropanem oblečeným do drahého béžového obleku s vestou. Dívali se na sebe zdánlivě celou věčnost, oba zmateni. Erika však byla také vyděšená. V důsledku toho trvalo Yvonu Julienu de Margeauovi čtvrt hodiny, než ji přesvědčil, že nemá v úmyslu jí ublížit. I potom dělalo Erice mluvení obtíže, protože se hrozně třásla. Nakonec s velkými těžkostmi Yvonovi sdělila, že Abdul leží ve vnější části svého obchodu, mrtev nebo umírající. Yvon vysvětloval, že když vstoupil, byl krám prázdný, ale souhlasil s tím, že to znovu zkontroluje. Hlasitě naléhal, aby si Erika sedla. Rychle se vrátil.
„V krámě nikdo není,“ hlásil Yvon. „Je tam rozbité sklo a na podlaze trochu krve. Ale žádné tělo tam není.“
„Chci odsud pryč,“ řekla Erika. Byla to její první celá věta.
„Ovšem,“ konejšil ji Yvon. „Ale nejdřív mi povězte, co se stalo.“
„Chci jít na policii,“ pokračovala Erika. Znovu se roztřásla. Když zavřela oči, spatřila nůž projíždějící Abdulovi hrdlem. „Viděla jsem, jak někoho zabili. Před pár minutami. Bylo to strašné. Nikdy jsem neviděla nikoho zraněného. Prosím vás, já chci jít na policii!“
Jak jí myšlení zase začínalo fungovat, prohlížela si Erika muže před sebou. Byl vysoký a hubený, ke čtyřicítce, s opálenou kostnatou tváří.
Vyzařovala z něj autorita, zvýšená výraznou modří přivřených očí. Víc než co jiného po pohledu na otrhané Araby Eriku uklidňoval jeho bezvadný oblek.
„Měla jsem tu smůlu, že jsem se stala světkem zavraždění jednoho člověka,“ řekla po dlouhé době. „Podívala jsem se skrz záclonu a uviděla tři muže. Jeden stál ve dveřích, druhý starce držel a další…“
Erice činilo potíže pokračovat - „a další tomu člověku prořízl hrdlo.“
„Chápu,“ přikývl Yvon zamyšleně. „Co měli ti tři muži na sobě?“
„Nejsem si jistá, jestli chápete,“ řekla Erika, zvyšujíc hlas. „Co měli na sobě? Nemluvím o žádných kapsářích. Snažím se vám povědět, že jsem zahlídla, jak zavraždili člověka. Zavraždili!“
„Já vám věřím. Ale byli ti muži Arabové, nebo Evropani?“
„Byli to Arabové, oblečení v galabiich. Dva byli špinaví, ten třetí vypadal poměrně líp. Bože můj, když si pomyslím, že jsem sem přijela na prázdniny.“ Erika zavrtěla hlavou a začala vstávat.
„Dokázala byste je poznat?“ zeptal se Yvon klidně. Položil Erice ruku na rameno, aby ji uklidnil a současně naznačil, že má zůstat sedět.
„To si nejsem jistá. Zběhlo se to tak rychle. Možná bych dokázala poznat toho chlapa s nožem. Nevím. Tomu muži u dveří jsem neviděla do obličeje.“ Erika zvedla ruku a překvapilo ji, jak divoce se chvěje.
„Nevím jistě, jestli tomu sama věřím. Mluvila jsem s Abdulem, kterému tenhle krám patří. Vlastně jsme si nějaký čas povídali, pili jsme čaj. Byl moudrý, skutečná osobnost. Bože. . „ Erika si prohrábla prsty vlasy. „A vy tvrdíte, že tam vedle není mrtvola?“ Erika ukázala směrem k závěsu.“Opravdu se tam vraždilo.“
„Já vám věřím,“ řekl Yvon. Jeho ruka stále ještě spočívala Erice na rameni. Působilo to na ni zvláštně, uklidňovalo ji to.
„Ale proč vzali i mrtvolu?“ zeptala se Erika.
„Co myslíte tím - i?“
„Ukradli sochu, která byla zrovna tady,“ ukázala Erika. „Byla to pohádkově krásná socha starověkého egyptského faraóna - “
„Setiho I,“ přerušil ji Yvon. „Ten bláznivý dědek měl sochu Setiho tady!“ Yvon nevěřícně obrátil oči v sloup.
„Vy o té soše víte?“ zeptala se Erika.
„Věděl jsem. Vlastně jsem přišel proto, abych si o ní s Hamdim promluvil. Jak je to dlouho, co se to všechno zběhlo?“
„Nejsem si jistá. Patnáct, dvacet minut. Když jste přišel, myslela jsem, že se vracejí ti zabijáci.“
„Merde,“ ulevil si Yvon, odtáhl se od Eriky a začal rázovat po místnosti.
Svlékl si béžové sako a odložil je na jednu z podušek. „Tak těsně.“ Zastavil se a obrátil zpět k Erice. „Viděla jste vůbec tu sochu?“
„Ano, viděla. Byla neuvěřitelně krásná, nejpůsobivější kus, který jsem kdy spatřila. Ani ty nejlepší z Tutanchamónových pokladů se …
