Káhira, 17.35
Když vládní automobil zastavil před Hiltonem, Erika pořád ještě nebyla schopna uvěřit, že je propuštěná.
Otevřela dveře, ještě než auto docela zastavilo, a děkovala řidiči, jako by měl s jejím propuštěním něco společného. Vstupovat do Hiltonu bylo tak trochu jako vracet se domů.
V hale bylo opět mimořádně rušno. Odpolední mezinárodní lety přivážely souvislý proud pasažérů. Většina z nich čekala na svých zavazadlech, zatímco se nepříliš pilný hotelový personál snažil vypořádat s denním přírůstkem.
Erika si uvědomila, jak nemístně musí vypadat. Bylo jí horko, byla zpocená a špinavá. Na zádech měla pořád ještě velkou krvavou skvrnu a bavlněné kalhoty měla v žalostném stavu, špinavé a s dírou na koleně.
Kdyby existovala nějaká jiná cesta do jejího pokoje, byla by ji použila.
Naneštěstí musela jít přímo přes veliký červeno-modrý orientální koberec pod hlavním křišťálovým lustrem. Bylo to, jako přejít jeviště ve světle reflektorů, a lidé na ni upřeně zírali.
Jeden z mužů u recepčního pultu ji zahlédl a zamával perem, ukazoval jejím směrem. Erika zrychlila krok a dorazila k výtahu. Stiskla knoflík, bála se ohlédnout, kdyby ji chtěl někdo zastavit. Stiskla knoflík výtahu ještě několikrát, zatímco ukazatel poschodí se pomalu přibližoval k přízemí. Dveře se otevřely. Vstoupila do kabiny a požádala obsluhujícího muže o deváté poschodí. Mlčky přikývl. Dveře se začaly zavírat, ale než se dovřely, zachytila jejich okraj nějaká ruka a přinutila obsluhovatele, aby zase otevřel. Erika ucouvla k zadní stěně kabiny a zadržela dech.
„Nazdárek“, řekl mohutný muž ve stetsonu a kovbojských holínkách.
„Vy jste Erika Baronová?“
Erika otevřela ústa, ale nedostala ze sebe ani slovo.
„Já se jmenuju Jeffrey John Rice, z Houstonu. Vy jste Erika Baronová?“ Chlap dál držel dveře, aby se nemohly zavřít. Muž, obsluhující výtah, stál jako zkamenělý.
Erika souhlasně přikývla jako provinilé dítě.
„To mě moc těší, že vás poznávám, slečno Baronová.“ Jeffrey Rice napřáhl ruku.
Erika ji stiskla jako automat. Jeffrey Rice jí bouřlivě zapumpoval. „To je ale radost, slečno Baronová. Rád bych vás představil své ženě.“
Aniž by pustil její ruku, vyvlekl Jeffrey Rice Eriku z výtahu. Zapotácela se, jen taktak zachránila tašku, když jí držadlo sklouzlo z ramene.
„Čekáme na vás už celé hodiny,“ řekl Rice a táhl Eriku přes halu.
Po čtyřech nebo pěti potácivých krocích se jí podařilo vyprostit ruku.
„Pane Rici,“ zastavila se, „ráda bych vaši ženu poznala, ale někdy jindy.
Mám za sebou velmi podivný den.“
„Vypadáte trošku otrhaně, zlato, ale pojďte si něco vypít.“ Znovu se natáhl a vzal Eriku za zápěstí.
„Pane Rici!“ ohradila se Erika ostře.
„No tak, zlato. Objeli jsme půlku světa, abychom se s vámi setkali.“
Dívka pohlédla do opálené, bezvadně oholené tváře Jeffreyho Rice.
„Jak to myslíte, pane Rici?“
„Přesně jak to říkám. Moje žena a já jsme za vámi přijeli z Houstonu.
Letěli jsme celou noc. Naštěstí mám vlastní letadlo. To nejmenší, co pro nás můžete udělat, je vypít si s námi skleniěku.“
Náhle si uvědomila, odkud to jméno zná. Jeffrey Rice má tu houstonskou sochu Setiho I. S doktorem Lowerym mluvila pozdě v noci, ale teďsi vzpomněla.
„Vy jste přijeli z Houstonu?“
„Přesně tak. Přiletěli. Přistáli jsme před pár hodinami. A teď se, prosím, seznamte s mou ženou Priscillou.“
Erika se nechala odtáhnout přes halu, kde byla představena Priscille Riceové, jižanské krásce s hlubokým dekoltem a hodně velkým diamantovým prstenem, který úspěšně soutěžil co do třpytu s obrovským lustrem.
Její jižanský přízvuk byl ještě výraznější než manželův.
Jeffrey Rice zatlačil svou ženu a Eriku do koktejlového baru Taverna.
Jeho panovačné chování a silný hlas urychlily obsluhu, zvlášť proto, že rozdával jakožto spropitné egyptské jednolibrové bankovky. V přítmí koktejlového baru si Erika připadala trochu méně podezřelá. Sedli si do rohového boxu, kde Eričiny potrhané a pošpiněné šaty nebyly vidět.
Jeffrey Rice objednal bourbon sobě a své ženě a v…
