6
Lafferty chtěl zkusit, jestli nenajde Johna Maina doma, a vydal se k němu do bytu. Usoudil, že osobní setkání bude lepší než ho zavolat telefonem, a nechtělo se mu čekat další den, až Main přijde ke svatému Xavierovi. Už si myslel, že nikdo není doma, ale když zazvonil podruhé, někoho uvnitř zaslechl. Dveře se otevřely a za nimi se objevil John Main. Vypadal zbědovaně. Měl na sobě triko s nápisem „Merchistonská škola“ na prsou a džíny. Byl bos a rozcuchaný. Těžká víčka svědčila o tom, že spal.
„Otec Lafferty? To je ale překvapení…“
„Šel jsem okolo. Tak jsem si řekl, že sem zaskočím a řeknu vám, jak pokračuju.“
Lafferty měl pocit, že tahle malá lež v zájmu věci posloužila aspoň k tomu, že se v Mainových očích rychle objevil záblesk zájmu.
„Pojďte dál,“ zval ho Main a ustoupil, aby mu otevřel dveře. „Budete mi muset prominout ten nepořádek.“
„Kdybych tak dostal libru pokaždé, když tohle slyším,“ odpověděl zlehka Lafferty. Vešel do obývacího pokoje a zjistil, že Main nepřeháněl.
Main začal sklízet věci, nebo spíš shromažďovat ten čurbes na jedno místo. Poskládal neumyté talíře, hrnky, skleničky a příbory na malý stolek a vyzval Laffertyho, aby se posadil. Lafferty si sedl a litoval, že nepřináší žádné dobré zprávy. U krbu stála prázdná láhev od ginu a vedle ní sklenice se zaschlým plátkem citronu na dně. To všechno vysvětlovalo, proč Main vypadá tak neupraveně.
„Můžu vám něco nabídnout?“ vyptával se Main. „Čaj? Kávu?“
„Káva by mi přišla vhod, ale nerad bych vás obtěžoval,“ řekl Lafferty.
„To mě neobtěžuje, sám bych jedno kafe potřeboval.“ Tahle poznámka nasměrovala Laffertyho pohled zase k láhvi u krbu. Main si toho všiml.
„Doufám, že mi neuděláte kázání o škodlivosti alkoholu,“ řekl.
„To mě ani nenapadne,“ odpověděl Lafferty. „Někdy dovede být takový panák opravdovým požehnáním.“
Tahle poznámka Maina překvapila, byla pronesena naprosto věcně. Cítil, že jeho sympatie k Laffertymu, které se zrodily hned při jejich prvním setkání, se ještě o něco prohloubily. Odešel do kuchyně postavit vodu na kávu.
Lafferty se rozhlížel po pokoji, který svědčil o tom, že v něm žije nešťastný, osamělý člověk. Pak zaujalo jeho pozornost něco, co spatřil na jídelním stole. Do kruhu uspořádané bílé kartičky, každá s jedním písmenem abecedy, a uprostřed převrácená sklenice. Pomalu vstal a přešel ke stolu. Když se Main vrátil, ještě tam stál. „Duchaříte?“ zeptal se.
Zdálo se, že Maina otázka zaskočila. Zřejmě už na to zapomněl. „Ano,“ odpověděl a snažil se získat rovnováhu. „Myslel jsem si, že to aspoň zkusím.“
„A zkusil jste?“ zeptal se mírně Lafferty.
Mainova rovnováha se začala zase hroutit. Chytil se oběma rukama opěradla židle a zadíval se na stůl. Slova ze sebe dostával zřejmě jen stěží. „Chtěl jsem… Potřeboval jsem… Prostě jsem musel zkusit navázat nějaký kontakt s Marií a Simonem. Potřebuju vědět, co se vlastně stalo. Potřebuju vědět, jestli je Simon v pořádku.“
Lafferty viděl v Mainových očích bolest. Sám cítil, jak se mu dojetím stahuje hrdlo. „K takové činnosti je třeba nějaká další osoba, pokud je mi známo.“
Main přikývl: „Včera večer jsem se v hospodě setkal s jednou ženskou, která mi tvrdila, že pomocí magické tabulky získala kontakt se svou matkou. Tak jsem ji požádal, jestli by mi neukázala, jak to funguje, a ona mi to předvedla.“
„A co se stalo?“ zeptal se Lafferty.
„Nic.“
„Nic?“
„Jenom nějaké nesmysly, že Simon ‚odpočívá v pokoji‘, ale přistihl jsem ji, že švindluje.“
„Aha. Slyšel jsem, že tohle dokáže být nebezpečná hra.“
„Když nemáte co ztratit, vsadíte cokoliv,“ odpověděl Main.
Lafferty si všiml, že uprostřed stolu leží zvláštní karta. Bylo na ní napsáno Simon Main, JÚH, Beta 2. Ještě tam byla nějaká další čísla a v levém dolním rohu řecké písmeno.
„Tuhle tabulku měl Simon pověšenou v nohách postele,“ zašeptal Main. „Vzal jsem si ji ten den, co se rozhodlo o vypnutí přístrojů. Teď jsem si myslel, že by neškodilo mít na stole něco, co se Simonem přímo souviselo.“
Lafferty přikývl a poznamenal: „N…
