18
Jakmile se Sotillo a Tyndall obrátili, Lafferty se vrhl přes pokoj, aby za každou cenu vybojoval cestu ven. Věděl, že je to prakticky beznadějné, měl však pocit, že má povinnost vůči Sáře i sobě. Musel se o to aspoň pokusit. Sotillo a Tyndall byli tím náhlým výpadem překvapeni, ale Mace, zřízenec, který tam zůstal, zatímco Pallister šel připravovat lůžka, jeho útok zřejmě očekával. Když se Lafferty řítil dopředu, ustoupil prostě stranou jako matador před nemotorným býkem a zasadil Laffertymu ránu pěstí do hlavy. Kněz se složil na podlahu a zůstal ležet.
„Už žádné hlouposti, prosím,“ řekl Sotillo směrem k Laffertyho zhroucenému tělu.
Sotva Lafferty přišel k sobě, uviděl Sáru, jak postrkuje ke dveřím těžké krabice. Posadil se a zeptal se jí, co to dělá.
Sára se ohlédla a řekla: „Prima. Už jste se vzpamatoval? Není vám nic?“
„Asi ne,“ odpověděl Lafferty, celý zmatený její aktivitou.
„Nemohl byste mi pomoct?“ zeptala se Sára. Lafferty nejistě vstal a ohmatával si hlavu. „Co to pro všechno na světě děláte?“ zeptal se váhavě.
„Snažím se zabarikádovat dveře,“ vysvětlila Sára. „Rozhodla jsem se, že nehodlám jít na porážku pokorně jako jehňátko. Chci se rvát o život tak dlouho, jak to jen půjde. Myslím, že musíme bojovat. Co vy na to?“
Nečekala na odpověď. Lafferty pozoroval, jak manévruje jedním dýchacím přístrojem na vhodné místo s rozhodností, které nemohl odolat. Nemělo zřejmě cenu přesvědčovat ji o bezvýchodnosti celé situace. Obrátil se a spatřil prázdné místo vedle Mariiny postele. „Vy jste ji odpojila?“ zeptal se.
„Marie je mrtvá. Už to nepotřebuje,“ odpověděla Sára. „Ale my ano. Tak pojďte. Dejte se do toho. Noste sem všechny těžké věci.“
Lafferty se podřídil jejímu velení. Byl ještě stále omámený, ale cítil se mnohem líp, když mohl něco dělat. Setřásl ze sebe zbytky obluzení a dal se do práce. Vytahal zpod postele zbývající těžké krabice, pečlivě se vyhýbaje nádobě s výkaly. Krabice byly plné náhradních dílů k dýchacím pumpám, membrán, filtrů a válců. Přitáhl je jednu po druhé po podlaze a začal je vršit na sebe. Když naložil poslední, postoupila Sára o krok zpátky a barikádu si prohlížela. Sešpulila rty. „Tahle váha nebude stačit,“ řekla s obavami.
Lafferty se postavil vedle ní a musel s ní souhlasit. Po chvilce přemýšlení vykřikl: „Klíny!“ Strhal ze stojanů hadice a začal je cpát do škvír na spodní straně dveří.
„Dobrý nápad,“ řekla Sára, ale bylo znát, že k tomu ještě pořád nemá moc důvěry.
„A co samotná postel?“ navrhl Lafferty, když skončil.
Sára se rozhlédla a přikývla. „Ale Marii odnesu.“ Strhla plastovou bublinu zavěšenou nad postelí a zabalila do ní mrtvé tělo Marie O’Donnellové.
„Stejně pořád nevím, co se to s ní stalo,“ řekl Lafferty, který ji přitom pozoroval.
„Ta nová vakcína u Marie nezabrala,“ vysvětlila mu Sára. „Měla úplně opačný efekt, než se dalo očekávat. Takže její organismus zůstal zcela bez ochrany. A když jí naočkovali živý virus, začal v jejím těle běsnit.“
„Ale to by se mohlo stát i živým pacientům,“ zhrozil se Lafferty.
„No právě,“ přisvědčila Sára. „O tom se zrovna Sotillo s Tyndallem hádali. Sotillo chtěl Mariin případ ze souboru vyloučit jako náhodu s pravděpodobností jedna k milionu. Ale Tyndall má nahnáno; chce vakcínu stáhnout.“
„Takhle je to tedy,“ řekl Lafferty a přistoupil blíž. Opatrně zvedl Mariino tělo z postele a položil je na podlahu. Když ji nesl, unikl z těla hluboký vzdech. Lafferty ji leknutím málem upustil.
„To nebylo doopravdy,“ ujistila ho Sára a položila mu ruku na rameno, aby ho uklidnila. „To jí jenom zůstalo v plicích trochu vzduchu.“
Lafferty nervózně přikývl a šel Sáře pomoct přetáhnout postel. Když ji opřeli o dveře, ozval se zvenku rámus. Dveře se malinko zachvěly, jak se je někdo snažil otevřít, ale klíny držely, takže útočníci jejich barikádou nijak zvlášť nepohnuli. Následoval další pokus, ale pak Sotillo uhodl, co se stalo, a zabušil na dveře.
„Jakou má tohle cenu, vy blázni?“ ptal se. „Stejně nikam neutečete.“
Lafferty ani Sára n…
