9
Main měl pocit, že strašlivý tlak uvnitř hlavy už déle nevydrží, ale věděl, že chce-li si zachovat zrak, mdloby si prostě nemůže dovolit. Musel si dál vyplachovat oči, aby je zbavil zhoubné chemikálie. Takovou bolest v životě nezažil. Oči měl v jednom ohni a tlak v hlavě jako by je pomalu vytlačoval z důlků. Pronikavý pach chlóru ho dráždil v hrdle; šok měl na svědomí přerývaný, nepravidelný dech. Zběsile nabíral rukama vodu a cákal si ji do obličeje.
Bolest nesmírně pomalu ustupovala a k Mainovi začaly pronikat okolní zvuky. Byly tam už dlouhou dobu, ale strach ze slepoty a zničující bolest dosud vymazávaly z Mainova vědomí všechno ostatní. Z počátečního chaosu zvuků se prodral jeden silnější hlas.
„Co se vám proboha stalo?“ ptal se.
Main si stále promýval oči. Dech se mu pomalu zklidnil.
„Něco jsem se vás ptal!“ dorážel hlas.
„Žíravina… v očích,“ vypravil ze sebe s námahou Main.
„No, to od vás byla pěkná blbost.“
Kristepane! pomyslel si Main. Ani se nenamáhal na tenhle komentář odpovídat.
„Podívejte se na ten svinčík tady!“
„Copak sakra můžu?“ vybuchl Mam, když mu ten stupidní návrh došel.
„Jak se vám prokristapána ta žíravina dostala do očí?“ naléhal tazatel, přece jen trochu mírněji.
„Někdo ji na mne chrstnul,“ procedil Main se zaťatými zuby.
„Hergot, takovýhle věci já ve svý hospodě trpět nebudu. Tohle je slušnej podnik. Takový věci se tady nedělají.“
„No to je výborný,“ ucedil Main kysele. Bolest už natolik ustoupila, že byl schopen se trochu krotit, ale nepřestával s oplachováním.
„Co to tady vedu, nemusel jsem ještě ani jednou volat policajty, a nehodlám to udělat ani teď. Seberte se a koukejte mazat. Takový jako vy mi tady chyběli.“
„Nemáme přece jen zavolat ambulanci, Johne?“ navrhl nějaký další hlas v pozadí, ale jen tak zkusmo, aby nenarazil.
„Žádnou ambulanci tu taky nechci. Helejte, vy! Pakujte se! Slyšíte?“
Nějaká ruka se chopila Mainova ramene. Setřásl ji, aby se mohl dál omývat. „Tak slyšel jste?“
Main konečně zvedl hlavu z umývadla a chviličku nechal vodu stékat s obličeje. Pomalu otočil hlavu a opatrně pootevřel jedno oko.
Obraz měl rozmazaný, ale přece jen viděl — a to bylo hlavní. Před oči mu vyplul navztekaný obličej hostinského. Byl to tlusťoch s mohutnou dolní čelistí a hnědou bradavicí vedle ohrnutého nosu, ale pro Maina to byl nejkrásnější pohled na světě. Narovnal se a rukávem si přetřel oči. Byl o kus větší než hospodský, a ten hned opatrně o krok ucouvl.
Také hned nasadil mnohem smířlivější tón. „Podívejte, já jenom chci, abyste šel pryč. Nebudu volat policii, ani po vás nežádám, abyste zaplatil tu škodu, jenom se vás chci zbavit. Chápete?“
Main se na něj s trpkostí podíval, ale ve skutečnosti se cítil docela dobře. Beze slova se sbíral k odchodu. Malá skupinka zvědavců u dveří se rozestoupila jako Rudé moře. Jeden z nich si dokonce musel sušit sako, které mu Main postříkal, když si odhodil dozadu mokré vlasy. Při odchodu z baru ještě zaslechl, jak barmanka každému vykládá, že se jí „ten člověk“ už předtím zdál nějaký divný. Choval prý se fakt podezřele.
„Všude je plno cvoků,“ prohlásil ještě někdo, než se za Mainem definitivně zavřely dveře a on se octl sám na klidné ulici, kde ho přívětivě pohladila temnota.
Celou cestu domů šel pěšky. Měl k tomu řadu důvodů; jednak cítil rozpaky, že po hospodské rvačce vypadá hrozně, jednak měl čas cestou v klidu přemýšlet. Ale hlavně chladný noční vzduch dělal dobře poraněným očím. Nutil je ovšem k slzám, které mu ztěžovaly vidění, ale zároveň byly příjemné. Okolo každé lucerny viděl rozmazané kolo.
Při chůzi si osahával žebra a uvažoval, jestli snad nemá některé zlomené. Došel k názoru, že ne. Podobně usoudil, že poranění na tváři je jen povrchové, i když mu už pořádně otékalo. Vzpomněl si na hostinského a unikla mu řada nadávek. Když to však klidně uvážil, vlastně se všechno vyřešilo optimálně. Kdyby se do toho zamíchala policie, vzbudilo by to zájem tisku — a vedení Merchistonské školy by sotva bylo nadšené, že se jed…
