12
Main se rozhodl, že si nevezme oblek; přišlo mu, že by to působilo příliš oficiálně, jako kdyby se šel znovu ucházet o své vlastní místo. Zvolil raději sako a kalhoty, kostkovanou košili a univerzitní vázanku. Běžné, ale přiměřené oblečení. Vůz zaparkoval před vchodem do areálu školy a vydal se po štěrkem vysypané cestě kolem sportovního hřiště, kde právě třeťáci trénovali ragby. Hargreave, který zastával místo vedoucího učitele pro tělesnou výchovu, do nich zrovna vtloukal, že je potřeba se semknout a spolupracovat, a ne se předvádět jako jednička. „Přihraj, ty blbče!“ řval ten chlapík v teplákové soupravě na blonďatého pořízka, který se octl v obklíčení. „Nač tam máš svýho spoluhráče?“
„Vždyť jo, pane,“ huhlal chlapec se sklopenýma očima, když se hrabal zpět na nohy.
„Ragby je týmová hra, kluci! Zrovna tak jako život!“
No, ten už si na to dohlídne, pomyslel si Main, otočil se a pokračoval po cestě dál. Hargreave právě hodil do placu základní filozofickou poučku, která překonala staletí. Proč se ho na to nezeptali rovnou? ušklíbl se.
Po pěti minutách povinného čekání — Main už věděl, že lidé, kteří si potrpí na vlastní důležitost, nepřijmou nikdy nikoho hned — ho přivítal ředitel školy, potřásl mu rukou a nabídl mu sherry. Main zdvořile odmítl, protože se obával, aby to nebyl test jeho střízlivosti. V tom se ovšem zřejmě projevil vlastní paranoidní pocit viny za návyky, kterési osvojil v posledních několika týdnech a jež měly do střízlivosti dost daleko.
„Tak jak se vám vede, Maine?“
„Už o moc líp, díky, pane řediteli.“
„Opravdu nešťastná historie, po všech stránkách,“ poznamenal soucitně ředitel. „A říkáte, že už se cítíte natolik dobře, že byste se chtěl zas vrátit do práce?“
„Pokud byste souhlasil, rád bych, pane.“
„Víte, samozřejmě bychom vás všichni zase rádi uvítali mezi sebou,“ začal ředitel, „ale opravdu už jste v pořádku? Prožil jste v poslední době takové hrozné věci; málokdo by se s nimi dokázal vyrovnat tak brzy. Opravdu s vámi hluboce cítíme. Zrovna včera to říkal i pan Close.“
Včera? Podivil se Main a náhle mu začala být podezřelá určitá nejistota v ředitelově chování.
„Měli jsme včera schůzi dozorčí rady a vzhledem k tomu článku v novinách a ke všemu kolem — opravdu to nemohlo přijít v horší čas — se na vás soustředila značná pozornost.“
„Aha,“ řekl opatrně Main.
„Víte všechny ty historky o čarodějnictví, a teď dokonce i fámy, že je tom nějaká vražda. A tohle všechno ještě navrch k tomu, že jste ztratil svou paní, zkrátka… všichni jsme se shodli na tom, že by snad pro vás bylo přece jenom lepší, kdybyste s tím návratem ještě chvilku počkal. Kdybyste si třeba vzal delší dovolenou, než se ten nešťastný případ vyjasní.“
„Chcete tím říct, že to dozorčí rada chápe jako záležitost, která na ni vrhá špatné světlo?“ zeptal se suše Main.
„Tak byste neměl mluvit, Maine,“ odpověděl ředitel trochu dotčeně.
„Ale sedí to, ne?“ namítl Main.
Ředitel se trochu předklonil a položil ruce na stůl. „Johne, členové rady musí respektovat rodiče, a to jsou většinou ty nejméně vypočitatelné bytosti. Tvrdě na nás doléhá hospodářský pokles a prostředky na provoz školy se snižují tak, že sotva vycházíme. Příští rok to bude ještě horší. Musíme se snažit zamezit…“ ředitel se pokoušel najít vhodný výraz, „aby byla škola dávána do souvislostí s jakýmikoliv nepříjemnostmi.“
„Chápu,“ pravil odměřeně Main.
„Víte, všechny ty záležitosti okolo explodujících aut a uhořelých obětí s sebou nesou určitou příchuť — kriminality.“
„A to je zřejmě stránka života, kterou byste před svými žáky nejradši zatajili,“ konstatoval Main.
„To jste mě trochu překvapil, Maine,“ ohradil se dotčeně ředitel. „Očekával jsem od vás trochu pochopení.“
„Ale to já mám, pane řediteli. Rozumím tomu dokonale. Takže jsem propuštěn? Nebo mám dát výpověď raději sám?“
„O tom nemůže být ani řeči, Maine. Jen to nechte nějaký čas odležet a možná, že při troše štěstí se ta záležitost ještě do konce roku vyjasní.“
„A když se nevyjasní?“
Ředitel zase …
