2
Krámek s lihovinami našel McKirrop necelých tři sta metrů od špitálu. Za pět liber od Sáry Lasseterové dostal dvě levné láhve bulharského vína a plechovku silného ležáku. Transakce proběhla, aniž by si s prodavačem vyměnili jediné slovo. Takovými zákazníky se obchod příliš nechlubí.
Když McKirrop vyšel z obchodu, zahnul do první uličky a otevřel si pivo. Hltavě ho vyzunkl a plechovku hodil za hlavu. Hlasitě si odříhl a sáhl do igelitové tašky, kterou měl u nohy, pro jednu z vinných láhví. Rychle zašátral v kapse kabátu po malém nožíku, který používal na vytahování zátek. Praxí tento úkon dovedl k naprosté dokonalosti. Dokázal přesně odhadnout úhel, pod jakým nůž nasadit. Otevření láhve perořízkem pro něj představovalo asi stejný problém jako obdobný výkon pomocí speciální vývrtky pro číšníka z Café Royal.
Když měl v sobě i půl láhve vína, cítil, že ostré hrany života jsou trochu obroušeny a že se může vydat na cestu.
McKirrop zahlédl Bellinu partu už z mostu. Bella seděla na zídce a rozvláčně řečnila. Jako obvykle.
„Ale ne, snad to není naše superhvězda,“ zahulákal Flynn, když spatřil McKirropa sestupovat po schodech vedoucích na cestu po nábřeží kanálu.
McKirrop se rozhodl poznámku ignorovat a šel si sednout vedle Belly na zídku u vody. Igelitku s vínem položil pod nohy a zeptal se: „Tak jak ses měla, Bello?“
„Buď vopatrná. Bello,“ nabádal ji Flynn, „nebo si tě natošup nacpe do svýho porsche a přeřízne tě.“
„Sklapni už hubu, Flynne!“ vyštěkla Bella. Ostatním po té poznámce zamrzly úsměšky na tváři. Bella se obrátila na McKirropa: „Měla jsem se fajn, Johne. A co ty?“
„Tak tak.“
Bella byla silná ženská s jestřábím profilem a svěží pletí. Byla považována za hlavu party díky tomu, že si vždycky dokázala uchovat sílu osobnosti. Z jakýchsi záhadných důvodů se zdála být imunní vůči apatii, která často přepadala ostatní. Bylo snadnější Bellu poslechnout, než se jí stavět do cesty. McKirropa měla ráda a neskrývala to. Jemu to připadalo zábavné a občas i užitečné. Kdykoli byl poblíž, její hlas přešel z obvyklého štěkání k jemnějšímu a kultivovanějšímu tónu. To ho pokaždé v duchu fascinovalo. Snad si nemyslí, že ji nikdy neslyšel mluvit normálně? I její chování se měnilo. Stávala se z ní téměř koketa; nakláněla hlavu ke straně a odhazovala si rukou vlasy z čela jako nějaká holčina, co se baví s kluky před školou.
Bella promluvila i za ostatní: „Už sme tu všichni slyšeli vo těch hajzlech ze hřbitova a vo tom, co tam prováděli. Doufám, že je chytěj a uříznou jim koule. Dítě! No řekni. Dítě!“
Ozvalo se pobouřené sborové mručení. McKirrop přikývl.
„Vod tebe to ale byla vodvaha, když si je chtěl zarazit,“ zavrkala Bella.
Flynn pohrdavě odfrkl.
„Toho si nevšímej!“ štěkla Bella, která se zase vrátila ke svému obvyklému hlasovému projevu. „Ten akorát žárlí. Kdyby tam byl von, podělal by se strachy, a jak by zdrhal, celou cestu z krchova by klouzal po vlastních hovnech.“
McKirrop a zbylá čtveřice se zasmáli, jen Flynn se zakabonil a Bella na něj upřeně hleděla, dokud neuhnul očima.
„Moc tě zmlátili?“ zeptala se Bella zase už soucitně a starostlivě.
„Zlámali mi pár žeber,“ prohodil McKirrop a rozhalil košili, aby bylo vidět obvazy.
„Parchanti,“ zamumlala Bella. „Copak tu tomuhle člověku nedá nikdo ničeho napít?“ vykřikla.
„Nedělej si starosti, něco tady mám, Bello,“ uklidnil ji McKirrop. Vytáhl bulharské víno a podal jí ho. „Napij se. No tak, cvakni si.“
Bella se usmála. „Po tom, cos zkusil, si zasloužíš něco fajnovějšího.“ Otočila se a zahulákala: „Figgy! Gin!“
Okamžitě přicupkala mrňavá vychrtlá postavička, zachumlaná do umatlané větrovky s usmoleným límcem z umělé kožišiny. Muselo mu být ke čtyřicítce, ale až na zažloutlou pleť pořád ještě vypadal jako malý chlapec. Uši mu trčely od hlavy, neustále se křenil a přitom odkrýval své zkažené zuby. McKirropovi připadal jako šimpanz, který chce předvést vůdci smečky, jak je blažený pod jeho vedením. S neměnným úsměvem podal McKirropovi láhev s Gordonovým ginem.
„Tak …
