Dvacátá šestá kapitola
Když se Hermia Mountová procházela v jasném světle letního rána centrem Morlunde, byla ve větším nebezpečí než předtím v Kodani. Lidé v tomto městečku ji znali.
Před dvěma roky, když se s Arnem zasnoubili, ji přivedl do domu svých rodičů na Sande. Šla s ním do kostela, byli na fotbalovém zápase, zašli i do Arnova oblíbeného baru a s jeho matkou byla na nákupu. Bolelo ji u srdce, když si vzpomněla na ty šťastné chvíle.
Ale právě proto si hodně místních lidí zapamatovalo anglickou snoubenku toho chlapce Olufsenových a bylo vážné nebezpečí, že ji někdo pozná. Kdyby se tak stalo, lidé by si o tom začali povídat, a zanedlouho by se to doneslo i policii.
To ráno si vzala klobouk a sluneční brýle, ale stejně se cítila nebezpečně nápadná. I přesto musela toto riziko podstoupit.
Včerejší večer strávila v centru města v naději, že narazí na Haralda. Jelikož věděla, jak miluje džez, zašla nejdřív do baru Hot dub, ale bylo zavřeno. Nenašla ho v žádném z barů a kaváren, kde se scházeli mladí. Byl to promarněný večer.
Dnes ráno se chystala zajít k němu domů. Napadlo ji, že zatelefonuje, ale to bylo velmi nebezpečné. Kdyby udala své pravé jméno, riskovala by, že ji odposlechnou a prozradí. Kdyby udala vymyšlené jméno, nebo zavolala anonymně, mohla by Haralda vyplašit, a pak by jí utekl. Musela ho navštívit osobně.
To bude ještě riskantnější. Morlunde sice bylo město, ale na ostrůvku Sande znal každý každého. Mohla jen doufat, že ji ostrované budou brát jako turistku na dovolené a nebudou si ji příliš podrobně prohlížet. Žádnou lepší možnost neměla. Úplněk bude už za pět dnů.
Došla s kufříkem do přístavu a nastoupila na parník. Na konci přístavního můstku stál německý voják a s ním dánský policista. Ukázala jim doklady na jméno Agnes Ricksová. Dokumenty už obstály ve třech prohlídkách, ale přesto pocítila trochu strach, když padělky předávala dvěma uniformovaným mužům.
Policista studoval její osobní průkaz. „Jste daleko od domova, slečno Ricksová.“
Pro ten účel měla připravené vysvětlení. „Přijela jsem na pohřeb příbuzného.“ To byl dobrý důvod pro dlouhou cestu. Nebyla si jistá, kde se má konat Arnův pohřeb, ale nebylo přece nic podezřelého na tom, že člen rodiny přijíždí o den či dva dřív, zejména při problémech válečného cestování.
„To tedy bude Olufsenův pohřeb.“
„Ano.“ Horké slzy jí vstoupily do očí. „Jsem vzdálená sestřenice, ale má matka a Lisbeth Olufsenová si byly velmi blízké.“
I přes sluneční brýle poznal policista její zármutek a řekl jemně: „Přijměte mou soustrast.“ Vrátil jí doklady. „Máte ještě hodně času.“
„Vážně?“ To znamenalo, že pohřeb je dnes. „Nebyla jsem si jistá. Nemohla jsem se dovolat, abych si to ověřila.“
„Myslím, že obřad je ve tři hodiny odpoledne.“
„Děkuji vám.“
Hermia nastoupila na loď a opřela se o zábradlí. Když parník supěl z přístavu, dívala se přes vodu na plochý, nevýrazný ostrov a vzpomínala na první návštěvu. Byla zaražena, když viděla chladné, nezdobené místnosti, kde Arne vyrůstal, a setkala se s jeho přísnými rodiči. Bylo záhadou, jak tak strohý pár zplodil někoho tak zábavného jako Arne.
Sama byla poněkud tvrdá, aspoň si to o ní kolegové zřejmě mysleli. V tomto směru hrála v Arnově životě roli podobnou té mateřské. Nutila ho k dochvilnosti a říkala mu, aby se neopíjel; naopak on ji učil relaxovat a bavit se. Jednou mu řekla: „Existuje čas a místo pro spontánnost,“ a on se pak tomu smál celý den.
Na Sande se vrátila ještě jednou, na vánoční svátky. Víc to připomínalo půst. Pro Olufsenovy byly Vánoce náboženskou událostí, žádnými bakchanáliemi. Přesto ale si i tak svátky užila. Luštila s Arnem křížovky, seznámila se s Haraldem, jedla prostá jídla paní Olufsenové a chodila v kožíšku po chladné pláži ruku v ruce s milencem.
Nikdy ji nenapadlo, že se sem vrátí na jeho pohřeb.
Toužila zúčastnit se obřadu, ale věděla, že to nejde. Možná tam bude i policejní detektiv a bude si každého prohlížet. Koneckonců, jestli Hermii došlo, že Arnův úkol převzal někdo ji…
