Třetí kapitola
Internátní škola Jansborg Skole byla tři sta let stará a byla na to pyšná.
Původně se škola skládala z kostela a jednoho domu, kde chlapci jedli, spali a učili se. Nyní to byl komplex starých a nových budov z červených cihel. Knihovna, svého času nejlepší v Dánsku, byla samostatná budova, velká jako kostel. Vědecké laboratoře, moderní pokoje, marodka a tělocvična byly v přestavěné stodole.
Harald Olufsen šel z jídelny do tělocvičny. Bylo zrovna poledne a chlapci právě dojedli oběd – sendvič se studeným vepřovým a kyselými okurkami, který si každý připravil sám, stejné jídlo, jaké se podávalo každou středu celých sedm let, co byl v této škole.
Podle jeho názoru bylo hloupé být hrdý na to, že je škola tak stará. Když učitelé s úctou promlouvali o historii školy, připomínalo mu to ženy starých rybářů na Sande, které s oblibou a s diskrétním úsměvem říkaly: „Mně je už přes sedmdesát,“ jako by to byl nějaký úspěch.
Když šel kolem ředitelova domku, paní ředitelová vyšla ven a usmála se na něj. „Dobré ráno, Mio,“ pozdravil zdvořile. Řediteli se vždycky říkalo Heis, což je ve starořečtině číslice jedna, a jeho manželce se proto říkalo Mia, ženským tvarem téhož řeckého slova. Škola přestala vyučovat řečtinu před pěti lety, ale tradice je tradice.
„Něco nového, Haralde?“ zeptala se.
Harald měl amatérsky vyrobené rádio, na němž se dalo chytit BBC. „Iráčtí povstalci byli poraženi,“ odvětil. „Britové vstoupili do Bagdádu.“
„Britské vítězství,“ poznamenala. „To je změna.“
Mia byla prostá žena s neatraktivní tváří a matnými hnědými vlasy, vždycky oblečená v neforemných šatech, ale byla jedna ze dvou žen ve škole a chlapci neustále spekulovali o tom, jak asi vypadá nahá. Harald si říkal, jestli někdy přestane být posedlý sexem. Teoreticky byl přesvědčen, že když člověk spí s manželkou každou noc mnoho let, musí si na to zvyknout, a dokonce ho to může nudit, ale prostě si to neuměl představit.
Na rozvrhu teď byly dvě hodiny matiky, ale dnes měli návštěvu. Byl to Svend Agger, kdysi student této školy, který teď zastupoval své rodné město v Rigsdagu, zemském parlamentu. Celá škola si ho měla poslechnout v tělocvičně, jediné místnosti dost velké, aby se tam vešlo všech 120 chlapců. Harald by byl dal přednost matematice.
Už si nevzpomínal, kdy přesně ho učení začalo zajímat. Jako malý považoval každou hodinu ve škole za hrozné vyrušení, odvádějící ho od důležitých věcí, jako třeba stavění přehrad na potůčcích a budování přístřešků na stromech. Kolem čtrnáctého roku začal téměř nepozorovaně zjišťovat, že mu fyzika a chemie poskytují větší vzrušení než hra v lese. Nadchlo ho zjištění, že vynálezcem kvantové fyziky byl dánský vědec, Niels Bohr. Bobrova interpretace periodické tabulky prvků, vysvětlující chemické reakce atomovou strukturou zúčastněných prvků, Haraldovi připadala jako božské zjevení, zásadní a hluboce uspokojující popis, z čeho je vlastně vytvořen vesmír. Zbožňoval Bohra stejně, jako ostatní chlapci obdivovali Kaje Hansena – „Malého Kaje“ – fotbalistu, který hrál středního útočníka v mužstvu B93 Kóbenhavn. Harald se přihlásil ke studiu fyziky na Kodaňské univerzitě, kde byl Bohr ředitelem Ústavu teoretické fyziky.
Vzdělání stojí peníze. Naštěstí Haraldův dědeček, když viděl, že se jeho syn dal na profesi, která mu zaručuje celoživotní chudobu, se o vnuky postaral. Díky jeho odkazu mohli Arne i Harald jít na Jansborg Skole. Bude se z něj hradit i Haraldovo studium na univerzitě.
Vstoupil do tělocvičny. Mladší chlapci nastavěli lavičky do úhledných řad. Harald se posadil vzadu, vedle Josefa Duchwitze. Josef byl velmi malý a jeho příjmení natolik připomínalo anglický výraz pro kachnu – „duck“, že dostal přezdívku Anaticula, což je latinsky kachňátko. Během let se zkrátila na Tik. Oba kluci měli velmi odlišné rodinné zázemí, neboť Tik pocházel z bohaté židovské rodiny, ale celou dobu studia se kamarádili.
Zanedlouho se vedle Haralda posadil Mads Kirke. Mads chodil do stejného ročníku. Pocházel z váže…
