Zvony Shoredanu
V Rahoringhastu nežil žádný živý tvor.
Již od věků se v tomto mrtvém království neozval jediný zvuk vyjma dunění hromů a pleskání dešťových kapek odrážejících se od kamenických prací a balvanů. Věže rahoringské Citadely dosud stály a mezi nimi zel velký klenutý vchod s vyraženými branami, který připomínal ústa navždy ztuhlá v bolestném ustrašeném zavytí smrti. Okolní země se podobaly sterilní měsíční krajině.
Jezdec sledoval Cestu armád, která ústila do klenutého vchodu a skrze něj pak mířila k Citadele. Za ním ležel klikatý trakt mířící kamsi k jihozápadu. Vedl chladnými závoji ranních mlh, které ulpívaly na šatech, temnou a zjizvenou zemí, a připomínal hejno obřích pijavic. Klikatil se kolem prastarých věží, stojících již jen silou moci kouzel, která na ně byla seslána ve dnech dávno minulých. Černé a ohavné, vztyčené dovysoka a rýsující se s děsivou ostrostí, věže i Citadela byly posledním svědectvím o charakteru jejich mrtvého tvůrce: Hohorgy, Krále světa.
Jezdec v zelených botách, které při chůzi nezanechávaly stopy, musel cítit něco z dávné temné moci, která dosud přetrvávala v tomto místě, jelikož zastavil, seděl tiše, a dlouze pohlížel na rozražené brány a vysoká cimbuří. Pak pronesl cosi k černému, koni podobnému tvoru pod sebou, a jeli dál.
Když dojeli blíže, spatřil, že se ve stínech klenutého vchodu cosi pohnulo.
Věděl, že v Rahoringhastu nežije žádný živý tvor…
Bitva dopadla dobře, uvážíme-li počet obránců.
Prvého dne se u dilfarských hradeb objevili Lylishovi parlamentáři. Chtěli vyjednávat, požadovali kapitulaci města a byli odmítnuti. Následovalo krátké příměří, aby mohl být sveden souboj mezi Kopím, Rukou Lylishovou, a Dilvishem zvaným Prokletý, Plukovníkem Východu, Osvoboditelem Portaroy, potomkem Selarova elfího rodu a lidského rodu, který byl vyhlazen.
Souboj trval asi čtvrthodinu, dokud Dilvish při nešťastném došlápnutí na zraněnou nohu neupadl a zpoza svého štítu vzápětí nebodl zdola hrotem meče. Kopího brnění, až dosud považované za neprorazitelné, náhle prasklo, když Dilvishovo ostří udeřilo do jednoho ze dvou znaků na prsním plátu – vyvedených ve tvaru stop rozeklaných kopyt.
Muži mezi sebou mumlali, že tam ty stopy dříve nebyly, a pokusili se plukovníka zajmout. Avšak jeho kůň, který stál stranou souboje jako ocelová socha, mu přispěchal na pomoc a bezpečně jej donesl za městské hradby.
Následoval útok, avšak dilfarští byli připraveni a drželi se statečně. Dilfar byl skvěle opevněn a dobře zásoben a obránci ze svých vyvýšených pozic seli zkázu mezi muži Západu.
Po čtyřech dnech se Lylishova armáda stáhla i s velkými beranidly, která vůbec nepřišla ke slovu. Muži Západu se pustili do stavby plošin a čekali na příjezd katapultů z Bildeshe.
Vysoko nad hradbami Dilfaru jejich počínání z Tvrze orlů sledovali dva muži.
„Tohle není dobré, lorde Dilvishi,“ řekl král, který se zval Malacar Mocný, ačkoli byl malé postavy a již v letech. „Jestli postaví kráčející věže a přivezou katapulty, budou schopni napadat nás z dálky. Nebudeme se tomu moci bránit. A až nás bombardy oslabí, vykročí do pole věže.“
„To je pravda,“ přitakal Dilvish.
„Dilfar nesmí padnout.“
„Ne.“
„Pošlou nám posily, ale ty před sebou budou mít mnohamílovou cestu. Nebyli jsme na útok Lorda Lylishe připraveni a potrvá nějaký čas, než bude vystrojen dostatečný počet vojsk, aby zde mohl zasáhnout do bitvy.“
„I to je pravda a navíc tou dobou již může být pozdě.“
„Prý jsi tím lordem Dilvishem, který kdysi dávno osvobodil Portaroy.“
„Jsem tím Dilvishem.“
„Je-li tomu tak, ten Dilvish byl z rodu Selara Neviděného ostří.“
„Ano.“
„Je tedy pravdou i to – co se říká o Selarově rodu a shoredanských zvonech v Rahoringhastu?“
Malacar při těch slovech uhnul očima.
„To nevím,“ odtušil Dilvish. „Nikdy jsem se nepokoušel probudit prokleté legie Shoredanu. Babička mi říkala, že se tak stalo jen podvakráte za celý běh Času. Také jsem o tom četl v Zelených knihách Času ve tvrzi Mirata. Ale přesto to nevím.“
„Jen t…
