Ďábel a tanečnice
Kulatý měsíc visel na obloze a chladný vítr vál nocí, když Oele tančila Ďáblovi. Její šlépěje se vzněcovaly ohněm před prázdným kamenným oltářem. Dole v nížinách již převzalo vládu jaro, avšak zde v horách nocí ještě mrazila moc zimy. Přesto tančila bosá, jen v tenounkém šedém hávu přepásaném stříbrem, který spíše odhaloval než zakrýval její pružnou postavu s dlouhými rozpuštěnými plavými vlasy. Tančící postavu, vzněcující ohně ve starodávných vzorech.
Zem se změnila v planoucí gobelín a ona se přesto nepopálila. Daleko na severním úbočí se v měsíčním svitu tyčil přízračný palác. Věže se rozplývaly až k průzračnosti a pak opět nabývaly pevných tvarů, zdi se přesouvaly, aby splynuly, se stíny a za okamžik se z nich opět vynořily, ve vysokých oknech se rozsvěcovala a zhasínala podivná světla. Hlas větru připomínal rezavé kvílení, ale Oele necítila chlad.
Tma kolem oltáře zhoustla, až nakonec zakryla hvězdy. Vítr náhle ustal v půli závanu. Plameny vyskočily výše, velkou skvrnu nad kamenným oltářem však neosvětlily. Byl to masivní, neurčitý obrys s členitými křídly a velkou hlavou. Téměř připomínal otvor v samotném prostoru a Oele měla dojem nezvyklé hloubky, kdykoli na něj pohlédla.
Tančila tak v různých ročních dobách, kam až paměť lidí ze sousedství sahala. Všichni ji nazývali čarodějnicí, i ona sama o sobě tak přemýšlela. Jen jediný jí říkal jinými jmény, ale ta setřel čas uplynuvší od chvíle, kdy na tomto místě tanečnice zabila svého milého a získala tak moc, kterou jí mohl dát on jediný na celém světě. Byl to kněz, poslední žijící vyznavač starého boha, který mu odplácel hojnou odměnou. Nyní byla posledním vyznavačem Oele, která ani neznala jméno toho pradávného boha. Říkala mu Ďábel a on jí plnil přání za taneční akty oddanosti, které v duchu považovala za kouzla. Čarodějnice vzývající ďábla, bůh odpovídající vyznavači – byla to částečně otázka úhlu pohledu, ale jen částečně. Neboť Oele si říkala o věci, které ji zrovna napadly a jejich vzájemný vztah měl daleko ke způsobům jeho dávného uctívání.
A přece mezi nimi bylo silné pouto. Čerpal sílu z jejího tance, z toho posledního kontaktu se zemí, a také ona na tom mnohé získala.
Konečně její pohyby ustaly, tanečnice stanula na hromádce svých šatů a upřela pohled na temnou siluetu nad oltářem. Na dlouhý okamžik mezi nimi viselo těžké ticho a pak dívka promluvila.
„Přinesla jsem ti svůj tanec, Ďáble.“
Postava jakoby přikývla a trochu povyrostla. Nakonec se v odpověď ozval pomalý hluboký hlas.
„Potěšil mne.“
Čekala, až odezní rituální ticho, a opět promluvila: „Můj palác se rozplývá.“
Po odmlce padla slova: „Já vím,“ následovaná gestem členitého okřídleného údu z bezedného stínu směrem k nestálé konstrukci, která stála pod nimi na svahu.
„Pohleď, kněžko, je zas pevný jako dřív.“
Otočila se a viděla, že mluví pravdu. Palác teď v měsíčním svitu stál pevně a neměnné, světla v oknech bez přestání zářila a zdi se pyšně vypínaly ke hvězdám na noční obloze.
„Vidím,“ odvětila nakonec. „Jenže jak dlouho takový zůstane? Moji sluhové po jednom mizí, obracejí se v zem, z níž povstali.“
„Jsou opět s tebou.“
„Jenže na jak dlouho?“ zeptala se znova. „Již potřetí tě musím volat, abys obnovil pořádek – potřetí za méně než jeden rok.“
Postava nepromluvila mnohem déle, než vyžadoval zvyk.
„Pověz, Ďáble!“
„Nemohu to říci jistě, kněžko,“ odvětil nakonec. „Slábnu. Udržet tě i s tvým sídlem mne stojí obrovskou energii, více, než získávám tvým tancem.“'
„Co se s tím dá dělat?“
„Mohla by sis zvolit prostší způsob života.“
„Potřebuji přepych!“
„Brzy mi nezbude sil, abych ti ho mohl dopřát.“
„Pak tedy opět potřebuješ něco silnějšího než můj tanec!“
„Neříkám si o to.“
„Přesto to přijmeš, bude-li to nezbytné.“
„Přijmu.“
„Pak musíš dostat lidskou krev, abys obnovil své síly a rozmnožil mé statky.“
Bylo ticho.
„Začnu teď uzavírací tanec,“ prohlásila a jak se dala do pohybu, plameny s každým jejím obráceným krokem opět hasly, vítr kolem vyl stále hlasitěj…
