Bílá bestie
Po celý den, co jel sněžnou plání, věděl jezdec na lesklém černém zvířeti, že je stíhán. Čas od času daleko za sebou ve vánici zahlédl velkou bílou skákající siluetu. Teď, když se na hladkých sněžných obrysech třpytila měsíční záře a noční plání zavál ledový vítr z hor, zaslechl první zavytí svého pronásledovatele.
Ale samy hory již ležely na dosah. A kdesi na jejich úpatí snad bude puklina, jeskyně či opevněný přístřešek – místo, kde by mohl u zapáleného ohně s kamenem pod hlavou a mečem na klíně strávit noc.
Znovu se ozvalo táhlé zavytí. Jeho statný černý oř se nyní pohyboval mnohem rychleji. Před nimi ležely roztroušeny velké balvany a za nimi… Projel mezi nimi a v zasněženém svahu přitom zrakem pátral po jakémkoli otvoru.
„Jeskyně před námi,“ ozval se pod ním hluboký hlas, když zvíře promluvilo.
„Ano. Vidím. Vejdeme se tam?“
„Jestli ne, rozšířím ji. Dál hledat je nebezpečné. A další být nemusí.“
„Pravda.“
Zastavili před temnou puklinou. Jezdec sesedl a jeho zelené boty neslyšně stanuly na sněhu. Tvor podobný koni, který jej nesl na hřbetě, vstoupil první.
„Je to tu větší, než se zdálo, pusto a sucho. Dále.“
Muž sklonil hlavu a vstoupil do jeskyně. Poklekl a začal shrabovat troud.
„Pár klacíků, větev, listí…“
Udělal z nich hromádku a usedl k ní. Černý tvor mu zůstal stát za zády. Odepjal si pochvu a položil ji tak, aby měl jílec při ruce.
Ozvalo se další zavytí, mnohem blíž. „Přál bych si, aby ten prokletý bílý vlk konečně sebral odvahu k útoku. Neusnu, dokud si nevyjasníme názorové rozdíly,“ řekl muž a vytáhl ocílku. „Celý den krouží kolem a stopuje nás, pozoruje a vyčkává…“
„Řekl bych, že se bojí hlavně mě,“ pronesla temná silueta. „Cítí, že jsem nadpřirozený a že tě budu bránit.“
„Taky bych se bál,“ opáčil se smíchem muž.
„Jenže ty máš lidskou inteligenci. Co on?“
„Co tím chceš naznačit?“
„Nic. Fakt. Nevím. Jez. Odpočívej. Budu tě hlídat.“
Listí se ve spršce jisker čadivě rozhořelo.
„Kdyby se nebál ohně, mohl by sem rychle skočit, popadnout mě a odvléci někam, kde bude sníh tak měkký, že tam při své tíze zapadneš. Já bych to tak udělal.“
„Teď mu zas připisuješ moc moudrosti ty.“
Muž krmil oheň a rozbaloval jídlo.
„Plíží se támhle mezi balvany. Je hladový, ale čeká – na vhodný okamžik.“
Vytáhl meč z pochvy.
„Existuje nějaký zvláštní způsob, jak se pozná vlkodlak?“
„O žádném nevím. Musíš vidět, jak se proměňuje, nebo ho slyšet mluvit.“
„Hej ty tam!“ vykřikl muž náhle. „Dohodneme se? Rozdělím se s tebou o večeři a pak si dáme vale. Platí?“
Vítr mu byl jedinou odpovědí.
Vzal kus masa, nabodl ho a začal opékat. Pak ho rozkrojil napůl a polovinu odložil stranou.
„Bylo to k popukání,“ podotkl pobaveně jeho společník.
Muž pokrčil rameny a dal se do jídla. Rozpustil trochu sněhu a vzniklou vodu smísil s vínem. Pak se napil.
Minula hodina. Seděl zabalený do pláště a přeložené houně a přikládal na oheň zbylé klacky. Venku skučel vítr a sněžná silueta se kradla blíž a blíž. Poprvé zahlédl ohníčky v jejích očích, ukrývajících se na místě, kam jeho druh nemohl dohlédnout. Nic neřekl. Vyčkával. Oči připluly blíž – velké a žluté.
Nakonec se zastavily hned za rohem jeskynního ústí.
„Maso!“ ozval se funivý šepot.
Položil ruku na přední nohu svého společníka, naznačiv mu, aby byl zticha. Druhou rukou zvedl kus masa a vyhodil ho ven. V mžiku bylo pryč a ozvalo se hlasité žvýkání.
„To je všechno?“ chraplavě zaševelil hlas po nějaké době.
„Půlka mé porce, jak jsem slíbil,“ zašeptal.
„Jsem hrozně hladový. Bojím se, že budu muset sníst i tebe. Promiň.“
„Chápu. I mně je moc líto, ale jídlo mi musí vystačit na cestu k Ledové věži. Také mi nezbude, než abych tě zničil, jestli mi budeš dál ukládat o život.“
„K Ledové věži? Tam zemřeš a jídlo se tak promarní, i tvé tělesné maso se promarní. Pán toho místa tě zahubí. Copak to nevíš?“
„Jen pokud dříve nezabiju já jeho.“
Bílá bestie chvíli funěla. „Jsem tak hladový,“ ozvalo se poté. „Brzy se tě pokusím zmocnit. Musím. Jsou věci horší než smr…
