Ledová věž
Temná bytost siluetou podobná koni se zastavila na ledové cestě. Otočila hlavu, zvedla ji a pohlédla na hrad tyčící se na vrcholku lesklé hory. Jezdec učinil to samé.
„Ne,“ usoudil nakonec muž.
Černý kůň se pustil dál a rozeklanými ocelovými kopyty drtil led. Kolem nohou mu vířil sníh.
„Začínám si myslet, že nahoru žádná cesta nevede,“ řekl po chvíli. „Obešli jsme už přes polovinu hory.“
„Já vím,“ přikývl zelenobotý jezdec s šátkem přes tvář. „Mohu tam vyšplhat, ale jen když tě tu nechám.“
„Neopatrné,“ namítl kůň. „Znáš mou cenu v jistých situacích – zvlášť v takové, do níž se právě ženeš.“
„Pravda. Ale jestli to bude jediná cesta…“
Nějaký čas horu objížděli, co chvíli se zastavovali a zkoumali svah.
„Dilvishi, kousek zpátky byl sráz trochu pozvolnější. Jestli se dobře rozběhnu, donesu tě pořádný kus nahoru. Ne až na vrchol, ale dost blízko.“
„Pokud to bude jediná možnost, Blacku, využijeme ji. Ale stejně dobře můžeme nejdřív objet a prohlédnout ten kousek, co nám zbývá,“ řekl jezdec a oblaku páry, kterou vydechl, se hned zmocnil vítr. Pak vykřikl: „Co je…“
Od vrcholku hory se oddělil temný stín. Když už se zdálo, že udeří do ledu před nimi, rozepjal bledě zelená netopýří křídla a vylétl výš. Zakroužil nad nimi, nabral výšku a pak se střemhlav snesl k nim.
S mečem ve zdvižené ruce se Dilvish zaklonil, aniž přitom spustil z očí přilétajícího tvora. Ten při pohledu na zbraň změnil směr letu, ale vzápětí opět zamířil k nim. Jezdec ťal, ostří však minulo cíl. Tvor opět vzlétl nad ně.
„Naše přítomnost už zřejmě není tajemstvím,“ podotkl Black a natočil se k útočníkovi čelem.
Bytost znovu zaútočila a Dilvish opět švihl mečem. Tvor v poslední chvíli opět uhnul, ostří ho minulo a rána dopadla naplocho. Uder zřejmě stvoření přiomráčil, jelikož se chvíli motalo ve vzduchu, pak vylétlo výš, několikrát nad nimi zakroužilo a odplachtilo k Ledové věži.
„Ano, zdá se, že jsme ztratili výhodu překvapení,“ přitakal Dilvish. „Mimochodem, soudil jsem, že si nás všimne daleko dřív.“
Zastrčil meč.
„Jeďme najít stezku – je-li nějaká.“
Pokračovali v cestě po úpatí hory.
Ze zrcadla, ve kterém se nikdo nezhlížel, hleděla mrtvolná, bledě zelená tvář. Za ní se odrážel vysoký kamenný sál, zteřelé tapisérie visící na jeho zdech, několik úzkých oken, dlouhý těžký jídelní stůl a mnohoramenný svícen poblikávající na opačném konci místnosti. Vítr skučel v krbu a komíhal plameny hořících polen.
Zdálo se, že tvář si prohlíží stolující. Útlého černovlasého a černookého mladíka v černém kabátci se zeleným lemováním, který se nimral v jídle a jehož prsty čas od času nervózně zalétly k těžkému prstenu z černého kovu se zasazeným světle růžovým kamenem, jenž mu visel na řetízku u krku, a dívku, která měla vlasy a oči stejné jako mladík, na pěkných ústech se jí čas od času na okamžik mihl zvláštní úsměšek a jedla s daleko větší chutí. Ramena jí zakrýval červenohnědý plášť; cípy ležely složeny v klíně. Oči neměla zasazeny tak hluboko jako mladík a postrádaly onen zvláštní těkavý výraz.
Tvář v zrcadle pohnula bledými rty.
„Blíží se čas,“ oznámila hlubokým bezvýrazným hlasem.
Muž se natáhl, aby si ukrojil kousek masa. Dívka zvedla pohár s vínem. Na okamžik se zdálo, že se cosi třepetá za jedním oknem.
Odkudsi z hloubi dlouhé chodby po dívčině pravici zazněl křik plný bolesti.
„Pusťte mě! Prosím, nedělejte to! Prosím! Tolik to bolí!“
Dívka upila doušek vína.
„Blíží se čas,“ zopakovalo zrcadlo.
„Ridleyi, byl bys tak laskav a podal mi chléb?“ požádala.
„Na.“
„Děkuji.“
Kousek si ulomila a namočila ho do omáčky. Muž sledoval, jak jí, jako by ho ta podívaná fascinovala.
„Blíží se čas,“ prohlásila opět tvář v zrcadle.
Náhle Ridley udeřil do stolu, až zacinkaly příbory a několik kapek vína mu stříklo do talíře.
„Reeno, nemůžeš té zatracené věci zavřít hubu?“ vykřikl.
„Proč? Přivolals ji přece ty,“ odvětila sladce. „Nemůžeš prostě mávnout hůlkou nebo lusknout prsty a přidat správná slova?“
Mladík znovu praštil do stolu a n…
