Rytíř pro Merythu
Když projížděl soutěskou, zaslechl ženský křik.
Rozlehl se kolem a utichl. Dál už se zas ozýval jen cvakot ocelových kopyt jeho oře kráčejícího po cestě.
Zastavil a rozhlédl se houstnoucím soumrakem.
„Blacku, odkud zněl ten řev?“ zeptal se.
„Směr jsem nepochytil,“ řekl ocelový kůň. „V těchto horách se zvuky strašně rozléhají.“
Dilvish se otočil v sedle a pohlédl zpět cestou, odkud přijeli.
Na pláni daleko za nimi se utábořila prokletá armáda. Dilvish, který spal jen málo, vyjel napřed, aby prozkoumal cestu horami. Cestou do Roharinghastu tudy projížděl v noci a sotva viděl na cestu.
Blackovy oči matně zazářily.
„Tma houstne,“ poznamenal, „jet dál nemá cenu, stejně neuvidíš na cestu. Snad by ses měl radši vrátit do tábora a vyslechnout si od svých prastarých příbuzných příběhy z mladších dnů země.“
„Tak dobrá…“ přitakal Dilvish a jak to řekl, znova se rozlehl křik.
„Tudy!“ vykřikl a mávl doleva. „Ten křik přilétl shůry, kus od cesty!“
„Ano,“ přisvědčil Black. „Jsme pořád zatraceně blízko hranic Rahoringhastu, což dělá okolnosti ještě podezřelejší, než by byly normálně. Radím ti vystříhat se toho křiku.“
„Ženský křik v noci v divočině – a já odjedu? Ale jdi, Blacku! To je proti všem mým zásadám. Vpřed!“
Black vydal zvuk velkého dravého ptáka na lovu a tryskem vyrazil kupředu. Za průsmykem uhnul z cesty a rozběhl se do příkrého svahu.
Vysoko nad nimi se mihotalo světlo.
„Je tu hrad,“ houkl Black, „a na šancích stojí žena celá v bílém.“
Dilvish pohlédl nahoru.
Mračna se rozestoupila a Měsíc ozářil impozantní stavbu.
Byla velká a místy již tak pobořená, že připomínala část horského úbočí. Všude byla tma, až na mdlé světlo, které otevřenou branou přicházelo z nádvoří. Stará…
Dojeli k hradním zdem a Dilvish zvolal: „Paní! To ty jsi křičela?“
Shlédla dolů.
„Ano,“ přitakala. „Ovšem, dobrý poutníče! Já to byla.“
„Co vás trápí, madam?“
„Křičela jsem, neboť jsem tě slyšela projíždět. Na nádvoří je drak – a já se bojím o život.“
„Řekla jste 'drak'?“
„Ano, dobrý pane. Slétl z oblohy před čtyřmi dny a udělal si tu nové doupě. Jsem zde jako uvězněná. Nemohu vyjít ven…“
„Podívám se, co by se s tím dalo dělat,“ křikl v odpověď.
Vytasil neviditelné ostří.
„Oh, dobrý pane…“
„Branou, Blacku!“
„Nelíbí se mi to,“ mumlal Black, zatímco jeho kopyta klapala po nádvoří.
Dilvish se rozhlédl kolem.
Na konci dvora hořela pochodeň. Jinak zde nebylo nic.
„Nevidím žádného draka,“ poznamenal Black.
„A já necítím ještěří pižmo.“
„Sem, draku!“ rozkřikl se Black. „Sem, draku. Zde jsme, draku!“
Objeli nádvoří a nahlíželi do podloubí.
„Žádný drak,“ poznamenal Black.
„Ne.“
„Škoda. Budeš si muset odpustit zábavu.“
Když dojeli k poslednímu oblouku, žena na ně zpod něj zavolala.
„Zdá se, že zmizel, dobrý pane.“
Vsunul do pochvy Selarovo ostří a sesedl. Zatímco šel podloubím, Black za jeho zády se změnil v ocelovou sochu. Žena stála před ním, on se usmál a uklonil se.
„Zdá se, že tvůj drak se rozplynul,“ poznamenal.
Pak na ni pohlédl.
Měla černé rozpuštěné vlasy, které jí padaly až na záda. Byla vysoká a její oči měly kouřovou barvu. V ušních lalůčcích jí tančily rubíny, bradu měla drobnou a držela ji vysoko. Krk měla mléčně bílý a Dilvish po něm sjel očima dolů, kde se jí pod pevně utaženou šněrovačkou rýsovalo poprsí.
„Zdá se,“ přitakala. „Jmenuji se Merytha.“
„…A já Dilvish.“
„Jsi statečný muž, Dilvishi – hnát se s prázdnýma rukama na draka.“
„Snad,“ přisvědčil. „Ale teď, když je drak pryč…“
„Bojím se, aby se pro mě nevrátil,“ řekla chvatně, „jsem v těchto zdech zcela sama.“
„Zcela sama? Jak je to možné?“
„Moji rodní se vrátí až zítra. Byli na daleké cestě. Prosím, uvaž svého koně a povečeř se mnou, jsem osamělá a vyděšená.“ Rty se jí roztáhly v úsměvu a Dilvish řekl, „Tedy dobrá,“ a vrátil se na nádvoří.
Položil Blackovi ruku na krk a cítil, jak se pohnul.
„Blacku, s tímhle místem není něco v pořádku,“ řekl tiše, „rád bych tomu přišel na kloub. Povečeřím s paní domu.“
„Dávej si pozor,“…
