Prokletý Dilvish
Dilvish se nalézal tři dny cesty od Golgrinnu, kde po dva týdny s dalšími dělníky pracoval na obnově městských hradeb, poškozených při neúspěšném obléhání města bandou zlosynů. Byla to namáhavá a prašná dřina, ale dělníci měli dobrou stravu a když svůj majetek téměř zdvojnásobil hrou v krčmě, měl opět naditý měšec. Nyní, se zásobami v sedlových brašnách, ujížděl na jih pozdním slunným odpolednem. Cválal kopcovitou lesnatou krajinou a mířil pořád ke Kannaiskému pohoří. Namířil si to tím směrem již před měsícem, když mu slepý básník a věštec Olgric řekl, že osobu, kterou hledá, najde tam. Ve starém hradě, jemuž někteří říkali Věčný…
Jel a přemítal o tom budoucím setkání, když tu náhle zahnul do zatáčky, za níž mu stál v cestě nějaký muž s taseným mečem.
„Poutníče, přitáhni uzdu,“ vykřikl ten člověk. „Vezmu si tvůj měšec!“
Dilvish se chvatně rozhlédl po obou stranách cesty. Nezdálo se, že by muž měl společnost.
„Do střehu!“ zvolal a tasil svou zbraň.
Jeho velký černý oř nezpomalil cval, naopak si to namířil přímo na útočníka. Když cizincův pohled padl na Blackovu třpytnou kůži, uskočil z cesty a ťal po projíždějícím Dilvishovi.
Ten ránu odrazil, ale nevrátil.
„Amatér. Jeď dál,“ řekl Blackovi. „Ať svou krev proleje na někom jiném.“
Za nimi muž praštil mečem o zem.
„Kurva!“ zařval hystericky. „Proč jsi mě nesekl?“
„Prr, Blacku,“ řekl Dilvish.
Black zastavil, Dilvish se obrátil a pohlédl zpět.
„Prosím za prominutí, ale vzbudil jsi mou zvědavost,“ zavolal. „Ty jsi chtěl, abych tě sekl?“
„Každý slušný pocestný by mě srazil k zemi!“
Dilvish zavrtěl hlavou.
„Asi bys potřeboval seznámit s principy ozbrojeného přepadání,“ řekl pak. „Základní myšlenkou je obohatit se na cizí účet, aniž by došlo k něčí úhoně. Má-li už být někdo zraněný, je to ten druhý.“
„Do střehu,“ vykřikl muž a v očích mu vychytrale zasvitlo. Rychle se ohnul a zvedl svůj meč. Rozehnal se na Dilvishe a mečem mával vysoko nad hlavou.
Dilvish, který ještě nezastrčil zbraň, klidně vyčkal. Když po něm ten druhý sekl, těžce jeho ostří srazil stranou. Meč muži vylétl z ruky a přistál pár kroků od cesty.
Dilvish rychle sesedl a přešel ke zbrani. Než ji mohl druhý zvednout, přišlápl ji k zemi.
„Zase jsi to udělal! Sakra! Zase jsi to udělal!“ Mužovy oči se zalily slzami. „Proč mi to nevrátíš?“
Znenadání se rozběhl a pokusil se nabodnout na Dilvishovo ostří.
Dilvish uhnul hrotem stranou a chytil neznámého za rameno. Mužík měl černý zastřižený vous, tmavé oči a v levém uchu stříbrný kruh. Zblízka vypadal starší než na první pohled, kolem očí se mu táhla jemná síť vrásek.
„Jestli potřebuješ trochu peněz nebo chleba,“ prohlásil Dilvish, „dám ti je. Nelíbí se mi takovéhle hloupé zoufalství.“
„Nemám zájem,“ zaječel neznámý.
Dilvish zesílil stisk, když se muž začal zmítat.
„O co ti tedy, k čertu, jde?“
„Chtěl jsem, abys mě zabil!“
Dilvish si povzdechl.
„Obávám se, že ti nevyhovím..Co se týče lidí, které zabíjím, jsem velmi vybíravý. Nemám rád, když mě k podobným věcem někdo nutí.“
„Tak mě tedy pusť!“
„V téhle komedii nehodlám pokračovat. Jestli se ti chce tolik umřít, proč si to nezařídíš sám?“
„Jsem hrozný zbabělec. Už jsem to párkrát zkoušel, ale vždycky mi povolily nervy.“
„Mám pocit, že jsem měl jet dál,“ vzdechl si Dilvish.
Black, který popošel blíž a intenzivně si muže prohlížel, přikývl.
„Ano,“ zasyčel. „Sraz ho do bezvědomí a vydáme se na další cestu. Cítím tu něco divného. Smysl, na který jsem zapomněl, mi začíná fungovat.“
„On mluví…“ řekl muž a vykulil oči.
Dilvish zvedl pěst, ale pak se zarazil.
„Nemůže nám ublížit, když si poslechneme jeho příběh,“ řekl.
„To zvědavost tě přemohla, abys zastavil. Přemoz ji alespoň tentokrát. Prašť ho a ponech osudu, jaký si zaslouží,“ nabádal ho Black.
Avšak Dilvish váhal překonat sebe sama. Nakonec zavrtěl hlavou.
„Chci to vědět,“ prohlásil.
„A jsme tam, kde jsme byli,“ zavrčel Black. „Zatracená opičí zvědavost. K čemu ti bude dobré vědět to?“
„Co se toho týče, jak nám to mů…
