Píseň, již zpívala Thélindé
Večerem, na druhé straně kopce, pod měsícem, který byl obrovský a zlatý, si prozpěvovala Thélindé.
Ve vysokém čarosále Caer Devash, ze všech stran obrostlém sosnami a zrcadlícím se hluboko dole pod útesy ve stříbrném toku řeky Denesh, mohla Mildin slyšet hlas své dcery a slova její písně:
Muži z Westrimu jsou tvrdí
odvahu tam má každý brach;
leč když se Dilvish navrátil,
tu zmocnil se jich strach.
Když ho hnali od Portaroy
do Dilfaru, jenž na východě leží,
ku pomoci si osedlal
přízrak, co koněm nazveš stěží.
Černé a kuté stvoření,
nemohli tít jeho statného oře,
koně jenž zove se Black,
neb moudrost mu přineslo hoře,
kletby, co seslal naň Jelerak.
Mildin se zachvěla a sáhla pro svůj lesklý čaroplášť – neboť ona byla Paní Sabatu – přehodila si jej přes ramena a u krku si ho sepjala kouřným Kamenem Měsíce. Proměnila se ve stříbrošedého ptáka, vylétla oknem a vzlétla vysoko nad Denesh.
Přelétla kopec, kde stála Thélindé a hleděla na jih, našla si spočinutí na nižší větvi blízkého stromu a skrze ptačí hrdlo promluvila: „Mé dítě, zanech zpěvu.“
„Matko! Co se děje?“ otázala se Thélindé. „Proč jsi přilétla v této rychlé podobě?“ A její oči byly plné, jelikož následovaly fáze Měsíce, a ve vlasech měla stříbrný oheň čarodějnic Severu. Byla sedmnáctiletá, útlá a spanilá, a milovala zpěv.
„Vyzpívala jsi jméno, které nesmí být nahlas vyřčeno ani zde, v bezpečí našeho panství,“ řekla Mildin. „Kde jsi se té písni naučila?“
„Od stvoření v jeskyni,“ odvětila, „tam, kde Půlnoční řeka dělá na své cestě podzemím tůň.“
„Co to bylo za jeskynní stvoření?“
„Teď už tam není,“ odpověděla Thélindé. „Byl to temný tulák, jeden z žabovitých, řekla bych, který odpočíval cestou na Sněm zvířat.“
„Vysvětlil ti, co ta píseň znamená?“ optala se.
„Ne, řekl jen, že se to odehrálo nedávno a je to o válkách na jihovýchodě.“
„To je pravda,“ přitakala Mildin, „a ten žabák se to nemusí bát kvákat, protože je z rodu temných a nenesl by velké následky. Ale ty, Thélindé, ty se musíš mít více na pozoru. Všichni, kdož jsou mocní, se, nejsou-li nerozvážní, střeží vyslovovat jméno začínající na „J“.“
„Pročpak?“
Stříbrošedá silueta slétla na zem a za okamžik před ní stála matka, pod Měsícem vysoká a bledá. Vlasy měla spleteny do copu a omotány vysoko kolem hlavy, do koruny Sabatu, jak se tomu účesu říkalo.
„Zahal se ke mně do pláště a půjdeme k Tůni bohyně, dokud se prsty Měsíce dotýkají její hladiny,“ pronesla Mildin. „Uzříš něco z toho, o čem jsi zpívala.“
Sestoupily z kopce k místu, kde se říčka pramenící ze zřídla vysoko v kopci s tichým šuměním vlévala do jejich tůně. Mildin před ní poklekla, naklonila se kupředu a dýchla na hladinu. Pak k sobě přivolala Thélindé a obě se zahleděly do vody.
„Pohleď, jak se obraz Měsíce zrcadlí,“ vybídla ji. „Zahleď se hluboko. Naslouchej…“
„Je tomu již dávno,“ počala vyprávět, „i podle našeho vnímání času, kdy existoval rod, který vyškrtli ze šlechty Východu, jelikož se po několik generací snoubil s elfy. Elfí lid je vysoký a sličný na pohled, rychlý v myšlence i činu, a ačkoli jejich rasa je mnohem starší, lidé většinou neuznávají šlechtu elfů. Škoda… Poslední muž z tohoto rodu, obrán o země i tituly, se chopil mnoha různých prací, od moře k horám, až se dal na vojenské řemeslo. Bylo to v těch prvních válkách se Západem, před několika staletími. Vyznamenal se ve velké bitvě u Portaroy a osvobodil město z rukou nepřátel. Tam mu začali říkat Dilvish Osvoboditel. Hleď! Obraz se vyjasňuje! Tak onen Dilvish vstoupil do Portaroy…“
A Thélindé hleděla do tůně, kde se ustálil obraz.
Byl vysoký a pleť měl tmavší nežli elfové, oči se mu smály a plála v nich pýcha triumfu. Seděl na hnědém hřebci a ač měl brnění zprohýbané a poškrábané, přece se v ranním slunci lesklo. Jel v čele svých čet a Portaroyčané stáli po obou stranách cesty, jásali a ženy na cestu před něj házely kvítí. Když konečně dojel k fontáně na náměstí, sesedl a napil se vína vítězství. Pak radní pronesli děkovné projev…
