KAPITOLA SEDMÁ
Petr z Lugoli svěřil rubín z koruny předsedovi parlamentu Augustinovi z Thou, u něhož si každý mohl být jist, že věc svěřená do jeho rukou nezmizí v kapse jeho kabátce, ani se nevrátí do sutan jezovitu, aniž bude zdobit hrdlo nějaké krasavice, nebylť pan z Thou ani skrblík, ani přítel jezovitu, ani nevěrný manžel; ostatně byl to muž nadmíru poctivý, zájmů státu pamětlivý a králi křišťálově věrný. Jedním slovem pravý Francouz po starofrancouzsku a nikoli jeden z těch Francouzů pošpanělštělých a popapeženštělých, jakýchž mezi sebou tolik čítáme i dnes, navzdor opětovným porážkám Ligy.
Proces s jezovity za zavřenými dveřmi dostal se 12. dne července měsíce roku 1594 před parlament a v převlečení za seržanta profouství byl jsem jedním z těch, co měli za povinnost odhánět některé dvorské urozence, jimž by nikdáž ani nenapadlo účastnit se takového přelíčení, kdyby bylo veřejné, než od okamžení, kdy veřejné nebylo, pokládali by se za dotčené, kdyby se nepokusili silou dovnitř se dostat. Bylo jich nejméně třicet a seržantům i mně dalo neslýchanou práci je odrážet, přičemž jsme byli od nich častováni slovy jak špinavými, tak zlobnými, jsouce nazýváni „vyvrheli“, „dareby“, „lumpy“, „odranci“, „ničemy“ – a to neuvádím vzteklé hrozby, že nám uši uříznou, že nám zadky skrznaskrz rozkopou a že nás vykleští: na tyto nadávky jsme slůvkem neodpovídali, toliko jsme je hrudí proti hrudi ven vytlačovali a nikterak jich nešetřili, i bylo na té věci hromsky zajímavé, že jedno okamžení jsem se octl nosem proti nosu nebo spíše hrudníkem proti hrudníku ke svému švagrovi Quéribusovi, kterýž mi strašidelně spílal, aniž mě poznal, a jemuž jsem při té půtce a tahanici, rozhořčen jeho chováním, podtají urval knoflík z jeho kabátce věda, že nic ho nemůže zarmoutit více než tato ztráta. Ten knoflík, čtenáři, byla oválná perla zasazená do stříbrného kroužku, a já mu jej nazítří vrátil s výtkou stran jeho hanebného chování.
Dvéře byly konečně před těmito zlostníky uzavřeny a proces započal latinským proslovem rektora univerzity Jakuba z Amboise, kterýž proslov byl málo poslouchán, nikoli že by latina nebyla oudům parlamentu známa, nýbrž krom toho, že odporovalo běžnému zvyku užívat jí v těchto prostorách, očekávala se obžalovací řeč Antonína Arnaulda natolik dychtivě, že nikdo nechtěl dopřávat sluchu rozkladům rektora, kterýž ostatně, třebas útočil na jezovity, útočil ještě tvrději na ty ze svých univerzitních kolegů, jižto se za ně postavili:
„Totoť jsou všickni zběhové z našich řad,“ pravil rektor tónem nekonečného pohrdání, „a nezasluhují si, abychom na ně pohlíželi jako na lidi k nám patřící.“
Nakonec povstal Antonín Arnauld a shromáždění, ježto při proslovu rektorově bylo nepozorné a rozptýlené všelikým klábosením, náhle zmlklo s ušima našpisovanýma a s očima na řečníka přilepenýma, kterýž řečník netoliko požíval v parlamentu převelikou ouctu, leč nadto byl pokládán takříkajíc za jednoho z nich, jsa auvergneským štěpem naroubovaným na rodinu dobrého pařížského ouředlnického měšťanstva a z tohoto titulu jakož i sám od sebe skvoucí se ctnostmi a schopnostmi, jimiž se tento stav pyšnil. Krom toho už i jeho zevnějšek vzbuzoval pozornost, a kdyžtě se napřímil ve svých dlouhých advokátských hábech, shledával jsem ho stejně širokým jako v jeho pracovně, než vyšším, zatímco jeho černé oči, zdálo se mi, vrhaly více plamenů a jeho hlas mocněji hřímal. Ostatně prve než ústa otevřel, setrval několik vteřin v nehybnosti s tváří neproniknutelnou, očekávaje, až se rozhostí úplné ticho, a v této nehybnosti vzbuzoval takový dojem nedobytné pevnosti, že po mém soudu se Fogacer nemýlil, kdyžtě byl o něm při naší rozmluvě pravil, že Antonín Arnauld ‚je vytesán z onoho auvergnanského čediče, jímž se cesty štěrkují“.
Všechno bylo praveno o této proslulé soudní řeči – spíše bych měl povědět řeči obžalovací – a nebudu unavovat čtenáře tím, že bych ji uváděl v celé její délce v těchto Pamětech, v nichž raději tryskem cválám než zeširoka klusám jako…
