KAPITOLA DEVÁTÁ
Ossat mi byl dal na srozuměnou, že opatrnost žádá, bych ho nechodil navštěvovat převelmi často, a že pro mě pošle svého jáhna, až tu bude nějaký nový pokrok, a rád jsem tudíž přivítal setkání s kardinálem Giustinianim, o němž jsem nemohl pochybovat, že co Florenťan a jeden z činitelů velkovévody toskánského v Římě nebyl by přízniv věci Jindřicha a Francie. Nicméně kdyžtě jsem byl pozván do jeho paláce (kterýž si co do skvělosti v ničem nezadal s tím, jejž mi byl pronajal), postupoval jsem zprvu obezřetně co kočka – s jednou prackou vpředu a s druhou k ústupu připravenou. Než Giustiniani, kterýž jako by ze lži usvědčoval představu Francouzů o Italech, neboť měl zraky převelmi blankytné a zpod kardinálské čepičky mu vylézalo několik šedivějících světlých vlasů, vystřelil přímo od ramene a do terče, ukazuje mi ihned od vstupu do hry, že dokonale zná moje místo na šachovnici a kterého krále jsem pěšcem. Vystoupil jsem tudíž ze své zálohy jako zloděj z lesa a po prvních zdvořilostech – a on byl tak laskav, že je zkrátil – jsem se ho dotázal, zda podle jeho mínění vypuzení jezovitu nezhatilo záležitost absoluce.
„Toť se ví,“ pravil Giustiniani se zablesknutím v blankytně modrých zracích, „vyhnání jezovitu vaší věci neprospělo. Než neuškodilo jí tolik, kolik by si byli vévoda ze Sessy a jezovité přáli. Bůh jim odpusť,“ pravil Giustiniani s naznačením malého žertéřství, „jejich horlivost je přesmíru daleko zahnala. Lhali papeži velice velmi, aby vašemu vladaři uškodili. Marchese, je mi hanba opakovat tyto lži, tak jsou nestoudné. Bojím se, že by vás urazily.“
„Vostra Eminenza,“ uklonil jsem se mu, „kdyby mě ranit měly lži ligistických kněží, ježto jsem slyšel v Paříži v čas obléhání, byl bych dnes ranami posázen…“
„Bene,“ pousmál se Giustiniani, „tak tedy: jezovité tvrdí, že jejich vypovězení vyplývá z usnesení, ježto vyneslo generální shromáždění protestantů v Montaubanu.“
„U všech rohatých!“ zvolal jsem, „než toto shromáždění se konalo nejméně před dvanácti lety za vlády Jindřicha Třetího!“
„My to víme,“ pravil Giustiniani, dávaje mi tímto „my“ na vědomost, že papež se těmito řečmi napálit nedal. „Jezovité také ujišťují, že po nich budou po řadě z Francie vypuzeni kartuziáni, minorité a kapucíni; že dobří katolíci jako Séguier byli už vyhnáni ze svých ouřadů; že maršál z Bouillonu pustoší kostely lucemburské a šlape po svátosti oltářní. V krátkosti, že náboženství ve Francii je dnes na tom hůře než v Anglii…“
„Než toto všeckno,“ pravil jsem, „je nehorázné v hrdlo lhaní!“
„Až k pláči nehorázné,“ pravil Giustiniani. „Neboť my dobře víme najmě to, že ostatní náboženské řády ve Francii nejsou nikterak ohroženy, jakkoli vladař béarnský (kardinál se neopovážil pravit král, an ho papež neuznal) byl prý nelibě dotčen tím, že odmítly konat děkovné modlitby za uchování jeho života. Než v tomto, marchese, jsme vladaře uspokojili; Sua Santità dala přivolení kartuziánům, minoritům a kapucínům, aby se napříště za něj modlili, aniž jim to arci oznámila písemně. Než pověděla to ústně jejich protektorům v Římě, aby jim to dali vědět.“
Toto mě netoliko uspokojilo (a pravil jsem to Jeho Eminenci), avšak v duši mé i rozveselilo jako dobrý příklad vatikánské zchytralosti, daloť se přivolení dané ústně snáze odvolat nebo popřít než písemné přikázání.
„Co se maršála z Bouillonu dotejče…,“ pravil jsem.
„Ryzí pomluva!“ pravil Giustiniani. „Pan z Bouillonu je dozajista hugenot, než je nám též povědomo, že je ze své sekty jedním z nejmírnějších a že pustošení katolického kostela by mu ani na mysl nepřipadlo. V krátkosti, marchese, tyto zlolajnosti a pomluvy uškodily více jejich původcům než věci vašeho vladaře. Není pochyby,“ pokračoval kardinál, rozpínaje ruce od těla a rozvíraje blankytné oči, „že Sua Santità je převelmi jezovitům oddána a pokládá za nadmíru pohoršlivé, že jejich řád byl z Francie vypuzen. Než…“
Toto „než“, nebo spíše po italsku „ma“, bylo tuze dlouhé, konečné a bylo protáhlé, modulované a prodloužené …
