KAPITOLA DESÁTÁ
Pakli mě pasticciera zprvu přilákala skrze svou krásu, připoutala si mě k sobě skrze podivuhodnou laskavost své ušlechtilé a libé povahy. Měla tak nepatrný zájem o peníze, že by byla rozdala všeckno všem a v krátkosti by uléhala v jediné košili na slámu, kdyby mamma nedohlížela na dobré vedení domu. Samotná Terezina povaha byla v podstatě šťastná a štědrá, byť jste na ni z kterékoli strany hleděli. Měla neskonalé toužení po mužích a byla blažena, že jich má ve svém životě pět nebo šest současně, a kdyby byla ošklivá nebo bohatá, neváhala by jim platit, aby v jejím loži setrvávali. Jsouc mladá, spanilá a celým národem zbožňovaná, pokládala se, žijíc ze štědrosti svých milovníků, za jejich dvojnásobnou dlužnici, jak za jejich dary, tak za rozkoše, ježto jí skýtali, nikterak neberouc v úvahu v přejícné ušlechtilosti srdce svého slasti, jimiž je ona bohatě zahrnovala.
Tereza své milence netoliko milovala, než toužíc, aby se milovali navzájem, zvala je všechny společně na večeři v neděli večer, v jediný den, kdy ze zbožného předsudku chtěla se odříkat pozemských blažeností. I se mnou bylo jich šest, než kdyžtě jsem byl přijat skrze ni do počtu těch, ježto by královna Alžběta byla nazvala the happy few (šťastná hrstka (angl.) Tento výraz nepochází od Alžběty, nýbrž vyskytuje se v Shakespearově historickém dramatu Jindřich V., které se hrálo čtyři roky po pobytu Petra Sioraka v Itálii (pozn. aut.) ), bylo jich toliko pět, an ten šestý byl právě Giovanni Francesco Aldobrandini, synovec papežův, jehož Jeho Svatost byla vyslala do Madridu, aby navázal jednání s Filipem II., a jehož čtenář nechať si laskavě neplete s Cynthiem Aldobrandinim, jiným papežovým synovcem, kterýž byl kardinálem a státním sekretáriusem ve Vatikáně.
Mezi nedělními stolovníky byl nicméně vysoký klerus zastoupen dvěma monsignory, jejichž jména v těchto Pamětech zamlčím „z příčin důstojenství“, kterak by pověděl Alfonso, a ti pak ze stejných příčin byli jediní osvobozeni z povinnosti denně koňmo projíždět pod Tereziným oknem. Arciť, jejich styky s pekařkou byly v Římě toliko un segreto di Pulcinella (tajemství šaškovo (tj. veřejné) (it.) ), a nebylo Římana, jehož by napadlo myslet si proto o nich něco špatného, právě naopak.
Třetím z těchto urozenců, kterak už povědomo, byl bargello della Corte (policejní velitel (it.) ), a to byl jeden z potomků onoho nebohého Della Pace, jehož byl zbabělý Řehoř XIII. vydal vzbouřené římské lůze, aby svůj život retoval. Jakkoli Della Pace byl méně povýšen co do urozenosti a důstojenství než kdožkoli z nás, měl vznešené vystupování a profil jako na medaili, vyjadřující summou vlídnost i pevnost, což především mluvilo v jeho prospěch.
Čtvrtým byl don Luis Delfín z Lorky, s nímž jsem se byl setkal v den svého představení papeži, urozenec tuze vznešený, markýz, kníže a španělský grand, překrásně urostlý, duchaplný a navíc příjemný, a tak ve složení jeho bytnosti byste nenalezli sebemenší částečku oné naduté povahy, kteráž se obvykle přičítá lidem jeho národnosti. Cítili jsme se přáteli od okamžení, co jsme jeden na druhého pohled vrhli, a naše hojná setkání u Terezy toliko stmelila naše pouto.
Aby nebyli poznáni, nemám v oumyslu popisovat ty dva monsignory co do jejich tělesnosti, jakkoli právě ta jejich měla dozajista veliký půvab pro hostitelku ložumentu, v němž jsem je každou neděli vídal. Jeden co druhý byli převelice hezcí mladší synové z převelice dobrých a starých italských rodin a jediné nutnost uchovat rozsáhlá panství prvorozeným synům uvrhla je do stavu duchovního, v němž je papežská přízeň záhy povznesla až k fialovým rouchům. Dostali je v tuze mladém věku a aniž kdy nohou vkročili do svých diecézí, žiliť tuze dobře v Římě z důchodů těchto biskupství, hovíce si v oné „církevní nečinnosti“, kterouž Fogacer pokládal za tolik žádoucí. Z nás pěti, či spíše z nás šesti, čítám-li Giovanniho Franceska, byli zdaleka nejmladší a nejpošetilejší, jsouce příchylni vyprazdňovat láhve více, než bylo rozum…
