KAPITOLA ŠESTÁ
Tato poslední věta Antonína Arnaulda zaznívala ve mně po naší rozpravě celý den a celou noc, a v noci pak především, poněvádž tyto noční hodiny byly pro mě svízelné a beze spánku, přerušované občas zlověstnými sny, v nichž jsem viděl Jindřicha IV. hynout jako jeho předchůdce pod ranami fanatického mnicha.
Nicméně přemítal-li jsem o tom více v okamženích bdění, nejevilo se mi, že by věta Arnauldova o jezovitech, kteříť dávají Césarovi, co patří Bohu, odpovídala zplna jádru pravdy, alespoň takové, kterou jsem já viděl. Bylo dozajista známo, že tovaryšstvo řečené Ježíšovo bylo založeno ve Španělích skrze španělského hejtmana a že poslouchalo perinde ac cadaver od svého založení generála jmenovaného králem španělským. Nicméně složeno jsouc v běhu let z nekonečného počtu jezovitů, z nichž mnozí sáli mléko z jiných vlčic v jiných královstvích, bylo by po delším čase odšpanělštěno (abych hovořil jako moje hezká vévodkyně), kdyby bývala obnova čili reforma nezpochybnila samotné základy církve katolické. Od toho času a právě z té příčiny, že jejich víra byla tak naprostá, tak horlivá a tak fanatická, jezovité dospěli k tomu, že podporovali všeckny, byť i nejkrvelačnější záměry vladaře, kterýž vystupoval v Evropě co meč a štít církve římské.
Ještě lépe: rameno světské pro ně nakonec platí více než hlava duchovní a španělský generál vybraný Filipem II. více než papež. Není-liž udivující, že biskup římský přijímal od nich poctu jejich poslušenství až ve čtvrtém řádovém slibu, zatímco generál přijímá přísahu naprosté a mrtvolné poslušnosti už v slibu prvním? Krom toho a podle jejich vlastních slov in illo (totiž v generálovi) Christum velut praesentem agnoscant (v něm uznávají Krista jakoby přítomného (lat.) ). Zvláštní modloslužebnictví, ježto bylo toliko úvodem k udivujícímu pokroucení ducha evangelia: exkomunikovaného bylo možno všude zabít, a zabít ve jménu Boha, kterýž předpisoval vraždění bližního.
Jezovité se dozajista neprojevovali tak bláhově co jakobín, kterýž pohroužil nůž do břicha mého nebohého vřele milovaného pána Jindřicha Třetího. Nevráželi sami nůž do útrob exkomunikovaného krále. Spokojovali se tím, že povzbuzovali toho, kdo se hodlal obětovat. Ve svých kolejích učili, že je dovoleno zahubit tyrana na trůně. Z vysokosti svých posvátných kazatelen šli ještě dále. Vyzývali svými sliby Ahoda (Ahod, biblická postava, která zabila tyrana Egeona, krále moabitského), aby řečeného tyrana odstranil. A kdežkoli v Evropě se vyskytla pošetilá hlava, ježto se jim přišla vyzpovídat z náhlé touhy zabít protestantského panovníka – Viléma Oranžského, královnu Alžbětu nebo Jindřicha IV. Francouzského –, vezdy ji povzbuzovali na této zločinné cestě skrze sliby věčné blaženosti. Nic naplat, že Jindřich Čtvrtý konvertoval: jeho konvertování neuznávali. Vzpomínám si, že ráno po této úzkostné noci byl jsem tuze sužován temnou věštbou svých snů, i dohadoval jsem se dlouho s panem z La Surie, nemáme-li co nejdříve varovat krále – kterýž prodléval v Laonu a přijímal tam města ze severu, ježto po kapitulaci města shora řečeného padala mu „jako slívy do huby“ –, neboť počínalo být jasné po všem, co mi bylo praveno o jezovitech a jejich více než těsných poutech s Filipem II., že král španělský, jehož armády byly znovu a znovu skrze Jindřicha poráženy, kolikrátkoli se byly pokusily postavit se mu na odpor, nebude si moci nýčko nic jiného počít, chce-li ho přemoci, než zaslíbit se démonu vražedlnictví. Než pan z La Surie mě odradil od této cesty, an mně vylíčil, že králi hrozí toliko malé nebezpečenství v táboře, kde je obklopen mocnou armádou a bdělými hejtmany, a že bude čas dáti mu výstrahu, jak se do Paříže navrátí. Nalézaje jistou rozumnost v jeho slovech, dal jsem se nakonec přesvědčit. Nicméně Miroul, kdyžtě mě potom shledával mlčenlivým, zadumaným a neklidným, pravil ke mně:
„Vzácný pane, pokaváde je mi povědomo, dnes není čas smutku a rmoucení. Nýčko je král zdravý a čilý a slyšel jsem, že v Laonu, kde se slavil…
