KAPITOLA PRVNÍ
„Milý Petře,“ pravil ke mně Miroul, kdyžtě mé přišel ze spánku probudit na úsvitu v pátek 25. dne března měsíce, „přejete-li si dovědět se ode mne, o čem jsem přemyšloval po celý včerejší den a po celou minulou noc?“
„Pane podkoní,“ zíval jsem a moje zívání se skončilo pousmáním, „je-li pak potřebné se vás ptát, vždyť mi to stejně vypovíte.“
„Nuž tedy do toho: Jindřich toho jména Čtvrtý 22. dne března měsíce svoje sídelní město a svůj Louvre zpátkem dobyl. Než vy, pane markýzi, jste nuzák jako předtím, nalézáť se váš dům od časů barikád v rukou ligistických.“
„Štěstí jedněch neštěstím druhých. Sázím se, že nějaký malý vyližprd z rady šestnácti si tam zřídil co kukačka svoje hnízdo, a jak praví král, ‚odcházím‘ ho vyzvat skrze soudního vykonavatele s holí, aby se vystěhoval z mého majetku.“
„Vzácný pane, to bude zbytečné.“
„Prosím tě!“
„Slyšel jste, jak veliké trápení stihlo tři ligistické ženy z přenesmírného žalu nad tím, že Paříž se vydala Jindřichovi?“
„Diga me.“
„První, paní Lebrunová, majitelka soukenického krámu ve Velké ulici svatodivišské, z rozrušení nad tím, že král do hradeb vstoupil, neprodleně duši vypustila. Druhá, komorná arciligisty Beriho, o hlas přišla. Třetí, žena advokáta Choppina, rozum pozbyla. K čemuž poznamenal pan z Hvězdy, kterýž mě včera napojil těmito novinami, že alespoň neztratila příliš.“
„Dobré žertéřství! Pokračuj. Cítím, že se po krůčcích k mému ložumentu blížíme…“
„Už jsme u něho, vzácný pane. Řečený Choppin je náhodou strýcem jistého Bahueta, kterýž zrádlivě a nectně zabírá dnes váš příbytek z milosti šestnácti.“
„Kterak malý je svět!“
„Maličký! Neboť víte-li, kdo je ten Bahuet?“
„Poslouchám.“
„Sekretárius rytíře z Aumale!“
„U všech rohatých! Štěstí, že král mě přiměl k mlčení, co se mé účastnosti na rytířově zmordování dotejče. Jináč by mohlo vzniknout důmnění, že jsem chtěl bambitkou zjednat si pomstu osobní. Už běžím, abych tohoto Bahueta z mého doupěte vypudil.“
„Vzácný pane, to bude zbytečné.“
„Miroule, pořád stejné meleš.“
„I toto! Tohle je už poslední a všechno ostatní se tím přebíjí: Slyšel jsem včera, že tento Bahuet je zapsán na listině sto čtyřiceti, ježto král z dobrého města vyobcoval, anžto patřili k nejstarším odbojníkům ze šestnácti. Edikt nabývá oučinek dnes 25. dne března měsíce o polednách.“
„Není medle nutno běžet tam tak brzy.“
„Vzácný pane, právě naopak. Město je plno královských hodnostářů, kteříž od včerejška si střechu hledají, a někteří, vidouce tento příbytek prázdný, mohli by se v něm uhlemejždit.“
„Pane podkoní, to jste správně vyšpekuloval.“
„Pane markýzi, smím-li vám připomenout naši úmluvu, že mezi sebou nebudeme tolik na ciráty dbát. Co mne se dotejče, chci být pro vás ‚Miroul‘ jako předtím, a nikoli pan z La Surie nebo pan podkoní.“
„A já jsem pro tebe ‚Petr‘ a nikoli ‚vzácný pán‘, kterýžto vzácný pán přesmíru ještě čpí périgordským sluhou. A také už nechci, abys mi vykal: Usted está de acuerdo?“
„Sí, seňor. Quiero decir: sí, Pedro.“
„Está bien.“ (Souhlasíte?)
„Petře,“ pokračoval Miroul, aby ostal při věcech španělských, „cožpak učiníte s doňou Klárou?“
„Dumal jsem o tom. Bude-li si přát, ostane tuto v ulici Božských panen. Nechci ji vystavovat náhodě, že by se setkala s Angelinou, napadne-li mou choť opustit mé zboží na Osekaném dubu a usídlit se v mém městském domě.“
„A Heloisa?“
„Aj, Miroule! Jsi ferina! Zůstane ve službách doni Kláry. A Lizetka rovněž.“
„Stran Lizetky, milý Petře, nečiníš libost mně, nýbrž panu z Hvězdy. A to vše, dobrý Bože, na vlastní náklady, anžto budete nadále platit nájem za ložument, v němž nebudete bydlet.“
„K čemu je přítel, ne-li k tomu, abychom mu sloužili?“
„Milý Petře, totě hluboké. Zaznamenám si to do paměti.“
„Od koho víš, že ten Bahuet je z města vykvindován?“
„Od mistra truhlářského Tronsona, jemuž on dluží peníze. Z té příčiny se Tronson snaží, aby svůj peníz zpátkem dostal, prve než Bahuet z našich hradeb ven vyjde, a přeje si nás doprovázet.“
„Nemůže za ním…
