5
Vánoce jsme oslavili starým dobrým způsobem, se stromečkem, koledami a přáteli. Prostředí bylo samozřejmě trochu nezvyklé – zlatý písek místo sněhu, otevřenými okny pronikal dovnitř vlahý vánek, místo aby do okenních tabulí bily proudy ledového deště. Ale strávili jsme v Egyptě tolik svátečních sezón, že se nám to zdálo docela přirozené.
Pan Weigall s manželkou odmítli naše pozvání. Zdálo se, že proti nám něco mají, ačkoli jsem si neuměla představit proč. Emersonova pohotová akce zachránila toho mladého muže od mnohem závažnějších poranění, než když přistál (poněkud těžce) na tvrdém povrchu. Můj hrdinný manžel pořád ještě napadal na levou nohu, kterou mu ošklivě poranila sprška kamení, uvolněná jakýmsi idiotským turistou, jenž se pokoušel vylézt na skálu nad hrobkou.
„Třeba jsi do něho nemusel strčit tak prudce,“ poznamenala jsem po té události.
Emerson se na mne vyčítavě podíval. „Nebyl čas na to, abych si to spočítal, Peabodyová. Myslíš, že bych úmyslně poranil úředníka Oddělení starožitností?“
Nikdo by to pravděpodobně nemohl dokázat, ale obávám se, že vztahy mezi námi a Weigallovými to nijak nezlepšilo. Avšak návštěva starších a lepších přátel nám jejich nepřítomnost vynahradila. Byli tam samozřejmě Cyrus a Katherine Vandergeltovi. Cyrus byl jedním z našich nejlepších přátel a oblíbili jsme si i dámu, se kterou se před několika lety oženil, přes její poněkud pochybnou minulost.
Ceny v Egyptě se od naší první návštěvy strašně zvedly. Fatima sice dovedla obratně smlouvat, ale přesto stál krocan téměř šedesát piastrů, čtyřikrát tolik jako před dvaceti lety. Po večeři – včetně vynikajícího švestkového pudinku v záři hořící brandy – jsme se odebrali na verandu a dívali jsme se na západ slunce. Když Katherine s úlevou dosedla do křesla, podívala se závistivě na Nefret, která na sobě měla jedny z těch volných, bohatě vyšívaných šatů, a prohlásila, že si něco takového také pořídí.
„Moc jsem jedla,“ prohlásila. „A můj korzet mě ničí. Měla jsem dát na tvou radu, Amelie, a přestat jej nosit Ale jsem mnohem silnější než ty.“
„Jsi právě tak akorát,“ řekl Cyrus a zamilovaně se na ni podíval.
Ostatní si pospíšili vyjádřit souhlas s jeho názorem. Měli jsme jen dva další hosty – Howarda Cartera a Edwarda Ayrtona, s nímž se Ramses spřátelil minulý rok. Ned, jak chtěl, abychom mu říkali, byl archeolog, který měl na starost vykopávky pana Davise. Davis, jenž o Nedových objevech mluvil v první osobě jednotného čísla, si Neda moc nevážil, ale protože nevěděl nic o postupech při vykopávkách, Maspero ho požádal, aby zaměstnal kvalifikovaného člověka. Ned byl drobný mladý muž, spíš příjemný než hezký. Myslím, že byl před námi trochu ostýchavý, takže jsem se snažila vtáhnout ho do rozhovoru.
„Vaše oficiální sezóna začíná, myslím, prvního ledna. Až dosud jste měl pozoruhodné štěstí při hledání nových hrobů pro pana Davise. Jistě k tomu přispěly i vaše archeologické zkušenosti.“
„Jste velmi laskavá, paní Emersonová,“ odpověděl mladý muž příjemným, kultivovaným hlasem. „Ve skutečnosti jsme minulý rok neobjevili nic, co by se dalo srovnat s Yuyou a Thuyou.“
„Proboha, kolik nevykradených hrobek chce ten par… ten člověk za život najít?“ zeptal se Emerson.
„Očekává, že nejméně jednu ročně.“ Ta poznámka vyšla od Howarda, který se posadil kousek od ostatních. „Nezávidím vám vaši práci, Ayrtone.“
Nastalo krátké, rozpačité ticho. Howard kdysi dohlížel na Davidovy vykopávky a k tomu ještě zastával místo inspektora Horního Egypta. Teď přišel o obě tato místa, takže v jeho hlase zazněla hořkost.
Na jaře roku 1905 byl Howard přeložen do Dolního Egypta místo pana Quibella, který zaujal Howardovo místo jako inspektor Horního Egypta. Zanedlouho potom, co se Howard přestěhoval do Sakkáry, pokusila se skupina opilých francouzských turistů vstoupit do Sarapea bez potřebných vstupenek. Když jim byl vstup odmítnut, zaútočili na hlídače pěstmi a holemi. Na scéně se objevil Howard a nařídil svým mužům, aby se bránili. Přitom srazili jednoho Francou…
