4
Samozřejmě jsem Masperovu nabídku Emersonovi vyřídila. „Co takhle Abúsír? Nebo Medum? A jsou tu velké oblasti Sakkáry, které volají po prozkoumání.“
„Ty jsi ochotna opustit náš dům v Luxoru, Peabodyová? Postavili jsme jej, protože jsme se chtěli na tu oblast soustředit celá příští léta. Sakra, přísahal jsem, že tu práci dokončím, a zlobím se na tebe za tvou snahu…“ Ale pak mu obličej zjihl. „Já vím,“ dodal bručivě, „že stále toužíš po pyramidách. Dovol mi ještě jednu sezónu v Údolí a… No, pak uvidíme. Je to uspokojivý kompromis?“
Podle mého mínění to nebyl vůbec žádný kompromis, protože nic neslíbil. V době, kdy k tomuto rozhovoru došlo, jsme bydleli v mém oblíbeném káhirském hotelu Shepheard’s. Emerson laskavě souhlasil s mým návrhem, abychom tam před odjezdem z města strávili několik dní. Záminkou, proč jsem se chtěla uchýlit do hotelu, byly přípravy mého každoročního večírku, ale ve skutečnosti, ačkoli jsem si to nechtěla připustit, se mi naše dobrá stará dahabije zdála příliš malá pro naši rozšířenou rodinu. Měla jen čtyři kajuty a jedinou koupelnu a vzhledem k tomu, že jsme všichni měli své profesionální zájmy, byl salon přeplněný psacími stoly, knihami a podkladovými materiály tak, že už se tam nevešel ani jídelní stůl. Nemohli jsme chtít, aby Fatima spala na dolní palubě s posádkou, což znamenalo, že jednu kajutu jsme museli dát jí. Takže Ramses a David se museli podělit o jednu kajutu, a nemusím snad popisovat, v jakém stavu byla. Abyste se dostali k posteli, museli jste se brodit mezi knihami a odloženým šatstvem.
S povzdechem jsem si připustila pravdu. Pokud zůstanou děti s námi, nebude Amelia vhodná pro ubytování.
Po užitečném rozhovoru s panem Baehlerem, s nímž jsem dohodla podrobnosti svého večírku, jsem šla na terasu. Čekala jsem na Emersona a Nefret, kteří se ke mně měli připojit na čaj. Slunce svítilo z jasné oblohy, ozařovalo pestrobarevné fezy a zlatém lemované vesty dragomanů, shromážděných kolem schodiště. Vánek přinášel k mému nosu vůni růží a jasmínu.
Emerson mi oznámil, že jde do Francouzského institutu, Nefret řekla, že chce jít nakupovat. Aby uspokojila mé staromódní zásady, vzala s sebou Fatimu. Chlapci někam zmizeli, ti už mě neinformovali, co budou dělat, avšak neměla jsem důvod se domnívat, že budou dělat něco, co by neměli Tak proč mě znepokojovala neblahá předtucha?
Tato předtucha neměla nic společného s mým starým protivníkem (a obdivovatelem, jak on tvrdil), Mistrem zločinu. Emerson měl ve zvyku tvrdit, že Sutech je za každým hrozivým incidentem či tajemnou událostí. Obvykle se mýlil, ale to nezmírnilo jeho podezřívavost, věděla jsem, že prolézá bazary a kavárny a hledá důkazy, že nás Sutech sledoval do Egypta.
Měla jsem své vlastní důvody domnívat se, že tomu tak není, a to právě byla příčina mého znepokojení. Poprvé po mnoha letech nebyla vyhlídka na zajímavé dobrodružství, dokonce ani ne na výhrůžný dopis od neznámého lumpa. Neuvědomovala jsem si, jak jsem si na ty věci zvykla.
Podívala jsem se na hodinky. Nefret vlastně neměla zpoždění, protože jsme se nedomluvily na přesné hodině, ale už by tu měla být. Rozhodla jsem se, že ji půjdu hledat.
Zaťukala jsem na dveře jejího pokoje, nikdo mi hned neodpověděl, myslela jsem tedy, že se ještě nevrátila. Když jsem se však otočila, dveře se pootevřely a ukázal se Nefretin obličej. Vypadal poněkud ustaraně.
„To jsi ty, teto Amelie? Už se chystáš na čaj?“
„Ano, nejmíň čtvrt hodiny,“ odpověděla jsem a stoupla jsem si na špičky, abych viděla do pokoje, ze kterého vycházely kradmé zvuky. „Je s tebou někdo? Fatima?“
„Ehm – ne.“ S váhavým úsměvem ustoupila a otevřela dveře. „To je jen Ramses a David.“
„Pak tedy nevím, proč s tím děláš takové tajnosti,“ podotkla jsem. „Dobré odpoledne, chlapci. Dáte si s námi čaj?“
Stáli tam, ale jeden z nich musel ležet na posteli, protože přehoz byl zmuchlaný. Zdržela jsem se však komentáře, protože oba byli řádně oblečení, až na Ramsesovu kravatu, kterou neměl ani na krku, ani nikde jinde v dohle…
