Kniha mrtvých (Elizabeth Petersová)

KNIHA TŘETÍ
VÁŽENÍ SRDCE

Poslyšte rozsudek.
Jeho srdce byl řádně zváženo
a jeho duše pro něho svědčila.
Byl shledán poctivým
na Velké váze.

14

Když jsme v pondělí odpoledne přejeli přes řeku do Luxoru, spatřila jsem v přístavu známou dahabiji ředitele Oddělení starožitností. Takže Masperovi už přijeli. Bude nutné je navštívit. Jen jsem doufala, že se mi podaří zabránit v tom Emersonovi, protože ten by v současném stavu byl schopen udělat něco hrubého.

Poslala jsem vzkaz Mohassibovi, že ho přijdeme odpoledne navštívit. Když jsme došli k jeho domu, viděli jsme na kamenné lavici vedle vrat sedět několik mužů. Dívali se na nás s neskrývanou zvědavostí, jeden z nich řekl s potutelným úsměvem: „Přišel jste kupovat starožitnosti, Otče kleteb? Mohassib prodává draho, já vám dám lepší cenu.“

Emerson reagoval na jeho ubohý vtip úšklebkem. Bylo o něm dobře známo, že nikdy nekupuje od překupníků. Pozdravil každého z mužů jménem a pak mě vzal stranou. „Myslím, že si s těmito chlapíky trochu popovídám, Peabodyová. Uvidím, jestli se od nich dozvím nějaké klepy. Ty a Nefret jděte dovnitř. Mohassib se s vámi bude cítit lépe, jsem si jistý, moje drahá, že ho dokážeš přesvědčit, aby něco prozradil. Moje přítomnost by mu v tom možná bránila.“

Znala jsem většinu těch „chlapíků“ stejně dobře jako Emerson. Někteří obchodovali s falešnými a kradenými starožitnostmi, jeden byl členem známé rodiny Abd er Rassula, nejobratnějšího vykradače hrobek v Thébách.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. „Sire Edwarde, byl byste tak laskavý a vzal tenhle balíček? Ramsesi, ty a David zůstanete s otcem.“

Emerson zoufale zakoulel očima, ale neprotestoval. Vyndal dýmku a připojil se k mužům na lavici.

Přivítal nás sám Mohassib. Zavedl nás do pěkně zařízené místnosti, kde byl na nízkém stolku připravený čaj. Teprve když jsme se posadili, uvědomila jsem si, že David vešel s námi do domu.

„Požádala jsem tě přece, abys zůstal s profesorem,“ připomněla jsem mu tiše.

„Nařídil mi, abych šel s vámi,“ odpověděl David. „Ramses ho hlídá. Mysleli jsme si…“

„No tak dobře,“ řekla jsem rychle. Mohassib se na nás díval, bylo by nezdvořilé pokračovat v šeptání.

Obvyklé poklony a zdvořilosti zabraly dlouhou dobu. Mohassib se nepodíval na můj balíček, který jsem položila vedle sebe na podlahu. Nechal na mně, abych zavedla řeč na důvod naší návštěvy, což jsem učinila obvyklým nepřímým způsobem.

„Jsme velice poctěni, že jste se uvolil nás přijmout,“ začala jsem. „Můj manžel má jinou práci, posílá své…“

„Kletby, bezesporu.“ Mohassib si pohladil vous. „Znám mysl efendiho Emersona. Ne, sitt Hakim, neomlouvejte ho. Je to čestný muž, kterého si vážím. Posloužil bych mu.“

„Jak?“ zeptala jsem se.

Otázka byla příliš přímá. Měla jsem odpovědět poklonou a patřičnou nabídkou přátelství. Mohassib zdvořile přehlédl moji chybu, ale trvalo mu celou věčnost, než se znovu dostal k věci.

„Před několika dny jste se ptali na jistého muže z Káhiry.“

„Znal jste ho?“ otázala jsem se dychtivě.

„Věděl jsem, kdo to je. Já s takovými lidmi nejednám. Ale slyšel jsem – to bylo až potom, co zde byl Emerson – že to byl ten, kterého našli v Nilu.“

„Muž, zabitý krokodýlem,“ doplnila jsem.

„Přece víme – vy a já – že ho nezabil žádný krokodýl, ani tu dívku. Dejte na má slova, sitt. Nemarněte čas tím, že hledáte ty lidi mezi obchodníky se starožitnostmi. Nemají s námi nic společného. Jsou to zabijáci. My přece nezabíjíme.“

Věřila jsem mu. Na potvrzení toho jsem rozvázala balíček a zvedla víko Davidovy schránky.

Mohassib sípavě vydechl. „Tak to je ono. Říkalo se, že máte cennou starožitnost a že proto šel Yussuf Mahmud do vašeho domu. Ale kdo by si pomyslel, že je to tohle?“

„Vy už jste to někdy viděl?“

„Nikdy mi to neprošlo rukama. Ale slyšel jsem o tom. Byl to jeden z prvních předmětů, které Mohammed Abd er Rassul vzal ze skrýše Dér el-Bahrí.“

„Aha,“ vydechla jsem. „A co se s tím stalo potom?“

Starý muž přešlápl a zatvářil se znepokojeně. „Řeknu vám, co vím o tom papyru, sitt Ha…