3
Z RUKOPISU H
„Vypadáš naprosto odporně,“ prohlásila Nefret obdivně.
„Děkuju ti.“ Ramses si přidal na krk další nežit.
„Stejně pořád nevím, proč mě nechceš vzít s sebou.“
Ramses se odvrátil od zrcadla a posadil se na stoličku, aby mohl vklouznout do bot. Byly, stejně jako jeho galabije, šité na míru, ale žalostně odřené a špinavé – oděv muže, který si může dovolit to nejlepší, ale jehož osobní návyky nejsou příliš spořádané. Vstal a připevnil si opasek s těžkým nožem. „Už jsi hotový, Davide?“
„Skoro.“ David byl také špinavý, ale neměl na kůži tolik vyrážek. Impozantní černý vous a knír mu dodávaly pirátské vzezření.
„To není fér,“ mumlala Nefret. Seděla se zkříženýma nohama na posteli v Ramsesově pokoji a hladila velkou kočku, která jí zcela zaplňovala klín.
Zmíněná kočka jménem Horus byla jediná, kterou s sebou ten rok přivezli. Anubis, patriarcha jejich kmene egyptských koček, stárnul a z ostatních si žádná nevytvořila pevnější pouto k určitému člověku. Horus patřil Nefret – nebo, jak bylo z jeho chování zřejmé – Nefret patřila jemu. Ramses měl podezření, že Horus má k Nefret stejný vztah jako ke svému kočičímu harému. Opouštěl ji stejně kavalírsky jako Don Juan, když měl na práci něco jiného, ale pokud byl s ní, nesměl se k ní žádný jiný muž ani přiblížit – včetně Ramsese a Davida.
„To ty nejednáš fér,“ utrhl se Ramses na Nefret. „Zkoušel jsem to, to musíš uznat. A znáš výsledek.“
Jedné noci minulou zimu strávil dvě hodiny tím, že se ji snažil proměnit na přesvědčivou imitaci egyptského pobudy. Plnovous, vředy, líčidla, šilhání – čím víc se snažil, tím absurdněji vypadala. David se nakonec zhroutil na postel v záchvatu smíchu. Nefret se otočila k zrcadlu, pozorně se prohlédla a začala se smát. Všichni se tehdy tak smáli, že si Nefret sedla na podlahu a držela se za břicho a Ramses si musel nalít na hlavu vodu.
Viděl, že se jí koutky ústa zachvěly při vzpomínce na tu událost, a pokračoval stejným úsečným tónem. „Máti se vrátí z večírku na ministerstvu dřív, než budeme zpátky, a mohlo by ji napadnout podívat se na své drahé děti Až zjistí, že jsme odešli my dva, udělá mi ráno dlouhou a hlasitou přednášku, ale pokud tady nebudeš ani ty, otec ze mě stáhne kůži zaživa.“
Nefret uznala svou porážku a smutně se usmála. „Jednou ho přesvědčím, že ty nejsi odpovědný za mé skutky, jako bys byl moje chůva. Nemůžeš mě kontrolovat.“
„Ne,“ řekl Ramses důrazně.
„Kam jdete?“
„Prozradím ti to, když slíbíš, že nás nebudeš sledovat.“
„Zatraceně, Ramsesi, zapomněl jsi na náš první zákon?“
To pravidlo navrhl David. Nikdo nikam nepůjde, aniž by informoval jednoho z ostatních. Ramses s tím plně souhlasil, pokud by se to mělo týkat Nefret, ale ta dala jasně najevo, že se s tím nesmíří, pokud to nebude platit i pro ně dva.
„Nečekám, že bychom se dnes večer dostali do nějakých potíží,“ řekl otráveně. „Jen obejdeme několik kaváren ve starém městě, abychom se dozvěděli, co se stalo od minulého jara. Pokud je Sutech zpátky v akci, někdo o tom musel slyšet.“
„Tak dobře. Ale budete se mi hned hlásit, jakmile přijdete domů.“
„To už budeš dávno spát,“ řekl Ramses. „Ne, nebudu.“
● ● ●
Kavárna nebyla daleko od zříceniny mešity Murustan Kalaun. Rolety byly vytažené, vpouštěly dovnitř noční vzduch. Uvnitř se v přítmí mihotaly plaménky malých lampiček, kotouče modrého kouře se mezi nimi plazily jako líní džinové. Zákazníci seděli na polštářích nebo stoličkách kolem nízkých stolků nebo na pohovce v zadní části místnosti. Byl to podnik, kam chodili bohatí kupci, přítomní byli většinou dobře oblečení, měli na sobě dlouhé hedvábné, pruhované kaftany a na rukou velké, bohatě zdobené stříbrné prsteny. Nebyly tam žádné ženy.
Muž sedící u stolku blízko vchodu zvedl hlavu, když Ramses s Davidem vstoupili. „Tak vy jste se vrátili. To vás už policie přestala hledat?“
„Moc zábavné,“ opáčil Ramses hrubým tónem Aliho Krysy. „Přece moc dobře víte, že vždycky trávím léto ve svém paláci v Alexandrii.“
Přítomní zareagovali na jeho vtipnou poznámku…
