XVII. KAPITOLA
Ráno odmítl Oldřich z Chlumu doprovod a vydal se do města sám. Včera Olomouc prošel ve společnosti Milíče ze Švábenic, a proto věděl, jak se co nejrychleji dostane na rynek, kde se nacházel dům kupce Walthera. V boční uličce hned za ním stálo obydlí paní Kašky, kterou zadávil vlkodlak. Zase taková zvláštní náhoda. Dvě ženy ze sousedních domů zemřely krátce po sobě a obě zřejmě násilně.
Město se teprve probouzelo. Řemeslníci otevírali dílny, po ulici pospíchaly děvečky se štoudvemi s vodou od kašny na rynku do svých domovů. Od brány se po křivolakých ulicích kodrcaly venkovské povozy, které přivážely zásoby na hrad olomouckého biskupa.
Najednou měl Oldřich z Chlumu neodbytný pocit, že ho kdosi sleduje. Zastavil a nenápadně se ohlédl, jako by si chtěl prohlédnout pláště, které právě krejčí věšel na bidlo před svým krámem. Na ulici bylo poměrně živo, ale každý pospíchal a jeho si nikdo nevšímal. Alespoň ne tolik, aby to mohlo být podezřelé. Jenže Oldřich z Chlumu věděl, že to nic neznamená. Zkušení kapsáři se uměli po městě pohybovat nenápadně.
Dal se znovu do kroku, ale na nejbližším nároží prudce odbočil do vedlejší úzké a špinavé uličky. Neměl ponětí, kam vede. Udělal pár kroků a přitiskl se ke stěně. Čekal, jestli někdo nepůjde za ním. Skoro vzápětí se na rohu objevil muž v tmavém plášti. Chtěl odbočit do uličky za Oldřichem z Chlumu, ale když si všiml, že zůstal stát, začal se rozhlížet, jako by někoho hledal. Pokrčil rozpačitě rameny, aby naznačil, že se spletl, a pokračoval v chůzi. Ten muž nevypadal na zloděje. Oldřicha z Chlumu napadlo, že to byl pravděpodobně někdo ze služebníků Milice ze Švábenic. Dostal vztek a bručel, že to otec purkrabího Idíka s péčí o něho přehání. Až se vrátí, řekne mu to.
Rozhodl se, že v boční uličce chvíli počká. Teprve po delší době se vrátil na hlavní ulici a pokračoval dál k rynku. Šel pomalu a opatrně se rozhlížel. Jen jednou se mu zdálo, že v podloubí zahlédl jakýsi podezřelý pohyb, ale když tam zašel, nikoho neobjevil. Na rynek dorazil právě ve chvíli, kdy se z kostela valil dav věřících z ranní mše.
Dům kupce Walthera vypadal spíše jako palác. Byl dvoupatrový a celý postavený z kamene. Vkročil do mázhauzu, ale než se stačil rozhlédnout, už u něho byl tělnatý správce. Na čele se mu perlily kapky potu a tvářil se rozzlobeně. „Co tu chceš?“ optal se nerudně.
Oldřich z Chlumu vytáhl pergamen, v němž ho purkrabí Ješek pověřil vyšetřováním okolností smrti paní Mechtyldy. Přitom chladně podotkl, že je urozeným mužem a vyprošuje si, aby ho nějaký upocený služebník oslovoval jako podruha.
Tělnatý správce se nepříliš ochotně uklonil a přitom bručel, že nechápe, co by se mělo na smrti paní Mechtyldy vyšetřovat. Nicméně požádal královského prokurátora, aby chvíli laskavě počkal, že přivede svého pána Walthera.
Sotva správce zmizel, začal se Oldřich z Chlumu zvědavě rozhlížet. Mázhauz s vysokým klenutým stropem byl rozlehlý. U jedné stěny stála řada masivních truhlic, v nichž bylo zřejmě uložené zboží, neboť prostora sloužila současně jako krám. Na opačné straně se nacházelo schodiště do patra a vedle uviděl malá dvířka. Na druhé straně protáhlého mázhauzu byla proti vchodu do domu veliká vrata, jimiž se dalo dostat do dvora. Otevřená vrata byla tak široká, že jimi mohl bez potíží projet i plně naložený vůz. Ze dvora byly slyšet hlasy čeledi.
Oldřich z Chlumu pomalu celý mázhauz obešel a pak se zastavil u malých dvířek vedle schodiště. Opatrně na ně zatlačil. Nebyly zajištěné závorou a samy se s tichým zaskřípáním otevřely. Za nimi byla nízká tmavá chodbička, která po několika krocích končila dalšími dřevěnými dvířky. Ale než stačil cokoli udělat, dvířka na opačné straně chodbičky se otevřela a v nich se objevila kostnatá žena s vrásčitou tváří a šedivými vlasy. Aby nebylo pochyb, že je kuchařka, držela v ruce dřevěnou naběračku, jako by to byla zbraň. Výhružně ji zvedla a přísně se optala, kdo je a co tu pohledává.
Sotva se však stačil představit, uslyšel na scho…
