XXX. KAPITOLA
„Jeho biskupská Milost dorazí na Blansegg odpoledne,“ hlásil purkrabí Idík ze Švábenic královskému prokurátorovi. „Zařídil jsem všechno, jak jste si přál. Biskupův zpovědník Leonard přijel před chvílí a oficiál Pavel ze Sovince spolu s kancléřem Svojšem z Ranšperka tu budou na oběd. Sice se divili, proč mají přijet, ale přesvědčil jsem je, že je to důležité pro celé české království. S Brunem ze Schauenburku to bylo složitější. Vydal se sem, teprve když jsem mu řekl, že v tom celém máte prsty vy a že chcete obvinit některého z jeho úředníků. Přesně, jak jste si přál, urozený pane. Biskup zbledl, prohlásil, že už toho má dost, a slíbil přijet.“
„Jistě,“ přikývl Oldřich z Chlumu unaveně. „Já toho mám už také dost!“
„Odpusťte mi,“ pokračoval purkrabí Idík ze Švábenic. „Ale co když zločince neusvědčíte? Náš biskup přijede určitě s početnou družinou a jsme na jeho hradě. Jak ho vůbec chcete přesvědčit? Možná máte pravdu, ale za ním stojí vojáci se zbraněmi. Mimochodem, kdo z těch tří to udělal?“
„Tří?“ podivil se královský prokurátor. „Snad čtyř, ne?“
„Vy stále podezíráte i mě?“ vyhrkl zlostně purkrabí Idík.
„Vůbec ne,“ uklidňoval ho Oldřich z Chlumu. „Ale copak to nemohla udělat také Jeho biskupská Milost?“
„To by bylo strašné,“ pokřižoval se vyděšeně purkrabí Idík. „V tom případě bychom odtud živí neodjeli. Vy určitě ne a pravděpodobně ani já.“
„Právě s tím počítám,“ souhlasil s nevyzpytatelným výrazem v obličeji královský prokurátor. „Ale pokud mi pomůžete, dopadne všechno dobře, to vám slibuji na svou rytířskou čest!“
„Zatracená Kaška! To všechno je stejně kvůli ní,“ vztekal se purkrabí Idík. Ale protože se z nádvoří ozval křik, že přijíždí družina se zástavou olomouckého biskupa, zmlkl a vyšel ven uvítat hosty.
Odpoledne na Blansegg dorazil na zpěněném koni biskup Bruno ze Schauenburku s oddílem vojáků v patách. Ani se nešel po cestě převléknout či osvěžit, hned se hnal do přijímacího sálu. Ještě na nádvoří udílel ostrým hlasem pokyny svým lidem, aby se postarali o koně, uzavřeli bránu a okamžitě sehnali jeho úředníky i Oldřicha z Chlumu.
Byl oblečený do tmavé suknice a drátěné košile, přes ramena měl přehozený brokátový plášť vyšívaný stříbrem. Jeho panoš, který snaživě poskakoval za ním, mu podal stříbrný řetěz s masivním křížem, v němž byly zasazené tmavé karneoly. Navlékl si ho na znamení své biskupské hodnosti na krk. Jeho hubený obličej byl zpocený a rty měl zlostně stisknuté. I když nebyl vysoký, šel z něj na první pohled strach.
Ve velkém sále zamířil ke stolu a posadil se do křesla s vysokým vyřezávaným opěradlem. Natáhl unaveně nohy a rozkřikl se, že by mu snad mohl někdo přinést číši vína. Vzápětí se objevil purkrabí Idík ze Švábenic. Uctivě se ukláněl a omlouval se, že Jeho biskupskou Milost tak brzy nečekali a ihned vše zařídí.
Ale ještě dříve, než se objevil sloužící s vínem, vstoupil do sálu královský prokurátor. Měl na sobě plášť s erbem českého krále a na krku zlatý řetěz, který symbolizoval jeho vysoký zemský úřad. Klidně došel až ke stolu, zdvořile se uklonil, a aniž by vyčkal, až ho biskup vyzve, posadil se do křesla proti němu. Bruno ze Schauenburku se zamračil, ale neřekl nic. Chvíli bylo ticho, než vrzly dveře a objevila se zpocená děvečka se džbánem v ruce.
„Pokud si vzpomínám, vznešený biskupe, je to vůbec poprvé, co spolu sedíme u jednoho stolu,“ řekl klidně Oldřich z Chlumu a služebné naznačil, aby mu také nalila.
„To potěšení bych si klidně odepřel,“ zabručel Bruno ze Schauenburku nepřátelsky.
„Věřte mně, že já také,“ chladně opáčil Oldřich z Chlumu. „Přání našeho milostivého krále mne však někdy přivádějí do situací, které sice příjemné nejsou, ale jsem poslušný úředník.“
„Jako služebník boží jsem na tom stejně,“ přikývl olomoucký biskup. Pak už se ale nedokázal ovládnout. Udeřil pěstí do stolu a rozkřikl se, co to má všechno znamenat. „Můj purkrabí mi prozradil, že hodláte obvinit někoho z mých věrných služebníků z krádeže královského stříbra. Taková drz…
