XVIII. KAPITOLA
Oldřich z Chlumu pomalu kráčel širokou ulicí od rynku zpátky k olomouckému hradu. Protože byl zamyšlený, nevšiml si, že ho opět sleduje muž v tmavém plášti.
Obratně se skrýval v podloubí za zboží, které vystavovaly řemeslnické dílny. Choval se mnohem obezřetněji než ráno, protože pochopil, že královský prokurátor není nezkušený, a bylo by hloupé, aby se znovu nějakou nešikovností prozradil.
Oldřich z Chlumu bez potíží dorazil k bráně Všech svatých. Přešel nový dřevěný most přes široký příkop vytesaný ve skále. Do něho byla svedená voda z Moravy, jejíž ramena obtékala ze tří stran olomoucké městské opevnění. Na hradním nádvoří se na chvíli zastavil. Na oběd bylo ještě brzy a ve vchodu do věžovitého donjonu, v němž byla zřízena kaple svaté Barbory, zahlédl biskupova oficiála Pavla ze Sovince. Potkal se s ním jen jednou při odjezdu z Blanseggu a od purkrabího Idíka věděl, že by ho měl počítat mezi podezřelé z loupeže královského stříbra. Nyní měl příležitost pohovořit si s ním. Kdo by mu vyčítal, že se jde poradit s úředníkem, který má na starosti soudy v celé diecézi?
Dohnal ho na točitém schodišti, když kráčel do patra nad kaplí ke své kanceláři. Pavel ze Sovince byl mužem přísného vzhledu. Byl stejně starý jako královský prokurátor a nesl hlavu hrdě vztyčenou jako někdo, kdo má právo rozhodovat o životě a smrti. Oblečený byl do prostého kněžského šatu, i když neměl svěcení, jak Oldřich z Chlumu věděl od purkrabího Idíka.
„Vím, že jste v Olomouci,“ přikývl biskupův oficiál, když Oldřicha z Chlumu poznal. Nabídl mu křeslo a sám se posadil ke stolu, který byl skoro celý pokrytý svitky pergamenů. Jeho pracovna byla zařízená neobyčejně prostě. Na stěně visel dřevěný kříž, pod ním stálo klekátko a vedle police s knihami.
„Osmělil jsem se zajít k vám pro radu,“ řekl pokorně královský prokurátor. „Jste soudce jako já a situaci na Moravě znáte jistě nejlépe.“
„Zabývám se pouze církevními záležitostmi,“ upozornil přísně Pavel ze Sovince.
„I já sloužím Bohu, jak nejlépe umím,“ souhlasil Oldřich z Chlumu. „Když mne purkrabí Ješek požádal o pomoc, neodmítl jsem, protože jsem si řekl, že to je možná vůle našeho Pána, abych své skromné a nicotné znalosti použil k odhalení pravdy.“
„O co vám konkrétně jde?“ skočil mu do řeči biskupův oficiál. Tvářil se nepřístupně jako někdo, kdo nemá mnoho času.
„Včera si Bůh k sobě povolal paní Mechtyldu, manželku kupce Walthera. Určitě jste už o její smrti slyšel…“
„Vám jde o ni?“ zabručel a nedůvěřivě si nezvaného hosta měřil. Pak trochu nervózně dodal: „Donesly se mně jiné zprávy. Vaše pátrání na holštejnském panství i na statcích naší biskupské Milosti svědčí o něčem jiném!“
„Jen povšechně ověřuji zprávy, které obdržel náš panovník. Proto jsem přijel do Olomouce. Ale když už tomu náhoda chtěla, ujal jsem se i případu Mechtyldiny smrti.“
„Co však chcete vyšetřovat? Zemřela z boží vůle na zástavu srdce. Copak vy jste nečetl zprávu, kterou sepsal lékárník Ordonatus?“
„Neměl jsem bohužel ještě příležitost, neboť mne manžel zemřelé ze svého domu vyhnal.“
„Má prudkou povahu,“ souhlasil Pavel ze Sovince a klidně složil ruce před sebe na stůl.
„Jisté náznaky však ukazují, že to nemuselo být tak, jak kupec Walther tvrdí. Jménem českého krále a moravského markrabího musím vše důkladně prošetřit.“
„Když musíte, udělejte to,“ pokrčil lhostejně rameny biskupův oficiál a natáhl se pro pergamen, aby upozornil, že má vlastní práci. Ale Oldřich z Chlumu ho nenechal. Gestem ruky naznačil, že ještě neskončil. „Musím vyslechnout i vás! Znáte přece kupce Walthera?“
„Znám spoustu lidí, proč jdete zrovna za mnou?“
„Náhodou jsem vás před chvílí zahlédl, a kdo jiný než můj vážený kolega by mi mohl pomoci?“
Pavel ze Sovince se upřeně zahleděl do tváře královského prokurátora. Mlčel a o něčem uvažoval. Teprve po chvíli mlčky přikývl. Trochu upjatě začal vysvětlovat, že kupce Walthera samozřejmě zná, stejně jako ho zná každý, kdo v Olomouci žije. Jako většina významných úředníků k němu…
