XXXII. KAPITOLA
Ještě než začal oběd, který dal připravit purkrabí Idík na rozloučenou se svým pánem, neboť Bruno ze Schauenburku ihned po vzrušeném rozhovoru s Oldřichem z Chlumu oznámil svůj odjezd, prohlásil olomoucký biskup, že jeho oficiál Pavel ze Sovince bude pohřben bez jakýchkoli poct. Jeho nepřístupná a přísná tvář předem vylučovala jakékoli dotazy. Přesto se kancléř Svojše z Ranšperka pokřižoval a podotkl, že Bůh dříve nebo později každého potrestá, neboť je vševědoucí a nikdo své hříchy před jeho tváří neukryje.
Bruno ze Schauenburku si ho však nevšímal a pokračoval: „Kromě toho si přeji, aby se královský prokurátor vrátil bez úhony zpět do Prahy. Protože nemohu v tuto chvíli postrádat nikoho ze své družiny, věřím, že pana Oldřicha z Chlumu doprovodí až na hranice moravského markrabství pan Milíč ze Švábenic a postará se o jeho pohodlí a bezpečí. Pokud mi pan ze Švábenic prokáže tuto laskavost, zapomenu na dnešní ráno, kdy mne tak neurvale a zbytečně vzbudil. A ještě něco,“ pokračoval olomoucký biskup a obrátil se na svého zpovědníka. „Spolu s královským prokurátorem odcestuje také jeho panoš Ota ze Zástřizlí. Zjevně minul důvod, aby ho vyslýchala či dokonce trestala inkvizice. A nyní se pomodleme nad dary, které nám ve své neskonalé dobrotě dává náš Pán.“ Zbožně se pokřižoval a sepjal ruce.
Během jídla se naklonil Oldřich z Chlumu k panu Milíčovi a dobromyslně podotkl: „Jak to vypadá, zase se vás nezbavím.“ Usmíval se, i když se v jeho očích dala číst únava.
„Bůh a náš biskup řídí naše kroky,“ odpověděl pobaveně starý velmož. „Ale když už to vše tak dopadlo, možná bych mohl naší společné cesty využít a doprovodit vás až do Prahy. Mám tam jakési řízení a vaše přímluva by mi mohla prospět. Ve své skromnosti ostatně věřím, že jsem vám pomohl, a vy se nyní můžete tak trochu považovat za dlužníka. Proto bych vám rád dal příležitost vše srovnat.“
„Tak povídejte,“ povzdechl si královský prokurátor a odsunul mísu s omáčkou. Jedl málo, protože cítil pálení v žaludku. V posledních dnech si příliš neodpočinul a tenhle případ ho stál mnoho sil.
„Nejde o nic velkého,“ vysvětloval Milíč ze Švábenic. „Před několika lety jsem získal panství Hranice, ale dosud se nepodařilo vyřešit jakýsi starý spor o několik vesnic, na které si činí nárok i královská komora. Možná bychom konečně mohli tu záležitost smírně uzavřít.“
„Smír chápete ovšem tak, že vesnice připadnou k vašemu panství, pokud se nepletu,“ usmál se Oldřich z Chlumu.
„Kdybych si myslel, že mají připadnout královské komoře, nebudu jezdit do Prahy. A nebudu nasazovat život pro jednoho ztřeštěného prokurátora,“ ušklíbl se starý velmož dobromyslně.
„Životy přece lidé nenasazují proto, že je jim někdo sympatický nebo nesympatický, či dokonce, že očekávají odměnu. Dělají to pro spravedlnost. Protože bez práva by se lidský svět zhroutil.“
„To je samozřejmě pravda,“ souhlasil Milíč. „Ale spravedlivá odměna patří k řádu světa stejně jako trest.“
„Asi ano,“ přikývl unaveně Oldřich z Chlumu. Pak nenápadným gestem ukázal na Bruna ze Schauenburku. Polohlasně cosi vysvětloval svému zpovědníkovi a podle výrazu jeho tváře to s křesťanskou pokorou a láskou mnoho společného nemělo.
„Jeden nebo dva dny zpoždění váš spor s královskou komorou o vesnice ještě neohrozí,“ vysvětloval královský prokurátor Milíčovi ze Švábenic, když na prvém rozcestí za Blanseggem nezabočil na západ do Prahy, ale vydal se směrem k hradu Holštejnu. „Mám tam ještě nějaké řízení. Vlkodlaků v tomto kraji řádilo opravdu hodně a někteří ještě potrestáni nebyli.“
„Copak musí veškerá spravedlnost stát jen na vás?“ povzdechl si starý velmož.
„Nejen spravedlnost,“ opáčil trochu rozmarně Oldřich z Chlumu. „Také musím dojednat nějaké svatby.“
Milíč ze Švábenic se už raději nevyptával, protože věděl, že co královský prokurátor prozradit nechce, to z něj stejně nevytáhne. Lýtky stiskl boky koně a vyrazil klusem po kamenité cestě k nedalekému návrší.
Nebe se zatáhlo těžkými šedými mraky, v krátkých poryve…
