IV. KAPITOLA
Oldřichovi z Chlumu nebylo dopřáno spát až do rána. Teprve svítalo, když kdosi zabušil na dveře ložnice.
„Rychle, urozený pane,“ volal rozrušený kupec Milhost. „Já věděl, že s biskupovými lidmi budou jen potíže…“
Oldřich z Chlumu vyskočil z lůžka, do ruky popadl meč a přes ramena si přehodil plášť. Pak odsunul závoru a otevřel dveře. „Co se děje?“ vrčel rozmrzele, aby zakryl obavy. I když měl královský glejt, věděl, že tady by mu příliš platný nebyl. Na Moravě byl mnohem zranitelnější než doma na Bezdězu, kde ho chránil vysoký zemský úřad. Přesto nelitoval, že včera kupci u brodu pomohl.
Milhost odvedl Oldřicha z Chlumu k úzkému oknu v patře a ukázal ven. Před vraty stál zástup rozhořčených lidí s hořícími loučemi. Mezi nimi bylo vidět i několik biskupových vojáků. Zástup vedl farář Petr v nepříliš čisté záplatované kněžské tunice. Ukazoval na dům kupce Milhosta, ve zvednuté ruce držel kříž a cosi vykládal. Muži byli ozbrojení vidlemi, holemi, někteří měli i tesáky či stará kopí. Ženy hrozily pěstmi, jedna zvedla kámen a hodila ho proti vratům. Protože ale dav stál poměrně daleko, nedohodila.
„Co se stalo?“ ozval se vystrašený hlas paní Ofky, která pospíchala chodbou jen v nočním oděvu, přes který si přehodila chatrný plášť.
„Před bránou našli mrtvou dívku. Ti hlupáci venku si myslí, že ji zavraždil můj host. Vede je farář Petr. Ale já vím, kdo ho proti nám poštval! To se mstí biskupův purkrabí. Jak si vůbec mohl někdo takovou hloupost vymyslet?“
„Co se té dívce stalo? A proč lidi vede farář?“
„Prý ji zadávil vlkodlak!“ zabručel kupec Milhost nerudně. Paní Ofka zděšeně vykřikla a bledá v obličeji omdlela.
„Postarejte se o svou ženu,“ nařídil Oldřich z Chlumu. Nařčení se mu vůbec nelíbilo. Nebál se, ale neomylný instinkt vyšetřovatele mu napovídal, že tady jde o mnohem víc než jen o včerejší hádku u brodu. Protože už vstali panoš Ota i písař Wolfgang a zvědavě čekali na chodbě, oznámil: „My zatím půjdeme ven rozmluvit lidem ten nesmysl!“
„Rozmluvíme jim ho mečem?“ vyhrkl nedočkavě Ota. Přesila před vraty se mu zdála značná. I když mu obě ženy včera vyčítaly, že by se měl jako rytíř chovat věrněji, svému pánovi zůstával věrný za každých okolností. Teď měl možnost to dokázat.
„Nedám si nic líbit. Ale nejdříve se je pokusíme přesvědčit chytrostí, milý Oto,“ opáčil rezolutně královský prokurátor. „Nemohou nás obvinit z něčeho tak hloupého. I když snadné to asi nebude, protože s pověrou se bojuje strašně těžko. Jenže od čeho máme rozum?“
Pak se pohledem přesvědčil, že paní Ofka už přichází v náruči svého manžela k sobě. Rychle se otočil, až za ním zavlál plášť, a zamířil ke schodům do přízemí. Panoš Ota s mečem u pasu za ním. Ale písař Wolfgang nikam nespěchal. Stál a uvažoval.
Vyšli na dvůr, který byl úplně prázdný. Všechna čeleď se poděšeně ukryla v čeledníku a ve stodole. Běželi do stáje, osedlali koně a zamířili k vratům. Ota zvedl závoru a otevřel jedno křídlo. Tasili meče a neohroženě vyjeli ven. Lidé, kteří stáli na ulici, ztichli a poděšeně ucouvli. Jen farář Petr s křížem ve vztyčené ruce se ani nehnul. Chvíli si Oldřicha z Chlumu nenávistně měřil, pak na něj ukázal rukou a nařídil: „Spoutejte ho!“
Nikdo z davu se však ani nepohnul a několik mužů ještě nenápadně ustoupilo o krok zpět. Ani tři biskupovi vojáci ozbrojení kopími se nehrnuli proti dvěma ozbrojeným rytířům s meči v rukách. Farář Petr zlostně stiskl bledé úzké rty.
Oldřich z Chlumu se vztyčil v sedle, přísně se rozhlédl a pak se klidně optal: „Nuže? Co proti nám máte? Já nejsem žádný tulák nebo lapka! Jsem královský úředník. Pokud si na mne chcete stěžovat, pak jedině našemu králi! On rozhodne, zda jsem se něčeho dopustil.“ Sklonil meč a zvedl nad hlavu glejt s pečetí Přemysla II. Otakara.
Jeden z biskupových vojáků k němu na farářův pokyn nepříliš ochotně došel a listinu chvíli studoval. Číst sice neuměl, ale pečeť českého krále poznal bezpečně. Obrátil se na rozzuřený dav a trochu rozpačitě přisvědčil, že ten muž hovoří pr…
