KAPITOLA ČTVRTÁ
Sotvaže válka ne-li skončila, pak alespoň zčásti utichla, už krále znovu začaly soužit „vnitřní rozbroje“, jak říkal. Drápy a ostré zuby královny matky byly bohudík zneškodněny doživotnim exilem. Leč stále tu byl Gaston a jeho náhlé odchody, neuvážené projevy nespokojenosti, odjezdy do ciziny a nekonečné požadavky.
Za války stál na straně protišpanělské a choval se velice dobře. Naneštěstí mu dali jako pobočníka hraběte ze Soissonsu, královského levobočka. Kardinál té špatné volby brzy strašlivě litoval. Byla to totiž mláďata téže líhně, ctižádostivá, nezkrotná a ve svých požadavcích území a peněz nenasytná.
Soissons by byl pokládal za přirozené sedět alespoň na stupních trůnu. A Gaston, mladší bratr krále bez následníka, netrpělivě bažil po tom, aby nastoupil na jeho místo. Pokud šlo o vládnoucí královnu, Španělku rodem i srdcem, ta se modlila za porážku země, jejíž byla královnou. Toto neblahé trio sdílelo touž urputnou nenávist ke kardinálovi a považovalo jej, ostatně právem, za královu živoucí hradbu. Nenáviděli ho tak zuřivě, že pojali úmysl jej zavraždit. Nicméně královna nehrála v Soissonsově záměru žádnou roli, přestože srdcem byla s nimi. K vraždě ostatně nemělo dojít v Paříži, ale uprostřed války v Amiensu. Celá věc se jevila jako dobře vymyšlená, neb využívala určitého protokolárního ustanovení: kde se nacházel král, směla pobývat jen jeho osobní garda. Jinými slovy tedy nemohl být kardinál obklopen a chráněn svou vlastní gardou. A král řídil v Amiensu zasedání rady obvykle v paláci pana ze Chaulnesu, pikardského guvernéra. Když rada skončila, odcházel Ludvík z paláce provázen svou gardou a Richelieu ho následoval, leč bez ochrany; navíc se často zdržel a zdravil se s přítomnými. Přesně ve chvíli odchodu, zatímco bude izolován uprostřed davu, měli se na něj vrhnout tři šlechtici z Gastonovy družiny, zastavit ho a ubodat jej dýkami. A bylo domluveno, že znamení k tomuto velmi jednoduchému útoku dá Gaston, jenž na vrahy mrkne. Stalo se to, nebo se to spíše mělo stát devatenáctého října 1636 a toto datum by se bylo mohlo proslavit právě tak smutně jako datum vraždy Jindřicha IV.
Naštěstí k ničemu nedošlo. Pohledy vrahů se upřely na Gastonovu tvář v očekávání smluveného znamení. Žádné nedostali. Gaston se naopak otočil a utekl se do zasedací síně rady, kterou sotva chvíli předtím opustil.
U té příležitosti byl nazván zbabělcem. Jsem zcela opačného mínění. Při obléhání La Rochelle projevil Gaston velkou odvahu a znovu ji projevil při dobývání Corbie, kteréžto město ostatně pod nepřátelskou palbou obklíčil jako první. Podle mne se dá jeho obrat vysvětlit tím, že při velké duchaplnosti měl pramálo soudnosti. Své akce vymýšlel rychle a špatně a při prvním náznaku potíží od nich ustupoval.
Myslím si, že přesně ve chvíli, kdy měl svým hrdlořezům dát ono vražedné znamení, vyvstala mu před očima hrůza toho, co zamýšlel. Nebylo pochyb: kdyby Richelieu zahynul dýkou jeho najatých zabijáků, králova zuřivost a msta by byly nelítostně. Navíc byla v oné chvíli králova garda tak blízko, že o chycení vrahů se nedalo pochybovat, byli by vyslýcháni, uvězněni a popraveni a on, usvědčený strůjce onoho zločinu, zavřen nadosmrti někde na zámku a bedlivě střežen. Krom toho by byl papežem exkomunikován - strašlivý to trest - za zabití kněze. Jakmile Gaston a Soissons od svého záměru upustili, jejich panický strach byl vystřídán jinými obavami. Strachovali se, že jejich zamýšlená akce, třebaže ani nedošlo k jejímu uskutečnění, byla možná kardinálovou policií odhalena. Po návratu do Paříže tudíž město v noci z devatenáctého na dvacátého listopadu opustili, aniž o tom uvědomili krále - Gaston si zvolil za útočiště svůj zámek v Blois a hrabě ze Soissonsu sídlo vévody z Bouillonu v Sedanu. Ten tajný noční odjezd bez králova svolení se rovnal zločinu urážky majestátu a nevěstil do budoucnosti nic dobrého. Aniž přesně pochopili důvod onoho dvojího útěku, králi i kardinálovi se zdál podezřelý, viděli v něm novou Gaston…
