KAPITOLA SEDMÁ
Počátkem měsíce července 1639 mne král pověřil misí u vévody ze Saska-Výmarska, při níž jsem se musel vzdálit z Francie, což Kateřinu uvrhlo do zoufalství a úzkosti. Nicméně se uklidnila, když se dověděla, že je to diplomatická mise, tudíž nepůjde o postupná ubytování na zastávkách, povětšině u roztomilých vdov.
Vévoda ze Saska-Výmarska, posílený našimi subvencemi, naším zásobováním a královskými regimenty, jimiž jsme doplnili jeho kon-dotiérskou armádu, zmocnil se po úspěšném obléhání Brisachu a Freiburgu. Ona vítězství byla velmi důležitá, neboť uzavírala horní tok Rýna, a jak jsem uvedl výše, zabránila tím španělským jednotkám ležícím táborem v Itálii poskytnout pomoc po souši Španělům v Nizozemí. Pravda, zůstávala cesta po moři, byla však pro ně velmi nejistá, neb jejich loďstvo riskovalo, že na ně v Atlantiku zaútočí francouzská flotila, díky kardinálovu úsilí obnášející dnes čtyřicet lodí, nebo v horším případě silná flotila holandská, protože Holandsko bylo naším věrným spojencem - k hrůze našich dobromyslných pobožnůstkářů.
Když však dobyl Brisach a Freiburg, nadmulo se srdce vévody ze Saska-Výmarska přílišnou ctižádostí. Není načase, aby pověsil na hřebík potulný život kondotiéra a náhradou za ztrátu svého vévodství v Sasku založil jiné v údolí Horního Rýna? K realizaci toho úmyslu by ovšem nesměl odevzdat francouzskému králi města Brisach a Freiburg, která pro něj díky jeho subvencím dobyl.
Jak uhodnete, měla moje mise za cíl přivést vévodu k tomu, aby ustoupil od tak neloajálního záměru, pro něj navíc nebezpečného, neb by vyvolal ve Francii vlnu odporu.
Je pravda, že vévoda ze Saska-Výmarska mohl být pyšný na svůj vzhled a také se jím tuze vychloubal - podle svých slov dobyl prý právě tolik žen jako měst.
Přijal mě dvorně a jednal se mnou velmi slušně, ač s jistým nádechem blahosklonnosti, poněvadž moje vévodství v Montfort 1’Amaury se nemohlo rovnat tomu jeho budoucímu. Naneštěstí o podstatě věci mluvil hned od počátku naprosto neúprosně. Nikdy francouzskému králi neodevzdá ta dobrá, krásná města, jež dobyl. Přesto jsem naléhal, podporován též mladým Turennem, jeho pobočníkem a žákem, a také hrabětem z Guebriantu, velitelem francouzských regimentů, jež Ludvík svěřil vévodovi ze Saska-Výmarska, aby posílily jeho vojska.
V Brisachu jsem byl ubytován u jedné vdovy, která zbožňovala vévody, tím spíše francouzské. Jakmile mě spatřila, ihned zvolala: „Ach, Herzog! Sie sind ein sehr schóner Mann!“ (něm.: Ach vévodo, jste moc hezký muž!), což mě nemohlo než uspokojit, protože to naznačovalo, že tu budu jako v bavlnce. U téže dámy a v témže pokoji byl ubytován i hrabě z Guebriantu, Bretonec, který opěvoval krásu svého kraje s takovou a tak žhavou láskou, že jste cítili, že by nebylo na místě říkat cokoli o vlastním kraji. Hrabě byl také nesmírně zbožný a byl by chtěl, abychom před ulehnutím společně a jednohlasně chválili modlitbou Boha Otce, neb věřil, že naše společné modlitby tak spíše dojdou sluchu Páně. Nicméně jsem to odmítl s tím, že v naší rodině se tradičně modlíme každý sám a potichu. Byl to čirý výmysl, poněvadž ve skutečnosti jsem se obával, že mě bretonský hrabě zatáhne do opakovaných orací, které se mi, jak známo, protiví z toho důvodu, že nekonečné odříkávání Otčenáše a Zdrávasů je nakonec příliš mechanické, než aby vycházelo ze srdce.
Vévoda ze Saska-Výmarska mě každé poledne zval k svému stolu spolu s mladým Turennem, Erlachem a Guebriantem. Všichni včetně Erlacha jsme se jej snažili přivést k tomu, aby s naším králem jednal spravedlivěji, připomínajíce mu, že bez významných subvencí, jež mu Ludvík poskytl, a bez přispění francouzských regimentů Gue-briantových by byl nikdy nemohl Brisach a Freiburg na císařských dobýt. Vévoda mlčel jako ryba, a když otevřel pusu, pak jen aby se vrhl do nadšeného a takořka zamilovaného popisování svého budoucího vévodství.
Ve svém rozhodnutí se mi jevil tak odhodlaný, že jsem pochopil, že bude nemožné přivést ho k tomu, aby se vzdal držení…
