KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Poté co Turenne dobyl Dunkerque a vyhnal Španěly i z jiných pevností, které obsadili na francouzském pobřeží, přihodilo se, že Ludvík šestého července 1658 v Mardicku onemocněl. Jeho stav se jevil tak vážný, že ho bez otálení odvezli do Calais. Trpěl strašlivou migrénou doprovázenou vysokou horečkou, a co lékaře znepokojovalo nejvíc, po celém těle se mu objevily rudé skvrny a otoky.
Jezuitský chinin, quina quina, teplotu trochu snížil, ale bolesti hlavy a skvrny přetrvávaly. Samozřejmě mu dali projímadlo a pouštěli mu žilou, ovšem bez nejmenšího výsledku. Zkoušeli též mu přikládat baňky, což mělo jediný výsledek, že k otokům pokrývajícím celé tělo nemocného se přidaly ještě puchýře. Královští lékaři tu byli u konce se svou latinou, kterou dovedli dobře, ale i s medicínou, kterou znali jen málo.
Protože se jeho nemoc den ode dne horšila, usoudili, že tělo je ztraceno, a začali se starat o jeho duši. Kněží donesli nejsvětější Svátost a Ludvík přijal tělo Páně s duší vyrovnanou.
Dvorská společnost, všichni ti hejskové a fifleny očekávali nějaké osudné vyústění, ne že by snad měli něco proti Ludvíkovi, být však přítomen smrti krále je událost tak vzácná a tak důsažná, že bylo takořka ctí být při tom. Některé z těch malých dušiček se už začaly dvořit Filipovi, mladšímu Ludvíkovu bratru a jeho případnému nástupci.
Navštívil jsem kněžnu z Guéméné, postonávající v posteli, která mne však přesto přijala. Ač se tvářila tuze sklesle a churavě, trochu ji jen pobolívalo břicho, což pokládala za vážnou chorobu, která by však přešla sama od sebe, kdyby se přestala tak přejídat.
„Můj lékař, ten osel, mi doporučuje, abych jedla méně,“ stěžovala si bolestně. „Je to blázen pošetilý. Jím podle svého hladu, nic víc, a co na tom záleží, když netloustnu, jedině v prsou, která se mi víc zakulatila.“
„Na to si nikdo nestěžuje, madame. Angličané správně říkají, že dobrého není nikdy příliš.“
„Jenže mne také bolí to břicho.“
„A nemyslíte, že by mu prospělo, kdybych vám ho trošku namasíroval, nebo ještě lépe, kdybych ho třel vlastním břichem?“
„Vy jste bezbožný hříšník, pane. Já tady umírám a vy mi navrhujete strašlivé věci. Co bych řekla Stvořiteli, kdybych měla zítra stanout před jeho soudnou stolicí potřísněná ošklivými hříchy, které mi tu vnucujete?“
„Řekla byste mu, že jste milovala svého bližního jako sebe sama, což vás přimělo k několika drobným výstřelkům.“
„Vy nejste hodný, pane. Nevím, zda vás budu nadále milovat. Náš dobrý král umírá a vymate v hlavě jen nemravnosti.“
„Promiňte, madam, ale král vůbec neumírá. Jednoho z lékařů napadlo dát mu dávidlo i projímadlo a Ludvík spodem i vrchem ze sebe dostal spousty jakési černé hmoty. To značí, že je teď ne-li zdráv, tedy na nejlepší cestě se pozdravit.“
„Tohle je skvělá zpráva,“ potěšila se kněžna. „Díky, pane Bože, žes nám zachoval našeho dobrého krále. Tím spíš, že po téhle osudné smrti by následovalo další neštěstí: na trůn by dosedl jeho bratr Filip. Panebože! Nebesa udělala dobře, že ho nechala zrodit jako druhého, po Ludvíkovi. Co však nebesa udělala, mohla by zase zrušit, a kdyby starší umřel, získal by trůn ten mladší, což by mi připadalo hodně nebezpečné.“
„Vám se tedy Filip nelíbí?“
„Naopak. Jeho ‚pozemská schránka‘, jak říkají naši páteři, se mi líbí velice. Má krásné černé oči, tmavé, pěkně nakadeřené vlasy a pěkně červené rty. Řekla bych však přesto, že při vší úctě se Filip může víc vychloubat svým tělem než svým duchem. Vůle, které má jeho starší bratr nadbytek, je u Filipa slabá a vratká.“
„Mluvíte tak výstižně o Filipovi, milá přítelkyně, že bych rád slyšel váš názor na krále.“
„Kdybych vám ho řekla, určitě byste žárlil.“
„Žárlím tedy už teď.“
„Nu, začnu tím, že je to nejpěknější a nejurostlejší muž z celého království.“
„To je smělé tvrzení, madame. Znáte všecky muže království?“
„Neznám, věřím však tomu, co říkají moje přítelkyně.“
„Takovým svědectvím bych nevěřil. Pro ženy je vždycky nejkrásnější ten, jehož milují.“
„Takže pok…
