KAPITOLA PATNÁCTÁ
Dva dny potom, co jsme s Fogacerem hovořili s královnou o tom, co jí leželo na srdci, přišel osobně Berlinghen, ačkoliv mohl stejně dobře poslat páže, a vyřídil nám, že nás král čeká ve dvě hodiny odpoledne ve svých komnatách.
Při té příležitosti jsme se já i Fogacer, každý u sebe doma, nachystali tak pečlivě, že by na nás nikdo nenašel ani poskvrnku. Všecko jsme provedli dokonale: umyli se od hlavy až k patě, oholili vousy, nakroutili knírek na horním rtu, naše nejlepší boty se leskly jako zrcadlo, kalhoty a kabátce jsme si dali vykartáčovat a vyžehlit od těch nejobratnějších komorných.
„Panebože!“ zvolala Kateřina, když pro mne Fogacer přišel, „pro koho jste se tak vyparádili? Pro krále anebo pro nějakou dívčinu, kterou navštívíte dřív, než stanete před Jeho Veličenstvem?“
„Vězte, má drahá,“ řekl jsem a přitom jsem ji silně objal a na krk jí dal několik klouzavých polibků, „vězte, že král je velice úzkostlivý ve věcech čistoty a oblékání, takže jednoho dne neváhal říci jednomu ubohému markýzi, který právě dorazil ze své vzdálené Auvergne: „No ne, markýzi, jak jste to postrojený!“
Jistě už jste si, spanilá čtenářko, domyslila, že si ubohého markýze po celé dny u dvora dobírali a opakovali mu: „No ne, markýzi, jak jste to postrojený.“ Došlo to tak daleko, že se markýz nakonec dopálil, na vtipálka se vrhl a holýma rukama ho zmlátil tak, že šprýmař upadl na zem a chvíli trvalo, než ho přivedli k sobě. Sotva ten posměváček stál na nohou, začal okamžitě mluvit o souboji, ale král vyhrožoval, že ho navždy vyhostí na jeho statky, pokud nedodrží jeho zákaz. A při té příležitosti též zakázal dvořanům, aby opakovali jeho slova, ať už vtipná, či ne, lichotivá či posměšná.
Vraťme se ale, prosím, k naší záležitosti. Královské komnaty mne okouzlily. Zdály se mi krásné a přepychové, daleko krásnější než komnaty královniny, tak jednoduchého vkusu, že by byly mohly vyhovovat též zámožné měšťance. Bylo zřejmé, že na rozdíl od svého otce a ještě víc od svého dědečka Jindřicha IV., který by se byl i v paláci spokojil s prostým polním lůžkem, měl Ludvík XIV. v nádheře a přepychu zálibu.
Bylo mu tenkrát pouhých sedmnáct let, udělal však na mne hluboký dojem. Byl vysoký, urostlý, s dlouhýma nohama, držel se zpříma, měl krásný pronikavý pohled a k těmto darům nebes přidával ještě dary pozemské: oblek, na němž byl dostatek zlata, perel a krajek. Seděl na křesle, jehož područky byly pozlacené, jednu ruku měl položenou na bohatě cizelovaném jilci meče a druhou na knoflíku pozlacené hole, již bylo možno pokládat i za žezlo. Byl hladce vyholen až na úzký knírek se zdviženými špičkami na konci rtů. Cípy černé, bohaté a dovedně nakadeřené paruky mu padaly hluboce na hruď. Pohled měl pyšný, odměřený a chladný, sotva však promluvil, objevil se u něho ten zdvořilý a přátelský výraz, pro nějž byl milován pařížským lidem, když mezi ním chodil po ulici a smekal klobouk. Slyšel jsem, že Mazarin, který jak víme byl s královnou tuze důvěrný, královně řekl, že její syn je obdivuhodný commediante, na což ona odpověděla, že i on, Mazarin, je commediante, a co hůř, komediant italského ražení.
Jeho Veličenstvo král nás přijal velmi přívětivě, požádal nás, abychom usedli na stoličky s politováním, že nám lepší sedadla nemůže nabídnout, a bez průtahů se nás zeptal v jaké věci jsme ho navštívili. Když jsem mu vypověděl, oč jde, zeptal se, zda o tom ví i královna. Ta otázka se mi zdála choulostivá vzhledem k tomu, že král si velice zakládal na svých právech a mohl by se urazit, že jsme s královnou o věci mluvili dřív než s ním.
„Jelikož jde o problém ženský, Sire, promluvil jsem pár slov i s Jejím Veličenstvem královnou. Ale královna, i když ji otázka velice zajímala, nechtěla se vyjádřit ani pro, ani proti dříve, než si věc rozmyslíte vy.“
To byla, čtenáři, jedna z těch pustých lží, velice užitečných, když člověk mluví s mocipány. Jistě si pamatujete, že královna byla našemu vynálezu velice nakloněná, že by však bylo velice neobratné …
