KAPITOLA DEVÁTÁ
Dovol, vážený čtenáři, abych se v tomto svém příběhu vrátil nazpátek, to znamená k okamžiku, kdy jsem s královským vojskem vyrazil z Paříže směrem do Roussillonu. Nu což, zeptáte se, to už jste uměl španělsky? Odpovím, že obstojně, díky péči kněžny z Guéméné, na jejichž něžných rtech jsem posbíral hodně slovíček. Přesto jsem byl od snadného a plynulého používání té řeči ještě daleko. Abych tedy pokročil ještě víc, vzal jsem na tu předlouhou cestu s sebou do kočáru španělský slovník a svého Dona Quijota s předsevzetím, že ten drkotavý prázdný čas využiju a každý den se naučím nazpaměť jedné stránce ze Cervantese, když si ji nejprve přeložím. Otec mě od dětství přidržoval k literatuře, takže jsem své předsevzetí splnil bez námahy, a celé stránky ze Cervantese mi uvízly v paměti dodnes.
Manželku, děti a svůj palác v Bourbonské ulici jsem opouštěl se sevřeným srdcem. Richelieu, který myslel na všecko, mi na cestu opatřil doprovod asi tuctu svých mušketýrů a dosti objemným váčkem peněz na jejich stravu i na stravu mých lidí až do Narbonne.
Byl jsem mu za to velice vděčný, protože jsem tak mohl nechat Hórnera a své Švejcary doma, aby v té nebezpečné Paříži, kde se ráno co ráno našlo v ulicích a uličkách takových patnáct zkrvavených mrtvol, hlídali mou ženu, děti a služebnictvo.
A váček s královskými penězi byl velice užitečný, protože mimo mne a Mikuláše uživil i mé kočí, mé koláře a hlavně žravé mušketýry, kteří od tábora k táboru nemysleli na nic jiného než na pití, na to, jak si nacpat břich a na ženštiny, které k nim vždy v noci proklouzly vzdor ctnostným zákazům krále, aby jim poskytly drahou a nebezpečnou útěchu.
Královští mušketýři byli šlechtici, Richelieuovi urození nebyli, musím však říci, že ať urození, či neurození, nepostřehl jsem v jejich mravech sebemenší rozdíl.
Je samozřejmé, že jel se mnou můj podkoní Mikuláš jakož i mí dva koláři, kteří nikdy neopouštěli své nářadí, jako je křížový sekáč, kladivo, sedlík, duté dláto či poříz a bůhvíjak se jmenovalo to všecko, co potřebovali k opravě kol a náprav, a potřebovali to často, protože cesty v naší sladké Francii byly mizerné.
Ti veledůležití koláři cestovali s mou družinou ve veliké kolesce s plachtou, v níž také v noci spali v obavě, aby jim někdo nerozkradl nářadí. Museli tam též nechat místo dvěma kočím, kteří se střídali na kozlíku mého kočáru, i mým neskladným zavazadlům, jakož i píkám a mušketám, které jsem nikdy neopomněl vzít s sebou pro případ, že by nás napadli lapkové chytající pocestné. Což by bylo od těch loupežníků neopatrné, protože jsme měli před sebou i za sebou vojáky; ti vpředu byli kvartýrmachři, ubytovací důstojníci, kteří si vždy před městem přispíšili, aby pro důstojníky našli pokoje a pro vojáky místo na táboření.
Na té dlouhé cestě mne žádné dobrodružství nepotkalo, došlo však k setkání, které se ukázalo pro mne velice prospěšným. Asi tak deset dvanáct mil od Lyonu, kdy jsem byl na silnici docela sám, protože důstojníci pověření ubytováním nás o hodný kus předešli, hlavní voj však zůstal daleko za námi, jsem si napravo od nás uprostřed louky, neoddělené od silnice příkopem, všiml kočáru ve zbědovaném stavu a kolem něho pobíhajících ženských i mužských postav. Přikázal jsem tedy svému kočímu, aby za nimi do louky zabočil, a když jsme byli poblíž, poslal jsem Mikuláše, aby se zeptal, co se jim přihodilo a jestli nepotřebují pomoc. Mikuláš byl v okamžiku zpátky a řekl, že jde o urozené dámy a jejich kočího v nesnázích, ježto se u kočáru zlomila náprava, a že nemají nikoho a nic, čím ji opravit. Podle erbu na dveřích kočáru Mikuláš usoudil, že ty dámy jsou šlechtičny, a navíc velice čupr.
„Mikuláši,“ okřikl jsem ho přísně, „vezmi to slovo čupr nazpátek, prosím tě. Nejde tu o nějaké ženštiny, ale o dámy.“
„Beru to slovo nazpátek, monseigneure,“ odpověděl Mikuláš s pokorou, která však na jeho vnitřním pocitu vůbec nic nezměnila, o tom jsem přesvědčen.
„Řekl jsi jim, kdo jsme?“
„Ovšem. Vévoda a pair, člen Velké krá…
