POSLEDNÍ PŘÍBĚH BEZ KONCE
Nebe nad hornatou řeckou krajinou je oslnivě modré a podobá se širé hladině blízkého moře. I tehdy, před pětadvaceti stoletími, měla obloha nad touto krajinou stejnou barvu jako dnes, ale pod oblohou žili jiní lidé s jinými starostmi a radostmi. Zde byla za starověku místa, kde ožívaly postavy hrdinůa bohů. Starověká řecká divadla. Navštívíme spolu na chvíli starověké řecké divadlo.
Píše se páté století před naším letopočtem. Je slunečný den, jako stvořený k návštěvě divadla. Ale pospěšme si, vždyť už od rána se valily cestou k divadlu zástupy dychtivých diváků. Sedmnáct tisíc se jich vejde do hlediště. Vezmeme si s sebou peníze. Vstupné stojí dva oboly, dva staré řecké peníze. Ale kdyby chom byli chudí a neměli na vstupné, mohli bychom na představení zadarmo. Vstupné by za nás zaplatila státní pokladna.
Vmísíme se do spěchajícího davu a projdeme kamennou bránou do divadla. Opravdu, nevypadá jako dnešní divadelní budovy. Připomíná spíše nekrytý sportovní stadión. Hlediště je vestavěno do svahu návrší. Bránou jsme vstoupili do kruhovitého prostoru. Staří Řekové mu říkali orchestra. V orchestře se shromažduje při představení divadelní sbor. Kolem orchestry se zdvihají v půlkruhu kamenné lavice jako stupně obrovského schodiště. Lavice jsou široké a nemají opěradla. Jenom první řada je opatřena kamennými opěradly. To jsou sedadla vyhrazená kněžím, vyšším úředníkům a vzácným hostům. První řada ještě není obsazena. Zato místa pro ženy a mládež jsou už zaplněna do posledního sedadla. Slunce vrhá ostré černé stíny. Mnozí diváci si stíní tváře širákem, stírají pot a hovor v hledišti šumí a hučí jako mořský příboj.
Kam se posadíme? Snad vedle vousatého Řeka do šesté řady?
Vousatý muž má dlouhý sváteční plátěný chitón s rukávy. Jeho oděv připomíná dlouhou košili, volně a bohatě zřasenou, splývající až ke kotníkům. Dívá se mlčky dolů do první řady. Zeptáme se ho, co dnes hrají. Diví se, jak je možné, že to nevíme. Dnes přece hrají „Krále Oidipa“. Hru napsal Sofokles. Zná prý tu hru, viděl ji před časem a těší se, že ji uvidí znovu.
Už přicházejí hosté i na nejdolejší sedadla. Divadlo je plné až po místa nejvzdálenější od jeviště, až po místa obsazená otroky. Zdá se, že představení brzy začne.
Jeviště, které se zvedá dole za kruhovitou orchestrou proti hledišti, také málo připomíná jeviště dnešního divadla. Je to stavba z kamene, dlouhá, proti našim dnešním jevištím nepatrně hluboká, s patrem, krátkými postranními křídly a pozadím. Z jevištní budovy vedou do prostoru, kde se hraje, troje dveře. Pozadí zakrývá plátěná dekorace, představující palác, jak to vyžaduje dnešní představení. Z prostředních dveří vyjde za chvíli hlavní herec. Druhý a třetí herec vyjdou z postranních dveří. Jeviště uzavírají po stranách vysoké otáčivé trojhranné kulisy. Všechno je dobře vidět, neboť jeviště nemá oponu.
Vyprávěli jsme si o trojích dveřích a třech hercích. Copak jich nehraje víc? Hrají jenom tři. Tři herci se střídají na jevišti a hrají všechny mužské i ženské role. Když mají zasáhnout do hry v jiné roli, musí se za scénou rychle přestrojit. Na jevišti se objevují ovšem ještě jiné postavy. Ty však nemluví. Přestrojení není naštěstí tak složité jako na našem dnešním divadle. Herci se nemusí líčit. Starořečtí herci hrají s maskami na obličeji. Stačí, když vymění škrabošku a přehodí si jiný oděv. Masky, kterými si zakrývají tvář, mají své přesné předpisy. Jiné masky se používají ve hře s hrdinským námětem, v tragédii, a jiné ve veselé hře, v komedii.
V této chvíli stojí herci připraveni, každý u svého vchodu na jeviště. A u vchodu do orchestry, skryt zrakům diváků, se řadí divadelní sbor. Sbor nám ve svých zpěvech prozradí to, co nemůže povědět žádný ze tří herců.
Sofokles, který napsal tragédii o králi Oidipovi, napsal celou řadu slavných tragédií. Se svým předchůdcem Aischylem a nástupcem Euripidem patří k proslulé trojici starověkých řeckých dramatiků. V jejich hrách se setkáváme s většinou postav, o nichž js…
