O ZLATÉM ROUNU
Žil kdysi v Řecku král, který měl manželku z božského rodu. Narodili se jim chlapec a děvčátko. Chlapci dali jméno Frixos a děvčátku říkali Hel é. Děti byly hezké a zdravé a král mohl nesmrtelným bohům děkovat, že mu dopřáli klid a štěstí uprostřed rodiny. Nevážil si však štěstí, které měl, a toužil po jiném. Vyhnal manželku z domu a oženil se znovu. Tak dostali Frixos a Hel é macechu. Macecha chlapce a děvčátko nenáviděla, hubovala je od rána do večera a týrala. Děti před ní utíkaly a schovávaly se raději v zahradě za královským palácem. Když je macecha nemohla najít, zlobila se tím víc a žalovala králi, jaké jsou to toulavé děti. Ještě horší časy dětem nastaly, když se maceše narodili dva synové. Nevěděla, co nejhoršího by si na Frixa a Hel é vymyslila a co by o nich králi nalhala. Trestala je sama a přála si, aby je král trestal také a ještě přísněji, než je trestala ona. Bála se, že se její synové budou dělit o králův majetek s nenáviděnými dětmi, a přemýšlela, jak to zařídit, aby její vlastní děti dostaly celé království. Za bílým čelem jí narůstaly černé myšlenky. Rozhodla se, že děti zahubí. Věděla, že by jí král nedovolil děti zahubit, a proto krutý čin lstivě a dlouho připravovala.
Svolala tajně ženy té krajiny a řekla jim:
„Vím, jak jste pracovité, a přece nejste bohaté. Pracujete vy a vaše rodiny, a sotva naplníte sýpky obilím. Dověděla jsem se způsob, jak ztrojnásobíte úrodu na svých polích. Ráda vám to kouzlo prozradím. Dříve než vyjdete se setbou na pole, musíte zrno upražit. Uvidíte, že na vaši sklizeň nepostačí sýpky. Kouzlo nikomu neprozraďte, ani svým mužům. Kdybyste někomu o tom pověděly, nic by se vám nepodařilo a za vyzrazené tajemství by vás stihl trest nesmrtelných bohů.“
Ženy poděkovaly královně za radu a radostně se rozešly do svých domovů. Viděly už, jak se k nim blíží bohatství na zlatém voze plném zlatých klasů. Nikomu se s tajemstvím nesvěřily. Před setbou potají obilí upražily a těšily se na sklizeň.
Pole se brzy vesele zazelenala, ale z hlíny nevyrážely štíhlé zelené jazyky osení, nýbrž jen plevel a bodláčí. V celém kraji bylo po úrodě. ženy mlčely, a nikdo nevěděl, proč osetá pole neprobouzejí setbu k životu jako každý rok. V zemi vypukl hrozný hlad.
Lstivá královna poradila královi, aby vyslal do delfské věštírny posla zeptat se, proč bohové seslali na jeho zemi tak neslýchaný hladomor. Usouzený král určil posla. Než se vydal posel na cestu, zavolala si ho královna a nasypala mu do hrstí zlato. Přitom mu řekla:
„Zde máš první díl své odměny, a když dobře vykonáš, co ti uložím, dostaneš ještě jednou tolik. Nechoď do Delf. Vydej se jen tím směrem, ale zdržuj se v lesích. Až uplyne doba, kdy by ses vracel z Delf, vrať se k nám do paláce a oznam králi tuto věštbu: Hlad z tvé země odejde a pole budou zase rodit, dostane-li se bohům oběti. Tou obětí ať je Frixos a Hel é.“
Posel opojený pokladem, který držel v hrstech, horlivě všechno slíbil. Předstíral odchod do Delf, a zatím se toulal po lesích. Z lesa se vrátil do královského paláce a přednesl králi hroznou věštbu. Král nechtěl o splnění takové věštby ani slyšet. Macecha dostala strach, že by král mohl před činem couvnout, a poštvala hladovějící ženy. „Jděte,“ volala, „a přinuťte krále, aby splnil, co věštba přikazuje, jinak pomřeme všichni hlady. Já chtěla vaše dobro, ať chce vaše dobro i král. Dokud Frixos a Hel é žijí, nebude usmířen hněv bohů.“
Po takové řeči se srotily před palácem zástupy lidu a žádaly na královi, aby se nezdráhal uposlechnout božského výroku. Davy se bouřily, volaly a hrozily. Král musil povolit.
Macecha dala děti na noc uzavřít v komoře, aby snad před obřadem neutekly. Druhý den ráno měly být obětovány.
Všem se zdála noc dlouhá. Macecha nemohla spát radostí, že se jí už zítra ukrutné dílo podaří, král nemohl usnout žalem a děti se tiskly k sobě v noční tmě a úzkostí sotva dýchaly.
Jakmile se jitřní paprsky dotkly obzoru, hrnuly se k místu oběti zástupy lidí. Lid se těšil, že oběť sejme pro…
