MELEAGROS
Žena kalydónského krále Oinea se jmenovala Althaia. Narodil se jí syn, kterému byl předurčen podivuhodný osud.Jednoho dne usnula Althaia neklidným spánkem. Zdálo se jí, že v místnosti, ve které spí, někdo obchází a slyšela hlasy. Otevřela oči a jako ve snu spatřila, jak se nad lůžkem malého syna sklánějí tři postavy. Byly to Moiry, sudičky. Jedna z nich poklekla k ohništi a vložila do plamenů poleno. Oheň jasně vzplanul.
„Tvůj život je spojen s životem dřeva v ohni,“ prorokovaly Moiry dítěti osud. „Budeš tak dlouho žít, dokud plameny nepohltí poleno, které tak jasně hoří a svítí“
Po těch slovech Moiry zmizely. Zděšená matka ihned vstala z lože, kvapně vytáhla z ohně hořící poleno a polila je vodou. Ohořelé osudné dřevo uložila do truhlice a truhlici ukryla.
Syn dostal jméno Meleagros. Vyrůstal v královském paláci se svými sestrami, sílil, a když dospěl do věku, kdy mladíci závodí na cvičišti, nikdo se mu v mrštnosti a síle nevyrovnal.
Meleagrovu otci patřily rozsáhlé vinice, pole a sady. Když ukončil sklizeň, děkoval bohům bohatými oběťmi. Bohyni Démétér obětoval polní plodiny, veselému bohu Dionýsovi víno, bohyni Athéně olivový olej. Každému bohu obětoval díl úrody, jenom na bohyni Artemidu zapomněl.I nebešťané cítí hněv a hněv bohů je mocnější než hněv člověka. Artemis seslala na krajinu krále Oinea trest. Vypustila do kalydónských lesů obrovitého kance. Kanec byl větší než nejmohutnější býk, oči mu planuly krví a ohněm, jeho štětiny se podobaly trčícím oštěpům a ostré tesáky, vyčnívající ze zpěněné tlamy, se délkou rovnaly sloním klům. Kudy se řítil, spaloval žhavým dechem zelené listí křovin a stromů. Zrající obilí zadupal do země, strhával vinnou révu a drtil hrozny kopyty, ničil vinice i sady, vyvracel stromy a lámal větve obtížené ovocem. Přepadal stáda a trhal psy i pastýře. Rozptýlený dobytek se toulal bez strážců po svazích hor.
Lidé utíkali z venkova, strach je zaháněl za hradby města Kalyďónu. Kdo vyšel z města, nemohl slíbit, že se do města vrátí zdráv zpátky. Zármutek padl na celou krajinu, všem hrozil hlad a smrt.
Když Meleagros viděl neštěstí, které postihlo krajany, připravil zbraně a pozval k lovu na kance hrdiny z celého Řecka. Přišlo jich mnoho a přišel i Iásón, slavný hrdina výpravy za zlatým rounem, i Théseus, vítěz nad obludným Minotaurem, i Admétos, manžel věrné Alkéstis, přišli nejstatečnější mužové Řecka a mezi nimi bratr Meleagrovy matky. S řeckými hrdiny se chystala na lov i statečná lovkyně Atalanta.
Otec Atalantin si přál kdysi, aby se mu narodil syn. Když se mu narodila dcera, Atalanta, dal ji odnést do hor, aby se o ni podělila dravá zvěř. Dítěte se v horách ujala medvědice a odnesla je do své jeskyně. Tak vyrostla Atalanta v divoké přírodě mezi zvěří v nebojácnou lovkyni. Svou odvahu a sílu dokázala už mnohokrát.
Nyní se znovu postavila po bok statečných lovců s toulcem ze slonové kosti na plecích a s lukem v ruce. Meleagros ji zpozoroval v zástupu lovců a bylo mu, jako by spatřil bohyni lovu Artemidu. Nemohl od její krásné tváře odtrhnout oči. Ale lovci jej vybízeli, aby s nimi vyrazil z města. Kalydónský lid se shromáždil u městské brány. Loučil se s hrdiny s nadějí i úzkostí v srdci. A smrt si už mezi lovci vybírala kořist.
Hrdinové s Meleagrem a Atalantou postupovali k hustým lesům na stráních hor. Cestu lemovala zpustošená pole a zničené vinice. Když dospěli k okraji lesa, pustili psy z řemenů. Psi, s čenichy při zemi, prodírali se křovím, stoupali po svazích a sestupovali do údolí, až se dostali do strže vymleté jarními dešti. Ve strži po celý rok nevysychala voda. Bahnitou mokřinu pokrývalo vrbové proutí a rákosí a vysoká ostrá tráva. Psi v ní zmizeli se štěkotem. Náhle se proutí rozhrnulo a z mokřiny se pozvedl supící obrovský kanec. Vyřítil se zuřivě proti lovcům.
První lovec vymrštil oštěp a minul cíl. Iásón mrštil po kanci oštěpem tak mocně, že oštěp přeletěl zvíře a zaryl se hluboko do hlíny. Třetí lovec zasáhl kance, ale neublížil mu. Bohyně Artemis zac…
