Camilo José Cela

José Camilo Cela byl významný španělský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1989. Narodil se v galicijském městě Iria Flavia a jeho život byl stejně pestrý jako jeho literární dráha. Za španělské občanské války bojoval na straně frankistů, později se věnoval mnoha různým profesím – byl mimo jiné toreadorem, úředníkem, malířem, hercem a nakonec vystudoval práva.

Literární kariéru zahájil jako básník, ale jeho největší přínos spočívá v próze. Jeho styl byl inovativní a často provokativní, což mu přineslo uznání i kontroverze. Největší slávu mu vynesl román Rodina Pascuala Duarta (1942), který položil základy tzv. „španělského existencialismu“ a připomínal drsný naturalismus. Další významné dílo Úl (1951) bylo pro svou kritiku společnosti ve Španělsku zakázáno cenzurou a vydáno nejprve v Argentině. Cela se nebál experimentovat s jazykem a formou, přičemž jeho díla často zobrazovala surovou realitu a lidskou brutalitu.

Od roku 1957 byl členem Královské španělské akademie a jeho literární přínos byl oceňován nejen v rodném Španělsku, ale i po celém světě. V roce 1989 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za své bohaté a inovativní vypravěčství, které zachytilo hluboké stránky lidské existence. Za své zásluhy získal i šlechtický titul markýze. Cela byl nejen plodným autorem, ale také vlivnou osobností španělské kultury až do své smrti v roce 2002.

• Rodina Pascuala Duarta 1960 (La familia de Pascual Duarte, 1942)
• Rodina Pascuala Duarteho a iné prózy, 1990 (La familia de Pascual Duarte)
• Úl, 1968 (La colmena, 1962)
• Větrný mlýn, 1977

Intelekt je silný nepřítel literatury…

Španěl je pyroman, protože chce vymazat každou stopu své minulosti, každou kroniku přítomnosti a jakoukoliv naději ve své budoucnosti.

Camilo José Cela