ŠESTÁ KAPITOLA
Ze stepí se přihnal ledový vítr, vtrhl do rovinaté krajiny a sevřel Chavasseho ledovými prsty. Zachvěl se a jednou rukou si přitáhl k obličeji límec ovčího kožichu.
Ostrá bolest v rameni se změnila v tupý, bolestivý tlak. Nelítostný mráz snad znecitlivěl čerstvou ránu. Chavasse měl dojem, že hlava mu každou chvíli pukne bolestí, bylo mu špatně od žaludku. Možná jsem si ještě nezvykl na velkou nadmořskou výšku, napadlo ho.
Seděl na zemi a zády se opíral o kolo džípu. O několik metrů dál před stanem tančil ve větru plamínek přenosného vařiče. U něj dřepěli dva čínští vojáci. Jeden z nich držel na klíně samopal a kouřil, druhý ohříval v hliníkovém esšálku kávu.
Chavasse uvažoval, jak asi dopadl Joro. Přinejmenším se mu podařilo uniknout a zřejmě bez zranění. To už je něco, ale zatím od něj nemohu očekávat žádnou pomoc. Není ozbrojen a je sám, nedokáže nic. Kdyby se mu podařilo spojit se s jeho lidmi – to by už bylo o něčem jiném…
Závěs, který chránil vstup do stanu, se otevřel a objevil se muž v tyrolském klobouku a lovecké bundě. V ruce měl balíček první pomoci.
Podřepí vedle Chavasseho a se soucitným úsměvem se zeptal: „Jak vám je?“
Chavasse pokrčil rameny. „Jak mi je? Zatím ještě žiju.“
Muž vytáhl z kapsy balíček cigaret. „Vemte si. Třeba vám to udělá dobře.“
Věk kolem pětatřiceti, štíhlý, urostlý. Když v dlaních zaplál ohýnek zápalky, nasvítil pohledný, inteligentní obličej a ústa vždy připravená k úsměvu.
Chavasse zhluboka vdechl kouř do plic a rozkašlal se.
„Jsou ruské!“ vyhrkl, vdechl znovu kouř a najednou mu jeho situace už nepřipadala tak beznadějná.
„Jak jinak,“ usmál se muž. „Andrej Sergejevič Kurbský – jsem vám k službám.“
„Doufám, že se neurazíte, když já takhle zdvořilý nebudu.“
„To naprosto chápu.“ Kurbský se dobromyslně rozchechtal. „Měl jste jednoduše smůlu, že jsme se zrovna potloukali po stejných končinách.“
„Když už o tom mluvíme – co vy tady vyvádíte takhle uprostřed noci?“ vyzvídal Chavasse. „Tady není bezpečno.“
„Cestoval jsem do Čangu. Porouchalo se nám auto. Než jsme to spravili, byla už tma, tak jsem se rozhodl přenocovat ve stepi. Docela jsem zíral, když se objevilo vaše letadlo. Podruhé jste mě zaskočil, když jste křičel na toho druhého anglicky.“
„Asi stárnu,“ prohlásil Chavasse s povzdechem. „Takže to vy jste svítili? Náš pilot to viděl.“
Kurbský přikývl. „Zrovna jsme si dělali večeři. Jakmile se objevilo letadlo, samozřejmě jsem vařič vypnul. Viděl jsem, že se chystáte přistát a nechtěl jsem vás odradit.“
„A my jsme mysleli, že si pastevci udělali ohníček,“ řekl trpce Chavasse.
„Válečné štěstí je vrtkavé, příteli.“ Kurbský otevřel balíček první pomoci. „A teď se mi ukažte. Uvidíme, jak to vypadá.“
„Jen škrábnutí,“ řekl Chavasse. „Čistý průstřel ramene, nic víc.“
Rus si pozorně prohlédl zranění a zručně ho převázal.
„Koukám, že to máte v malíčku,“ poznamenal Chavasse.
Kurbský se zazubil. „Byl jsem v Koreji. Jako válečný zpravodaj. Tvrdá škola, ale dobrá.“
„A co děláte v Tibetu?“ ptal se Chavasse. „Píšete pravdivé reportáže o tom, jak vděční rolníci nadšeně přijímají komunistický režim?“
„Ano, tak nějak,“ pokrčil Kurbský rameny. „Mám zplnomocnění pro územně neomezenou oblast. Jsem zpravodaj Pravdy, ale moje články otiskují noviny a časopisy po celém Sovětském svazu.“
„To bych řekl.“
„Čtenáři budou nadšení, až popíšu tuhle malou příhodu,“ pokračoval Kurbský. „Záhadný Angličan – pokud jste opravdu Brit. V noci vyskakuje z letadla, přiváží zbraně a je převlečen za Tibeťana. To je škoda, že nejste Američan. To by byla ještě větší senzace.“
Plamínek plynové lampy tančil pod náporem větru a osvětloval Rusův obličej. V očích mu zářily utajené šibalské ohníčky. Chavasse si povzdechl, ale chtě nechtě se musel usmát. Kdo by odolal takovému sympaťákovi!
„A co se bude dít dál?“
„Dáme si kávu, trochu se najíme a půjdeme spát, pokud ovšem usnete.“
„A zítra?“
Kurbský si povzdechl. „Zítra vyrazíme do Čangu, za plukovníkem Li, vojenským velitelem této oblasti.“ N…
