Poslední den
úterý 6. června 1944
DIETER seděl na nástupišti nádraží v Remeši. Vlak s vězni měl několikahodinové zpoždění, ale on musel čekat. Nic jiného mu už nezbývalo.
Soptil zlostí. Ponížila a porazila ho dívka. Nandala mu to na celé čáře. On ji ale chytí. A až se to stane, tak bude trpět. Pak bude mluvit.
Vlak přijel pár minut po půlnoci.
Jeho odporný zápach si uvědomil, ještě než zastavil. Viděl směs železničních vagónů, z nichž žádný nebyl určen k přepravě cestujících: nákladní vagóny pro přepravu zboží, dobytčáky, dokonce i poštovní vůz, jehož úzká okénka byla vytlučená. Všechny byly přecpány lidmi.
Vagóny na přepravu zvířat měly po stranách vysoké dřevěné zatahovací dveře. Vězni prostrkávali ruce škvírami, naléhali, aby byli puštěni ven, žádali jídlo, ale většina zoufale prosila o vodu.
Dieter měl s sebou dva desátníky jednotky SS, oba vynikající střelce. Obrátil se k nim a řekl: „Přiveďte Michela Claireta.“
Desátníci odešli a objevili se znovu s Michelem mezi sebou, s kotníky svázanými, aby nemohl utéci. Snažil se vypadat srdnatě, aby neztratil kuráž, ale nedařilo se mu to. Zdál se zlomený.
Dieter uchopil Michela za paži a přistoupil s ním blíž k vlaku. Michel zpočátku nechápal, co vidí. Potom, když pochopil, proč ty prosící ruce, a když začal vnímat žalostné hlasy, zavrávoral, jako kdyby ho udeřili.
„Potřebuju jednu informaci,“ řekl Dieter. Michel zavrtěl hlavou.
„Naložte mě do vlaku,“ řekl. „Raději budu s nimi než s vámi.“
„Řekni mi, kde letadlo nabere Kavky - a kdy.“
Michel na něho vytřeštěně zíral. „Vy je nemáte,“ řekl a do tváře se mu vrátila naděje. „Vyhodily hrad do vzduchu, je to tak? Povedlo se to.“ Zvrátil hlavu dozadu a radostí si zavýskl. „Dobrá práce, Flick.“
Dieter nechal Michela pomalu jít podél vlaku. Ve vagóně přecpaném ženami prosily ženské hlasy francouzsky a německy.
Dieter pokynul a ze stínu se vynořil Hans Hesse, který přiváděl mladou ženu. Byla bílá ve tváři, s umaštěnými vlasy a rozbitými ústy. Chůze jí působila potíže. Byla to Gilberta.
Michel zalapal po dechu.
Dieter zopakoval otázku. „Kdy letadlo přistane a kde?“
Michel mlčel.
„Naložte ji do vlaku,“ řekl Dieter.
Stráže odsunuly vrata dobytčáku. Zatímco dva zadržovali ženy svými bajonety, třetí postrkoval Gilbertu k vagónu. „Ne,“ křičela.
„Prosím, ne!“ Strážný se už chystal vrata zavřít, ale Dieter řekl: „Počkej.“
Podíval se na Michela. Po tvářích mu tekly slzy.
„Micheli prosím, prosím tě,“ naříkala Gilberta.
Michel přikývl. „Dobře,“ řekl. „Pusťte ji ven.“
„Čas a místo,“ opakoval Dieter.
„Bramborové pole východně od Laroque, ve dvě ráno.“ Dieter se podíval na hodinky. Bylo čtvrt na jednu.
„Dovedeš mě tam.“
DIETER měl mercedes, limuzínu, která neparkovala uvnitř hradu, a proto výbuch přečkala. Auto nyní stálo na kraji vinice, vedle bramborového pole u Laroque, zamaskováno listy vinné révy. Michel a Gilberta seděli na zadním sedadle s rukama i nohama svázanýma, pod Hansovým dohledem. Dieter, který stál před autem, měl k ruce své dva desátníky, oba vyzbrojené puškou. Svítil měsíc a byla dobrá viditelnost.
Dieter promluvil. „Teroristi tu budou za pár minut. Pamatujte si, že je musím dostat živé - především jejich velitelku, tu drobnou ženu. Střílejte tak, abyste zranili, ne zabili.“
Mlčeli. Zaslechli zvuk jedoucího auta. Všichni si klekli a ukryli se za tmavou hradbou vinice.
Vůz se zhasnutými světly zastavil před brankou na bramborové pole. Vystoupily dvě ženy a muž.
„Teď tiše,“ zašeptal Dieter.
Ticho bylo náhle přerušeno mohutným troubením klaksonu. Dieter vyskočil a začal nadávat. Houkání přicházelo z mercedesu. Rozběhl se ke dveřím na straně šoféra a okamžitě pochopil, co se stalo.
Michel se natáhl přes přední sedadlo dopředu a než ho mohl Hans zadržet, zmáčkl svázanýma rukama klakson. Hans na předním sedadle pro spolujezdce se snažil zamířit, ale Gilberta zasáhla, nalehla na Hanse a bránila mu v pohybu.
Klakson neustále vydával varovný ohlušující zvuk.
Dieter sáhl po pistoli.
Michel nale…
