5
Vyřítil se z haly hotelu na bulváru Bernini a klusal klikatými uličkami na Via Veneto. Ne že by se noční recepční v hotelu nesnažil, ale pomoci mu nemohl; motivován tlustými svazky lir bušil do telefonu jako šílený, chrlil na ospalého telefonistu záplavy čísel, jenže neměl asi ty pravé styky - sehnat vůz k pronajmutí se mu nepodařilo.
Havelock se zastavil, aby se nadechl, a přitom studoval světla na Via Veneto. I přes pozdní hodinu ještě svítilo několik kaváren a hotel Excelsior. Někdo mu musí pomoci - musí se dostat do Civitavecchie! Musí ji najít. Ztratit ji už nesmí. Už nikdy! Musí ji dostihnout, přitisknout k sobě a říci jí o všech těch hrozných věcech, které jim provedli, musí jí to znovu a znovu opakovat, dokud nepochopí, že mluví pravdu, že ji miluje a jaká hrozná vina ho tíží - protože on tu lásku zabil.
Dal se znovu do běhu; první zastávkou byl Excelsior, kde na arogantního recepčního peníze neplatily.
„Musíte mi pomoct!“
„Nejste ani host hotelu, siňore,“ prohlásil chlap a otočil hlavu doleva.
Michael se podíval tím směrem a zahlédl, jak je z druhé strany haly pozoruji dva policisté. O něčem se dohadovali; noční služba v hotelu Excelsior byla zřejmě pod bedlivým dohledem zákona. Nebylo divu: světově proslulý bulvár byl zamořen pouličními obchodníky s drogami. Jeden uniformovaný strážce pořádku vykročil k nim; Havelock se obrátil a rychle vyšel na ulici.
Unavený vrchní v Café de Paris mu řekl, že je capo zuccone. Kdo by v tuhle nekřesťanskou hodinu půjčil nějakému cizinci auto? Americký vedoucí chabé napodobeniny baru na Třetí avenue ho rovnou vybídl, aby se šel vycpat.
A zase do ulic. Pot mu stékal po tvářích. Hassler - Villa Medici! V tom obchodě u nádraží přece mluvil o tomhle hotelu... Noční recepční ve Villa Medici byl zřejmě zvyklý na to, že bohatí návštěvníci Říma mají svoje libůstky. Podařilo se mu sehnat pro Michaela hotelový fiat; cena byla sice kosmická, ale spolu s klíčky od vozu dostal Michael i mapku okolí Říma s červeně vyznačenou nejkratší cestou do Civitavecchie.
Do města dorazil ve čtvrt na čtyři a celou půlhodinu strávil tím, že jezdil po přístavu a hledal vhodné místo, kde zaparkovat a začít s pátráním po Janě Karasové.
Taková místa najdete snad v každém přístavu: světla tu svítí celou noc a pořád se něco děje, skupinky strojníků a skladištních dělníků se míhají jedna přes druhou, nakládají zboží a připravují obří kotle a starodávné turbíny velkých lodí na daleké plavby. Hospody a kavárny lemují uličky zahalené mlhou a protknuté jen tu a tam rozptýleným světlem pouliční lucerny, útočiště, kde se podává ta nejhorší kořalka a nejodpornější jídlo.
Na sever a na jih od něj se rozkládala menší mola, u nichž se houpaly zdviže a stěžně zalité měsícem, špinavé rybářské loďky, které se neodvažovaly dál než čtyřicet kilometrů od břehu, tam, kde jejich kapitáni po desetiletích praxe věděli, že je čeká slušný úlovek. Tahle mola ožijí až ráno, až se první nažloutlé paprsky slunce začnou prodírat zpoza obzoru na jihozápadě; teprve tehdy se rozespali muži vydají po dřevěných chodníčcích k naolejovaným navijákům s perspektivou dalšího nekonečného dne před sebou. Je zbytečné hledat Janu Karasovou tady, odkud lodě ráno vyplouvají jen proto, aby se při západu slunce zase vrátily; byla by spíš někde poblíž větších přístaviši, odkud se vypravuji lodi do jiných přístavů a do cizích zemí.
Musela být někde tady, v téhle části přístavu, kde se proháněly chomáče mlhy přihnané větrem od moře, mezi kužely světel z reflektorů a v neutuchajícím rachotu noční práce. Jistě se skrývá, aby ji neviděli ti, kdo ji vidět nemají - controllori přistaviště, které stát i loďařské společnosti platí za to, aby dávali pozor na pašované zboží i lidi. Budou ji držet někde ve skrytu až do chvíle, kdy ji budou moci bezpečně převést na palubu, až capo operaio prohlédne náklad a podepíše potvrzeni, že loď může vyplout. Pak vykročí ze stínu a přeběhne přes molo: controllori a operai už budou pryč: na odchodu po skončené šichtě.…
