4.
Trochu si zaplavat v laguně
Snídani mi přinesla Bella, ne Heather. Vešla s podnosem do pokoje a věřím, že kdybych na ni nezavolal, vyklouzla by beze slova ven. Dala těžkou hlavu na stranu a podívala se na mě doutnajícíma kočičíma očima.
„Bello, řekla bys svému pánovi, že s ním chci mluyit? Nebo mu řekni, že si přeju, aby odvysílal jednu zprávu, a potom bych rád jeho podnik opustil. Počkám na lidi, kteří pro mě přijedou, ve vesnici.“
„Ty ne rád tohle místo?“
„Ty snad ano, Bello?“
Zvažovala otázku a dívala se přitom na podlahu. Nakonec řekla: „Ty jsi čtyři oudy dlouhý, ale ty ne rád mě bičem bít včera.“
„Pověz Pánovi, co jsem ti říkal, Bello - nezbičuje tě.“
„Ty ne máš bič.“
Odešla.Ty ne máš bič. Dávala mi najevo, že si ho mám opatřit nebo to mělo znít pohrdavě? Nebo chtěla říct, že se mám starat o své věci? Neměl jsem potuchy.
Když vjel Pán na elektricky poháněném křesle docela slušnou rychlostí do místnosti, už jsem ho čekal. Napřáhl jsem k němu ruku s listem papíru.
„Tohle je můj volací znak pro štáb SVAVS, podle něhož poznají, že jsem naživu a kde se nacházím. Žádám vás, abyste to doplnil o zeměpisné souřadnice ostrova. Rád bych Vám připomněl, že je válka a vaší povinností jako britského občana je poskytnout pomoc spojencům tím, že tuto zprávu okamžitě odešlete. Zatím využiju vaší včerejší nabídky a tyto prostory opustím. Dobu, než se dostaví záchranný tým, můžu přečkat dole ve vesnici.“
„Přečkat dole ve vesnici?“ Udiveně se na mě podíval. Potom mi protézou papír vyškubl a otočil křeslo kolem dokola. „Jak si přejete. O mou společnost zcela zjevně nestojíte. Snad vám ta dole ve vesnici bude vyhovovat víc.“
Neodpověděl jsem mu a šel jsem za ním ven.
Když jsme se dostali k východu vysunul elektricky sedačku křesla nahoru, aby dosáhl magnetickým klíčem do zámku, zabudovaného pevně ve vratech. Potom zatočil kolem na vratech, stejně jako to udělal, když mě sem vedl. Východ byl volný a já mohl jít.
„Na shledanou,“ řekl jsem a kývl mu prstem na pozdrav. Seděl v křesle a jen mě pozoroval. Svou nehybnou ostražitostí připomínal ropuchu. Prošel jsem vraty ven do slunečního žáru.
Venku pod stromy mě čekala pozoruhodná podívaná.
Listnatá alej se táhla k třpytivé hladině laguny, na jejíž vzdálené straně se pod palmovými stromy usadila vesnice. Až ke mně doléhal hlas moře, bušícího do skal. Patřil k ostrovu doktora Moreaua už od věků a bude tu pořád, i když po lidech tu nezůstane ani stopa. Nemohl jsem se ubránit, abych tenhle ostrov nesrovnával s bezhlesou a přísnou scenérií Měsíce.
Jenomže mě zaměstnávaly mnohem víc úvahy o tom, co je zač ten zdejší Pán Mortimer Dart. Potřeboval jsem vědět, jak to na ostrově opravdu chodí, a byl jsem odhodlaný ke všemu. Ostrov ovládaný jediným člověkem byl anachronismem, jaký Spojené státy ani Čína nemohou v žádném případě připustit. A byly tu i další záležitosti, které stálo za to prošetřit, než dorazí záchranný tým.
Nebyl jsem si zcela jistý, zda má Dart v úmyslu mou zprávu odvysílat, proto jsem se rozhodl poslat ještě z vesnice telegram. Šeredně jsem se zmýlil.
Pln nadějí jsem vykročil k přístavu. Udělal jsem sotva půl tuctu kroků, když z křoví vyskočila postava. Přeběhla přes cestu a s hýkáním a smíchem se zastavila vedle mě.
Byl to Bernie, muž - pes. Cenil přátelsky zuby a nastrkoval mi pod nos veliký obličej s vlhkýma očima. Potom si zabušil do hrudníku, jako když jsme se viděli poprvé, a řekl: „Tvý jméno Bernie – dobrej kluk, dobrej chlap. Mluv jen mluvením. Nikdy nežere svinstvo, nene!“
„Ahoj, Bernie. Ještě pořád se na mě pamatuješ?“
Tělo se mu zkroutilo potěšením a přilepil se na mě, jak jen to bylo možné. „Chá, hodně nocí! Máš čtyři oudy dlouhý, dobře dělaný. Dobrej kluk, dobrej chlap, vytaženej z velký vody celej mokrej. Jako ryba, jo, dobrej. Používej ruce, mluv jen mluvením. Nedělej neplechu a nebudu tě muset mlátit bičem.“
Vykročil jsem, ale pořád se mě držel. Bez přestání něco drmolil a při tom po mně vrhal podezíravé postranní pohledy. Připomínal mi tí…
