10.
Po pádu
O dvou dnech, které jsem strávil na Tulení skále, bych raději mluvil co nejméně. Některé věci, které se zdají krásné, přirozené a smysluplné ve chvíli, kdy je člověk dělá, mu za jiných okolností připadají odporné. Co jednoho člověka potěší, může jiného znechutit. Platí to zejména o národech ze západní kulturní sféry, které dodnes mají k sexualitě komplikovanější vztah než národy na východě.
City, které nás zasáhnou nejhlouběji, se po čase mohou změnit.
Tuleňačka se jmenovala Lorta. Žili s ní čtyři přibližně stejně staří Tuleňáci, které zcela ovládala. Byli do ní naprosto zbláznění a člověk snadno pochopil proč: oddávala se jim s nevyčerpatelnou oduševnělostí a s takovou radostí, že ani já se v tu chvíli nestyděl se s ní milovat. Ovládala je, protože oni ovládali ji, a nemohla jim odolat, protože byla neodolatelná. A byla tak štědrá, že Tuleňáci nežárlili na sebe a dokonce ani na mě, i když jsem byl cizí. Měli v tom ohromné štěstí, a byli tak moudří, že si to uvědomovali.
Tuleňáci se jmenovali Saito, Harioši, Halo a Juri. Když jsme se nasytili milostných her, plavali jsme a dováděli ve vodách oceánu.
A taky jsme si povídali - i to pro ně byla hra. Buď jsem stále rychleji chápal, co říkali, nebo si přede mnou dávali zvlášť záležet. Dověděl jsem se, že Svinichlap, který se zřítil i útesu se mnou, se roztloukl o skály a sežrali ho krabi a žraloci. Když jsem jim řekl, že krabi tvoří podstatnou část stravy tuleňů, byla to pro ně obzvlášť zajímavá zpráva.
Také jsem se dověděl, že to byli oni, kdo se potopil do laguny a vylovil Maastrichtovu pušku. Vyměnili ji s Lišákem za ovoce a ukradené konzervy se sirupem.
O ponorce věděli. Jejich vnímání času však nebylo dost přesné, aby dokázali odhadnout, kdy ponorka znovu ostrov doktora Moreaua navštíví nebo jak dlouhá doba uplynula od její poslední návštěvy. V mnoha ohledech byli jako děti a jejich kouzelně dětsky vyhlížející obličeje se vždycky zprohýbaly smíchem, když se ke své nevědomosti přiznávali.
Ne, tím, že to říkám právě takhle, je vlastně zrazuji. Když jsem byl mezi nimi, bylo všechno jinak - a teď už se znovu vracím ke své staré zkostnatělosti. Samozřejmě že o pravidelných návštěvách ponorky věděli. Příjezd téhle neživé nestvůry z hlubin oceánu, kam oni sami nemohli, pro ně byl příjemným povyražením. Byli zvyklí doprovázet ji do laguny a hrát si kolem, dělat neslušná gesta a důvěrně si pohrávat jeden s druhým - což jim přinášelo mezi posádkou značnou popularitu.
Nevěděli, kdy tu byla naposledy, ani kdy se znovu objeví - a proč by taky měli? Nemělo to pro ně žádný význam. Mému tvrzení, že bych se do ní chtěl vyšplhat a nechat se uvnitř zavřít, se srdečně zasmáli a odmítli věřit, že mluvím vážně. Nestyděli se za své nedostatky ani neznalosti, nebyli zatíženi tak jako lidé.
Říkám, že byli jako děti. Myslím tím, že nikdy nepřijali pravidla, kterými se řídí většina z nás. Svět je pořád ještě dokázal překvapovat, a být jeho součástí pro ně zůstávalo štěstím.
I když neměli paže, hezky tvarované nohy nebo šikovné ruce, měli dost silné charaktery, zejména pokud šlo o Lortu, aby si byli jisti, že jejich bublina štěstí nepraskne. Teplý oceán jim pomáhal; byl jejich plodovou vodou a ničím neubližoval.
Měli svou vlastní víru. Možná, že byla hluboká a bez trhlin, ale já s nimi nežil tak dlouho, abych ji dokázal pochopit. Pedant jako já se jim samozřejmě pokusil vysvětlit své stanovisko jako předtím Warrenovi, ale bylo to stejně marné jako chtít po nich, aby žili na suchu. Věřili v Ducha hlubin, který měl podobu žraloka (a nejspíš.vypadal jako jaderná ponorka) a budil v nich příjemný strach.
Ještě něco v sobě tajím, ale musím s pravdou ven. Byla tam taky Satsu.
Když Tuleňáci utekli z Dartových laboratoří, žili na mnohem pohostinnějším severním pobřeží ostrova, dokud na ně Dart neuspořádal štvanici a nezastřelil jednu mladou ženu. Teprve potom se uchýlili na Tulení skálu. Narodily se jim tu další děti, avšak žádné z nich nepřežilo, jen Satsu a té se dařilo dob…
