Světlo skomíralo, až se nakonec tma dala téměř krájet. Noc byla jako tělo, v němž žhnoucí pozůstatky Pánovy pevnosti představovaly ránu. Když nadešel čas, ozářila rána svým pochmurným karmínem břicho vrtulníku.
Stroj klesal a zkoumal infračervenými paprsky terén. Vzdušný vítr jeho rotoru kreslil na okraji moře vzorky a v půlkruzích je hnal na břeh, kde vyvržená voda připomínala narychlo odhozený šál.Jakmile vrtulník přistál a vypnul motory, byl přelud ten tam. Vlny opět narážely na skály v odvěkém rytmu.
Vrtulník naložil na břehu ostrova několik nezřetelných postav a rotor se znovu roztočil. Stroj.se vznesl, jeho břicho se ještě jednou letmo zalesklo v záři vyhasínajících ohňů, a zmizel do noci.
Na zapomenutém ostrově se z úkrytu vynořila osamělá postava a rozběhla se k mořskému břehu. Znovu a znovu vbíhala do vln a vyla, aby se zase s vytím vracela zpět.
Nakonec vyčerpaně zůstala stát na skále a zklamaně hleděla na noční oceán, jako by se pokoušela vyřešit záhadu, kterou si stěží dovede představit.
Pod hladinou oceánu nebyl mezi nocí a dnem takový rozdíl jako na zbytku planety. Tvory na souši ovládala přítomnost nebo nepřítomnost přímého slunečního světla, pod hladinou dominovaly jiné vlivy. Na dně oceánu vládl věčný soumrak a dokonce i ve vyšších vrstvách dovolovala voda svým obyvatelům, aby si dělali, co chtějí, lhostejno k tomu, jaká je denní doba.
Pozorovatel filozof by v tom mohl spatřovat analogii a s lidským mozkem, s jeho částmi nazývanými zjednodušeně, i když nepřesně, vědomí a podvědomí. Vědomí je přivyklé na pravidelná období bdění a spánku, na střídání světla a tmy, v podvědomí jsou věci méně zřetelné: tikají tu jiné hodiny. Podvědomí je hluboko ponořeno a nedoprovází je žádné slunce. Na rozdíl od rozumu, který vynalezl čtyřiadvacetihodinový den, tu platí instinkt, řídící se svým vlastním časem - věčností. Dokud v sobě lidstvo nesmíří instinkt s rozumem, nebude mír na Zemi. Bomby budou padat dál.
Bomby padaly. K velkému oceánu patři mnoho pobřežních moří. Guatemalský bazén, Tasmánské moře, Korálové moře, Jihočínské moře, Žluté moře, Japonské moře, Ochotské moře, Beringovo moře. Ve všech těchto vodách planuly konflikty, střetávaly se ideologie, národ bojoval s národem.
Trosky z těchto bitev padaly do oceánu, klesaly a mizely v slizu hluboko pod hladinou. Déšť smýval vražedné chemické bojové látky a voda oceánu je všechny pohlcovala. Pokrýval celou třetinu planety. V jistém smyslu byl lůnem všeho živého na zemi a mohl přežít většinu toho, co jeho potomci prováděli. Ale přijde den, kdy ani on nedokáže snést víc. Pak zemře a s ním i celá planeta.
Zbývá otázka, zda instinkt přežít pobídne lidstvo k tomu, aby našlo cestu k trvalému míru. Jinak bude všechno ztraceno. Protože oceán nesnese víc, než instinkt, který se octne sám, nebo rozum, jemuž nikdo nepomůže.