16
Jednu ránu stíhala další. Druhá sprcha přišla až poté, co jsem vyhodil Earla na příměstském parkovišti, kam každé ráno dojížděl vlastním vozem, a odjel jsem s lincolnem zpátky do Van Nuys.
Four Green Fields byla irská putyka na Victory Boulevard snad kvůli „vítěznému“ názvu si ji právníci tak oblíbili s barem táhnoucím se po levé straně a řadou otlučených dřevěných kójí napravo. Na svatého Patrika tu bylo tak plno, jak jen může v irské hospodě být. Odhadoval jsem, že se tu mačká ještě více lidí než v předešlých letech, poněvadž letos připadl tento pijácký svátek na čtvrtek a mnozí hýřilové zde zahajovali prodloužený víkend. I já jsem si předem zařídil volný pátek. Den po svatém Patrikovi jsem měl v diáři vždy prázdnou kolonku.
Když jsem si začal prodírat cestu davem, abych vyhledal Maggii McPhersonovou, začal z jukeboxu kdesi vzadu halasně vyhrávat nepostradatelný „Danny Boy“. Byla to však jakási punková verze z počátku osmdesátých let, jejíž dusající rytmus mi zhatil jakékoliv naděje, že něco uslyším, jakmile jsem konečně zahlédl povědomé obličeje, pozdravil jsem a zeptal se, jestli neviděli mou bývalou manželku. Malé útržky konverzace, které jsem přece jen zaslechl, když jsem si klestil cestu tlačenicí, se vesměs týkaly Roberta Blakea a omračujícího rozsudku vyneseného předešlého dne.
Po chvíli jsem v davu narazil na Roberta Gillena. Kameraman sáhl do kapsy, vytáhl čtyři nadýchané stodolarové bankovky a podal mi je. Pravděpodobně šlo o čtyři z deseti původních exemplářů, které jsem mu před dvěma týdny vyplatil v soudní budově ve Van Nuys, když jsem se snažil vyvolat u Cecila Dobbse dojem, že to umím skoulet s novináři. Těch tisíc dolarů už jsem naúčtoval Rouletovi. Tyhle čtyři stovky byly čistý zisk.
„Říkal jsem si, že tu na tebe narazím,“ zaječel mi Gillen do ucha.
„Díky, Sticksi,“ odvětil jsem. „Ty prachy půjdou na můj dnešní účet.“
Gillen se zasmál a já se přes něj zadíval do davu, zda v něm někde neuvidím exmanželku.
„Když budeš chtít, kdykoliv se na mě obrať,“ řekl a poplácal mě po ramenou.
Protáhl jsem se kolem něj a klestil si cestu dál. Maggii jsem nakonec nalezl v poslední kóji vzadu. Sedělo tam šest žen, vesměs státních zástupkyň nebo sekretářek z vannuyského státního zastupitelství. Většinu z nich jsem alespoň letmo znal, ale přesto jsem cítil rozpaky, protože jsem musel stát a ječet přes hlasitou hudbu a dav. Svou roli sehrál i fakt, že ve mně ženy jakožto státní zástupkyně viděly člověka spolčeného s ďáblem. Na stole měly dva džbány s pivem Guinness, z toho jeden plný. Naděje, že bych se mohl prodrat davem k baru a vzít si odtamtud sklenici, však byla mizivá. Maggie si mého tápání všimla a nabídla mi sklenici svou.
„To je dobrý,“ zaječela. „My už jsme si sliny vyměňovali.“
Usmál jsem se a bylo mi jasné, že ty dva džbány na stole nejsou první dva. Dlouze jsem se napil. Pivo chutnalo dobře guinness mě vždycky kvalitně vycentruje.
Maggie seděla na levé straně kóje uprostřed mezi dvěma mladými státními zástupkyněmi, o nichž jsem věděl, že nad nimi moje bývalá manželka drží ochrannou ruku. Mnoho mladších žen na vannuyském státním zastupitelství přirozeně tíhlo k Maggii, poněvadž šéf Smithson se obklopoval právníky jako Minton.
Pořád jsem stál vedle kóje. Zvedl jsem sklenici, abych si s ní přiťukl, jenže Maggie nemohla reagovat, protože moje sklenice byla vlastně její. Popadla tedy džbán a zvedla ho do vzduchu.
„Na zdraví!“
Nezašla tak daleko, aby se ze džbánu i napila. Postavila ho na stůl a zašeptala cosi ženě na okraji kóje. Ta vstala a pustila ji ven. Moje bývalá žena ke mně přistoupila, políbila mě na tvář a řekla: „V podobných situacích se sklenice vždycky líp shání dámě.“
„Zvlášť nádherné dámě,“ dodal jsem.
Obšťastnila mě významným pohledem a zamířila do davu oddělujícího nás od baru. Pronikavě zapískala, čímž si získala pozornost jednoho z nefalšovaných irských výčepních, kteří by dokázali do pěny na sklenici vymalovat harfu, anděla nebo třeba nahou ženskou.
„Potřebuju půllitr,“…
