24
Odjel jsem do Four Green Fields a objednal si guinness, ale pak jsem rychle přešel na vodku s ledem. Měl jsem dojem, že nemá smysl s čímkoliv otálet. V televizi nad barem vrcholil přenos ze zápasu Dodgers. Kluci v modrém se právě radovali, protože stáhli vedení soupeře na pouhé dva body a v deváté směně měli všechny mety obsazené. Barman měl oči přilepené na obrazovce, ale mě už začátek nové sezony nezajímal. Vývoj deváté směny mi byl šumafuk.
Po druhém kopanci vodky jsem si na pult vytáhl mobilní telefon a začal vyřizovat telefonáty. Nejprve jsem zavolal ostatním čtyřem právníkům ze zápasu. Po zprávě o Levinově úmrtí jsme všichni ze stadionu odešli, ale oni při odjezdu věděli jen tolik, že Levin zemřel, nic bližšího netušili. Poté jsem zavolal Lorně, která se do telefonu rozplakala. Chvíli jsem ji utěšoval a ona mi pak položila otázku, jíž jsem se chtěl vyhnout.
„Je to kvůli tomu tvému případu? Kvůli Rouletovi?“
„Nevím,“ zalhal jsem. „Řekl jsem o tom policii, ale tu zjevně ze všeho nejvíce zajímalo, že to byl gay.“
„On byl gay?“
Věděl jsem, že mi to poslouží k odvedení pozornosti.
„Nechlubil se tím.“
„A tys to věděl a neřekls mi to?“
„Nebylo o čem mluvit. Byl to jeho život. Kdyby to chtěl lidem říct, tak by jim to asi řekl.“
„A podle těch detektivů se to stalo takhle?“
„Jak?“
„Však víš, jako že byl zavražděn kvůli tomu, že to byl gay.“
„Nevím. Ale pořád se mě na to ptali. Nevím, co si o tom myslí. Všechno prošetří a doufejme, že to k něčemu povede.“
Nastalo ticho. Pohlédl jsem na obrazovku právě ve chvíli, kdy Dodgers zaznamenali vítězný bod a stadion propukl v bláznivé nadšení. Barman zavýskl, popadl dálkový ovladač a zesílil zvuk. Otočil jsem hlavu jinam a zakryl si volnou rukou ucho.
„Člověka to nutí k zamyšlení, že?“ řekla Lorna.
„O čem?“
„O tom, co děláme. Mickey, vždyť jakmile dopadnou toho parchanta, který mu to udělal, možná mi zavolá a bude chtít tebe.“
Zachrastil jsem ledem v prázdné sklenici, abych upoutal barmanovu pozornost. Chtěl jsem doplnit palivo. Naopak jsem vůbec neměl chuť Lomě sdělovat, že pro parchanta, který Raula zabil, zřejmě pracuji už teď.
„Lorno, neber si to tak. Tohle je přece…“
„Stát se to může!“
„Hele, Raul byl můj kolega a taky to byl můj přítel. Ale nezměním přece povolání nebo přesvědčení jen kvůli tomu, že…“
„Možná bys měl. Možná bychom to měli udělat všichni. O nic víc mi nejde.“
Znovu se rozplakala. Barman mi přinesl novou sklenici a já ji jedním lokem ze třetiny vyprázdnil. „Lorno, chceš, abych za tebou přijel?“
„Ne, já nic nechci. Já nevím, co chci. Tohle je prostě strašné.“
„Můžu ti něco říct?“
„Co? Jasně že můžeš.“
„Vzpomínáš si na Jesuse Menendeze? Na mého klienta?“
„Ano, ale co ten s tím má…“
„Byl nevinný. A Raul na něm pracoval. Pracovali jsme na něm spolu. Dostaneme ho ven.“
„Proč mi to říkáš?“
„Říkám ti to proto, že nás to, co se stalo Raulovi, nemůže zastavit. To, co děláme, je důležité. Je to přímo nutné.“
Moje slova však vyzněla prázdně. Lorna neodpověděla. Pravděpodobně jsem ji vyvedl z míry, protože jsem byl z míry vyveden i já sám.
„Dobře?“ dodal jsem.
„Dobře.“
„Fajn. Musím ještě vyřídit pár dalších telefonátů.“
„Ozveš se mi, až zjistíš něco o pohřbu?“
„Ozvu.“
Ukončil jsem hovor a rozhodl se, že si dám před dalším telefonátem pauzu. Přemýšlel jsem o Lornině poslední otázce a uvědomil si, že jsem to možná já, kdo by měl Raulův pohřeb zorganizovat. Pokud mě ovšem nezastoupí stará paní z Detroitu, která se Raula Levina před pětadvaceti lety zřekla.
Posunul jsem sklenici k okraji barového pultu a řekl barmanovi: „Dejte mi guinnesse a sobě taky jednoho natočte.“
Usoudil jsem, že je čas zpomalit, a jednou z možností, jak toho dosáhnout, bylo pít guinnesse, protože jeho natočení trvalo poměrně dlouho. Když mi barman konečně pivo podal, všiml jsem si, že do pěny nakreslil špičkou pípy harfu. Andělskou harfu. Zvedl jsem sklenici.
„Bůh žehnej mrtvým,“ řekl jsem.
„Bůh žehnej mrtvým,“ odpověděl barman.
Ztěžka jsem se napil a husté pi…
