20
Sotva jsem na letišti v Burbanku vystoupil z letadla, zapnul jsem si mobilní telefon. K plánu jsem zatím nedospěl, ale už jsem znal svůj další krok, který začínal telefonátem Raulu Levinovi. Mobil mi v ruce zabzučel, což znamenalo, že mám nějaké vzkazy. Rozhodl jsem se, že je vyřídím až poté, co Levina zaúkoluji.
Když se mi vyšetřovatel ozval ve sluchátku, ze všeho nejdříve se zeptal, zda jsem dostal jeho vzkaz.
„Zrovna jsem vystoupil z letadla,“ řekl jsem. „Zmeškal jsem ho.“
„Z letadla? A kdes byl?“
„Na severu. Co to bylo za vzkaz?“
„Jen nějaké informace o Corlissovi. Jestli nevoláš kvůli tomu, tak kvůli čemu voláš?“
„Co děláš dneska večer?“
„Budu se flákat doma. V pátek a v sobotu nerad někam chodím. To jsou dny pro amatéry. Na silnicích je příliš mnoho ožralů.“
„No jo, jenže já bych se rád setkal. Musím si s někým promluvit. Dějí se špatné věci.“
Levin z mého hlasu evidentně něco vycítil, protože okamžitě zrušil svou zásadu „v pátek večer sedím doma“ a dohodl si se mnou schůzku v restauraci Smoke House u Warner Studios. Bylo to nedaleko od jeho bydliště i od místa, kde jsem se právě nacházel já.
U přepážky letištní garáže jsem podal svou letenku muži v červeném saku a během čekání na lincolna jsem si přehrál vzkazy.
Byly celkem tři a všechny mi přišly během letu ze San Franciska. První byl od Maggie McPhersonové.
„Michaele, chtěla jsem se ti jen ozvat a říct, že mě mrzí, jak jsem se dneska ráno chovala. Upřímně řečeno jsem na sebe byla naštvaná za některé věci, která jsem včera večer řekla, a za některá rozhodnutí, která jsem učinila. Svedla jsem za ně vinu na tebe a to jsem neměla. Ehm, jestli si chceš vzít zítra nebo v neděli Hayley, tak bude strašně ráda a kdo ví, třeba bych mohla přijet i já. Každopádně mi dej vědět.“
Bývalá manželka mě neoslovovala „Michaele“ příliš často, a to ani v době, kdy jsme byli svoji. Patřila k ženám, které muže oslovují příjmením a vdechnou do něj citové zabarvení. Tedy pokud chtějí. Maggie mi vždycky říkala Hallere. Už ode dne, co jsme se seznámili ve frontě před bezpečnostním rámem v budově trestního soudu. Ona měla namířeno na státní zastupitelství a já spěchal na přestupkový soud, abych vyřídil jednu jízdu pod vlivem alkoholu.
Ponechal jsem vzkaz ve schránce, abych si ho později znovu poslechl, a přehrál jsem si další. Čekal jsem, že bude od Levina, ale předprogramovaný hlas mi oznámil, že mi byl adresován z telefonu s předčíslím 310. Vzápětí jsem uslyšel hlas Louise Rouleta.
„To jsem já, Louis. Jenom jsem to zkoušel. Chtěl jsem se jen zeptat, jak se po včerejšku věci mají. A taky bych vám chtěl něco říct.“
Stiskl jsem tlačítko pro vymazání zprávy a přesunul se ke třetímu a poslednímu vzkazu.
„Nazdar, šéfíku, zavolej mi. Mám něco na toho Corlisse. Jmenuje se Dwayne Jeffery Corliss. Je to feťák a tady v L. A. už párkrát práskal. Žádná novinka, že jo? Každopádně ho tentokrát zatkli proto, že ukradl kolo, které chtěl zřejmě vyměnit za trochu mexického černého heroinu. Za prásknutí Rouleta dostal devadesátidenní odvykací program v CountyUSC. Takže se k němu nedostanem a nebudem s ním moct promluvit, pokud to nějak nezařídíš u soudce. Ten státní zástupce na to šel pěkně mazaně. Přesto se mu dál dívám na zoubek. Na internetu jsem objevil něco, co souvisí s Phoenixem a co pro nás vypadá hodně dobře jestli je to teda stejný chlápek. Něco, co mu vybouchlo před ciferníkem. Do pondělka bych měl být schopen to ověřit. Takže to je prozatím všecko. Ozvi se mi přes víkend. Budu se flákat doma.“
Vymazal jsem vzkaz a zaklapl telefon.
„Tohle mi úplně stačí,“ pronesl jsem sám pro sebe.
Jen co jsem uslyšel, že Corliss je feťák, nic dalšího jsem vědět nepotřeboval. Už jsem chápal, proč Maggie tomu člověku nevěřila. Drogově závislí byli nejzoufalejšími a nejnespolehlivějšími lidmi, na které mohl člověk v tomhle systému narazit. Pokud se jim naskytla příležitost, klidně práskli vlastní matku, jen aby si mohli znovu šlehnout nebo se dostali na metadonový program. Všichni do jednoh…
