37
Stále jsem měl pocit, že mám v žiletkové bitvě navrch. Udělal jsem vše pro to, abych dotlačil Mintona do situace, v níž mu bude zbývat jediná možnost. Přišel čas zjistit, zda moje „vše pro to“ stačilo. Mladý státní zástupce se posadil a já se rozhodl, že nebudu klást svému klientovi další otázky. Mintonovu útoku odolal dobře a já cítil, že máme vítr v plachtách. Vstal jsem a upřel pohled na hodiny na zadní stěně soudní síně. Bylo teprve půl čtvrté. Pohlédl jsem zpátky na soudkyni.
„Ctihodnosti, ze strany obhajoby je to vše.“
Fullbrightová přikývla, rovněž se zadívala na hodiny a dala porotě odpolední přestávku. Jakmile porotci odešli ze soudní síně, pohlédla ke stolku obžaloby, kde si Minton se sklopenou hlavou právě cosi psal.
„Pane Mintone?“ Státní zástupce zvedl hlavu.
„Jednání neskončilo. Dávejte pozor. Má stát nějaké protisvědky?“
Minton se postavil.
„Ctihodnosti, chtěl bych vás požádat, abychom líčení pro dnešek odročili a stát mohl uvážit, zda předvolá protisvědky.“
„Pane Mintone, dnes máme stále k dispozici nejméně devadesát minut. Říkala jsem vám, že chci dnes být produktivní. Kde jsou vaši svědci?“
„Upřímně řečeno, Ctihodnosti, jsem nepředpokládal, že obhajoba skončí po pouhých třech svědcích, a…“
„Pan obhájce to dal ve své zahajovací řeči poctivě najevo.“
„Ano, ale případ se přesto vyvíjel rychleji, než se dalo očekávat. Máme půldenní náskok. Poprosil bych soud o shovívavost.
Měl bych velké problémy dostat protisvědka, o jehož předvolání uvažuji, k soudu před šestou hodinou večer.“
Otočil jsem se a pohlédl na Rouleta, který se mezitím vrátil a usedl na židli vedle mě. Kývl jsem na něj a mrkl levým okem, aby to neviděla soudkyně. Zdálo se, že Minton na vějičku skočil, teď už stačilo jen zařídit, aby ho soudkyně neposlala k šípku. Postavil jsem se.
„Ctihodnosti, obhajoba nemá vůči odkladu žádné námitky. Možná budeme moci volného času využít k přípravě závěrečných řečí a poučení poroty.“
Soudkyně na mě pohlédla a zmateně se zamračila. Bylo velmi nezvyklé, aby obhajoba nevznesla námitku proti zdržovací taktice státního zástupce. Poté však mé semínko začalo klíčit.
„To by možná šlo, pane Hallere. Pokud však dnes skončíme dříve, očekávám, že zítra okamžitě po výslechu protisvědků přistoupíme k závěrečným řečem. Nepřipustím žádné další odklady s výjimkou poučení poroty. Je to jasné, pane Mintone?“
„Ano, Ctihodnosti, budu připraven.“
„Pane Hallere?“
„Přesně tak jsem to myslel, soudkyně. Budu připraven.“
„Dobrá tedy. Ujednáno. Jakmile se porotci vrátí, pro dnešek je propustím. Aspoň se vyhnou dopravní špičce a zítra už věci poběží tak hladce a rychle, že nemám pochyby, že by odpoledne nemohli zasednout.“
Fullbrightová se podívala na Mintona a poté na mě, jako by nás vyzývala, abychom s ní zkusili nesouhlasit. Když jsme nereagovali, vstala a odešla ze soudní síně, pravděpodobně na cigaretu.
O dvacet minut později se už porotci rozcházeli domů a já si bral ze stolku věci. V tu chvíli ke mně přistoupil Minton a řekl: „Můžu s vámi mluvit?“
Pohlédl jsem na Rouleta a řekl mu, aby šel s matkou a s Dobbsem, a že pokud od něj budu něco potřebovat, zavolám mu.
„Ale já s vámi chci taky mluvit,“ odpověděl.
„O čem?“
„O všem. Jak jsem si podle vás vedl?“
„Vedl jste si dobře a všechno se vyvíjí příznivě. Myslím, že se vezeme na vlně.“
Kývl jsem hlavou směrem ke stolku obžaloby, kam se mezitím vrátil Minton, a ztlumil jsem hlas.
„On to ví taky. Chce mi udělat další nabídku.“
„Mám tady okounět, abych slyšel, oč jde?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, na tom přece nezáleží. Existuje jen jeden možný verdikt, ne?“
„To je pravda.“
Když vstával, poplácal mě po rameně a já se musel držet, abych před jeho dotekem neucukl.
„Nedotýkejte se mě, Louisi,“ řekl jsem. „Jestli pro mě chcete něco udělat, tak mi vraťte tu mou posranou pistoli.“
Roulet neodpověděl. Pouze se usmál a vyrazil k brance. Když odešel, otočil jsem se a pohlédl jsem na Mintona. V očích se mu lesklo zoufalství. Potřeboval v tomto případu usvědčují…