Moskevský vektor (Robert Ludlum)

KOLÍN NAD RÝNEM

Bernhard Heichler seděl otupěle u svého stolu v ústředí Bundesamtes für Verfassunsschutz, Federálního úřadu pro ochranu ústavy, a upřeně hleděl na naléhavé zprávy z Berlína, které ho mohly přivést do neštěstí. Nahlas zasténal, ale vzápětí se lekl, jak moc to je v podivně ztichlé budově slyšet.

Kanceláře BfV byly ve tři hodiny ráno téměř opuštěné, sloužila tu jen nejnutnější noční směna pracovníků kontrarozvědky a úředníků. Jeho přítomnost by nepochybně vyvolala překvapení a uštěpačné poznámky, především u jeho přímých podřízených z Páté správy. Heichler měl totiž pověst muže, který vyznává rutinní postupy a nerad na sebe upozorňuje. V tomto světle by jeho rozhodnutí zůstat v práci přes noc a zjišťovat novinky o odpoledním masakru tří amerických agentů v Berlíně řada jeho kolegů považovala za důkaz, že si říká o další povýšení.

Nikdo by neuhodl pravý důvod, proč si chtěl přečíst tajné zprávy berlínské policie jako první ze všech lidí z německé kontrarozvědky.

Zas a znovu si je nevěřícně procházel. Kriminalistům se podařilo spojit zbraně použité při vraždě agentů CIA s těmi, které se našly – společně se šesti dalšími mrtvolami – ve vypálené vile vysokého policejního představitele či v jejím okolí. Heichler těžce polkl nakyslou pachuť žluči. Do čeho se to nechal navézt?

Náhle mu zacvrlikal telefon. V nepřirozeném tichu kanceláře zněl jeho tón hrozivě. Heichler vyplašeně zvedl sluchátko. „Ano? Co je?“

„Máte hovor z Ameriky, Herr Heichler,“ oznámila mu spojovatelka. „Volá Herr Andrew Coates, vrchní asistent ředitele Ústřední zpravodajské služby. Chce mluvit s velícím důstojníkem Páté správy.“

„Přepojte mi ho,“ odtušil Heichler nerudně. Ruce se mu chvěly. „Haló?“

„Bernharde?“ zaduněl mu do ucha známý hlas. Coates byl spojkou mezi CIA a nepřehlednou řadou německých špionážních organizací. S Heichlerem se poměrně často scházeli a vyměňovali si poznatky. „To jsem rád, že tam ještě jsi. Poslyš, chtěl jsem tě informovat o našem vyšetřování. Mám dobré zprávy. Jedna naše agentka ty masakry přežila a navíc se jí podařilo najít důkazy, které nás dovedou k těm, kdo útok nařídili…“

Heichler poslouchal líčení svého kolegy ze CIA a s rostoucí hrůzou si uvědomoval, že se mu stahuje oprátka kolem krku. Měl co dělat, aby během následného rozhovoru nezačal křičet. Když Američan konečně zavěsil, Heichler několik minut jen seděl a tupě zíral před sebe.

Pak ještě jednou zvedl telefon, pomalu a zdráhavě. Nikdy v životě se mu tak netřásly ruce. Pokud Američané zadrží vrahy svých tajných agentů v Berlíně, bezpochyby odhalí i stopy, které je zavedou až k BfV – tedy přímo k němu. Neměl na vybranou. Zbývala mu jediná zoufalá možnost.