U HRANIC RUSKA S KAZACHSTÁNEM
Na sever od řeky Derkul stoupal pás nízkých holých kopců. Vrcholky korunovaly občasné hloučky zakrslých stromů, většinu mírných svahů však pokrýval jen koberec dlouhé vysušené trávy. Na druhé straně řeky byla rovina, jež se táhla až za vzdálený obzor. Byl to severozápadní okraj rozlehlých stepí zaujímajících podstatnou část Kazachstánu.
Nadporučík ruských zvláštních sil Specnaz Jurij Timofějev ležel schovaný ve vysoké mrtvé trávě kousek pod hřebenem jednoho z pahorků. Díky tlumeným hnědým odstínům maskovacího úboru s kapuci téměř dokonale splýval s okolní přírodou, takže byl na vzdálenost přes dvacet metrů v podstatě neviditelný. Podíval se do dalekohledu a znovu si prohlížel silnici i koleje vedoucí souběžně s řekou pod nimi.
Po minutě teleskop sklopil a pohlédl na muže ležícího vedle něj. „Čas: sedm nula nula. Vidím dva civilní desetitunové náklaďáky a jeden skoro plný autobus. Je tam taky černá volha, nejspíš služební. Všechny vozy se pohybují zhruba osmdesátikilometrovou rychlostí na východ směrem k Uralsku. Na druhou stranu zrovna nic nejede.“
Jeho kolega rotmistr Pauzin poslušně připsal nové poznatky do bloku k dlouhému seznamu informací o automobilové i železniční dopravě v oblasti za posledních osmačtyřicet hodin. „Mám to,“ zamumlal.
„Jak dlouho se tady sakra ještě budeme válet a počítat auta a lokomotivy?“ zavrčel třetí voják Specnaz ukrytý o několik metrů dál. Svíral samopal AKSU 74 s krátkou hlavní, odlehčenou variantu standardní ruské útočné pušky.
„Tak dlouho, jak řeknu, Ivane,“ zpražil ho Timofějev. Pak pokrčil rameny. „A já říkám, že tady zůstaneme, dokud mi z centrály nepřijdou nové rozkazy.“ Jemně poklepal na přenosnou vysílačku, která ležela v ošlehané trávě vedle něj.
Tři ruští vojáci, ostřílení veteráni nekonečných bojů v Čečensku, byli členy zvláštní průzkumné skupiny. Předevčírem v noci se proplížili na kazašské území a zřídili si pozorovací post s výhledem na křižovatku dvou velkých silnic a jediné velké železniční trati u severozápadní hranice Kazachstánu. Měli rozkaz sledovat veškerou dopravu na těchto komunikacích a zvláštní pozornost věnovat jednotkám armády či pohraniční stráže. Dosud jich příliš nezahlédli. Většina malé a špatně vyzbrojené kazašské armády byla rozmístěna daleko na východ podél hranice s Čínou.
„Stejně je to ztráta času,“ postěžoval si otráveně třetí voják, četař Bělouchov.
„Radši bys snad honil mudžáhidy?“ zeptal se Pauzin s úsměvem v narážce na drsné čečenské partyzány.
„To ani náhodou,“ přiznal Bělouchov a oklepal se. Jejich poslední bojová mise v Čečensku se proměnila v noční můru plnou nebezpečných léček a bleskových úderů z obou stran, které si vyžádaly mnoho obětí. „Ale nevidím v tom žádný smysl. Kdybychom se chystali podniknout invazi, byla by to jiná. Ale proč válčit o tuhle pustinu?“ Mávl rukou přes bezútěšnou prázdnou step mizící v šedavé dáli.
„Protože Kazachstán byl kdysi náš. Skoro polovinu obyvatelstva tvoří etničtí Rusové, naši pokrevní bratři,“ vysvětloval Timofějev klidně. „A protože leží na obrovských zásobách ropy, plynu, bauxitu, zlata, chromu a uranu – všech vzácných surovin, o kterých prezident Dudarev sní.“
Vtom uslyšel zaržání koně a odmlčel se. Všichni tři vojáci se překvapeně otočili… a spatřili malého chlapce, jenž na ně užasle shlížel z vrcholu kopce.
Bylo mu nejvýš třináct let a měl na sobě dlouhý vlněný kabát, volnou bílou halenu a pytlovité hnědé kalhoty převázané v pase, takže vypadal jako typický kazašský honák. Třímal otěže chundelatého stepního poníka, který šmejdil čenichem ve vyschlé trávě. Za sedlem měl deku, stan a zásoby.
Timofějev a jeho muži opatrně vstali. „Co tady děláš?“ vyštěkl. Jeho ruka se téměř neznatelně posunula k pouzdru u boku. „No tak?“
„Objíždíme s otcem okolí a připravujeme se na jaro,“ vyhrkl chlapec, jenž nepřestával zírat s vypoulenýma očima na maskované vojáky. „Než vyženeme stáda ze zimovišť kolem Uralsku, musíme zjistit, kde najdeme nejlepší pastviny a vodu.“
„Tatínek…
