DRÁŽĎANY, NĚMECKO
Ze zatažené temné oblohy padaly velké vločky mokrého sněhu. Líně se točily v klidném studeném vzduchu a tiše se snášely na náměstí, jemuž dominovala ozářená Semperova opera. Tenká bílá pokrývka zjemňovala ostré obrysy jezdecké sochy saského krále Johanna, která se tyčila vysoko nad otevřeným prostranstvím. Lidé zabalení v kabátech spěchali přes náměstí s vysoko zvednutými deštníky, jimiž se chránili před chumelením, a přidávali se k nedočkavému davu shromážděnému před vchodem do Opery. Plakáty a poutače po celém městě ohlašovaly na tento večer premiéru nové, avantgardní verze Čarostřelce od Carla Marii von Webera, první opravdové německé opery.
Jon Smith postával ve stínu poblíž sochy dávno zemřelého saského krále a pozorně sledoval drážďanské milovníky kultury přecházející náměstí. Netrpělivě si smetl z vlasů mokré vločky a shrbil ramena před chladem, který mu pronikal slabou větrovkou a černým svetrem až na kůži.
Zhruba před hodinou ho na okraji města vysadil řidič kamionu z Hamburku, s nímž se svezl na cestě z Prahy přes česko-německou hranici. Dvě stě eur bohatě ukojilo šoférovu zvědavost, proč americký obchodník tak nutně potřebuje odvoz. Dovolil Smithovi zalézt do spacího oddílu v zadní části kabiny, kde ho nemohl nikdo obtěžovat. Přes hranice však naštěstí projeli hladce, jelikož Česká republika se stala součástí Evropské unie.
Avšak proniknout hlouběji do Německa nebo se dostat letadlem do Spojených států či jinam si žádalo víc než pouhé štěstí. Cestou na pražské letiště přišel o přenosný počítač i příruční tašku a evropští hoteliéři ani letištní personál neviděli lidi bez zavazadel moc rádi. Navíc potřeboval nové doklady. Dříve nebo později začne česká policie pátrat po americkém vojenském lékaři, jenž si nechal uletět spoj do Londýna a záhadně zmizel. A dokonce by si ho mohli spojit s prostřílenými mrtvolami nalezenými poblíž silnice vedoucí na letiště.
Smith zahlédl malého vousatého muže v obleku a s jasně červenou šálou, jenž zvolna kráčel k soše. Na očích měl silné brýle, v nichž se zračila oslepující světla podtrhující siluetu opery. Pod paží si nesl barevný program Mozartova Dona Giovanniho.
Jon k němu zamířil. „Jdete na představení?“ zeptal se tiše německy. „Maestro je prý ve vrcholné formě.“
Všiml si, že se mužík trochu uvolnil. Maestro bylo heslo, které Fred Klein sdělil Smithovi, když si tuto naléhavou schůzku telefonicky domlouvali.
„Taky jsem slyšel,“ odvětil malý vousáč. Poklepal na program v podpaží. „Ale já osobně mám radši Mozarta než Webera.“
„To je ale náhoda,“ zahlaholil Smith nadšeně. „Já též.“
Malý muž se upjatě usmál. Za tlustými čočkami brýlí prosvítaly pomněnkové oči. „My, kteří milujeme největšího skladatele Evropy, musíme držet spolu, příteli. Tu máte, je to vaše, má úcta.“ Podal vyššímu Američanovi program Dona Giovanniho. Bez dalšího slova se otočil na podpatku a odkráčel. Po chvíli zmizel v zástupech, jež se srocovaly u klenutého vchodu Opery.
Smith se dal opačným směrem. Za chůze otevřel program a uvnitř našel připnutou tlustou žlutou obálku. Ukrýval se v ní americký pas na jméno John Martin. Bylo v něm platné razítko německých celních orgánů a jeho fotografie. Obálka rovněž obsahovala kreditní a debetní kartu na jméno smyšleného Johna Martina, jízdenku na vlak do Berlína a stvrzenku s číslem z úschovny zavazadel na drážďanském nádraží Neustadt.
Jon se v duchu usmál: Fred Klein jako vždy myslel na všechno. Zastrčil dokumenty do kapsy, vyhodil operní program do odpadkového koše a pak svižně vykročil k zářivým světlům nedaleké tramvajové zastávky.
O půl hodiny později Smith plavně vyskočil ze zadních dveří žluté tramvaje. Nacházel se přímo naproti nádraží Neustadt. Nad zvětralou kamennou fasádou původní budovy znečištěnou výpary aut se tyčila pyramida moderních ocelových nosníků a skla. Vyhnul se dvěma taxíkům, které se ploužily zasněženou ulicí a číhaly na zákazníky, a vstoupil do téměř opuštěné nádražní haly.
Otrávený noční zřízenec v úschovně zavaz…
