32
BERLÍN
Hluboko uvnitř mnohapatrového parkovacího domu několik kilometrů od čtvrti Grünewald uslyšel Gerhard Lange ve vysílačce rozrušený hlas přerušovaný praskáním. Lange pořádně nerozuměl, a tak se zamračeně narovnal a zatlačil si drobné sluchátko hlouběji do ucha. „Co jste říkal, Müllere?“ zeptal se. „Zopakujte to.“
Pořízek Müller, který se s jejich skupinou setkal předchozího dne na letišti, tentokrát promluvil pomaleji a zřetelněji: „Zaměřil jsem vaše cíle. Opakuji: cíle potvrzeny.“
Lange si oddychl. Hra na schovávanou skončila. Sklonil se do otevřeného okna černého BMW a vzal si od řidiče seznam, který před dvěma hodinami dostali faxem. „Přečtěte mi je.“
Müller mu nadiktoval registrační značky a typy aut, které při svém průzkumu zaznamenal, a bývalý důstojník Stasi je porovnal se seznamem osobních a nákladních vozů napsaných na pobočku CIA v Berlíně. Vše dokonale odpovídalo. Složil fax a zastrčil si jej do bundy. Pak rozložil podrobnou mapu místních ulic. „Výborná práce. Kde přesně se teď Američané nacházejí?“
Lange bedlivě poslouchal a červenou propiskou si zakroužkoval pozice, které mu podsaditý muž označil. Chvíli se na ně díval a zvažoval vzdálenosti a možné přístupové i únikové cesty. V hlavě se mu začínal rodit plán. Rychlý a krvavý, pomyslel si mrazivě. A čím rychlejší, tím lepší.
Obrátil se ke svým společníkům. „Pripremiti. Imamo cilj!“ zavrčel srbsky. „Připravte se. Máme cíl!“
Na tento rozkaz všichni tři sveřepí muži, veteráni srbské státní bezpečnosti a brutálních etnických čistek v Bosně i Kosovu, uhasili cigarety a vstali. Lange otevřel kufr BMW a hbitě rozdal výzbroj a munici. Pak si bývalý důstojník Stasi i členové jeho vražedného komanda začali navlékat výstroj a kontrolovat zbraně.
Bylo sice teprve odpoledne, ale přesto se rychle stmívalo. Oblohu zahalily neprostupné vrstvy olověných mračen. Po téměř opuštěných ulicích a chodnících Grünewaldu tančil čerstvý sníh bičovaný poryvy sílícího východního větru, který skučel z nedalekého lesa a sfoukával sněhový poprašek ze strmých břidlicových střech domů schoulených mezi stromy.
Randi Russellová kráčela po Clayallee svižným tempem, aby se zahřála. Široká třída vedoucí podél hranice městské lesní rezervace byla pojmenována po americkém generálovi Luciusi Clayovi, který na počátku studené války nařídil vzdušné zásobování západních sektorů Berlína, aby město zachránil před hladověním. Randi oblečená v módní lyžařské bundě, černém roláku a džínách se vracela z opatrné obhlídky tiché čtvrti kolem vily Ulricha Kesslera k monitorovacímu vozu CIA.
Zatím se toho příliš nestalo. V oblasti panovala jen běžná dopravní situace a důstojník kriminální služby BKA byl stále doma. Jak se však den nachyloval a Wulf Renke se neozýval, Kesslerova nervozita rostla. Odposlechy, které u něj Randi nastražila, zachycovaly neustálé přecházení, občasné klení a pravidelné cinkání láhví a sklenek z jeho dobře zásobeného baru.
Randi se znovu zamyslela nad Renkeho podivným mlčením. Rozhodl se snad zrádný vědec omezit ztráty a ponechat Kesslera osudu? Jak ubíhal čas a kolem domu se nic nehýbalo, tato varianta se jevila jako čím dál pravděpodobnější. A navíc: Renke dokázal přežít všechno. Nikdy se trvale nevázal na žádnou konkrétní osobu, zemi či ideologii. Kesslera by zachránil pouze v případě, že by v tom spatřoval vlastní výhodu. Teď už však Renke zřejmě dospěl k podezření, že jeho dlouholetý ochránce je pod bedlivým dozorem. Pokud to tak skutečně je, uvažovala Randi, nestálo by za to Kesslera zadržet? Mohla by z něj dostat nějaké informace dřív, než vedení CIA znervózní a nařídí jí ho předat Němcům.
Usmála se. Už viděla tu reakci ustrašených byrokratů, kdyby jeden z agentů CIA unesl představitele německé kriminální policie. Ne, rozhodla Randi trpce, Kesslerovo zadržení by k ničemu nebylo. Nejlepší bude, když se prozatím stáhne. Později může najít nějaký způsob, jímž Němcovy nadřízené upozornit na jeho protiprávní jednání. Samozřejmě se přitom nesmí dozvědět, že s…
