BÍLÝ DŮM
Prezident Sam Castilla poslouchal admirála Stevense Broseho s rostoucím znepokojením. V rámci přípravy na zítřejší tajnou schůzku se spojenci požádal předsedu Sboru náčelníků, aby ho informoval o varovných signálech z Ruska, které armáda USA v poslední době zachycovala. Prezident potřeboval slyšet co nejpřesvědčivější argumenty a těch se mu bohužel zatím nedostávalo. Admirálova slova ho však ani příliš neuklidnila. I když nikdo na ministerstvu obrany nebyl příliš spokojen s kvalitou dostupných zpravodajských informací, jedna věc se zdála jasná: stále víc špičkově vyzbrojených a vycvičených ruských pozemních i leteckých jednotek mizelo ze situačních map Pentagonu.
„Co to znamená?“ otázal se Castilla.
„Řeknu to na rovinu, pane prezidente. Nemáme nejmenší tušení, kde ty divize a další bojové útvary jsou, kam míří ani co mají v plánu.“
„O jakých počtech se tu bavíme?“
„Minimálně o sto padesáti tisících vojáků, tisícovce obrněných vozidel a samohybných kanónů a stovkách stíhaček a bombardérů,“ sdělil mu Brose sklíčeně.
„To je dost na zahájení války,“ pronesl prezident pomalu.
„Když vezmeme v úvahu vojenskou sílu ruských sousedů, možná i několika válek,“ připustil Brose. „Z bývalých sovětských republik má relativně silnou a vyzbrojenou armádu jedině Ukrajina.“
„Až na to, že její přední činitelé se nakazili tou zatracenou nemocí,“ podotkl Castilla.
Brose zadumaně pokýval svou velkou hlavou. „To máte pravdu. Na Ukrajině teď panuje tak strašný chaos, že by se těžko ubránila útoku. A ostatní?“ Pokrčil rameny. „Kazaši, Gruzínci, Ázerbájdžánci a další by ani při nejlepší vůli nemohli nasadit víc než chatrně vyzbrojené milice. Pokud na ně Rusové udeří, nebudou mít proti moderním obrněným jednotkám a přepadovým oddílům vůbec žádnou šanci.“
„To si Rusové v Grozném mysleli taky,“ připomněl Castilla první velkou bitvu stále probíhající války v Čečensku. Příliš sebejistá ruská vojska útočící na město se stala obětí dobře zorganizovaných léček čečenských geril. Dobytí si nakonec vyžádalo mohutnou vojenskou akci, která po sobě zanechala desítky tisíc mrtvých civilistů a Groznyj v rozvalinách.
„Ale to už je víc než deset let,“ řekl tiše předseda Sboru náčelníků. „Ruská armáda a letectvo se od té doby hodně poučily – jak z vlastních zkušeností, tak i z našich operací v Iráku. Pokud opravdu chtějí jít do války o svá bývalá území, nedopustí se podruhé stejných chyb.“
Castilla se na Broseho podíval přes velký borový stůl. „Dobře, pane admirále. Kdy by to podle vás mohli spustit? Tedy pokud se naplní vaše nejčernější obavy.“
„Můžu se jen dohadovat, pane prezidente,“ varoval ho Brose.
„Vzhledem k nedostatku faktů beru všechno,“ utrousil Castilla.
Brose přikývl. „Ano, pane prezidente. Chápu.“ Svraštil obočí soustředěním. Po chvíli zasmušile vzhlédl. „Podle mého názoru by Rusové mohli být připraveni k útoku během čtyřiadvaceti až šestadevadesáti hodin.“
Castillu zamrazilo. Čas se zřejmě krátil rychleji, než čekal.
Jeden z telefonů na stole zapípal. Prezident popadl sluchátko. „Ano?“
Byl to Fred Klein. „Smith i Devinová jsou živí a zdraví,“ ohlásil mu šéf Alfy vítězoslavně. „Navíc myslím, že se jim podařilo najít dost důležitý díl skládanky.“
„My ale potřebujeme důkazy. Mají je?“ otázal se prezident opatrně s vědomím, že admirál Brose sedí na doslech.
„Zatím ne, Same,“ přiznal Klein. „Ale prý vědí, kde je hledat. Nejdřív je ale musíme dostat bezpečně z Ruska.“
Castilla povytáhl obočí. Dobře věděl, že Kleinovi agenti se ocitli na kremelském seznamu nejhledanějších osob. Bezpečnostní síly na všech ruských letištích, nádražích, hraničních přechodech i v přístavech byly v pohotovosti. „A to nebude žádná legrace, že?“
„To tedy nebude, pane prezidente,“ odvětil Klein pevně.
