34
Celej den začíná pro mě úplně normálně s tím, že vstanu, cejtím se dobře, jdu dolů k potoku, piju z dlaní a meju se, vidím pomalé pohupování se velkého hnědého stehna nad hromadou Dejvova nylonu, což napovídá o ranní milostné scéně, a Romana nám pak u snídaně říká "Když jsem se dnes ráno vzbudila a viděla jsem všechny ty stromy a vodu a oblaka, řekla jsem Dejvovi 'Stvořili jsme ale nádhernej vesmír'" --- Skutečný Adam a Eva se probouzí, je to vlastně jeden z nejpotěšujících Dejvovejch dnů, protože chtěl fakt zase vypadnout z města, tentokrát s krásnou panenkou, a má s sebou mořskej prut a plánuje velkej den --- A přivezli jsme hodně dobrýho jídla --- Jedinej problém je, že tady není víc vína, tak Dejv a Romana jedou Williesem koupit nějaký do obchodu, kterej je 13 mil dolů na jih --- Billie a já si povídáme u ohně --- Jakmile ze mě vyprchají poslední zbytky alkoholu, cejtím se příšerně na dně.
Všechno je zase v třesu, třesou se mi ruce, nemůžu kvůli tomu ani zapálit oheň a musí to udělat Billie --- "Už nemůžu ani zapálit oheň!" vykřiknu --- "No ale já můžu," řekne s nezvyklou pohotovostí, čímž mi to dává, jakej jsem cvok --- Malej Elliott jí furt tahá a vyptává se na to a na to "Na co je to dřevíčko, který dáváš do ohně? proč? proč to hoří? kde jsme? kdy pojedem pryč," a vyvíjí se typická situace, kdy se začíná bavit s ním, místo se mnou, protože já jen sedím, vzdychám a civím na podlahu --- Později, když jde spát, tak jdeme cestičkou na pláž, je kolem poledne, oba jsme smutní a nemluvní --- "Zajímalo by rně, co se děje," říkám nahlas --- Ona "Včera v noci bylo všechno v pořádku, když jsme spali spolu ve spacáku, teď mě ani nechytneš za ruku... já se snad zabiju, do prdele!" --- A já si začínám ve své střízlivosti uvědomovat, že tohle zašlo příliš daleko, že já nemiluju Billie, že ji vodím za nos, že jsem udělal chybu, že jsem sem všechny přitáh, že chci teď jet jednoduše domů, jsem dočista nemocnej a unavenej, stejně jako Cody, z té celé scény nervy drásající, už tak dost hrozné, jak se to pořád točí zpátky k tomu nešťastnému strašidelnému kaňonu, z kterého mi jde vždycky mráz po zádech, teď jdem pod mostem a přicházíme k těm vlnám bez srdce, které se vřítí na písek, vyšší než země, vypadají jako bezcitnost moudrosti --- Kromě toho jsem si najednou snad poprvé všiml, jak hrozně jsou na tom listy kaňonu, které letí k vlnám a nerozhodně směřují do poryvů větru, ten je konečně vmete do vln, aby je rozprášil a bičoval a rozmáčel daleko v moři --- Otáčím se a všimnu si, jak je vítr sčesává se stromů a žene do moře, žene je jako na smrt --- V mém rozpoložení je vidím, jako by se celé lidsky třásly --- Spěchající, frmolící --- V tom příšerném obrovském hukotu poryvů podzimního surského větru.
Bum, prásk, vlny si stále povídají, ale mně je nanic a unavuje rně všechno, co kdy řekly a řeknou --- Billie chce, abychom se prošli dolů k jeskyním, ale já nechci vstávat z pláže, kde sedím opřenej o balvan --- Jde sama --- Najednou si vzpomenu na Jamese Joyce a koukám na vlny a dochází mně "Celý léto jsi tady seděl a psal tak zvané zvuky vln a neuvědomoval sis, jak smrtelně vážný je náš život a záhuba, ty blázne, ty šťastné dítě s tužkou, neuvědomuješ si, žes užíval slova jako veselou hru --- Všechny ty nádherné skeptické věci, které jsi napsal o hrobech a smrti moře, to je VŠECHNO PRAVDA, TY BLÁZNE! Joyce je mrtev! Moře ho vzalo! veme si i TEBE!" a kouknu se dolů na pláž a tam je Billie brouzdající se ve zrádném proudu, už dřív několikrát zasténala (když vidí moji lhostejnost a samosebou tu beznaději u Codyho a beznadějnost jejího zničeného bytu a nešťastného života) "Jednou spáchám sebevraždu," najednou si říkám, jestli chce vyděsit nebe a taky mě s náhlým sebevražedným vkročením do těch hroznejch proudů --- Vidím vlát její smutné blonďaté vlasy, samotná smutná štíhlá postava u moře, Listy-ženoucí moře, ona mě najednou něco připomíná --- Vzpomínám na její melodické vzdechy smrti a ve své mysli vidím přes její postavu jasně vyr…
