17
Umírající jsem skončil na zemi tentokrát vedle Dejvovy matrace, aniž bych si uvědomil, že tam Dejv není.
Ale teď si vzpomínám, že se to ráno cosi podivného událo: a to ještě před tím, než Cody telefonoval dole z údolí: cejtím se zase v beznadějně idiotské depresi, bolestně si vybavuju Tajkovu smrt a potápějící se pláž, ale na záchodě nalevo od radiátoru objevím výtisk Jolmsona od Boswela, o čemž jsme si tak bezvadně povídali v autě: otevřu to uprostřed, pak listuju o kus dál a začínám číst pěkně zhora zleva a náhle jsem zase zpět v krásném dokonalém světě: starý doktor Johnson a Boswell naštěvují hrad ve Skotsku, který patří zesnulému příteli Rone Morovi; u příjemného ohně v krbu popíjejí sherry a dívají se na portrét Rorieho, který visí na zdi, vdova po Roriem je tam s nimi, a Johnson najednou říká "Pane, tak takhle bych já naložil s mečem Rorieho Mora" (na portrétu je starý Rorie s highlandským kordem) "Vlez bych do něj a bodnul bych ho se zvířecí radostí," a já, zatemněný kocovinou, si uvědomuju, že jestli existuje nějaký způsob, jak vyjádřit vdově po Roriem Morovi žal nad nešťastnými okolnostmi jeho smrti, tak tohle je ten způsob --- Tak nešťasný, iracionální, a přece dokonalý --- Spěchám dolů do kuchyně, kde Dejv Wain a někdo další si dává něco jako snídani a já jim všem začínám číst celou tuhle pasáž --- Jonesy se na mě úkosem podívá přes fajfku, jako že jsem příliš literami hned po ránu, ale já nejsem vůbec literární --- Znovu opakuji, já taky vidím tu smrt, smrt Rorie Mora, ale Johnsonova reakce na ní je ideální, tak ideální, že si přeju, aby tady teď starej Johnson seděl v kuchyni --- (Pomož! myslím si).
Přichází telefonát od Codyho z Los Gatos, že přišel o práci protektorování pneumatik --- "To kvůli nám, že jsme tam včera v noci za tebou byli?" --- "Ale ne, něco úplně jinýho, musel nechat doma pár lidí, protože ho vysává jeho hypotéka a bůhví co, a k tomu ho soudí jeho holka, že jí napsal falešnej šek, takže si musím najít novou práci, ale teď musím mít aspoň na nájem, stojí to tady teď všechno za hovno, Ježíš, ty můj kamaráde starej, já tě prosím nebo neprosím, já nevím, Jacku, vážně, nemoh bys mi půjčit sto dolarů, půjčil bys?" --- "Bože můj, Cody, hned jsem tam a já ti DÁM těch sto dolarů" --- "Takže ty myslíš, že by to šlo, stačí půjčit, fakt, ale když na torn trváš, tak" (přes telefon zamžiká řasami, protože ví, že to myslím vážně) "ty můj starej miláčku, ty, a jak se sem dostaneš, jak mně dáš ty peníze, ty kluku jeden, a jak potěšíš moje starý srdce" --- "Poprosím Dejva, aby mě tam dovez" --- "Tak jo, já hned zaplatím nájem, protože je pátek, proč, je čtvrtek nebo co je za den, jo, je čtvrtek, takže já nemusím až do pondělka hledat práci, tak tady můžeš zůstat a uděláme si dlouhej víkend a pokecáme a jen tak si to užijeme jako kdysi, já ti to můžu nandat v šachu nebo se můžeme dívat na baseball" a šeptem "a můžeme se vytratit do města a jít za mou krásnou kočičkou" --- Takže jsem poprosil Dejva a on je hned pro, jde tam, kam jdu já, jako často jdu já tam, kam jdou jiní, a tak znovu vyrážíme.
Na cestě se stavujeme za Monsantem v knihkupectví a mě najednou napadá, že Dejv a Cody a já bychom mohli jet do srubu a strávit tam velkej tichej bláznivej víkend (jak?), ale když to slyší Monsanto, tak říká, že taky přijede a přiveze s sebou svého malého čínského přítele Arthura Ma a v Santa Cruz přibereme McLeara a půjdeme navštívit Henry Millera, a tak je znenadání načat nový velký tah.
Takže dole na ulici už čeká Wilie, já jdu do obchodu koupit flašku, Dejv projíždí Wilieho, Ron Blake tentokrát s Benem Faganem sedí vzadu na matraci, já sedím na svém předním houpacím sedadle, protože teď za tohodle velkýho krásnýho odpoledne, si to halasně pádíme dálnicí podél Zátoky navštívit starýho Codyho a za námi jede v džípu Monsanto s Arturem Ma, dva džípy, a co nevidět budou čtyři, jak vysvětlím --- Ke Codymu přijíždíme uprostřed odpoledne, jeho byt už je plnej návštěv (místní literáti a všemožní další, telefon p…
