Synovi Pilar Ternerové bylo čtrnáct dní, když ho přinesli k jeho prarodičům. Úrsula ho přijala jen neochotné; i tentokrát se podrobila umíněnosti svého manžela, který se nedovedl smířit s představou, že by potomek z jeho krve měl zůstat na ulici, vymínila si vsak, že před chlapcem zatají jeho skutečnou totožnost. Dali mu jméno José Arcadio, nakonec mu však říkala prosté jen Arcadio, aby se vyhnuli nedorozuměním. V té době se v osadě dělo tolik věcí a v samém domě byl takový ruch, že péče o děti ustoupila do pozadí. Svěřili je Visitación, guajirské Indiánce, která přišla do Maconda společně se svým bratrem, prchajíc před nespavou nemocí, která už několik let sužovala jejich kmen. Oba byli tak učenliví a úslužní, že si je Úrsula vzala k sobě, aby jí pomáhali při domácích pracích. Díky tomu Arcadio i Amaranta uměli guajirsky dřív než Španělsky a naučili se pít vývar z ještěrek a jíst pavouci vajíčka, aniž se o tom Úrsula dozvěděla, protože byla příliš zaměstnána obchodem s karamelovými zvířátky, který se slibné rozvíjel. Macondo vypadalo jinak než dřív. Lidé, kteří přišli s Úrsulou, všude rozhlásili jeho výhodnou polohu nedaleko bažiny a úrodnost zdejší půdy, a někdejší prostá osada se zanedlouho proměnila v živé městečko s obchody, řemeslnickými dílnami a stálou obchodní cestou, po níž sem přišli první Arabové v pantoflích a s kruhy v uších a vyměňovali skleněné náhrdelníky za papoušky. José Arcadio Buendía neznal odpočinku. Stržen skutečností, která ho obklopovala a pro tu chvíli mu připadala podivuhodnější než rozlehlý vesmír jeho představivosti, ztratil všechen zájem o alchymistickou laboratoř, nechal odpočívat chemikálie, znavené dlouhými měsíci pokusů, a stal se znovu oním podnikavým člověkem z dob založení obce, jenž rozhodoval, kudy povedou ulice a kde budou stát nové domy, aby se žádnému nedostalo větších výhod než ostatním. Mezi nové příchozími si získal takovou vážnost, že nikdo nevykopal základy ani nepostavil plot, aniž by se s ním předem neporadil, a nakonec se usnesli pověřit ho rozdělováním půdy. Když se vrátili cikánští kejklíři, kteří mezitím proměnili svou putovní pouť v obrovskou hernu, kde se hrály hazardní hry, uvítali je s jásotem v domnění, že se s nimi vrací i José Arcadio. Chlapec se však nevrátil a nepřivezli s sebou ani člověka-zmiji, jenž by jim podle Úrsulina mínění jediný mohl podat nějakou zprávu o synovi, a tak cikánům nedovolili utábořit se v osadě ani tam vkročit kdykoliv v budoucnosti, poněvadž je měli za hlasatele chlípnosti a zvrácenosti. José Arcadio Buendía však přitom výslovné zdůraznil, že někdejší Melquíadesův kmen, jenž svou tisíciletou moudrostí a svými báječnými vynálezy tak přispěl k rozvoji vesnice, najde u nich vždycky otevřené dveře. Podle slov poutníků byl však Melquíadesův kmen vyhlazen z tváře země, poněvadž překročil meze lidského vědění.
José Arcadio Buendía, alespoň pro tu chvíli zproštěn útrap, kterými ho sužovala představivost, přiměl zakrátko celou obec k pořádku a pracovitosti, připouštěje v tom směru jen jedinou výjimku: propustili na svobodu ptáky, kteří je už od založení Maconda obveselovali svým Švitořením, a místo nich pověsili do každého domu hrací hodiny. Byly to krásné hodiny z vyřezávaného dřeva, které Arabové směňovali za papoušky, a José Arcadio Buendía je navzájem sladil tak přesné, že každou půlhodinu se městečko rozeznělo navazujícími akordy téže skladby, až přesně o polednách všecky hodiny svorně zahrály celý valčík. A byl to rovněž on, kdo v té době rozhodl, že na ulicích zasadí mandloně místo akácií, a kdo objevil způsob, jak porostou věčné, nikdy ho však nikomu neprozradil. Ještě po letech, když se Macondo proměnilo ve shluk dřevěných domků a zinkových střech, stály v těch nejstarších ulicích polámané a uprášené mandloně, i když už nikdo nevěděl, kdo je tam zasadil. Zatímco jeho otec pečoval o pořádek v obci a matka rozmnožovala rodinné jmění svou úžasnou výrobou pocukrovaných rybek a kohoutů napíchnutých na hůlky z balzového dřeva - každodenně…
