Celá e-kniha Sto roků samoty ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Mnoho let nato, když ležel na smrtelném loži, vzpomněl si Aureliano Segundo na ono deštivé červnové odpoledne, kdy přišel do ložnice podívat se na svého prvního syna. Chlapec byl chabý a uplakaný a ničím nepřipomínal Buendíův rod, přesto vsak otec nemusil dlouho uvažovat, jaké mu dá jméno.
"Bude se jmenovat José Arcadio," řekl.
Fernanda del Carpio, jeho krásná žena, s níž se oženil předchozího roku, s tím souhlasila. Zato Úrsula nedokázala zakrýt nejasný neklid. Vytrvalé opakování týchž jmen v dlouhé historii jejich rodu jí umožňovalo dojít k závěrům, které jí připadaly nepochybné. Aurelianové byli samotářští, ale bystrého ducha; José Arcadiové byli vznětliví a podnikaví, byli vsak poznamenáni tragickým znamením. Jediní, které nebyla s to nikam zařadit, byli José Arcadio Segundo a Aureliano Segundo. V dětských letech bývali tak rozpustilí a podobní jeden druhému, že dokonce ani Santa Sofia de la Piedad je nedokázala rozeznat. V den křtu Amaranta každému z nich navlékla na ruku kroužek se jménem a oblékla je do Šatů odlišné barvy s našitými monogramy, když vsak chlapci začali chodit do Školy, rozhodli se, že si vymění kroužky i šatstvo a budou užívat opačných jmen. Učitel Melchor Escalona, zvyklý, že Josého Arcadia Segundu pozná podle zelené košile, úplně ztratil přehled, když zjistil, že chlapec má kroužek Aureliana Segunda, jeho bratr se vsak přesto prohlašuje za Aureliana Segunda, i když má košili bílou a kroužek se jménem Josého Arcadia Segunda. Od té doby nikdo určitě nevěděl, který je který. I později, když vyrostli a život je navzájem odlišil, kladla si Úrsula otázku, zda v některém okamžiku oné spletité hry na záměny se nedopustili omylu i oni sami a nezůstali už navždy vyměnění. Až do chvíle, kdy začínali dospívat, připomínali dvě sladěná soustrojí. Probouzeli se v tutéž hodinu, v téže chvíli pociťovali potřebu jít na stranu, trpěli týmiž nemocemi a dokonce se jim zdávaly stejné sny. Ostatní v domě se domnívali, že chlapci slaďují své počínání jen proto, aby je zmátli, a nikdo si tudíž neuvědomoval skutečný stav věcí až do dne, kdy Santa Sofia de la Piedad dala jednomu z chlapců sklenici limonády, a ten ještě ani nepřestal pít, když jeho bratr už prohlásil, že není sladká. Santa Sofia de la Piedad, která ji opravdu zapomněla osladit, to vypravovala Úrsule. "Takoví jsou všichni," řekla Úrsula nevzrušené. "Blázni od samého narození." Čas ten zmatek ještě dovršil. Chlapec, jemuž při hrách na záměny zůstalo jméno Aureliano Segundo, byl obrovité postavy jako jeho děd, a ten, kterému zůstalo jméno José Arcadio Segundo, byl kostnatý jako plukovník; jediné co jim zůstalo společného, byl osamělý výraz, vlastní celé rodině. Snad to bylo právě ono pomíšení postav, jmen a založení, co v Úrsule vyvolávalo podezření, že se už v dětství navzájem spletli. Nejpodstatnější rozdíl mezi oběma se projevil uprostřed války, když José Arcadio Segundo požádal plukovníka Gerinelda Márqueze, aby ho vzal s sebou podívat se na popravu. Vzdor Úrsuliným námitkám mu plukovník Gerineldo Márquez vyhověl. Zato Aureliano Segundo se zachvěl už při pouhém pomyšlení, že by měl být popravě přítomen. Zůstával raději doma. Když mu bylo dvanáct let, zeptal se Úrsuly, co je v uzamčeném pokoji. "Papíry," odpověděla mu. "Melquíadesovy knihy a ty podivné věci, které psal v posledních letech svého života." Namísto, aby ho její odpověď uspokojila, jenom zvětšila jeho zvědavost. Tak dlouho škemral a tak horlivé sliboval, že bude na všecko opatrný, až mu Úrsula dala klíče. Ode dne, kdy odtud vynesli Melquíadesovu mrtvolu a pověsili na dveře zámek, jehož součástky se už zatím slily rzí, nikdo do pokoje nevkročil; když však Aureliano Segundo otevřel okno, vedralo se dovnitř důvěrné známé světlo, které jako by sem svítilo každodenně, a nikde nebylo ani stopy po prachu a po pavučinách. Všecko bylo uklizené a čisté, uklizenější a čistší než v den pohřbu, inkoust v kalamáři nevyschl, kovové předměty se leskly nedotčeny rzí a dokonce ani řežavé uhlí v pícce, kde Jos…