Když Meme naposled přijela na prázdniny, drželi doma smutek za plukovníka Aureliana Buendíu. V uzavřeném domě nebylo ani pomyšlení na slavnosti. Mluvili Šeptem, jedli potichu a třikrát denně se modlili růženec, a dokonce i její cvičení na spinet v poledním vedru zněla jako o pohřbu. Navzdory utajovanému nepřátelství, které vůči plukovníkovi chovala, vyhlásila onen přísný smutek Fernanda, na kterou hluboce zapůsobila chvála, jíž vláda zahrnula památku mrtvého nepřítele. Aureliano Segundo po dobu dceřiných prázdnin jako obvykle spával doma, a Fernanda se zřejmě pokusila domoci se svých práv zákonné manželky, poněvadž příštího roku Meme našla doma novorozenou sestřičku, kterou přes matčin odpor pokřtili Amaranta Úrsula.
Meme dokončila svá studia. Diplom, který ji prohlašoval koncertní mistryní na spinet, dotvrdila mistrovstvím, s nímž hrála lidové motivy ze sedmnáctého století na večírku, kterým oslavila závěr jejích studií a současné jím ukončili smutek. Více než jejímu umění se však hosté obdivovali její zvláštní dvojakosti. Svou lehkomyslnou a trochu dětinskou povahou jako by se nehodila k ničemu vážnějšímu; jakmile vsak usedla ke spinetu, proměnila se v úplně jiné děvče, kterému jeho neočekávaná zralost dodávala dospělého vzezření. Tak tomu bylo vždycky. Po pravdě ji hudba nijak zvlášť nevábila, neochvějnou kázní však dosáhla nejvyšších ohodnocení, jen aby se vyhnula sporům s matkou. Kdyby jí bývali uložili, aby se naučila něčemu jinému, bývala by dosáhla stejných výsledků. Už od raného dětství ji tísnila Fernandina přísnost, její zvyk rozhodovat za jiné, a bývala by schopna daleko větších obětí než hry na spinet, jen aby se nestřetla s matčinou nesmlouvavostí. Při závěrečném obřadu měla pocit, že onen pergamen popsaný frakturou s ozdobnými velkými písmeny ji zprošťuje závazku, který na sebe vzala spíš kvůli svému pohodlí než z poslušnosti, a domnívala se, že od té chvíle se i umíněná Fernanda přestane zajímat o nástroj, na který dokonce i jeptišky hleděly jako na muzeální vykopávku. V prvních letech se zdálo, že její odhady byly mylné; uspala už dobrou polovinu města, nejenom v návštěvním pokoji, ale na všech dobročinných večírcích, Školních besídkách a vlasteneckých slavnostech, které se v Macondu konaly, a její matka ještě pořád zvala všecky nově příchozí, u nichž předpokládala schopnost ocenit dceřino umění. Teprve po Amarantině smrti, když znovu drželi smutek a načas se zřekli styků se světem, mohla Meme zavřít spinet a zapomenout klíč někde v prádelníku, aniž se Fernanda pokoušela zjišťovat, kdy a čí vinou se ztratil. Svá vystoupení nesla se stejnou vyrovnaností, s jakou se předtím věnovala studiu. Byla to cena, kterou platila za svou svobodu. Fernanda byla tak potěšena její učenlivostí a tak pyšná na obdiv, který dcera svým uměním vzbuzovala, že nikdy nevznesla jedinou námitku, když si vodila domů houfy přítelkyň, trávila odpoledne na plantážích a chodila s Aurelianem Segundem nebo s nějakou důvěryhodnou dámou do kina, pokud otec Antonio Isabel film z kazatelny schválil. V oněch chvilkách rozptýlení se projevovaly Meminy skutečné záliby. Její štěstí bylo v příkrém protikladu k jakékoli kázni, v hlučných zábavách, v klevetění o zamilovaných, v dlouhých besedách v kruhu přítelkyň, kde se učily kouřit a rozmlouvaly o mužských záležitostech a kde to jedenkrát přehnaly, když vypily tři láhve třtinového rumu a nakonec si úplně nahé navzájem měřily a porovnávaly jednotlivé části těla. Meme do smrti nezapomněla na onen večer, kdy se vrátila domů, žvýkajíc oddenky lékořice, a přisedla ke stolu, u něhož v hlubokém mlčení seděly Fernanda a Amaranta, aniž si některá z nich všimla, jak se potácí. Strávila právě dvě úžasné hodiny v ložnici jedné ze svých přítelkyň, plačíc smíchy a strachem, a na konci té krize v sobě objevila nezvyklý pocit odvahy, jíž měla zapotřebí, aby utekla z klášterní Školy a řekla matce, ať už doslova nebo opsaně, aby se dala vycpat i se spinetem. Seděla v čele stolu, jedla slepičí polévku, která jí …
