Obyvatelé Maconda naráz obklopilo takové množství zázračných vynálezů, že brzo nevěděli, čemu se divit dřív. Celé noci probděli a pozorovali bledé žárovky, zásobované z elektrárny, kterou přivezl Aureliano Triste při druhé cestě vlakem, a na jejíž dotěrný klapot si dlouho a pracně zvykali. Dívali se na pohyblivé obrazy, které zámožný obchodník don Bruno Crespi promítal v divadle s pokladnami ve tvaru lvích tlam, a rozhořčilo je, když hrdina, který v jednom filmu zemřel a byl pochován a nad jehož nešťastným osudem hořce plakali, se v příštím filmu naráz objevil znovu, živ a proměněn v Araba. Diváci, kteří zaplatili po dvou centavech, aby mohli přihlížet vrtkavému štěstí hrdinů, nebyli ochotni se smířit s výsměchem tak neslýchaným a porozbíjeli sedadla. Na žádost dona Bruna Crespiho vydal starosta zvláštní vyhlášku, vysvětlující, že kino nezobrazuje skutečné události, a tudíž nestojí za to, aby se obecenstvo kvůli němu rozvášňovalo. Po onom odrazujícím vysvětlení mnozí usoudili, že se stali obětí nového a okázalého cikánského kejklu, a rozhodli se víckrát do kina nevkročit s tím, že mají dost svých vlastních trápení, než aby plakali nad vylhanými útrapami pomyslných stvoření. Podobně to dopadlo i s válečkovými gramofony, které si veselé francouzské dámičky přivezly namísto starodávných kolovrátků a které na určitý čas zle poškodily místní kapelu. Zpočátku zvědavost přiváděla do zakázané uličky mnohem víc zákazníků než dřív, dokonce se vědělo i o vážených dámách, které se přestrojily za venkovany, aby si tu novotu prohlédly zblízka; prohlížely si ji však dostatečné dlouho a tak zblízka, aby pochopily, že to není žádný kouzelný mlýnek, jak se všichni domnívali a jak prohlašovaly Francouzky, nýbrž mechanická hračka, kterou nelze srovnávat s něčím tak dojemným, lidským a plným každodenní pravdy, jako je kapela. Rozčarování bylo tak hluboké, že i později, když se gramofony rozmohly natolik, že je měli v každém domě, nepovažovali je stále za prostředek k pobavení dospělých, nýbrž za hračku, vhodnou leda k tomu, aby ji děti rozebíraly na součástky. Zato když se někomu z městečka naskytla příležitost seznámit se s drsnou skutečností telefonu, umístěného na nádraží, na který díky klice hleděli jako na jakýsi primitivní gramofon, dokonce i ti největší pochybovači užasli. Jako kdyby se Bůh rozhodl vyzkoušet, jak dlouho se vydrží divit, a neustále je zahrnoval nadšením a zklamáním, pochybnostmi a jistotami současné, až nakonec nebyl už nikdo s to bezpečně říci, kde jsou hranice skutečnosti. Byla to spletitá směsice pravdy a zdání, jež znepokojila nakonec i přízrak Josého Arcadia Buendíi venku pod kaštanem a přiměla ho chodit sem a tam po celém domě dokonce i za bílého dne. Od chvíle kdy železnice slavnostně zahájila provoz, postavili v Macondu jednoduché dřevěné nádraží s kanceláří, telefonem a okénkem, kde se prodávaly jízdenky, a vlaky začaly přijíždět pravidelné každou středu o jedenácté, v ulicích městečka se začali objevovat muži a ženy, kteří se snažili chovat jako obyčejní lidé, po pravdě však připomínali cirkusáky. V městečku, poučeném špatnými zkušenostmi s cikány, nekynula oněm podomním kejklířům, kteří stejné drze nabízeli konvici s píšťalou i návody zaručující spásu duše dne sedmého, žádná zvláštní budoucnost; u těch, kteří se nechali umluvit dlouhými řečmi, a neopatrníků, jací se najdou všude, dosahovali však výtečných zisků. Spolu s oněmi potulnými stvořeními jedné středy přijel do Maconda a poobědval u Buendíových i kulaťoučký a usměvavý Mr. Herbert v jezdeckých kalhotách a kamaších, s korkovou přilbou, brýlemi s ocelovou obroučkou, topasovýma očima a kůží vybraného kohouta.
Nikdo u stolu si ho nevšiml, dokud nesnědl první trs banánů. Aureliano Segundo ho náhodou našel, jak se rozčiluje lámavou španělštinou, poněvadž v Jacobově hotelu neměli volný pokoj, a přivedl ho domů, jako to už udělal s mnoha cizinci. Mr. Herbert cestoval s upoutanými balóny. Přinášelo mu to výtečné zisky a sjezdil s nimi už půl světa, tady vša…
