Plukovník Aureliano Buendía vyvolal dvaatřicet ozbrojených povstání a ve všech byl poražen. Se sedmnácti různými ženami zplodil sedmnáct synů a všichni byli povražděni během jediné noci, dříve než nejstarší z nich dosáhl pětatřiceti let. Unikl čtrnácti atentátům, třiasedmdesáti léčkám a jedné popravčí četě. Přežil dávku strychninu v kávě, která by byla stačila zabít koně. Odmítl Řád za zásluhy, který mu propůjčil prezident republiky. Byl vrchním velitelem všech revolučních vojsk a podle názoru vlády nejnebezpečnějším mužem v celé zemi, poroučel a soudil od jedné hranice až po druhou, nikdy však nedovolil, aby ho někdo vyfotografoval. Odmítl doživotní důchod, který mu po válce nabízeli, a živil se až do samého stáří prodejem zlatých rybek, které vytepával ve své dílně v Macondu. Vždycky bojoval v čele svých mužů, jedinou ránu, kterou utržil, si však způsobil sám po podepsání kapitulace v Neerlandii, jíž skonalo téměř dvacet let občanských válek. Střelil se pistolí do prsou a kulka vylétla zády, aniž poškodila nějaké životně důležité orgány. Jediné, co z toho všeho zůstalo, byla ulice, kterou po něm v Macondu pojmenovali. Jak však prohlásil několik let předtím, než zemřel stářím, onoho rána, kdy se svými jedenadvaceti muži vytáhl připojit se k jednotkám generála Victoria Mediny, nepočítal ani s tím.
"Tady ti necháváme Macondo," to bylo všecko, co před odchodem řekl Arcadiovi. "Necháváme ti ho v pořádku, snaž se, ať vypadá ještě líp, až se vrátíme."
Arcadio si jeho doporučení vyložil velmi svérázné. Podle rytin v jedné z Melquíadesových knih si nechal ušít uniformu s maršálskými prýmky a nárameníky a na opasek si pověsil šavli se zlatými třapci po zastřeleném kapitánovi. Obé děla dal postavit na okraj městečka a své bývalé žáky, roznícené plamennými provoláními, oblékl do uniforem a nechal je ozbrojené potulovat se po ulicích, aby v cizincích vzbouzeli dojem nezranitelnosti. Byl to dvojsečný tah, poněvadž vláda se celých deset měsíců neodvážila městečko napadnout, potom vsak proti němu nasadila tak nepřiměřené síly, že za půl hodiny potlačily všechen odpor. Od prvního dne své vlády dal Arcadio najevo svou zálibu ve vyhláškách. Denně vydával až čtyři a rozhodoval v nich o všem, co mu právě přišlo na mysl. Zavedl povinnou vojenskou službu od osmnácti let, dal ve prospěch obce zabavovat všechna zvířata, která se objevila na ulici po šesté hodině večer, a všem dospělým mužům nařídil nosit na rukávě černou pásku. Pohrozil otci Nicanorovi zastřelením, jestliže vyjde na krok z fary, a zakázal mu sloužit mši a vyzvánět na zvony s výjimkou oslav vítězství liberálních oddílů. Aby nikdo nepochyboval o vážnosti jeho úmyslů, nařídil, aby se popravčí četa uprostřed náměstí cvičila ve střelbě do hadrového panáka. Zpočátku ho nikdo nebral vážné; koneckonců to byli chlapci ze Školy, kteří si hráli na dospělé. Jednoho večera, když Arcadio přišel do Catarinovy krčmy, ho však trumpetista pozdravil břesknou fanfárou, při níž se všichni hosté dali do smíchu, a Arcadio ho dal zastřelit pro neúctu k úřadům. Ty, kteří něco namítali, vsadil o chlebě a vodě do klády, kterou dal postavit v jedné ze Školních místností. "Jsi sprostý vrah!" spílala mu Úrsula pokaždé, když se dozvěděla o nějaké nové svévoli. "Až se to dozví Aureliano, dá tě zastřelit, a já budu první, kdo se nad tím zaraduje." Všecko však bylo marné. Arcadio dál se zbytečnou přísností přitahoval otěže, až se stal nejkrutějším vládcem, jakého kdy Macondo mělo. "Teď aspoň vidíte ten rozdíl," pronesl při jakési příležitosti don Apolinář Moscote. "Takhle vypadá liberální ráj." Arcadio se o tom doslechl. V čele stráže přepadl dům, rozbil nábytek, zbil soudcovy dcery a dona Apolinara Moscota odvlekl pryč. Úrsula utíkala přes celé městečko, sténajíc hanbou a vztekle třímajíc v ruce bič napuštěný dehtem, a vpadla na dvůr kasáren právě v okamžiku, kdy se Arcadio osobné chystal dát popravčí četě příkaz k palbě.
"Jen se opovaž, parchante jeden" rozkřikla se Úrsula.
Než se Arcadio stačil vzpama…
