Nový dům, bílý jako holub, otevřeli tanečním večírkem. Úrsula se tou myšlenkou obírala už od onoho odpoledne, kdy shledala, že Rebeca a Amaranta dospívají, a málem by se dalo tvrdit, že se pustila do stavby především proto, aby oběma dívkám opatřila důstojné místo, kde by mohly přijímat návštěvy. Aby svůj záměr mohla uskutečnit s veškerou nádherou, pracovala jako galejník po celou dobu, kdy řemeslníci přestavovali dům, a ještě než byli hotovi, objednala nákladné vybavení a výzdobu, jakož i podivuhodný vynález, který měl uvést v úžas celé městečko a potěšit mládež: hrací skříň. Přivezli ji rozebranou v několika bednách, které složili v domě současné s vídeňským nábytkem, českým sklem, nádobím ze Západoindické společnosti, holandskými ubrusy a nejrůznějšími lampami, svícny, vázami, čalouny a koberci. Dovozní firma vyslala na svůj účet Pietra Crespiho, italského odborníka, aby skříň sestavil a naladil, vysvětlil kupujícím, jak s ní zacházet, a naučil je módním tancům, nahraným na šesti papírových válečcích.
Pietro Crespi byl nejhezčí a nejlépe vychovaný muž, jaký se kdy v Macondu objevil; byl to světlovlasý mladík, natolik dbalý na své oblečení, že vzdor dusivému vedru pracoval v brokátové vestě a v těžkém saku z tmavé látky. Zachovávaje uctivý odstup vůči páriu domu i ostatním členům rodiny, strávil několik týdnů v návštěvním pokoji za zavřenými dveřmi, zalit potem a zabrán do své práce podobné jako Aureliano ve zlatnické dílné. Jednoho rána, aniž otevřel dveře a přizval k tomu zázraku nějaké svědky, vložil pak do hrací skříně první váleček, a při té ladné a čisté hudbě naráz utichly ohlušující údery kladiv a neustálý praskot dřevěných lišt a domem se rozhostilo užaslé ticho. Všichni spěchali do návštěvního pokoje. Josého Arcadia Buendíu jako by ohromila ne krása melodie, ale klávesy, které se pohybovaly samy od sebe, a přinesl si Melquíadesův fotoaparát v naději, že se mu podaří získat daguerrotyp neviditelného hudebníka. Toho dne s nimi Ital poobědval. Rebeca i Amaranta, jež posluhovaly u stolu, se až zalekly obratnosti, s níž onen andělský muž s bledýma rukama bez prstenů zacházel s příborem. V obývacím pokoji, sousedícím s návštěvním, je pak Pietro Crespi učil tančit. Pod přívětivým dohledem Úrsuly, která se ani na okamžik nevzdalovala z místnosti, dával jejím dcerám hodiny, ukazoval jim kroky, aniž se jich přitom dotkl, a pomocí metronomu jim udával takt. Nosil v těch dnech zvláštní kalhoty, velice pružné a přiléhavé, a taneční lakýrky. "Proč si s tím děláš těžkou hlavu?" říkal José Arcadio Buendía své ženě. "Vždyť je to teplouš." Úrsula však vytrvala ve své bdělosti, dokud taneční hodiny neskončily a Ital neopustil Macondo. Potom se pustila do příprav na slavnost. Přísně vybírala, koho pozvat, a jedinými, kterým se dostalo té cti, byli potomci zakladatelů obce, až na rodinu Pilar Ternerové, která už mezitím měla další dvě děti s neznámými otci. Po pravdě to byl stavovský výběr, vyplývající ovšem z přátelských vztahů: poctění nejenže mívali blízko k rodině Buendíových ještě před tažením, jež vyvrcholilo založením Maconda, ale jejich synové a vnukové byli už od dětství obvyklými společníky Aureliana a Arcadia a jejich dcery byly jediné, jež chodily s Rebecou a Amarantou vyšívat. Don Apolinář Moscote, blahovolný správce, jenž ze svých nevelkých prostředků vydržoval dva policisty ozbrojené dřevěnými obušky, čímž jeho činnost končila, byl v Macondu jen pro okrasu. Aby přispěly na domácnost, zařídily si jeho dcery krejčovskou dílnu, ve které současné dělaly i umělé květiny, připravovaly gujavové zákusky a na objednávku sestavovaly milostné dopisy. I když byly skromné a úslužné, nejkrásnější z celého městečka a nejlépe se vyznaly v nových tancích, pozvání na večírek se jim získat nepodařilo.
Zatímco Úrsula a děvčata vybalovaly nábytek, leštily nádobí a rozvěšovaly po stěnách obrazy dívek v loďkách plných růží, vnášejíce do holých místností, které tu zedníci postavili, dech nového života, José Arcadio Buendía upustil od …