Deník citového vyděrače (Simona Monyová)

21. července

Prožil jsem překrásnou neděli. Pozval jsem Alenku na koncert. Hráli sice Čajkovského, který pravda není právě mým miláčkem, ale výkony hudebníků byly více než uspokojivé. Při druhé větě klavírního koncertu b moll jsem chytil A. za ruku. Předstíral jsem, že to bylo v rozrušení z kulturního zážitku. Po očku jsem sledoval, zda jí můj stisk není nepříjemný. Usmívala se. Pochopil jsem, že je vyhráno, ale svoje vítězství jsem si pro jistotu pojistil pozváním na skleničku. Chvíli jsme spolu rozmlouvali o těžkostech, kterými procházíme, a večer si přestěhovala lůžkoviny zpět do ložnice. I když mne sžírala touha zaklesnout se do jejího klína, neodvážil jsem se toho. Nechci nic uspěchat.

Byl to opravdu vyvedený večer. Koncert se hrál pod širým nebem, počasí bylo jako stvořené pro romantickou noc. František se už několik dnů choval, jako by má přání a nejtajnější myšlenky odezíral ze rtů. Pamatuji si i to, jak mi tiskl při koncertě ruku. Zdálo se mi, že do toho doteku soustředil veškerou naléhavost, se kterou mě den co den žádal, abych se vrátila do manželské postele. Najednou jsem měla dojem, že na vině není on, že ta špatná jsem já. Už proto, jak jsem si užívala s Davidem! Vklouzla jsem zpátky do toho vztahu jak do domácích trepek. Bylo to tak přirozené! Žádné výslechy, kde jsem se co naučila, žádné zbytečné řeči. Vzpomínám si, že jsem při milování skutečně opět cítila podobné uvolnění, jako když po namáhavém dni shodím lodičky a kostým a vlezu si do vyšmatlaných bačkor a obnošeného županu. Takový ten pocit důvěrnosti, vrcholné intimity a absolutní absence studu. Tohle mi František nemohl poskytnout. Před ním mi bylo trapné skoro všechno. I to, že jsem při orgasmu sténala, nebo naopak to, že jsem sotva vydechla. Pořád jsem se sledovala, kontrolovala a chtěla se chovat správně, neboli tak jak si František přál. Navzdory tomu jsem si uvědomovala, že to, co provádím, si můj muž nezaslouží. On mně květiny, já jemu na oplátku parohy. Styděla jsem se.

Jak já se strašně styděla! Jeho nabídka, že začneme od začátku, byla jako balzám na mé černé svědomí. Upíjela jsem víno, dívala se mu do očí a přemítala, čím jsem si vlastně zasloužila tak milujícího partnera. I tu žárlivost jsem najednou viděla v lichotivějším světle. Nakonec, v té době už žárlil oprávněně, že.