Telefon zazvonil právě ve chvíli, kdy jsem si pokoušela navléknout ponožky. Ačkoliv mám páteř postiženou pouze v krajině bederní, tudíž cit v rukou zůstal nenarušen, ponožky jsou opravdu problém. Vždycky vypotím litry potu, než si je navléknu.
„No?“ hýkla jsem zadýchaně do sluchátka.
Byla to ta protivná Monika. Nevolala jsem jí už čtrnáct dnů a ona se, jak měla ve zvyku, samozřejmě taky neozvala. Umínila jsem si, že svoji rozmrzelost nechám pěkně vyhnít, a až Monika sama konečně zatelefonuje, dám jí jasně pocítit, kde je její místo. Já jsem její zaměstnavatel, já jsem majitelkou firmy, nemusím se nikoho o nic doprošovat. Bude mi davit průběžně zprávu, jinak poletí. Skutečnost, že mi přestaly fungovat nohy, ještě nutně nemusí znamenat, že přestal fungovat i mozek, že.
„Aleno, jsi nějaká zadýchaná, není ti snad dobře?“ otázala se Monika zdvořile. Jestli doufá, že mám smrt na jazyku, tak se holka plete. Ta bude koukat, kolik mám ještě energie.
„Právě tady mám jednoho mladíka pro rozptýlení, zkrať to. Co potřebuješ?“ zavrčela jsem.
„No, nebudu rušit,“ zjevně se jí nechtělo uvěřit, že by jakýkoliv chlápek, byť za peníze, byl ochoten eroticky oblažovat mrzáka. Maximálně by byla možná ochotná připustit, že se na střídačku houpáme na hrazdičce, co mi visí nad postelí. Ale sex?! S tím si na ni nepřijdu. Bohužel.
„Chtěla jsem ti jen říct,“ pokračovala, „že ta nová kolekce je sakumpak hotová, v pondělí může do výroby. Hlavní barvou je barva šampaňského, no a pak pochopitelně klasicky bílá a černá. Všechno funguje bez obtíží, akorát zase podražil silikon, jinak nemusíš mít nejmenší starosti.“
„Já si starosti nedělám,“ namítla jsem tónem, jako bych si svoji náhlou invaliditu kdovíjak užívala. „Dovezeš mi podklady ještě dnes?“ zeptala jsem se nevinně.
„Jaké podklady?“ podivila se. Pochopitelně, že se jí to nelíbilo. Když jsem na tom byla ještě velice bledě, podepsala jsem jí plnou moc na veškeré rozhodování. Situace se změnila, dívčina se bude ošívat, až ji zase o některé pravomoce připravím.
„Samozřejmě že chci celou kolekci vidět, dřív než půjde do výroby. Dovez mi kalkulaci, výkresovou dokumentaci a pochopitelně i vzorky. Stačí mi od každé velikosti jeden. Jo, a přivez mi i fotografie modelek, se kterými se chystáš podepsat smlouvu pro reklamní kampaň.“
„Ale já ji už podepsala! A ty vzorky ještě nejsou ušité!“ vyjekla.
„Nevadí. Domluvíme se tedy napevno na příští pondělí na devátou ráno,“ navrhla jsem. Pak mi došlo, že do devíti nejsem schopná se dopravit ani na záchod a zpět. Všechno mi teď trvá neskonale dlouho. „Vlastně ne, to už něco mám,“ dělala jsem důležitou.
Oddechla si: „To nevadí. Však my to zvládnem, ty raději odpočívej.“
„V devět ráno něco mám,“ ignorovala jsem její poznámku, „ale v jedenáct to bude bezva. A ať přijede i Oldřich. Musím projednat leccos i s ním.“ Role drsné šéfky se mi zalíbila. Bylo to jako vklouznout do dob dávno minulých. Do dob, kdy jsem podřízené mohla beztrestně sekýrovat, protože nám šlo o společnou věc - aby firma Elis vzkvétala a vydělávala nám všem co nejvíce peněz. A to se mi zatraceně dobře dařilo, takže lidé rádi zapomínali, že s nimi nejednám právě v rukavičkách. Z kolečkové židle se respekt vzbuzuje obtížněji. Uff. Bude to dřina.
„Opravdu se chceš zatěžovat těmi pracovními nerváky?“ pokoušela se mě odradit. Funkce ředitelky jí za pár měsíců přirostla k tělu víc, než bylo milé.
„Jaképak nerváky,“ zasmála jsem se. „Vždyť jsi sama říkala, jak báječně to všechno klape. No a já už zase začínám získávat formu, práce mi jen prospěje. Neboj, ta moje toyota ti zůstane, hodlám řídit pouze společnost, auto bych si netroufla. Tedy prozatím.“
Když přišel František domů, radost ze mě sálala na všechny strany. Plála jsem jak elektrická kamínka. Najednou už mi bylo jasné, že jsem z nejhoršího venku. Naprosto zřetelně jsem si uvědomovala, že ačkoliv jsem přišla o mnoho, dost mi toho ještě zbylo. Mám svoji firmu, svého muže a dostatek peněz na kontě. Není proč fňukat.
„Ale copak? T…
