7. května
Volal jsem jí do hotelu. Už třikrát. Pokaždé sluchátko vzala sama. Zavěsil jsem. Nevím, jestli to vůbec něco dokazuje. Nejraději bych se do té Plzně sám rozjel.
Pečlivě jsem prohlédl její šatník. Bílá halenka je mírně cítit pánskou kolínskou a v semišovém saku má navštívenku nějakého inženýra Kratochvíla. Do práce to sako ale nenosí!
Ihned jak se navrátí, musím na ni udeřit - nekompromisně!
A jak si předsevzal, také udělal. Nevycházela jsem tehdy z údivu. Bylo to v dobách, kdy jsem se ještě domů opravdu těšila. V běžných manželstvích se toto rozkošné období nazývá líbánkami. V našem případě by ho takto romanticky nemohl pojmenovat ani nenapravitelný optimista.
Odložila jsem v předsíni kufr a pověsila plášť.
„Tak už jsi spokojená?!“ vyštěkl na mě zcela bezdůvodně František.
Nechápala jsem: „Stalo se něco?“
„Tak ona se ještě ptá, jestli se něco stalo!“ ušklíbal se. „Tak abys věděla, někdo tě tady sháněl!“
„A kdo?!“ otázala jsem se a přitom zvažovala, jestli náhodou neskončil některý z mých povedených bratránků ve vězení a nenarušil svým chováním jemnocit mého muže.
„Jen se nedělej! Hraješ si na naivku, a přitom odpověď je nasnadě!“ přikrmoval František své rozhořčení.
Za svobodna jsem takovým lidem říkávala samonasírací typ. Bylo ode mě vskutku pošetilé pořídit si jednoho takového týpka domů. Může být sebezamilovanější, sebehodnější, sebepracovitější, ale žít se s ním prostě nedá.
„Tak dobře, Františku. Řekni mi, o co jde, a probereme to spolu.“
„To by se ti tak hodilo do krámu!“ pištěl. Muži, kterým v rozhořčení hlas skáče do falzetu, mi byli vždycky odporní.
„Nevím, o čem mluvíš. Jdu se osprchovat,“ utnula jsem zbytečnou debatu.
„Tak to tedy ne!“ rázně mi zastoupil cestu. „Tak lehce se z těch svých nemorálností nevyvlékneš.“
„O jakých nemorálnostech to prosím tě meleš?“ zase jsem se nechala vtáhnout zpět.
„Tak vidíš, připouštíš, že se chováš nemorálně!“
„Nesmysl. Tramvají načerno nejezdím, protože jí nejezdím vůbec, zdravím všechny lidi v ulici a nahá se koupu jedině na plážích k tomu vyhrazených.“
„Nahá?!“ zaječel.
„To byl vtip,“ vydechla jsem unaveně. „A teď mě pusť, jdu se umýt.“
„Nepustím. To by se ti tak líbilo, vtipkovat na můj účet, co?“ nabíral druhý dech. „A co jiného ještě děláš na můj účet? Taháš se s chlapama a pak se spolu smějete, jakého sis vzala troubu?“
„Zbláznil ses?“
„Já ne, Alenko, “ cedil a neuroticky poškubával obočím. „Já se nezbláznil. Nechal jsem ze sebe dělat blázna dost dlouho, protože jsem doufal, že se umoudříš. Pakliže se tak nestane, měl bych přistoupit k radikálnímu řešení.“
„A to je?“
„Rozvod, Alenko, rozvod,“ dramaticky zopakoval a čekal, jak na mě jeho verdikt zapůsobí.
„No, fajn,“ odvětila jsem nenuceně, i když to pro mě byl šok. Navíc jsem stále ještě nevěděla, o co se jedná. „Máš už v rozvodech praxi, asi bude nejlepší to nechat na tobě.“
Scénář se mu evidentně vymkl z rukou. Výhružka, která mě měla vyděsit, vyděsila nakonec jeho. Zbledl a hopkal za mnou do koupelny. Zjevně nechápal, proč se mu neplazím u nohou a v tichém zoufalství nežebrám o milost. Bryskně zařadil zpátečku: „Možná bych ti dokázal dát ještě jednu šanci.“
V té době jsem pochopitelně nemohla tušit, že tehdejší zmatený dialog se stane uvítacím ceremoniálem a že pojem
poslední šance budu slýchat dvakrát do týdne. Vcelku vděčně jsem tedy přijala nabízený smír. Byla jsem vyčerpaná a chtěla jsem mít klid aspoň doma, když v práci z nerváků nevyjdu.
„A kdo mě tady vlastně hledal?“ zeptala jsem se Františka těsně před spaním.
„Zapomeň na to. Už o tom nebudeme mluvit,“ navrhl bohorovně a já se dobré tři hodiny zmítala na lůžku s nepříjemným pocitem provinění. Něco jsem přece Františkovi provést musela, jinak by takhle neřádil. Ale co by to mohlo být?
Pravda je, že časem jsem si na jeho poznámky zvykla a už mě tolik nenervovaly, i když žádný med to nebyl. Záhadné historky o tom, jak mě někdo sháněl či mi telefonoval, když jsem nebyla doma, tu a tam zopakoval - pro jistotu. Co kdyby…
