03 KAPITOLA
Starý pán vypadal tradičně jako ze škatulky. Kravatu měl upevněnou elegantním uzlem a uhlově šedý oblek podtrhoval jeho štíhlou postavu. Jako obvykle voněl mentolem – byl doslova závislý na větrových bonbonech – a kouřil cigaretu. Suše si odkašlal.
Compton-Jones se okamžitě vrátil na místo a místnost ztichla. Dobrá nálada okamžitě vyprchala.
„Panebože, ta francouzská sláma se nedá kouřit! Chesterfieldky mi došly v letadle někde nad Newfoundlandem. Stephene, nechceš si šplhnout u šéfa a sehnat mi trochu našeho tabáku? Jsi přece šmelinář, ne?“
Metcalfe nesměle vykročil a podal Corkymu ruku. V levé svíral ukradené dokumenty. „Jasně…, Corky…, co děláte…?“ soukal ze sebe. Corcoran nebyl žádný úřednický suchar: často vyjížděl do terénu. Ale dostat se do obsazené Paříže bylo složité, obtížné a každopádně riskantní. Do Paříže často nejezdil. Musel k tomu mít velice dobrý důvod.
„Co tady dělám?“ odvětil Corcoran. „Skutečná otázka zní, co tady děláš ty.“ Otočil se a zamířil zpátky k místnosti, odkud právě přišel. Pokynul Metcalfovi, aby ho následoval.
Metcalfe za sebou zavřel dveře. Starý pán si chtěl zřejmě promluvit mezi čtyřma očima. Z Corkyho čišela naléhavost, jakou u něj Metcalfe ještě nezažil.
Sousední pokoj byl vybavený množstvím zařízení, mezi něž patřil i psací stroj s německým švabachem pro výrobu průkazů a osobních dokladů. Nechyběla ani malá tiskárna používaná na padělání jednoduchých dokumentů, jako byla francouzská cestovní a pracovní povolení – náročnější práce se většinou dělaly v New Yorku nebo Londýně. Na jednom ze stolů ležela sbírka gumových razítek včetně věrné kopie pečeti německé cenzury. V rohu místnosti, poblíž věšáku s uniformami, stál dubový stůl s hromadou papírů. Lampička se zeleným stínítkem na ně vrhala kroužek světla.
Corcoran usedl za stůl a ukázal Metcalfovi, aby se také posadil. Jediné místo bylo na polním lůžku u stěny. Metcalfe si neklidně sedl. Svazek uloupených papírů položil na pelest vedle sebe.
Šéf si ho dlouhou chvíli tiše měřil. Jeho oči, ukryté za brýlemi z rohoviny, byly světle šedé a vodnaté.
„Krutě jsem se v tobě zklamal, Stephene,“ hlesl Corcoran. „Nasadil jsem tě sem s vynaložením obrovských peněz z omezených zdrojů, a jak ses mi odvděčil?“
„Pane,“ začal Metcalfe.
Corcoran se však nedal zastavit. „Hitlerova nenasytná tlama postupně hltá veškerou civilizaci. Nacisté dobyli Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgii, Lucembursko a teď i Francii. Brity zahnali od Dunkerque. Bombardují Londýn na padrť. Ten syčák má celé pískoviště sám pro sebe. Hochu, vždyť tohle může znamenat konec svobodného světa. A ty? Rozepínáš podprsenky, proboha!“ Vytáhl ruličku bonbonů a jeden si hodil do úst.
Stephen zatím shrábl papíry z pryčny a zamával s nimi na svého nadřízeného a učitele. „Pane, právě se mi podařilo získat přísně tajné plány německé strategické základny na pobřeží Atlantiku v Saint-Nazaire…“
„Ano, ano,“ přerušil ho Corcoran netrpělivě a rozkousl bonbon. „Němci vylepšili vodní uzávěry, které řídí vstup do ponorkových krytů. Už jsem je viděl.“
„Cože?“
„Nejsi můj jediný agent, chlapče.“
Metcalfe zrudl. Nedokázal potlačit nával rozhořčení. „Kdo vám je sehnal? To by mě zajímalo. Jestli máte víc agentů v jednom rajonu, je nebezpečí, že do sebe narazíme a všechno poděláme.“
Corcoran pomalu zavrtěl hlavou a zamlaskal. „Na to se mě přece nemusíš ptát, Stephene. Jeden z mých agentů nikdy neví, co dělá druhý – to je železný zákon.“
„A taky pěkná blbost…, pane.“
„Blbost? Omyl, prozíravost. Svatá zásada dělení. Každý z vás musí vědět o svém úkolu a dalších agentech jen to, co je nezbytně nutné. Co kdyby jednoho z vás dopadli a mučili? V ohrožení by byla celá síť.“
„Proto jsme přece všichni dostali kapsli s kyanidem,“ namítl Metcalfe.
„Ano. Ta splní účel, když máš dost času. Ale co když tě seberou náhle? Něco ti povím: jednoho z mých agentů, kterého se mi podařilo dosadit do důležité funkce v Compagnie Francaise des Petroles, před týdnem zatklo gestapo. Od té doby se neozval…
