31 KAPITOLA
Temné ulice pokryla čerstvá vrstva sněhu. Doprava byla pozdě v noci řídká, zvuky tlumené. Pouliční hodiny Metcalfovi ukázaly, že je jedna po půlnoci. Přímo před ním leželo Krymské nábřeží a o něco dál impozantní Krymský most přes řeku Moskvu, nejdelší visutý most v celé Evropě, postavený před dvěma lety.
Když Metcalfe přišel blíž, uviděl osamocenou postavu. Stála na chodníku uprostřed mostu. Byla to žena v zimníku se šátkem na hlavě. Světlana. Určitě. Zrychlil se mu tep, nemohl si pomoci. Přidal do kroku v mrazivém nočním vzduchu. Utíkat ještě nemohl. Silně ho bolely nohy i trup. Následky bití teprve začínaly odeznívat. Rozedranými šaty, z nichž nezbylo víc než cáry, profukoval vítr.
Hlavní vyšetřovatel Rubašov nařídil jeho okamžité propuštění a zničení veškerých písemností. Vrátili mu všechny věci, až na revolver. Metcalfe si však nepřipadal jako vítěz. Necítil nic než prázdnotu a otupělost.
Řeka Moskva byla klidná a hladká. Měsíc v úplňku se tříštil o hladinu na milion střípků. Jeho svit se odrážel od stříbrných řetězů a železných nosníků konstrukce. Občas tudy projelo osobní či nákladní auto a celý most se zachvěl.
Cesta nebrala konce. Metcalfovi se zdálo, že Světlana je snad nekonečně daleko. Stěží nutil rozbolavělé končetiny k pohybu. Stála zády k němu a dívala se na vodu, jakoby pohroužená v myšlenkách. Zhruba před hodinou jí zavolal do divadla z telefonní budky. Když uslyšela jeho hlas, zajíkla se a pak vykřikla: „Stivo, kde jsi, lásko moje?“ Následoval strohý rozhovor, při kterém si s použitím smluvených výrazů dohodli místo setkání. Kdyby je někdo odposlouchával, nic konkrétního by se nedozvěděl.
Styděl se, že ji ve slabé chvilce podezíral ze spoluúčasti na svém zatčení. Bylo to přitom naprosto absurdní. Kdyby ho zradila, tak už by svět ztratil veškerou logiku. Jak by mohl dál věřit v zákon zemské přitažlivosti, v existenci slunce a měsíce?
Otočila se, všimla si, jak se plahočí po mostě, a náhle se k němu rozběhla. Když byla dost blízko, aby mu viděla do tváře, vyjekla a pevně ho objala.
„Au, dávej pozor,“ zasténal.
„Co ti to udělali?“ Povolila sevření a snažila se ho držet opatrně, aby netrpěl. Políbila ho a na dlouhou chvíli ho uvěznila ve svých pažích. Čichal její parfém, cítil teplo jejích úst. Měl zvláštní pocit bezpečí, i když věděl, že ani pro jednoho z nich už v Moskvě bezpečno není. „Jak to vypadáš?“ zavzlykala usedavě. „Stivo, oni tě bili!“
„Říkají tomu přesvědčování. Vysvětlili mi, že Lubjanka nejsou lázně, a já zjistil, že měli pravdu. Ale mohlo to se mnou dopadnout daleko hůř. Měl jsem štěstí – žiju!“
„Tak přece Lubjanka! Nevěděla jsem, kam jsi zmizel – ptala jsem se Ilji. Tvrdil, že ho zastavili. Že policie prohledala auto, našla tě a zatkla. Říkal, že jim v tom nemohl zabránit, prý nevěděl, co má dělat. Vypadal vyplašeně, až jsem ho litovala. Přátelé šli na policii a chtěli vědět, co se s tebou stalo. Ale policie tvrdila, že o ničem neví. Po třech dnech zajela jedna moje kamarádka do vězení Lefortovo a bylo jí řečeno, že tam žádného takového vězně nemají. Ale tady všichni lžou! Nevěděla jsem, co s tebou je. Nebylo, jak to zjistit. Pět dnů ses neozval! Myslela jsem, že tě poslali do tábora, nebo nedejbože popravili!“
„Tvůj asistent je stukač,“ oznámil jí Metcalfe. Donašeč.
Světlaně se rozšířily oči. Hodnou chvíli nepromluvila. „Neměla jsem nejmenší podezření, jinak bych ho k tobě vůbec nepustila. Stivo, musíš mi věřit!“
„Já ti přece věřím.“
„Tolik otázek a divných maličkostí, a najednou to do sebe všechno zapadá. Spousty věcí jsem si vůbec nevšímala… Ilja někdy venku prodává vstupenky. Nesmí se to, ale on si s tím nikdy nelámal hlavu. Byla jsem slepá, přitom mě to mělo trknout.“
„Nemohla jsi to vědět. Jak dlouho u tebe pracuje?“
„Garderobiéra a asistenta mi dělá několik měsíců, ale známe se už roky. Vždycky se choval kamarádsky. Před čtyřmi nebo pěti měsíci se kolem mě začal točit o něco víc. Různě mi pomáhal. Jednou nadhodil, že by mi chtěl být k ruce během představe…
