ČÁST DRUHÁ
MOSKVA, SRPEN 1991
Velvyslanec Stephen Metcalfe zaraženě zavěsil telefon.
Bylo po půlnoci moskevského času. Seděl v zabezpečené místnosti ve druhém patře domu Spasských, honosné vile se žlutou fasádou necelé dva kilometry západně od Kremlu, která sloužila jako rezidence amerického velvyslance v Moskvě. Metcalfe to tam dobře znal. V šedesátých letech tu čtyři roky sám pobýval. Současný velvyslanec, jeho dobrý přítel, beze všeho umožnil proslulému Stephenu Metcalfovi použít telefonní linku chráněnou před odposlechem.
Prezidentův poradce pro národní bezpečnost mu právě sdělil nejnovější zjištění tajných služeb o narůstající krizi v Moskvě. Situace nevypadala vůbec dobře.
Sovětský prezident Michail Gorbačov, který byl s rodinou na dovolené v přímořské prezidentské vile na Krymu, se ocitl v roli rukojmího. Pučisté, k nimž patřil šéf KGB, ministr obrany, předseda politbyra, premiér, a dokonce i Gorbačovův hlavní poradce, vyhlásili stav nouze. Vydali nepravdivou zprávu, že Gorbačov onemocněl a není schopen vládnout zemi. V železárnách v Pskově objednali dvě stě padesát tisíc pout a nechali vytisknout asi tři sta tisíc zatykačů. Vyklidili dvě celá patra moskevské věznice Lefortovo, kam chtěli umístit své nepřátele.
Limuzína ZIL čekala před domem Spasských. Metcalfe usedl vedle tříhvězdičkového generála, svého starého přítele. Rus, jenž používal krycí jméno „Kurwenal“, na sobě měl civilní oděv. Kývl na řidiče a vůz okamžitě vyrazil do ulic ucpaných tanky.
Generál šel rovnou k věci. V hlase měl takřka hmatatelné napětí. „Gorbačov nemůže komunikovat s okolním světem. Odstřihli mu všechny telefony, dokonce i zvláštní linku pro vrchního velitele ozbrojených sil.“
„Je to ještě horší,“ pravil Metcalfe. „Právě jsem se dozvěděl, že strůjci převratu získali moc nad jadernou výzbrojí.“
Generál zavřel oči. Aktovka s přísně tajnými kódy by skupině umožnila kdykoli vypustit celou škálu ruských nukleárních zbraní. Pomyšlení, že v rukou šílenců spočívá taková síla, bylo děsivé.
„Gorbačov žije?“
„Zřejmě ano,“ odpověděl Metcalfe.
„Pučisté chtějí změnu,“ řekl generál. „Tak ji tedy budou mít. Ale jinou, než si myslí. Pokud…“
Metcalfe čekal. Po chvíli se zeptal: „Pokud co?“
„Pokud Dirižor zasáhne. Jedině on může tu šílenost zastavit.“
„Budou ho poslouchat?“
„Na slovo. Jako šéf celého vojenskoprůmyslového komplexu má v rukou obrovskou moc.“
Metcalfe se uvelebil v sedadle. „Víte, je to zvláštní. Zdá se, že my dva spolu mluvíme, jen když hrozí výbuch. Když svět stojí na pokraji jaderné války. Byla tady krize s berlínskou zdí, pak kubánská krize…“
„Neměl jsem pravdu, že Chruščov rakety neodpálí?“
„Nikdy jste nepoškodil zájmy vlastní země, ani já ne. Řekl bych, že jsme oba fungovali jako… jako…“
„Jističe. Aby nechytla elektrika a dům neshořel.“
„Jenže už jsme staří. Uznávají nás díky jménu, věku a údajné ‚moudrosti‘ – i když já vždycky tvrdím, že moudrost se rodí z hromady chyb.“
„Člověk se z nich poučí,“ dodal generál.
„Snad. Ale stejně už jsem mimo hru. Ve Washingtonu nemám skoro žádnou váhu. Nebýt mých peněz, těžko bych pořád dostával pozvánky do Bílého domu.“
„Dirižor vás nebude považovat za bezvýznamnou figurku.“
„Patřím do minulosti. Jsem chodící učebnice dějepisu.“
„V Rusku minulost nikdy nezůstává minulostí a historie není nikdy jen historií.“
Než Metcalfe stačil odpovědět, limuzína s kvílením zastavila. Na silnici byl zátaras: dopravní kužely, světelná signalizace a řada vojáků v uniformách.
„Skupina Alfa,“ vysvětlil generál.
„Nařiďte jim, ať uvolní cestu,“ řekl Metcalfe. „Jste jejich nadřízený.“
„Nejsou to vojáci. Je to KGB. Elitní komando, které sloužilo v Afghánistánu nebo v Litvě.“ Smutně dodal: „A teď je v Moskvě.“
Limuzínu obklopili muži s namířenými samopaly. „Vystupte z vozu,“ nařídil velitel družstva. „I vy vzadu, pánové. Ihned!“
„Panebože,“ vydechl generál. „Tihle mají rozkaz zabíjet.“
