Ve čtrnáct hodin a čtyřiačtyřicet minut kráčel Joe Pettigrew po pěšině tiché části hollywoodského hřbitova. Ne že by celý ten hřbitov nebyl tichý. Tady to ale bylo odlehlé a jakoby zapomenuté. Tráva tu byla zelená a chladná. Byla tam kamenná lavička. Posadil se na ni a díval se na mramorový pomník s anděly na protější straně. Asi musel stát hodně peněz. Písmena vypadala, že kdysi byla zlacená. Přečetl si jméno. Patřilo do doby dávno minulé, do dob zašlé slávy, do časů, kdy hvězda stříbrného plátna žila jako orientální vládce a zemřela jako kníže královské krve. Bylo to skromné místo pro někoho, kdo byl kdysi tak slavný. Vůbec se to nepodobalo tomu předstíranému načinčanému ráji tam na vzdálenější straně řeky.
Bylo to dávno, v nějakém ztraceném a zašlém světě. Gin pálený načerno v letech prohibice, války gangů, tajné účty pro desetiprocentní provize, pitky, kde se pilo až všichni povinně zcepeněli. Divadla plná doutníkového dýmu. Tehdy všichni kouřili doutníky. Jejich těžký oblak vždy visel nad lóžemi v mezaninu. Průvan vysával ten dým přímo na jeviště. Cítíval to, když namáhavě udržoval rovnováhu čtyři a půl metru nad prkny na cirkusáckém bicyklu s koly jako melouny. Joe Meredith – klaun na bicyklu. Ušlo to. Nikdy se sice nedostal do titulků novin – s takovým číslem to ani nešlo – ale stejně stál vysoko nad průměrnými akrobaty. Bylo to vynikající sólo. Byl jedním z nejúspěšnějších v celé branži. Ono to vypadá jednoduše, že jo'.' Tak si to někdy zkuste a uvidíte, zač je toho loket – padnout z výšky čtyř a půl metru rovnou na záda na tvrdou podlahu, pak hned svižně vyskočit na chodidla, mít přitom klobouk na hlavě a v koutku obrovských namalovaných úst držet hořící doutník.
Napadlo ho, jak by to asi dopadlo, kdyby to zkusil teď. Asi by skončil se čtyřmi zlomenými žebry a proraženými plícemi.
Po hřbitovní stezce někdo přicházel. Byl to jeden z těch sveřepě se tvářících mladíků, kteří chodí v každém počasí bez kabátu. Mohlo mu být dvacet nebo jednadvacet, měl spoustu černých a nepříliš čistých vlasů, úzké bezvýrazné černé oči, tmavě olivovou pleť, za rozepnutou košilí hubený hrudník bez chlupů.
Zastavil se před lavičkou a změřil si Joea Pettigrewa rychlým pohledem.
"Máte sirku?"
Joe Pettigrew vstal. Už byl čas jít domů. Vytáhl z kapsy kartónovou krabičku zápalek a podal ji příchozímu.
"Děkuju." Mladík si z kapsy košile vyndal cigaretu, pomalu si ji zapaloval a šmejdil očima sem a tam. Když vracel levou rukou zápalky, rychle se ohlédl přes rameno. Joe Pettigrew natáhl ruku pro zápalky. Mladík rychle zajel pravou rukou pod košili a vytasil revolver s krátkou hlavní.
"A teď portmonku, kámo, a hezky rychle, nebo…"
Joe Pettigrew ho kopl do rozkroku. Mladík se předklonil a svíjel se. Nevydal ze sebe ani pípnutí. V ruce stále držel revolver, ale nikam s ním už nemířil. Na svůj věk byl dost drsňák. Joe Pettigrew udělal další krok a vykopl mu revolver z ruky. A už ho držel v ruce – dřív než se mladík pohnul.
Mladík hodně těžce oddychoval. Celkově vypadal dost špatně. Joe Pettigrew z toho trochu zesmutněl. On byl teď pánem. Mohl říci, co by ho jen napadlo. Jenže on neměl, co by řekl. Svět byl plný těch mladých drsňáků. Byl to jejich svět, svět takového Portera Greena.
Teď už ale byl čas jít domů. Odešel odtud po sluncem ozářené pěšině a ani se neohlédl. Když došel k úhledné zelené nádobě na smetí, hodil do ní revolver. Pak teprve se ohlédl, ale ten mladík už nebyl v dohledu. Asi rychle odešel a při chůzi nejspíš skučel. Možná dokonce utíkal. Kam vlastně můžete utéci poté, co jste zabili člověka? Nikam. Jdete domů. Uprchnout – to je velice komplikovaná záležitost. Chce to promyslet a připravovat se. Chce to čas, peníze a převleky.
Už ho bolely nohy. Cítil se unaven. Ale teď si přece může dát kávu a dokonce jet autobusem. Možná by měl ještě počkat a promyslet si to. Všechno to zavinil profesor Augustus Bingo. Udělal to příliš zjednodušeně, asi jako zkratku, která není vyznačena na mapě. Vydáte se po ní a nakonec zjistíte, že ta zkratka nevede nikam jinam než do ohrady, v níž pobíhá zlý pes. V takovém případě, pokud jste zdatný a máte hodně štěstí, dokážete se toho psa zbavit a vrátíte se zpět, kudy jste tam přišli.
Jeho ruka sjela do kapsy a prsty se dotkla krabičky zboží profesora Binga – trochu pomačkané a částečně vysypané, ale stále ještě použitelné, pokud by ho napadl nějaký způsob použití, což teď již bylo nepravděpodobné.
Je to smůla, že profesor Bingo neměl na své vizitce skutečnou adresu. Joe Pettigrew by ho teď moc rád navštívil a zakroutil mu krk. Takový chlap může nadělat v dnešním světě spoustu škody. Víc škody než stovka nějakých Porterů Greenů.
Ale tak vynalézavý typ jako profesor Bingo musí tohle všechno vědět předem. I kdyby vůbec měl nějakou kancelář, nemohli byste ho najít, pokud by si to nepřál.
Joe Pettigrew vykročil směrem domů.
Poručík Waldman ho uviděl a také ho poznal na vzdálenost tří domů, mnohem dříve než zabočil z chodníku na cestičku k domu. Vypadal přesně tak, jak to Waldman očekával – hubená tvář, úhledný šedý oblek, přesný a uvážlivý způsob chůze. Odpovídající rozměry i váha.
"Je to dobré," řekl a vstal ze své židle u okna. "Teď hlavně klid, Maxi. Prozkoumáme si ho pomalu."
Policejní vůz uklidili už předtím za roh. Ulice byla opět klidná. Nic tu nevypadalo senzačně. Joe Pettigrew zahnul na cestičku a pokračoval směrem ke vchodu. V polovině cesty se zastavil, odbočil na trávník a vytáhl kapesní nůž. Sklonil se a uřízl pampelišku těsně pod úrovní záhonu. Potom nůž opatrně otřel o trávník, zase čepel zavřel a nůž zasunul do kapsy. Pampelišku s listy zahodil někam do kouta mimo zorný úhel pozorujících mužů.
"Tak tohle neberu," zašeptal Rehder s ostrým zasyčením. "Prostě není možný, aby tenhle chlap dneska někoho oddělal."
"Teď uvidí to okno," podotkl Waldman a stáhl se do stínu, přičemž dbal, aby ten pohyb nebyl příliš rychlý. Světla v místnosti už nesvítila a rádio bylo již delší čas vypnuté. Joe Pettigrew se na místě, kde stál uprostřed trávníku, napřímil a teď se díval přímo na rozbité okno v přízemí. Trochu rychleji popošel po schůdkách u vchodu a zastavil se. Natáhl ruku směrem k oknu, dost vysoko, aby zjistil, že tam není sklo. Když ruku odtáhl, zůstal strnule stát. Zatvářil se ohromeně. Pak se rychle obrátil směrem ke dveřím.
Dveře se otevřely, jakmile se jich dotkl. Uvnitř stál Waldman se zachmuřeným výrazem v obličeji.
"Myslím, že vy jste pan Pettigrew," řekl zdvořile.
"Ano, já jsem Pettigrew," odpověděla mu ta vychrtlá, bezvýrazná tvář. "A kdo jste vy?"
"Policie, pane Pettigrewe. Jmenuji se Waldman. Poručík Waldman. Pojďte prosím dál."
"Policie? Někdo se sem vloupal? Tamto okno…"
"Ne, nejde o vloupání, pane Pettigrewe. Všechno vám vysvětlíme." Ustoupil od dveří a Joe Pettigrew kolem něho prošel dovnitř. Sundal si klobouk a pověsil jej na věšák, jak to obvykle dělal.
Waldman přistoupil blíže k němu a rukama mu rychle přejel po těle.
"Omlouvám se, pane Pettigrewe. Je to součást naší práce. Tohle je seržant Rehder. Jsme z hollywoodského policejního obvodu. Pojďte prosím do obývacího pokoje."
"To není náš obývací pokoj," vysvětlil mu Joe Pettigrew. "Tato část domu je v pronájmu."
"My to víme, pane Pettigrewe. Posaďte se, prosím, a zachovejte klid."
Joe Pettigrew si sedl a opřel se. Očima bloudil po místnosti. Uviděl křídou naznačené linie a porůznu na nábytku nějaký poprašek. Prudce se předklonil.
"Co je tohle?" zeptal se ostře.
Waldman a Rehder se na něho dívali a ve tvářích měli stejný výraz bez náznaku úsměvu. "V kolik hodin jste dnes odešel z domu?" zeptal se Waldman, pohodlně se opřel a zapálil si cigaretu. Rehder seděl trochu přihrbeně na přední polovině křesla a pravou ruku měl volně položenou na koleně. Revolver měl v krátkém koženém pouzdře v pravé zadní kapse kalhot. Nesnášel ty řemínky se zbraní v podpaží. Tenhle Pettigrew nevypadal na to, že by to chtělo tasit revolver, ale člověk nikdy neví.
"V kolik hodin? To si nepamatuji. Bylo to někdy kolem poledne."
"Kam jste šel?"
"Jen tak na procházku. Zašel jsem na chvíli na hollywoodský hřbitov. Je tam pochována moje první žena," odvětil Joe Pettigrew.
"Ano, vaše první žena." pronesl Waldman s pochopením. "Netušíte, kde je teď vaše nynější žena?"
"Pravděpodobně si vyšla s naším nájemníkem. Je to nějaký Porter Green," sdělil mu Joe Pettigrew klidně.
"Prostě jen tak, že?" zeptal se Waldman.
"Tak nějak," Pettigrew se znovu zadíval na podlahu, tam kde byly ty křídové obrysy a na koberci tmavá skvrna. "Myslím, že byste mi měli říct…"
"Hned se k tomu dostaneme," přerušil ho Waldman, tentokrát o něco důrazněji. "Měl jste nějaký důvod telefonovat policii? Odtud nebo když jste byl venku?"
Joe Pettigrew zavrtěl hlavou. "Pokud si nestěžovali sousedé, tak proč bych to dělal?"
"Tak tohle mi nedošlo," prohlásil Rehder. "O čem to vlastně mluví?"
"Asi dělali velký hluk, je to tak?" zeptal se Waldman. Pochopil to okamžitě.
Pettigrew přikývl. "Všechna okna ale byla zavřená."
"A zajištěná zevnitř?" otázal se Waldman jakoby mimochodem.
"Když se policajt snaží jít do detailů," odpověděl Joe Pettigrew rovněž jakoby mimochodem, "je to někdy k smíchu. Jak bych mohl vědět, jestli byla všechna okna zajištěna zevnitř?"
"Přestanu se zajímat o detaily, pokud vám to vadí, pane Pettigrewe." Waldman teď měl na tváři laskavý a smutný úsměv. "Ta okna skutečně byla zajištěna zevnitř. Proto také museli policisté z hlídkového vozu rozbít sklo, aby se dostali do domu. Teď se mne zkuste zeptat, proč se museli dostat dovnitř, pane Pettigrewe."
Joe Pettigrew se na něho jen díval a nehýbal se. Hlavně jim neodpovídat, pomyslel si, a oni začnou sami mluvit. Neudělají jen jednu věc – nepřestanou mluvit. Oni se totiž hrozně rádi sami poslouchají. On sám proto nepromluvil.
Waldman tedy pokračoval: "Někdo nám telefonoval a řekl. že slyšel v tomto domě výstřel. Napadlo nás, že jste to mohl být vy. My nevíme, kdo to byl. Sousedé tvrdí, že neslyšeli vůbec nic."
Tak teď je situace, kdy se můžeš dopustit omylu, řekl si Joe Pettigrew v duchu. Moc bych si přál promluvit si s Josefem. Psychicky se cítím dobře. Myslím, že to zvládám, ale tihle mládenci nejsou hloupí. Zvláště ten s tím jemným hlasem a těma židovskýma očima. Nejchytřejší chlap, jaký kdy měl odznak detektiva. Hezoun, ale stejně mě neoblafne. Přišel jsem domů, v domě jsou policajti, někdo telefonoval o nějakém výstřelu, sklo předního okna je rozbité a tenhle pokoj zřejmě pročesali do posledního zrnka prachu. Je tam skvrna, která vypadá nejspíš na krev. Ty čáry křídou můžou samozřejmě být obrysem lidského těla. Pak tu není Gladys a také tu nikde není Porter Green. Jak bych asi měl reagovat, kdybych o tom všem nevěděl vůbec nic? Dejme tomu, že jsem flegmatik. Myslím, že to bude to pravé. Je mi prostě jedno, co si o tom tihle chlapi myslí. Jestliže totiž změním svůj názor na to, jestli tu mám být nebo ne, tak tu třeba vůbec nemusím být. Ačkoli – moment. Tím se nic nevyřeší. Je tu ta vražda a ta sebevražda. Takhle to prostě musí vycházet, protože to nemůže být nic jiného. Takovou šanci přece jen tak nezahodím. A jestli to tedy je vražda a sebevražda, pak mi přece nemůže vadit, že tu jsem a takhle tu stojím. Jsem naprosto v pořádku.
"Společná sebevražda," řekl dost hlasitě, ale trochu zamyšleně. "Porter Green na to ale nebyl ten typ. Ani moje žena Gladys. Příliš povrchní a spíš sobecká povaha."
"Tady nikdo neřekl nic o tom, že by někdo byl mrtvej," prohlásil Rehder důrazně.
To je správný polda, pomyslel si Joe Pettigrew. Jako v biografu. Tak tenhle mi vůbec nevadí. Nemá asi rád. když někoho něco napadne nebo když si někdo o něčem dovolí mít ten nejpřirozenější úsudek. Takže pronesl nahlas: "Ta situace tady vypadá dost srozumitelně."
Waldman se lehce pousmál. "Vypadá to, že padl jen jeden výstřel, pane Pettigrewe. Za předpokladu, že náš informátor měl dobrý sluch. A říkám vám otevřeně – toho informátora neznáme, a proto jsme ho nemohli vyslechnout. Tohle ale nebyla společná sebevražda. Za to vám ručím. A když už se přestávám starat o detaily – i když to nemohu říct o vás – musím vám sdělit, že policisté z hlídkového vozu našli Portera Greena tam, kde vidíte ty křídové obrysy. Hrudník měl nad tou krvavou skvrnou. Krvácel jen málo. Výstřel zasáhl jeho srdce – velmi přesně – a ze vzdálenosti, která téměř vylučuje sebevraždu. Předtím ale uškrtil vaši ženu, pravděpodobně po dost zuřivém zápase."
"On asi neznal ženy tak dobře, jak si myslel, že je zná," usoudil Joe Pettigrew.
"Ten chlap snad rozčilením vylítne z kůže," vpadl Rehder arogantně do výslechu. "Ten jede jak sekačka po trávníku."
Waldman mávl rukou, aby kolegu uklidnil, a stále se usmíval. "Tohle není představení, Maxi," řekl, aniž se na druhého policistu podíval. "Já vím, že to ovládáš dobře. Pan Pettigrew je inteligentní muž a na úrovni. My toho sice mnoho nevíme o jeho rodinném životě, ale přece jen víme dost, abychom usoudili, že nebyl šťastný. On nám ale nepředstírá, že by to pro něho znamenalo nějakou tragedii. Je to tak, pane Pettigrewe?"
"Přesně tak."
"Myslel jsem si to. Takže, Maxi, vzhledem k tomu, že pan Pettigrew není žádný idiot, pochopil dokonale, že situace tohoto pokoje, naše přítomnost a náš postup – to všechno znamená, že se tu stalo něco vážného. On dokonce možná očekával, že se tu něco takového může stát."
Joe Pettigrew zavrtěl hlavou. "Jeden její milenec ji jednou zmlátil," prohlásil klidně. "Prostě ho zklamala. Ona zklamala každého. Ten chlap chtěl zmlátit taky mne."
"Proč to neudělal?" zeptal se Waldman, jako by ta situace byla tou nejpřirozenější věcí na světě – manželka jako Gladys, manžel jako Joe Pettigrew a nájemník jako Porter Green nebo nějaká přibližná kopie Portera Greena.
Joe Pettigrew se teď usmál ještě neznatelněji, než vypadal úsměv poručíka Waldmana. To bylo něco, co se ti policajti nikdy nedozvědí. Byla to jeho fyzická síla, kterou užíval jen zřídka a pouze ve špičkových situacích. Jeho rezerva, asi jako ten zbytek vzorku prášku profesora Binga.
"Možná si myslel, že mu nestojím za to," odpověděl.
"A to jste chlap, Pettigrewe?" utrousil opovržlivě Rehder.
Jakási příchuť mužného pohrdání v něm vzkypěla, něco jako žluč.
"Jak jsem již řekl," pokračoval Waldman co nejklidněji, "z celé situace, jak jsme ji zde po našem příchodu nalezli, jsme usoudili, že tu došlo k násilné události. Na tváři toho muže byly ostré škrábance a ta žena byla evidentně brutálně bita – nehledě k strangulačním stopám na krku – pro citlivého muže to jistě není příjemný pohled. Pane Pettigrewe, považujete se za citlivého člověka? I v takovém případě budete bohužel muset identifikovat její tělo."
"To je první nechutná věc, kterou jsem od vás slyšel, poručíku."
Waldman se mimoděk začervenal. Kousl se do rtu. Sám byl velmi citlivý člověk. "Je mi to líto." řekl a zdálo se, že to říká upřímně. "Teď tedy víte, co jsme zde nalezli. Vzhledem k tomu, že jste manžel, a také vzhledem k tomu, že neznáme přesný čas, kdy jste opustil tento dům, jste přirozeně podezřelý ze zavinění násilné smrti – a možná v obou případech."
"Obou?" zeptal se Joe Pettigrew. Tentokrát projevil nelíčené překvapení a ihned si uvědomil, že to byla chyba. Pokusil se to napravit. "Ano, chápu, co tím myslíte. Ty škrábance na těle Portera Greena – a stopy bití na těle mé ženy – to samozřejmě nedokazuje, že on ji uškrtil. Mohl jsem zastřelit jeho a potom ji zaškrtit – když, byla v bezvědomí nebo bezbranná po tom bití, o němž jste se zmínil."
"Ten chlap snad nemá vůbec žádnej cit," utrousil Rehder s určitým náznakem obdivu.
Waldman prohlásil vlídně: "On má cit, Maxi. Ale on s nimi žil už dlouho. Takže ten jeho cit je hodně hluboko. Mám pravdu, pane Pettigrewe?"
Joe Pettigrew přisvědčil, že pravdu má. Pomyslel si přitom, že tu svou chybu asi nenapravil, ale možná, že přece jen ano.
"Ta střelná rána, na těle Portera Greena zcela určitě není typickou střelnou ranou sebevraha," pokračoval Waldman.
"A to ani v případě, když připustíte, že ten muž se chladnokrevně a klidně rozhodl spáchat sebevraždu z důvodů, které pro něho mohly být postačující – pokud vůbec bereme v úvahu chladnokrevnou a klidnou sebevraždu. Některé sebevraždy tak skutečně mohou vypadat. Ale někdo, kdo právě zažil situaci plnou násilí – takový člověk a v takovém psychickém stavu – že by držel pistoli tak daleko od těla, kam až může dosáhnout, pak cílevědomě a přesně namířil zbraň na své srdce a stiskl spoušť – tomu skutečně nikdo neuvěří, pane Pettigrewe. Nikdo."
"Tak jsem to udělal já," pravil Pettigrew a díval se Waldmanovi přímo do očí.
Waldman na něho upřel svůj pohled a pak se obrátil, aby odložil cigaretu do popelníku jantarové barvy. Otáčel s ní sem a tam, až oharek ztratil jakýkoli tvar. Pak promluvil a nedíval se přitom na Pcttigrcwa, jako někdo, kdo přemýšlí nahlas a jehož myšlení je přitom zcela uvolněné.
"Proti tomu jsou dvě námitky. Přesněji řečeno, byly. Za prvé, okna jsou zavřená zevnitř – všechna okna. Dveře vedoucí do tohoto pokoje byly zamčené a i když vy jako domácí máte klíč – mimochodem, usoudil jsem, že vy jste tu domácí, je to tak?"
"Jsem majitelem domu," řekl Pettigrew.
"I když máte klíč, nemohl jste ty dveře otevřít, protože zevnitř mají petlici nezávislou na zámku. Dveře směrem do kuchyně se nedají zvenčí otevřít, pokud se neuvolní zajišťovací petlice z této strany. Jsou zde padací dveře vedoucí do sklepa, ze kterého ale není východ ven z domu. To jsme zjistili. Proto jsme se zpočátku domnívali, že Portera Greena nemohl zabít nikdo jiný a že to musela být sebevražda, protože po vraždě nikdo nemohl opustit tuto místnost a nechat ji zamčenou zevnitř a protože my jsme ji našli takto zamčenou a zajištěnou. Pak jsme ale našli řešení."
Joe Pettigrew pocítil lehké brnění na kůži kolem spánků.
Ústa měl najednou jakoby vyschlá a uvnitř cítil, že jazyk se mu nějak zvětšil a ztuhl. Skoro se přestal ovládat. Jen taktak nevyhrkl, že odtud žádný únik není. Prostě nemůže být. Pokud by zde únik existoval, všechno by to byl nesmysl. Profesor Bingo by byl nesmysl. Proč jsem vlastně čekal u toho okna, až ten policajt rozbije sklo a okno otevře, abych za jeho zády a sotva tři metry od něho tudy vylezl ven, lehce dopadl na terasu u vchodu a rychle zmizel? Proč jsem se namáhal s tím vším tady i venku, s vyhýbáním se všem chodcům, že jsem si nemohl dát ani kávu a vůbec dostat se kamkoli a nemohl si s nikým promluvit, proč jsem to všechno dělal, jestliže existuje nějaký únik z místnosti, který dokážou najít dva obyčejní čmuchalové?
Neřekl to ovšem nahlas. Ale tím, že si to říkal v duchu, se poněkud změnil výraz jeho tváře. Rehder se naklonil ještě o něco víc dopředu a špička jazyka se mu objevila mezi rty.
Waldman si povzdechl. Zvláštní na tom je, že on ani Max nebrali v úvahu možnost, že by obě dvě oběti zavraždil týž pachatel. "To topení," pronesl klidným nezaujatým hlasem.
Pettigrew vyvalil oči, pomalu otočil hlavu a díval se na mřížky patřící k topnému systému – dvě mřížky, jednu horizontální a druhou umístěnou svisle ve zdi mezi tímto pokojem a halou. "Topení." opakoval a pohlédl znovu na Waldmana. "Co má být s tím topením?"
"Původním smyslem toho vytápění bylo vyhřívat halu i tento pokoj a pravděpodobně také horní podlaží domu. V prostoru za mřížkou je ve stěně mezi oběma místnostmi železná klapka zavěšená na tyči. jejímž smyslem bylo vést teplo tam. kde bylo potřeba. Mohla se přitáhnout k té svislé mřížce a pak teplo směřovalo do haly, nebo mohla viset uprostřed otvoru – a tak jsme ji také našli – a pak šlo teplo oběma směry."
"A tudy někdo dokáže prolézt?" zeptal se udiveně Pettigrew.
"Rozhodně ne každý. Vy jste mohl. Ta klapka se pohybuje velmi lehce. Vyzkoušeli jsme si to. Jeden z našich techniků tudy prolezl. Při plném otevření je tam prostor dvaatřicetkrát padesát jedna. Vám by to stačilo, pane Pettigrewe."
"Takže já jsem je zabil a uprchl jsem tudy," prohlásil Joe Pettigrew. "Jsem skvělý. Skutečně skvělý. A pak jsem tu mřížku přidělal na zeď."
"Nic takového. Mřížky nejsou přišroubované a udržují si svou polohu díky své váze. Prověřili jsme si to, pane Pettigrewe. Víme to." Rukou si pročísl tmavé vlnité vlasy. "To ale bohužel ještě není úplné řešení."
"Není?" Joe Pettigrew cítil, jak mu něco pulsuje ve spáncích. Nějaké tvrdé, malé, rozzlobené pulsující kladívko. Cítil se unaven. Dlouhá únava nashromážděná z mnoha malých únav. Ano, teď byl velmi unaven. Sáhl si rukou do kapsy a ucítil pomačkanou krabičku toho prášku zabalenou do papírového ručníku.
Oba policisté pocítili napětí. Rehderova pravice sjela k zadní kapse kalhot. Těžiště svého těla přenesl směrem k nohám.
"To je jen šňupavý tabák," oznámil Joe Pettigrew.
Waldman vstal. "Dejte to sem," řekl ostře a stoupl si nad Joea Pettigrewa.
"Jen šňupavý tabák. Zcela neškodný," Joe Pettigrew krabičku rozbalil a kus papírového ručníku hodil na zem. Zvedl pomačkané víčko krabičky. Prstem se dotkl zbytku bílého prášku na jejím dnč. Necelá lžička. Dvě špetky a pak už nic. Dva odklady.
Obrátil ruku dlaní dolů a vysypal prášek na podlahu. "V životě jsem neviděl šňupavý tabák takovéhle barvy," podotkl Waldman. Vzal do ruky prázdnou krabičku. Nápis na pomačkaném víčku byl hodně umazaný. Dal se přečíst, ale nešlo to rychle.
"Je to skutečně šňupací prášek," opakoval Joe Pettigrew.
"Žádný jed. A rozhodně ne to, co asi máte na mysli. Já už to nepotřebuju. A jaký je závěr vaší analýzy, poručíku?"
Waldman udělal krok zpátky a poodešel od něho. ale už si znovu nesedl.
"Druhá námitka proti vraždě je, že k ní chybí dostatečný motiv – za předpokladu, že vaši ženu uškrtil Green. Než jste to ale vyslovil vy, já jsem žádnou jinou možnost nebral v úvahu. Z toho by ale vyplývalo, že máte velmi bystrý úsudek, pane Pettigrewe. Jestliže stopy po prstech na jejím hrdle – které jsou již teď velmi zřetelné a budou ještě zřetelnější – pocházejí z vašich rukou, pak už k tomu není co dodat."
"Ony ale nepocházejí," namítl Joe Pettigrew. Předpažil obě ruce dlaněmi dopředu. "To byste měl poznat. Ruce Portera Greena jsou dvakrát větší než moje."
"Pokud tomu tak je, pane Pettigrewe," a Waldman teď zvyšoval hlas i důraz na jednotlivá slova, "a vaše žena byla už opravdu mrtvá a vy jste pak zastřelil Portera Greena. pak od vás bylo hloupé uprchnout a volat anonymně policii, protože i kdyby to z vašeho hlediska byla úkladná vražda, žádná porota by u vás neshledala víc než zabití, nebo možná i neúmyslné zabití – vy jste přece jednal v krajní nouzi – dokonce v sebeobraně…" Waldman teď mluvil dost hlasitě a zřetelně, i když rozhodně nekřičel, a Rehder ho sledoval nerozhodně, ale s obdivem. "Kdybyste prostě zvedl telefon, zavolal policii a řekl, že jste ho zastřelil, protože jste zaslechl výkřik, seběhl jste po schodech dolů s pistolí v ruce a uviděl toho polonahého chlapa se spoustou krvavých škrábanců na tváři a on se na vás vrhal a vy –" Waldmanův hlas se teď ztišil – "jste po něm vystřelil, naprosto instinktivně. Tomu uvěří absolutně každý." skončil Waldman klidným hlasem.
"Já jsem ty škrábance uviděl, až když jsem ho zastřelil," promluvil Joe Pettigrew.
Na místnost padlo mrtvé ticho. Waldman zůstal stát s otevřenými ústy, jako by mu poslední slova zůstala viset na rtech.
Rehder se náhle zasmál. Znovu sáhl rukou dozadu a z pouzdra v pravé zadní kapse vytáhl revolver.
"Cítil jsem se zahanben. Zahanboval mne pohled na jeho tvář. Byl jsem vlastně zahanben za něho. Vy byste to nepochopil. Vy jste s ní nežil."
Waldman tiše stál s pokleslou bradou a zamyšlenýma očima. Pak znovu vykročil. "Myslím, že to je všechno, pane Pettigrewe," řekl klidně. "Bylo to zajímavé a trochu to zabolelo. Teď už ale musíme jít a oba víme kam."
Joe Pettigrew se ostře zasmál. V tom okamžiku Waldman stál mezi ním a Rehdercm. Joe Pettigrew vstal z křesla, udělal krok stranou a náhle se vymrštil v jakémsi přemetu asi jako kočka vyhozená do vzduchu. Už byl mezi dveřmi.
Rehder na něho zařval, aby zůstal stát. Hned poté, snad příliš rychle, vystřelil. Výstřel srazil Joea Pettigrewa až do haly. Zapotácel se, vrazil do protější stěny, zamával rukama a obrátil se. Padl na zem a zůstal sedět zády ke stěně, ústa i oči měl otevřené.
"Hele ho, chlapa," pronesl Rehder a ztuhlýma nohama prošel kolem Waldmana. "Sázím se, že von je oddělal oba, poručíku."
Sklonil se, znovu se napřímil, obrátil se a nechal klesnout ruku se zbraní. "Sanitku už nepotřebujeme," podotkl stroze. "Ne že bych to takhle chtěl. Tys mi to ale dost zkomplikoval."
Waldman stál ve dveřích. Zapálil si další cigaretu. Ruka se mu trochu třásla. Podíval se na ni a zatřepáním uhasil zápalku.
"Napadlo tě vůbec, že ten člověk mohl být nevinný se vším všudy?"
"To teda ne, poručíku. Ani náhodou. Takovejch jsem už viděl zatraceně moc."
"Zatraceně moc, ale ne dost," opáčil Waldman chladně. Jeho tmavé oči byly studené a rozzlobené. "Tys viděl, že jsem ho prohledal. Tys věděl, že není ozbrojen. Jak daleko asi tak mohl utéct? Takže tys ho zabil, protože se rád předvádíš. Jiný důvod jsi neměl."
Prošel kolem Rehdera do haly a sklonil se nad Joem Pettigrewem. Vsunul mu ruku pod sako a přiložil ji na srdce. Pak se narovnal a obrátil.
Rehder se potil. Měl zúžené oči a na tváři nepřirozený výraz. V ruce měl stále ještě revolver.
"Neviděl jsem, že bys ho prohledával," prohlásil sveřepě.
"Tak ty mě pokládáš za naivního pitomce," odpověděl Waldman chladně. "I kdybys náhodou nelhal – ale ty teď lžeš."
"Máš vyšší hodnost," řekl Rehder s drsným zasyčením v hlase. "Ale nebudeš mi říkat, že jsem lhář, kámo." Poněkud zvedl ruku se zbraní. Waldmanův ret se zkřivil opovržením. Neřekl vůbec nic. Po chvíli Rehder pomalu sklonil revolver, profoukl hlaveň a revolver pak uložil do pouzdra. "Udělal jsem pitomost," vyrazil ze sebe namáhavě. "Můžeš o tom říkat, co chceš. A nejlíp uděláš, když si najdeš jinýho parťáka. Je to tak – vystřelil jsem moc zbrkle. A ten chlap byl možná nevinném, v tom máš pravdu. Je to ale cvokárna. Mohl z toho vyváznout i třeba s podmínkou. Nebo rok. možná devět měsíců v base. A venku ho pak mohl čekat šťastnej život bez tý jeho Gladys. A já jsem to všecko zpackal."
Waldman promluvil skoro laskavě: "V určitém smyslu to nepochybně je cvokárna. Jemu ale šlo o to zbavit se obou. Celá zdejší situace to potvrzuje. Oba to dobře víme. A on samozřejmě neutekl z místa činu průduchem topení."
"Hé," Rehder vyvalil oči a zůstal stát s otevřenými ústy.
"Pozoroval jsem ho, když jsem mu o té možnosti řekl. A právě tohle, Maxi, to byla jediná věc, která ho ze všech našich úvah skutečně překvapila."
"Ale on tudy musel prolézt. Jinej únik přece neexistuje."
Waldman přikývl, pak pokrčil rameny. "Řekněme si, že my jsme jinou možnost úniku nenašli a teď už ani hledat nemusíme. Jdu ohlásit konec pátrání."
Prošel kolem Rehdera do obývacího pokoje a posadil se u telefonu.
Ozval se zvonek u vchodu. Rehder se podíval dolů na Joea Pettigrewa a pak na dveře. Tiše prošel halou. Zastavil se u vstupních dveří, otevřel je asi na patnáct centimetrů a držel je v této poloze. Venku uviděl vysokého, kostnatého, omšele vyhlížejícího muže, který měl na hlavě cylindr a přes ramena operní pláštěnku, i když Rehder zcela přesně nevěděl, co to vlastně je operní pláštěnka. Muž byl bledý a měl černé oči v hlubokých důlcích. Smekl klobouk a lehce se uklonil.
"Pan Pettigrew?"
"Ten nemá čas. Kdo jste a co mu chcete?"
"Dnes dopoledne jsem mu nechal malý vzorek šňupacího prášku. Zajímalo by mne, zda s ním byl spokojen."
"On nemá zájem o žádnej šňupací prášek," prohlásil Rehder. Ten chlápek vypadá divně. Odkud se tu berou takové vykopávky? Nejlíp bude dát ten prášek do laborky, jestli v něm není kokain.
"Jistě – pokud ovšem změní názor, ví, kde mne najde," prohodil profesor Bingo zdvořile. "Přeji vám dobré odpoledne." Dotkl se krempy svého ošumělého klobouku a obrátil se. Kráčel pomalu, velmi důstojně. Když sestoupil po těch třech schodech. Rehder promluvil svým drsným policajtským hlasem, jaký už teď neužíval zdaleka tak často, jako kdysi: "Pojďte sem na moment, doktore. Možná si s váma promluvíme o tom prášku. Von totiž vůbec nevypadá na šňupavej tabák."
Profesor Bingo se zastavil a otočil. Teď měl obě ruce pod svou operní pláštěnkou. "A kdo račte být vy?" zeptal se Rehdera s distancovanou lhostejností.
"Policista. V tomhle domě došlo k vraždě. A možná že zrovna ten prášek…"
Profesor Bingo se usmál. "Má návštěva se týká pouze pana Pettigrewa, strážníku."
"Okamžitě pojďte sem!" vyštěkl Rehder a otevřel přitom dveře dokořán. Profesor Bingo nahlédl do haly. Sešpulil rty. Jinak se ani nepohnul.
"Hleďme, tam na podlaze to vypadá jako pan Pettigrew," řekl. "Je snad nemocen?"
"Je na tom mnohem hůř. On je mrtev. Ale – jak jsem řek – pojďte sem."
Profesor Bingo vytáhl zpod pláštěnky ruku. Nebyla v ní žádná zbraň. Rehder udělal pohyb směrem k pravé zadní kapse. Pak nechal ruku ulehčené klesnout.
"Že je mrtev?" Profesor Bingo se téměř radostně usmál. "Tím se nesmíte nechat vyvést z míry, pane detektive. Soudím, že ho někdo zastřelil, když se pokoušel o útěk."
"Pojďte sem, vy!" Rehder vykročil dolů po schodech.
Profesor Bingo mávl svou dlouhou, bílou levou rukou. "Ubohý pan Pettigrew, on byl ve skutečnosti mrtev celých deset let. Jenže on o tom nevěděl, pane detektive."
Rehder už sešel po schodech dolů. Ruka ho svrběla a měl chuť znovu vytasit revolver. Něco v očích profesora Binga mu vyvolávalo mrazení po celém těle.
"Dovedu si představit, že jste zde měli těžký problém," podotkl profesor Bingo zdvořile. "Velmi složitý problém. Ve skutečnosti je to ale velmi prosté."
Z pláštěnky se jemně vynořila jeho pravice. Ukazováček byl těsně přitisknut k palci. Oba prsty zamířily k obličeji.
Profesor Bingo si šňupl špetku svého prášku.
