Celá e-kniha Prášek profesora Binga ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Bylo nutno pečlivě uvážit některé věci. Například hluk – ten se ale dá překrýt zesílením zvuku rádia. Možná se nebude muset příliš zesilovat. Třeba vůbec ne. Teď se sakra skoro třásla podlaha, jak to řvalo. Joe Pettigrew posměšně pohledl na svůj odraz v zrcadle koupelny.
"Ty a já jsme spolu strávili už hodně času," sdělil svému odrazu. "Jsme prostě kamarádíčkové. Ode dneška bys měl mít nějaké jméno. Budu ti říkat Josef."
"Nechoď na mne se svými potrhlými nápady. Nemám rád důvěrnosti. Jsem náladový typ."
"Potřeboval bych poradit," řekl Joe. "Ne že by ty tvé rady někdy za něco stály. Teď mluvím vážně. Je tu otázka toho šňupacího prášku, co mi dal ten profesor. Ono to funguje. Gladys a ten její šamstr mě neviděli. Dvakrát jsem stál v otevřených dveřích a oni se dívali přímo na mne. Neviděli vůbec nic. To proto začala ječet. Kdyby mě uviděla, nevylekalo by ji to ani za pětník."
"Spíše by ji to rozesmálo,'' souhlasil Josef.
"Ale já tě teď vidím, Josefe. A ty mě taky vidíš. Z toho se dá usoudit, že účinek prášku po určité době mizí. Je to logické, protože jak jinak by na tom ten profesor mohl vydělávat? Čili musím zjistit, jak dlouho to působí."
"To zjistíš snadno," odpověděl Josef, "když se směrem k tobě bude někdo dívat, až to přestane působit."
"To ovšem," podotkl Joe Pettigrew, "může být velice prekérní, jestli chápeš, co tím myslím."
Josef přikývl. Chápal to velmi dobře. "Třeba ten účinek vůbec nemusí mizet," zauvažoval. "Možná má ten profesor ještě jeden prášek, který ruší působení toho prvního. A možná právě v tom je ten háček. On ti dá něco, co tě odstraní, a když budeš chtít zase sem zpátky, musíš jít za ním a platit."
Joe Pettigrew o tom přemýšlel, ale pak řekl ne, takhle to asi nebude, protože na profesorově vizitce byla adresa ve Wilcoxu, což znamená v budově plné kanceláří. Jsou tam výtahy a pokud tam profesor čeká na zákazníky, které nikdo nevidí, ale na které se bude kdekdo ve výtahu tlačit a dotýkat se jich – prostě mít svou firmu v takové budově by nemohlo být praktické v jiném případě, než že účinek prášku po čase mizí.
"No tak dobře," řekl Josef trochu kysele. "Vždyť jsem tak moc neřek."
"Další bod," pokračoval Joe Pettigrew, "je otázka, kam až sahá ta neviditelnost. Tím chci říct, že Gladys a Porter Grccn mě neviděli, ale neviděli ani šaty, které jsem měl na sobě, protože pohled na prázdné šaty stojící ve dveřích by je vyděsil mnohem víc, než když tam neviděli stát vůbec nic. Musí v tom ale být nějaký systém. Vztahuje se to na všechno, čeho se dotknu?"
"To může být ono," přitakal Josef. "Proč ne? To, čeho se dotkneš, zmizí stejně jako ty sám."
"Ale já jsem se dotkl dveří," namítl Joe. "A ty rozhodně nezmizely. A pak, já se přímo nedotýkám všeho svého oblečení. Já se například dotýkám svých ponožek a teprve ponožky se dotýkají bot. Dotýkám se košile, ale nedotýkám se saka. A co ty věci. které mám v kapsách?"
"Možná při tom něco vyzařuješ," řekl Josef. "Nebo je to tvoje magnetické pole, tvoje osobnost či čert ví co — prostě to, co se ocitne v tom poli, mizí s tebou. Cigarety, peníze, zkrátka to, co máš přímo u sebe, ale ne věci jako dveře, zdi a podlahy."
"Nezdá se mi to příliš logické," oponoval Joe Pettigrew důrazně.
"Dostal by se logicky myslící člověk tam, kam ses dostal ty? Chtěl by ten bláznivý profesor navázat obchodní kontakt s někým, kdo myslí logicky? Co je logického na kterémkoli prvku celé téhle záležitosti? On si vybere naprosto cizího člověka, chlápka, kterého nikdy neviděl a o kterém nikdy neslyšel, dá mu zadarmo jedno balení toho prášku a chlápek, kterému to dá, je možná jediný z celého okolí, který pro to má vhodné a rychlé použití. Je cokoli z toho logické? V tom aby se prase vyznalo."
"Takže," řekl Joe Pettigrew zvolna, "teď už vím, co si s sebou vezmu, až půjdu dolů. To taky nebudou vidět. A je dost možné, že to nikdo ani neuslyší."
"Můžeš si to vyzkoušet třeba se sklenicí whisky," navrhl Josef. "Například jednu zvedni, zrovna když po ní někdo bude sahat. Tak se rychle …
