WASHINGTON, D. C.
Prezident Castilla právě svačil u těžkého stolu z borového dřeva, který si vzal s sebou z guvernérské rezidence v Santa Fe. I v Oválné pracovně za ním rád sedával. S pocitem nostalgie odložil sendvič se sýrem a paprikou, otočil se v novém křesle a pohlédl z okna na bujné zelené zahrady a vzdálené památníky, jež si postupem času oblíbil. Před očima mu však vyvstával jiný výjev – krvavě rudé západy slunce a širá, avšak neustále živá poušť jeho ranče daleko na hranicích rodného Nového Mexika, kde žili dokonce i divocí jaguáři. Náhle si připadal starý a unavený. Chtělo se mu domů.
Ze zasnění ho vytrhl příchod osobního asistenta Jeremyho. „Je tady pan Klein. Rád by s vámi mluvil, pane.“
Prezident se podíval na hodiny stojící na stole. Kolik je teď asi v Číně? „Až do odvolání žádné telefony ani návštěvy.“
„Ano, pane.“ Asistent podržel dveře.
Fred Klein se vřítil dovnitř. Z kapsy tvídového saka mu vyčnívala špička dýmky.
Když Jeremy zavřel, Castilla mávl rukou ke křeslu, jež dostal darem od anglické královny. „Do klubu jachtařů jsem se chystal večer.“
„Tohle nepočká. Vzhledem k informačním únikům jsem se bál mluvit i do červeného telefonu.“
Prezident přikývl. „Máme ten seznam?“
Klein těžce vzdychl. „Zatím ne.“ Zopakoval Smithovo hlášení.
Prezident se zachmuřil a zavrtěl hlavou. „Hrůza. Oznámili jste to rodině agenta?“
„Jistě, pane.“
„Postaráte se o ně?“
„Ano.“
Castilla znovu vyhlédl ze svého vysokého okna. „Myslíte, že by rádi navštívili Oválnou pracovnu, Frede?“
„To nejde, pane prezidente. Alfa přece oficiálně neexistuje. Mondragon byl soukromá osoba, nic víc.“
„Někdy je tahle práce strašně tvrdá.“ Odmlčel se. „Dobře, takže ten seznam nemáme. Kdy ho mít budeme?“
„Smith má nějakou stopu v Šanghaji. Pracuje na ní jako host čínské vlády. Bude mluvit s mikrobiology tamních výzkumných zařízení. My máme lidi v Pekingu, Hongkongu, Kantonu i průmyslových městech, kterých tam v posledních letech přibylo. Zjišťují tam, jestli za tím nestojí čínská vláda. Taky shánějí informace o Císařovně, třeba i neověřené. A nedá se vyloučit, že najdeme druhou kopii v Bagdádu. Nasadím na to agenta.“
„Dobře. Dám pokyn námořnictvu, aby vyslalo fregatu. Podle Broseho máme maximálně deset hodin, než Císařovně dojde, co děláme. Pak se to Čína dozví a s ní nejspíš zbytek světa.“
„Jestli bude Čína chtít.“ Klein zaváhal.
Klein nebyl člověk, který váhá. „Co je, Frede? Jestli jde o ty chemikálie, měl bych o tom vědět.“
„Nejde, pane prezidente.“ Klein se znovu odmlčel a pečlivě vážil slova.
Prezident ho tentokrát nepobízel, ale zamračil se. Co mohlo železného šéfa Alfy tak zneklidnit?
Klein konečně pokračoval: „V čínském vězení sedí jeden starý pán. Tvrdí o sobě, že je Američan. Říká, že ho tam vězní od Čankajškovy porážky v roce 1949.“
Prezident Castilla zasmušile kývl. „To se našim lidem po válce stávalo. Asi jich bylo mnohem víc, než vůbec tušíme. Ale je naprosto nemyslitelné a skandální, aby ho tam drželi dodneška. I proto jsem chtěl, aby součástí smlouvy o lidských právech byla i nezávislá inspekce ohledně válečných zajatců. Každopádně, jestli je to pravda a máme důkazy, budeme s tím muset okamžitě něco dělat. Jak se ten Američan jmenuje?“
Klein pozorně sledoval prezidentovu tvář. „David Thayer.“
Prezident nehnul brvou. Jako by nic neslyšel. Jako by stále čekal, až Klein to jméno vyřkne. Pak zamrkal. Otočil se v křesle. Prudce vstal, vykročil k oknu za stolem a zadíval se ven, ruce pevně spojené za zády.
„Pane?“
Záda Samuela Castilly byla strnulá, jako by právě dostal výprask. „Po tolika letech? Jak je to možné? Je vyloučeno, aby ještě žil…“
„Co se stalo…?“ začal Klein, ale nedokončil větu. Odpověď dobře znal. Sevřel se mu žaludek.
Prezident se otočil a znovu usedl. Opřel se a zadíval se kamsi do dáli, do jiného prostoru i času. „Zmizel v Číně, když jsem byl v plenkách. Ministerstvo zahraničí, armáda i Trumanovi lidé se ho snažili najít, ale jak víte, stáli proti nám Maovi komunisté, a ti nás neměli v lásce.…
