PONDĚLÍ 18. ZÁŘÍ
WASHINGTON, D. C.
Čtyři hodiny poté, co byl náklad zakázaných chemikálií na palubě Císařovny odhalen a zničen, pozval Charlie Ouray viceprezidenta Brandona Eriksona k prezidentovi. Pak nařídil připravit letadlo Air Force One k odletu na západní pobřeží, přijal hovor od velvyslance Wu, jenž se právě vrátil na ambasádu v Connecticut Avenue, a konečně sešel do operačního střediska Bílého domu, kde prezident Castilla telefonoval se svou ženou.
„Naštěstí to skončilo dobře, Cassie,“ říkal prezident. Jakmile uviděl Ouraye nahlížet do místnosti, pokynul mu dál. „Stihneš to, miláčku? Je mi líto, že musíš zrušit večeři v Oaxace, ale… no jo, vím, že z toho máš stejnou radost jako já. A co děti? Tak to je fajn. Už se na vás těším.“ Celý rozzářený zavěsil.
Ouray počkal, až se na něj prezident znovu podívá. Když se tak stalo, oznámil mu: „Volal velvyslanec Wu, pane prezidente. Chtěl vám oficiálně poděkovat a dal mi pro vás zprávu od Niou Ťien-singa.“
„Vážně? A co v ní stojí?“
„Niou vám posílá pozdrav a vyjadřuje naději, že si zachováte železné zdraví.“
Prezident vyprskl smíchy.
„Co je?“ zeptal se Ouray a zmateně sledoval Castillu, který se nemohl zastavit. V duchu si ten vzkaz přehrál a začal roztávat. Nakonec se také hlasitě rozesmál. Rozlehlou zvukotěsnou místnost naplnilo veselí, jež zahnalo stíny posledního týdne.
„Ježíšikriste.“ Prezident si otřel oči. „Tak železné? To jsme zrovna potřebovali. Ale od nich je to vyslovení důvěry.“
„Výraz naděje v budoucnost.“
„Sakra, Charlie, on myslí, že si mě získal a chce, abych ještě chvíli zůstal ve funkci!“
Oba rozesmátí muži se opřeli v křeslech.
„Totéž asi můžeme říct my o něm,“ podotkl Ouray.
„To je fakt, to je fakt.“ Sam Castilla náhle zvážněl. V myšlenkách se vrátil k dalšímu úkolu. „Jen jsem chtěl říct, že spravedlnost připravuje obvinění proti Jasperu Kottovi. Bude z toho poprask.“
„Nedalo by se to zamést pod koberec?“
„Ne, Charlie. To opravdu nedalo.“ Ještě jednu záležitost musel vyřídit. Vzdychl a v duchu se připravoval. „Je viceprezident na cestě?“
„Už je přímo tady.“ Do operačního střediska vstoupil Brandon Erikson se širokým úsměvem na své pohledné tváři. Vojenský pobočník za ním zavřel dveře. Eriksonovy uhlově černé vlasy byly jako vždy úhledně sčesané dozadu a jeho šlachovité tělo se skrývalo pod slušivým oblekem na míru. Vyzařoval z něj obvyklý šarm a energie. „Gratuluji, pane prezidente. Potvrdil jste pověst velkého státníka.“
„Díky, Brandone. Bylo to jen tak tak.“
Viceprezident zaujal své místo uprostřed dlouhého stolu po prezidentově pravici, přímo proti Ourayovi. Přátelsky na Ouraye kývl a pak se zaměřil na prezidenta. „Nebudu se vyptávat, jak jste to dokázal, ale něco mi říká, že máme ve zpravodajských službách pár anonymních hrdinů.“
„To ano,“ přitakal prezident. „Navíc nám pomohli i samotní Číňané, obzvlášť jeden vysoce postavený politik. Spolupráce s ním dává naději na zlepšení vztahů s Čínou.“
Erikson se zazubil. „A nejste příliš skromný, pane prezidente?“
Sam Castilla nic neřekl.
Viceprezident zamrkal a rozhlédl se po ztichlé místnosti, která byla od zbytku Bílého domu v zásadě odříznutá. Neměla okna, zato však dokonalou zvukovou izolaci a ochranu před odposlechy či skrytými kamerami. „Na koho se čeká? Myslel jsem, že máme hodnotící zasedání.“
Prezident studoval Eriksonovu tvář a hledal, co mu předtím uniklo. „Nikdo další nepřijde, Brandone. Povězte mi, měl by váš kamarád Ralph McDermid stejnou radost z našich úspěchů jako vy?“
Erikson přejel pohledem z prezidenta na zasmušilého Ouraye a zase zpátky. „Nemám ponětí, jak by to viděl pan McDermid. Znám ho jen zběžně.“
„Opravdu?“ otázal se Charlie Ouray.
Eriksonovi neušlo, že ho personální šéf Bílého domu neoslovil titulem ani se zdvořilostí, jež náležela k jeho vznešené pozici. Povytáhl levé obočí. „Stalo se něco, pane prezidente?“
Prezident praštil do stolu. Ouray vyskočil. Erikson působil překvapeně, jako by se lekl.
Castilla zavrčel: „Vy víte zatraceně dobře, co by si o…
