39 KAPITOLA
TA-CU
Jon s Asgarem celé hodiny hodnotili zprávy od ujgurských zvědů a probírali nekonečné varianty, na něž by večer mohlo dojít. Občas to proložili pokerem. Asgar nakonec vyhrál několik dolarů, což Jon považoval za rozumnou daň přátelství mezi národy. Stále přitom myslel na akce, jež ho čekaly. Byl odhodlaný obě zvládnout. Asgara zase hnala jeho ujgurská čest a naděje na demokratickou a svobodnou budoucnost Číny.
Oba se obávali, že narazí na něco, s čím nepočítali. Neúspěch si však nemohli dovolit.
Podle Asgarových hlídek kolem Spícího Buddhy proudily obvyklé davy návštěvníků obdivujících krásu a duchovní hodnotu pradávného umění, místní prodavači jim zatím vnucovali pohlednice a umělohmotné sošky. Zkrátka normální den. Po | McDermidových lidech, Li Kchuo-ni a Ju Jung-fuovi zatím ani stopa. Kopce a planiny kolem Buddhových jeskyní však byly otevřené, takže mohli kdykoli nepozorovaně dorazit, obzvlášť po setmění: pěšky, v autě, na koni, nebo v převleku za turisty či prodavače.
Z věznice přišly povzbudivé zprávy: uzávěra skončila. V noci už nebude kontrola postelí a ráno se vězni vrátí na pole. Začala sklizeň. Bylo potřeba sbírat zelí, řepu, brukev, rajčata i tradiční rýži a pálivou papriku. Asgar se domníval, že tato skutečnost sehrála v rozhodnutí velkou roli.
Když oblé kopce a údolí Ta-cu zahalila temnota, Jon s Asgarem a desítkou partyzánů zajeli k věznici a schovali auta jako den předtím. Nyní leželi se dvěma ujgurskými bojovníky v úkrytu naproti plotu a území nikoho. Vězeňský dvůr vypadal pokojně. V jídelně panovala tma a klid. Zadní dveře byly zavřené, prašná cesta s vyjetými kolejemi opuštěná. Z baráků občas zazněl úryvek truchlivé písně či strašidelný smích, ředitel a strážní se však neukázali.
To vše bylo velice důležité, jelikož věznice se stále nacházela v režimu střední pohotovosti. Jon s Asgarem usoudili, že pro nenápadný útěk Thayera s Chiavellim udělají nejlépe, když se vkradou dovnitř. Stejnou cestou je pak chtěli vyvést na svobodu.
Nehýbali se. Napětí rostlo. Po čase zaznamenali pohyb. Jedny z dveří se otevřely a zase zaklaply. Nebo to byl přelud? Jon se vpíjel zrakem do temnoty a snažil se rozeznat nějaký obrys, tvar, prostě cokoli. Pak něco spatřil – plížilo se to přes pustý pás směrem k plotu jako kříženec kočky s hadem. Byl to drobný mužík v olivově hnědé vězeňské uniformě. Jedinkrát k nim zvedl oči, všiml si Asgara a kývl.
Asgar mu také odpověděl kývnutím a pošeptal Jonovi: „To je Ibrahim. Budeme ho krýt.“
Hluk byl jejich nepřítelem. Měli sice pistole s tlumičem, chtěli je však použít jen v krajním případě. Kdo si myslí, že střelba s tlumičem je neslyšná, krutě se mýlí. Jistě, je tišší než obvyklá palba, každá kulka přesto hlasitě lupne jako slabá rachejtle. Musely jim stačit ruce, nohy, nože a škrtidla. Přesto zvedli pistole a pročesávali okolí. Oba ujgurští bojovníci je napodobili. Museli chránit kolegu, který tolik riskoval.
Jonovo srdce si udržovalo pomalý pravidelný rytmus, i když ho nervozita tlačila nahoru. Ibrahim se dál sunul hlínou. Vzápětí odklopil ze země dřevěný čtverec o velikosti asi metr krát metr. Ponořil se do díry a zmizel. Téměř okamžitě se pohnula hlína na druhé straně plotu. Posunula se, otřásla a pak se zvedla další dřevěná deska. Ibrahimova hlava vykoukla, znovu zmizela a hned se objevila za plotem. Tunel byl průchodný.
„Teď my,“ zašeptal Asgar a v podřepu se rozběhl k ohradě. Jon a dva ujgurští partyzáni následovali v těsném závěsu. Jon nahlédl do otvoru. Byl to hluboký průlez zakrytý dvěma dřevěnými čtverci, jež se stýkaly těsně pod články plotu. „Běž,“ hlesl Asgar. „Já to ohlídám vzadu.“ Jon strčil hlavu do díry, vylezl na vězeňském dvoře a rozběhl se za Ibrahimem k jídelně, až mu ze šatů létala hlína.
Vklouzl do dveří, otočil se a namířil berettu. Ujguři vrátili dřevěné desky na místo a zahrnovali je hlínou. Asgar běžel za Jonem a Ibrahimem, zatímco poslední dva vytáhli smetáčky a puntičkářsky uhlazovali půdu, aby po nočním vpádu nezůstala ani s…
