KAPITOLA 23
Komu: Delphiki%Ganga@LigaKol.Adm,PWiggin%vysl@SLZ.adm
Od: EWiggin%Ganga@LigaKol.Adm/ces
Předmět: Arkaniane Delphiki, pohleď na svou matku. Petro, pohleď na svého syna.
Milá Petro, milý Arkaniane!
V mnoha ohledech příliš pozdě, ale v ohledech, které jsou důležité, právě včas. Poslední z tvých dětí, Petro; tvoje pravá matka, Arkaniane. Nechám ho, aby ti vyprávěl svůj příběh, a ty mu můžeš vyprávět svůj. Graff udělal genetické testy už dávno, není o tom pochyb. Nikdy ti to neřekl, protože vás nemohl přivést k sobě, a podle mě si myslel, že by tě to jedině zarmoutilo. Možná měl pravdu, ale já myslím, že si ten smutek zasloužíš, jestli to tak je, protože ti právem náleží. Toto život udělal vám dvěma. Teď se podívejme, co uděláte VY pro své životy.
Ale dovol, abych ti řekl jedno, Petro. Je to dobrý chlapec. Navzdory šílenství své výchovy se v krizi projevil jako Fazolkův a tvůj syn. Otce nikdy nepozná, jenom tvým prostřednictvím. Ale já jsem v něm uviděl, čím se Fazolek stal. Obra tělem. Laskavé srdce.
Já zatím letím dál, přátelé. Už jsem si naplánoval, že to udělám, Arkaniane. Jsem na další pouti. Neodchýlil jsi mě z kurzu. Jediný rozdíl je v tom, že mi na této lodi nedovolí uložit se do hibernace, dokud se mi nezahojí zranění – v hibernaci hojení neprobíhá.
S láskou
Andrew Wiggin
U svého domku s výhledem na divoké irské pobřeží nedaleko Doonaltu klečel v zahrádce vetchý starý muž a plel. O’Connor přijel vznášedlem, aby mu doručil potraviny a poštu, a stařec se pomalu napřímil, aby ho přijal.
„Pojďte dál,“ vybídl ho. „Mám čaj.“
„Nemůžu se zdržet,“ řekl O’Connor.
„Nikdy se nemůžete zdržet,“ zabručel stařec.
„Je to pravda, pane Graffe. Nikdy se nemůžu zdržet. Ale není to proto, že bych nechtěl. Spousta domů čeká, až jim přivezu to, co jsem přivezl vám.“
„A my si nemáme co říct,“ odvětil s úsměvem Graff. Ne, neslyšně se zasmál; bylo vidět, jak se mu zvedá chatrná hruď.
„Někdy není třeba říkat nic,“ poznamenal O’Connor. „A někdy člověk nemá čas na čaj.“
„Býval jsem tlustý,“ řekl Graff. „Věřil byste tomu?“
„A já jsem býval mladý,“ prohlásil O’Connor. „Tomu nevěří nikdo.“
„Vida,“ řekl Graff. „Nakonec jsme si popovídali.“ O’Connor se zasmál. Ale nezdržel se, jakmile pomohl vyložit potraviny.
A tak byl Graff sám, když otevřel dopis od Valentiny Wigginové.
Přečetl to líčení tak, jako by je slyšel, jak je čte – byl to její dar jako spisovatelky, když teď přestala být Démosthenem, jehož ji donutil vytvořit Petr, a stala se sama sebou, přestože pro své dějiny to jméno používala dál.
Toto byly dějiny, které nezveřejní nikdy. Graff věděl, že jediným obecenstvem je on. A jelikož jeho tělo dál ztrácelo váhu, pomalu, ale jistě, a sám byl čím dál slabší, napadlo ho, že je docela škoda strávit tolik času ukládáním vzpomínek do mozku, který je v sobě podrží tak krátce, než nechá všechny vzpomínky najednou přejít do země.
Přesto to Valentina pro něho udělala a on to s vděčností přijal. Přečetl si o Enderově soupeření s Quincym Morganem na lodi a o ubohé dívce, která si myslela, že ho miluje. A přečetl si příběh o zlatých broucích, z něhož mu část pověděl Ender – ale Valentinina verze se opírala také o rozhovory s ostatními, takže mohla obsahovat věci, které Ender nevěděl nebo záměrně vypustil.
A pak, zdálo se, že Virlomi se na Ganze osvědčila. To byla úleva. Byla jednou z velkých; ano, kvůli její pýše se to obrátilo v prach, ale až poté, co bez pomoci naučila své lidi, jak se osvobodit z područí dobyvatele.
A nakonec vyprávění o Enderovi a chlapci Randallu Firthovi, který si kdysi říkal Achilles a teď se jmenoval Arkanian Delphiki.
Když Graff došel na konec, pokýval hlavou a pak dopis spálil. Požádala ho o to, protože Ender nechtěl, aby se nějaká jeho kopie potulovala někde po Zemi. Citovala ho, jak řekl: „Mým cílem je být zapomenut.“
To pravděpodobné nebylo, ale jestli bude připomínán v dobrém nebo ve zlém, nedokázal Graff předpovědět.
„Myslí si, že konečně utrpěl výprask, který mu chtěli uštědřit Stilso…
