Ender ve vyhnanství (Orson S. Card)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 13

Komu: DesGuv%KolShakespeare@KolMin.gov/ces Od: ZastupGuv%KolShakespeare@kolmin.gov Re: Toto dostaneš, až budu mrtvý

Milý Endere!

Vyjádřil jsem to bez obalu hned v řádku s předmětem. Žádné chození kolem horké kaše. Píšu to ve stavu, kdy v sobě cítím zárodky smrti. Zařídím, aby zpráva byla odeslána, až se mnou skoncují.

Předpokládám, že mým nástupcem bude Sel Menach. Nechce to dělat, ale je velmi oblíbený a těší se všeobecné důvěře, což je zásadní. Nebude mít snahu lpět na svém úřadu, až přiletíte. Ale jestli to nebude on, budeš si muset poradit, a já ti přeju hodně štěstí.

Ty víš, jak těžké to pro mou nepočetnou komunitu bude. Třicet šest let žijeme, ženíme se a vdáváme mezi sebou. Nová generace již obnovila rovnováhu pohlaví; máme vnuky, kteří se už blíží věku, kdy mohou vstupovat do manželství. Pak přiletí tvoje loď, naše populace se rázem pětkrát zvětší a jenom jedna pětina bude naše původní skupina. Bude to kruté. Všechno se tím změní. Já si ale myslím, že tě už znám, a jestli se nemýlím, nemají se moji lidé čeho bát. Pomůžeš novým kolonistům, aby se přizpůsobili našim zvyklostem všude tam, kde mají naše zvyklosti v tomto světě smysl. Pomůžeš mým lidem přizpůsobit se novým kolonistům všude tam, kde to bude nutné, protože pozemské zvyklosti dávají smysl.

V jistém smyslu jsme stejně staří, Endere, nebo se alespoň nacházíme ve stejném životním stádiu. Dávno jsme se vzdali svých rodin. Z pohledu světa jsme vkročili do otevřeného hrobu a zmizeli. Tohle byl pro mne posmrtný život, kariéra po skončení mé kariéry. Život po konci mého života. A byl dobrý. Byl jako v nebi. Rušný, děsivý, vítězný a nakonec poklidný. Kéž ho máš takový i ty, příteli. Bez ohledu na to, jak bude dlouhý, ať jsi vděčný za každý jeho den.

Nikdy jsem nezapomněl, že za naše vítězství a tedy za tento druhý život vděčím tobě a ostatním dětem, které nás ve válce vedly. Ještě jednou ti za tento svůj hrob děkuji.

S láskou a úctou

Vitalij Denisovič Kolmogorov

„Nelíbí se mi, co provádíš Alessandře,“ řekla Valentina. Ender zvedl oči od textu, který četl. „A co by to mělo být?“

„Ty velice dobře víš, že ses přičinil o to, aby se do tebe zamilovala.“

„Opravdu?“

„Nedělej, že o tom nic nevíš! Vzhlíží k tobě jako hladové štěně.“

„Já jsem psa nikdy neměl. V Bitevní škole nebyli týmoví maskoti povolení a žádní zaběhlí psi se tam nevyskytovali.“

„A přiměl jsi ji k tomu záměrně.“

„Jestli dokážu, aby se do mě žena zamilovala, kdy chci, měl jsem to balit do láhví a prodávat. Na Zemi by ze mě byl boháč.“

„Tys nepřiměl k zamilování ženu, tys k tomu přiměl citově závislou, ostýchavou dívku, která žila jako ve skleníku, a to je pak žalostně snadné. Stačilo být na ni mimořádně milý.“

„Máš pravdu. Kdybych nebyl tak sobecký, jednu bych jí vrazil.“

„Endere, mluvíš se mnou. Myslíš si, že nemám oči? Vyhledáváš příležitosti, abys ji pochválil. Abys ji požádal o radu v těch nejzbytečnějších otázkách. Abys jí každou chvíli děkoval absolutně za nic. A usmíváš se na ni. Už ti někdo někdy řekl, že když se usměješ, dokázal bys tím roztavit ocel?“

„To není dobrá vlastnost v kosmické lodi. Budu se usmívat míň.“

„Nahazuješ ho jako… jako kosmický pohon! Ten úsměv – celým obličejem, jako bys vytahoval svou duši a vkládal jí ji do rukou.“

„Val. Tohle je důležitý dopis. O co ti jde?“

„Jaké s ní máš plány, když je teď tvoje?“

„Já nikoho nevlastním. Ani jsem se jí nedotkl – doslovně. Žádné potřásání rukou ani plácání po rameni, nic. Žádný fyzický kontakt. Ani jsem s ní neflirtoval. Žádné sexuální narážky. Žádné vtípky pro zasvěcené. A nikam jsem s ní nešel sám. Měsíc co měsíc její matka intrikuje, abychom zůstali o samotě, ale já to prostě nikdy neudělal. I když to znamenalo poměrně nezdvořile odejít z místnosti. Co přesně z toho jsem dělal proto, aby se do mě zamilovala?“

„Endere, nemám ráda, když mi lžeš.“

„Valentino, jestli chceš upřímnou odpověď, napiš mi upřímný dopis.“

Povzdechla si a sedla si na svou postel. „Nemůžu se dočkat, až tahle cesta skončí.“

„Zbývá něco málo přes dva měsíce. Už to máme skoro za sebou. A svou knihu jsi přece už dokončila.“

„Ano, a je hodně dobrá,“ přikývla Valentina, „obzvlášť když uvážím, že jsem se s nikým z nich prakticky nesetkala a ty jsi mi téměř nijak nepomohl.“

„Odpověděl jsem ti na každou otázku.“

„Kromě zhodnocení lidí, zhodnocení školy –“

„Moje názory nejsou dějiny. Neměly to být Školní dny Endera Wiggina, jak je vylíčil své sestře Valentině.“

„Nenastoupila jsem tuto cestu proto, abych se s tebou hádala.“

Ender se na ni podíval s tak přehnaným úžasem, že po něm hodila polštář.

„Nevím, jestli to má nějaký význam,“ řekla, „ale nikdy jsem na tebe nebyla tak hnusná, jak jsem byla celou dobu na Petra.“

„Pak je se světem všechno v pořádku.“

„Ale já se na tebe zlobím, Endere. Neměl sis zahrávat s dívčími city. Pokud se doopravdy nechystáš si ji vzít –“

„Nechystám,“ prohlásil.

„V tom případě jsi ji neměl vodit za nos.“

„Já jsem nic takového nedělal,“ namítl.

„A já říkám, že dělal.“

„Ne, Valentino. Udělal jsem přesně to, co je třeba, aby získala, co chce ze všeho nejvíc.“

„Což jsi ty.“

„Což rozhodně nejsem já.“ Ender si sedl na postel vedle ní a naklonil se až k ní. „Nejvíc mi pomůžeš, když podrobíš zkoumání někoho jiného.“

„Já podrobuji zkoumání každého. Každého soudím. Ale ty jsi můj bratr. Musím tě komandovat.“

„A ty jsi moje sestra. Musím tě lechtat, dokud se nepočuráš nebo nezačneš křičet. Nebo obojí.“ Skutečně se o to pokusil, i když nezašel až tak daleko. Nebo si cvrnkla jenom trošku. A potom ho pořádně praštila do ruky a donutila ho opravdu povýšenecky jízlivě říct: „Au,“ takže poznala, že dělá, že to nebolí, ale ve skutečnosti to bolelo. Co si zasloužil. Pro Alessandru byl vážně zkažený, a dokonce mu to byl jedno. A co bylo ještě horší, myslel si, že to může zapřít. Prostě ubohé.

Ender celé odpoledne přemýšlel o tom, co mu Valentina řekla. Věděl, co se chystá udělat, a skutečně to bylo pro Alessandřino dobro, jenže se ve svých odhadech spletl, jestli se do něho ta dívka opravdu zamilovávala. Mělo to být přátelství, důvěra, možná vděčnost. Bratr a sestra. Jenže Alessandra nebyla Valentina. Nedokázala udržet krok. Nepropracovávala se k závěrům tak rychle jako Val – nebo aspoň ne ke stejným závěrům. Ve skutečnosti neměla šanci obstát.

Kde najdu takovou, se kterou bych se oženit mohl? napadlo Endera. Nikde a nikdy, jestli je budu všechny srovnávat s Valentinou.

Ano, dobrá, věděl jsem, že v Alessandře probouzím city. Líbí se mi, když se na mě tak podívá. Petra se na mě nikdy tak nepodívala. Žádná se na mě tak nepodívala. Je to příjemné. Hormony se probouzejí a podněcují vzrušení. Je to zábava. Je mi patnáct. Neřekl jsem nic, čím bych ji mohl uvést v omyl, pokud jde o moje úmysly, a nikdy jsem neudělal nic, čím bych signalizoval jakoukoli tělesnou přitažlivost. Tak mě zastřelte, protože je mi příjemné, jak mě má ráda, a dělám věci, které v ní takové emoce probouzejí. Jak to udělat podle pravidel? Buď ji naprosto ignorovat a vymáchat jí obličej v její nicotnosti, nebo si ji na místě vzít? To jsou jediné možnosti?

Ale hluboko v mozku ho hryzala otázka: Jsem Petr? Využívám ke svým plánům jiné lidi? Je v tom nějaký rozdíl, že mým úmyslem je dosáhnout výsledku, který jí dá šanci, aby byla šťastná? Neptám se jí, nedávám jí na vybranou, manipuluji jí. Formuji její svět, aby činila jistá rozhodnutí a podnikala jisté kroky, které nutí jiné lidi dělat, co po nich chci, a…

A co? Jaká je druhá možnost? Pasivně nechat věcem volný průběh a potom říct: „Pcha, to se nepovedlo.“ Není to tak, že lidmi manipulujeme všichni? I když je otevřeně žádáme, aby si sami vybrali, není to tak, že se snažíme nahrát to tak, aby si vybrali podle našeho mínění?

Když jí řeknu, o co mi jde, pravděpodobně do toho se mnou půjde. Udělá to dobrovolně.

Ale je dost dobrá herečka, aby její matka nepoznala, že se něco děje? Aby to z ní nevymámila? Alessandra byla stále do tak velké míry výtvorem své matky, že Ender nevěřil, že by před ní dokázala udržet tajemství, každopádně ne dlouho. A kdyby hru skutečně prozradila, Alessandru by to nestálo nic – byla by tam, kde je už teď – jenže já bych ztratil všechno. Nemám snad právo zohlednit na miskách vah sebe, své štěstí, svou budoucnost? A jestli je malá šance, že budu lepší guvernér než admirál Morgan, není mou povinností vůči kolonistům zajistit, aby to dopadlo tak, že guvernérem budu já, ne on?

Pořád je to válka, i když se nepoužívají zbraně, ale úsměvy a slova. Musím sebrat síly, které mám, využít výhody terénu a pokusit se postavit silnějšímu nepříteli za okolností, které jeho nevýhody neutralizují. Alessandra je člověk, jistě – jako každý voják, každý pěšák ve velké hře. Byl jsem využit, abych vyhrál válku. Teď já využiju někoho jiného. Všechno pro „blaho celku.“

Jenže pod vším tím morálním uvažováním bylo něco jiného. Cítil to. Svědění, hlad, touha. Byl to jeho vnitřní šimpanz, jak tomu říkali s Valentinou. Zvíře, které cítilo z Alessandry ženskost. Zvolil jsem si tento plán, tyto nástroje, protože byly nejlepší? Nebo proto, že se tak dostanu do blízkosti dívky, která je hezká, která si zaslouží mou náklonnost?

Možná měla Valentina naprostou pravdu.

Ale jestli ano… co pak? Nemůžu vrátit veškerou pozornost, kterou jsem Alessandře věnoval. Mám vůči ní nenadále ochladnout, jen tak bez jakéhokoli důvodu? Je to méně manipulátorské?

Nemůžu snad občas vypnout mozek a být chlupatý šimpanz, kterému se líbí dostupná samice?

Ne.

„Jak dlouho budeš hrát s Enderem Wigginem tuhle malou hru?“ zeptala se Dorabella.

„Hru?“ nechápala Alessandra.

„Má o tebe viditelný zájem. Pořád se na tebe zaměřuje a viděla jsem, jak se na tebe usmívá. Má tě rád.“

„Jako sestru,“ povzdechla si Alessandra.

„Je ostýchavý,“ řekla Dorabella.

Alessandra si povzdechla.

„Na mě nevzdychej.“

„Copak, nesmím ani vydechnout, když jsem v tvé blízkosti?“

„Nenuť mě, abych tě štípla do nosu a nacpala ti do úst sušenky.“

„Mami, já nedokážu ovládat, co dělá.“

„Ale můžeš ovládat, co děláš ty.“

„Ender není admirál Morgan.“

„Ne, to není. Je to chlapec. Který nemá vůbec žádné zkušenosti. Chlapec, kterého je možno vést, pomoci mu, ukázat mu.“

„Ukázat mu co, mami? Naznačuješ, že mám udělat něco fyzického?

„Moje milá dceruško, moje zlatá vílo,“ spustila Dorabella, „není to pro tebe a není to pro mne. Je to pro dobro Endera Wiggina.“

Alessandra obrátila oči v sloup. Byla přece puberťačka.

„Obracení očí v sloup není odpověď, moje milá dceruško, moje zlatá vílo.“

„Mami, lidé, kteří dělají ty nejhroznější věci, vždycky tvrdí, že je to pro dobro jiných lidí.“

„Ale v tomto případě mám naprostou pravdu. Admirál Morgan a já jsme se totiž sblížili. Velice sblížili.“

„Ty s ním spíš?“

Dorabellina ruka vyletěla, připravená udeřit, ještě než si ona sama uvědomila, co dělá. Včas ji ale zadržela. „Podívejme,“ řekla. „Moje ruka si myslí, že patří tvojí babičce.“

Alessandře se trochu zachvěl hlas. „Když jsi řekla, že jste se velice sblížili, tak mě napadlo, jestli nenaznačuješ –“

„Mezi Quincym Morganem a mnou je vztah dvou dospělých lidí,“ řekla Dorabella. „Rozumíme si. Já přináším do jeho života světlo, které nikdy nepoznal, a on přináší mužnou pevnost, kterou tvůj otec, budiž požehnáno jeho srdce, nikdy neměl. Je v tom také fyzická přitažlivost, ale jsme zralí dospělí, kteří ovládají své sexuální touhy, a není to tak, nedovolila jsem mu, aby na mě sáhl.“

„O čem tady pak mluvíme?“

„Jako dívka tvého věku jsem nevěděla, že mezi upjatou počestností a děláním toho, z čeho vznikají děti, je celá řada kroků a stupínků, které mohou mladému muži do jisté míry naznačit, že jeho pokusy o sblížení jsou vítány.“

„To já dobře vím, mami. Viděla jsem ostatní děvčata ve škole, jak se oblékají jako prostitutky a všechno ukazují. Viděla jsem ohmatávání, chytání a štípání. Jsme Italové, chodila jsem do italské školy, a všichni chlapci se chystali vyrůst v italské muže.“

„Nesnaž se odvrátit mou pozornost tím, že mě rozzlobíš svými etnickými stereotypy,“ řekla Dorabella. „Zbývá nám už jen několik týdnů, než dorazíme –“

„Dva měsíce nejsou ‚několik týdnů‘.“

„Osm je několik. Až doletíme na Shakespeara, jedna věc je jistá. Admirál Morgan nepředá kolonii patnáctiletému chlapci. To by bylo neodpovědné. Má Endera rád – všichni ho mají rádi – ale v Bitevní škole nedělali nic jiného, než že celé dny hráli hry. Řízení kolonie chce někoho, kdo má zkušenosti s vedením. Nikdy to nezaznělo přímo. Ale dala jsem si to dohromady z náznaků, ze skoro řečeného nebo z toho… co jsem zaslechla.“

„Tys poslouchala tajně.“

„Byla jsem přítomna a lidské uši se nedají zavřít. Chci říct, že nejlíp by to všechno mohlo dopadnout tak, že by Ender Wiggin byl guvernér, ale řídil by se radami admirála Morgana.“

„Ve všem.“

„Je to lepší, než aby Endera uložili do hibernace a poslali domů.“

„Ne! To by přece neudělal!“

„Ta hrozba už zazněla a objevily se náznaky, že to možná bude nutné. Podívej, představ si takový obrázek: Ender a krásná mladá kolonistka se do sebe zamilují. Dají si slib. Teď je zasnoubený. Náhoda tomu chtěla, že jeho budoucí tchýně –“

„Jíž je čirou náhodou poblázněná žena, která si myslí, že je víla a matka víly.“

„Tchýně je provdaná, nebo se chystá provdat za admirála, který s největší určitostí bude takříkajíc šedou eminencí za trůnem. Pokud mu Ender nebude dělat problémy, protože v takovém případě si trůn vezme, řečeno velmi otevřeně. Jenže Ender mu nebude dělat problémy, protože to nebude nutné. Jeho krásná mladá žena bude dbát o jeho zájmy tím, že bude věci rozebírat se svou matkou, která je pak bude rozebírat se svým manželem, a všechno půjde pro všechny hladce.“

„Jinými slovy si ho vezmu, abych dělala vyzvědačku.“

„Byli by dva milující a milovaní prostředníci, kteří by zajišťovali, aby mezi admirály z této lodi nikdy nevznikl konflikt.“

„Tím, že Ender bude odsunut do pozadí a přinucen tančit, jak Quincy píská.“

„Dokud sám nebude dost starý a zkušený.“

„K čemuž by konkrétně nedošlo nikdy, přinejmenším z pohledu Quincyho,“ odvětila Alessandra. „Mami, já nejsem pitomá, ani nikdo jiný, kdo je do tohohle zapletený. Ty sázíš na to, že se admirál Morgan chopí moci, takže se tím, že si ho vezmeš, staneš manželkou guvernéra kolonie. Ale nemůžeš si být jistá, že nezvítězí Ender, a proto chceš, abych si já vzala jeho. Tak budeme moci vyinkasovat hotovost bez ohledu na to, kdo v tomto malém mocenském zápase zvítězí. Nemám pravdu?“

Výraz pro „vyinkasovat hotovost“ řekla Alessandra anglicky. Dorabella se toho chytila. „Kolonie Shakespeare zatím žádnou hotovost nemá,“ řekla. „Zatím znají jen výměnný obchod a příděly. Nemáš naši budoucí kolonii nastudovanou.“

„Mami,“ nedala se Alessandra. „Máš takový plán, že?“

„To sotva. Jsem zamilovaná žena. Ty taky. Nepopírej to!“

„Pořád na něho myslím,“ odpověděla Alessandra. „Každou noc se mi o něm zdá. Jestli je to láska, musí se na její vyléčení brát nějaká pilulka.“

„Cítíš se tak jenom proto, že chlapec, kterého miluješ, si neuvědomuje vlastní city dostatečně, aby tobě a dokonce i sobě vyjasnil, jak se věci mají. To se ti snažím celou dobu vysvětlit.“

„Ne, mami,“ řekla Alessandra. „Ty se pokoušíš o všechno možné kromě toho, abys mi něco vysvětlila. Ty po mně chceš, abych ho svedla, ale odmítáš to říct nahlas.“

„To ne.“

„Mami!“

„Už jsem to řekla. Mezi toužením po něm a jeho svedením je daleká cesta. Jsou taky lehké doteky.“

„Nemá rád, když se ho někdo dotýká.“

Myslí si, že nemá rád, když se ho někdo dotýká, protože ještě nechápe, že je do tebe zamilovaný.“

„Páni. A to nemáš ani doktorát z psychologie.“

„Víla nepotřebuje psychologii studovat, ona se s ní narodí.“

„Mami!“

„To říkáš v jednom kuse. Jako by sis nebyla jistá, jestli znám svůj titul. Ano, miláčku, skutečně jsem tvá matka.“

„Nemůžeš aspoň jednou v životě jednoduše říct, co si myslíš?“

Dorabella zavřela oči. Když něco říkala naplno, nikdy to pro ni nedopadlo dobře. Přesto měla Alessandra pravdu. Ta dívka byla tak naivní, že opravdu nevěděla, o čem Dorabella mluví. Nechápala potřebu, naléhavost – a nechápala, co s nimi musí dělat.

Otevřenost byla pravděpodobně nevyhnutelná. Možná bude lepší mít to za sebou.

„Sedni si, zlatíčko,“ řekla Dorabella.

„Tak to bude složitější sebeklam,“ poznamenala Alessandra. „Takový, který vyžaduje klid.“

„Vydědím tě, jestli v tom budeš pokračovat.“

„Ta hrozba nebude mít váhu, dokud mi nebudeš moci nechat něco, co bych chtěla.“

„Sedni si, ty nezvedená darebačko,“ přikázala Dorabella svým hravě přísným hlasem.

Alessandra si lehla na postel. „Poslouchám.“

„Ty nemůžeš nikdy udělat přesně to, o co tě požádám, že?“

„Poslouchám, a ty jsi nežádala, ty jsi poroučela.“

Dorabella se zhluboka nadechla a jasně vyložila, jak se věci mají. „Jestli se ti nepodaří během dalších čtyř týdnů Endera Wiggina zamknout a spoutat vztahem k tobě, je téměř jisté, že zůstane na lodi, pod dohledem nebo v hibernaci, až admirál Morgan odletí dolů, aby zjistil, jak se kolonii vede. Ale jestli bude Ender Wiggin admirálovým nastávajícím zetěm, je téměř jisté, že bude Shakespeařanům představen jako jejich nový guvernér. Takže – buď budeš zasnoubená s titulárním guvernérem a hrdinou lidstva, nebo od něho budeš trvale odloučena a budeš si muset vybrat někoho z místních šašků, až přijde čas, aby ses vdala.“

Alessandra zavřela oči na tak dlouho, až Dorabella začala přemýšlet, že by na ni chrstla hrnek vody, aby ji probudila.

„Díky,“ řekla Alessandra.

„Za co?“

„Za to, že jsi mi řekla, co si doopravdy myslíš,“ odvětila Alessandra. „Jaký je plán. Chápu, že všechno, co udělám, bude pro Enderovo blaho. Ale je mi patnáct, mami, a znám jenom to, jak se chovaly ty nejhorší holky ve škole. Nemyslím si, že tím dosáhnu u Endera Wiggina nějakých dobrých výsledků. I kdybych chtěla udělat, co říkáš, nemám ponětí, jak na to.“

Dorabella došla k Alessandřině posteli, klekla si k ní a políbila dceru na tvář. „Ty moje zlatíčko, stačilo se zeptat.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024