KAPITOLA 5
Komu: imo%testadminl@colmin.gov
Od: hgraff%mincol@heg.gov
Předmět: Před čím chráníme?
Milý Imo!
Hodně jsem o našem rozhovoru přemýšlel a myslím, že máš asi pravdu. Měl jsem pošetilou představu, že bychom měli pomocí testů hledat žádoucí a užitečné vlastnosti, abychom dokázali sestavit pro kolonie ideálně vyvážené týmy. Jenže nejsme zavaleni dobrovolníky tak, abychom si mohli dovolit být skutečně vybíraví. A jak nám ukazuje historie, když je kolonizace dobrovolná, lidé se sami vyberou lépe, než by to udělal jakýkoli testovací systém.
Je to jako ty bláznivé pokusy kontrolovat přistěhovalectví do Ameriky na základě vlastností považovaných za žádoucí, když ve skutečnosti jedinou historickou definicí Američana je „potomek někoho, kdo byl ochotný vzdát se všeho, aby tam žil.“ A do způsobu, jakým byli vybíráni australští kolonisté, nepůjdeme!
Jak jsi řekl, nejdůležitějším nezávislým testem je ochota. To ale znamená, že všechny ostatní testy jsou… co?
Zbytečné, jak jsi naznačil, ne. Naopak se domnívám, že výsledky testů jsou důležitý zdroj. I kdyby kolonisté byli všichni šílení, neměl by mít guvernér v archivu dobré materiály o konkrétním druhu šílenství každého z nich?
Vím, že nepouštíte nikoho, kdo musí udržovat svou praktickou normálnost pomocí léků. Stejně tak osoby závislé, alkoholiky a sociopaty, lidi s genetickými poruchami atd. Na tom jsme se všichni shodli, abychom zabránili přetěžování kolonií. Za několik generací se u nich beztak vyvinou vlastní genetické a mozkové výstřednosti, ale prozatím ať mají trochu prostoru k dýchání.
Ale rodina, na kterou ses dotazoval, ta, která chce provdat dceru za guvernéra – určitě se spolu shodneme, že v dlouhé historii motivů pro připojení se ke vzdálené kolonii je manželství jedním z nejušlechtilejších a společensky nejpřínosnějších.
Hyrum
„Víš, co jsem dnes udělala, Alessandro?“
„Nevím, mami.“ Čtrnáctiletá Alessandra položila aktovku na podlahu u hlavních dveří a prošla kolem matky k umyvadlu, kde si napustila sklenici vody.
„Hádej!“
„Nechala jsi znovu zapnout elektřinu?“
„Elfové by se mnou nepromluvili,“ řekla matka. Kdysi to bylo legrační, tahle hra, že elektřina pochází od elfů. Ale teď, v parném adriatickém létě, bez ledničky na jídlo, bez klimatizace a bez videí, která by odvedla její pozornost od toho horka, to legrační nebylo.
„V tom případě nevím, co jsi udělala, mami.“
„Změnila jsem nám život,“ prohlásila matka. „Zařídila jsem nám budoucnost.“
Alessandra ztuhla na místě a tiše odříkala modlitbu. Už dávno se vzdala naděje, že některá z jejích modliteb bude vyslyšena, ale představovala si, že každá z těch nevyslyšených přibude na seznam stížností, které projedná s Bohem, pokud se jí tomu naskytne příležitost.
„A jaká budoucnost to je, mami?“
Matka se jen stěží ovládala. „Budou z nás kolonisté.“
Alessandra si povzdechla úlevou. Ve škole slyšela o projektu Rozptyl všechno. Když teď byli termiťané zničeni, vznikl plán, že lidé obsadí všechny jejich bývalé světy, aby osud lidstva nebyl svázán s osudem jediné planety. Ale nároky na kolonisty byly přísné. Neexistovala šance, že by přijali osobu, která byla tak labilní a nezodpovědná – pardon, „nešikovná a potrhlá“ – jako její matka.
„Ale to je úžasné, mami.“
„Neříkáš to dvakrát nadšeně.“
„Trvá dlouho, než se žádost schválí. Proč by nás měli vzít? Co umíme?“
„Ty jsi hrozná pesimistka, Alessandro. Nečeká tě žádná budoucnost, jestli se musíš na všechno nové mračit.“ Matka tančila kolem ní a držela jí před očima třepetající se kus papíru. „Podala jsem naši žádost už před několika měsíci, moje zlatá Alessandro. Dnes jsem dostala zprávu, že nás vzali!“
„Tys to celou tu dobu tajila?“
„Umím zachovat tajemství,“ řekla matka. „Mám nejrůznější tajemství. Ale tohle žádné tajemství není, na tomhle kusu papíru je napsáno, že poletíme na nový svět a na tom novém světě nebudeš součástí utlačovaného přebytku, budeš někým, koho je třeba, a všech tvých nadání a půvabů si někdo všimne a ocení je.“
Všechny její …
