KAPITOLA 17
Komu: MinKol@KolMin.gov
Od: Guv%KolShakespeare@KolMin.gov
Předmět: Udělejme velice tichou revoluci
Milý Hyrume!
Byl jsem zde jako guvernér přijat vřele, nemalou zásluhou díky tvé intervenci na dálku, ale také díky nadšení domorodců.
Pokračujeme v převážení kolonistů z lodi na povrch tak rychle, jak se pro ně daří budovat ubytování. Rozdělujeme se do čtyř osad – původní Mirandy a Falstaffa, Polonia a Merkucia. Návrh na vesnici Kalibán se setkal s jistým nadšením, které však rychle vyprchalo, když se lidé zamysleli nad budoucí školou a nad tím, jak by asi vypadal maskot.
Ty jistě chápeš, že místní samospráva je v koloniích nevyhnutelná, a čím dřív vznikne, tím lépe. I když máš dobré úmysly a třebaže je životně důležité, aby Země pokračovala ve vynakládání astronomických (to má být slovní hříčka) částek na mezihvězdné lety v chabé naději, že si na sebe jednou vydělají, neexistuje způsob, jakým by MF mohla vnutit nespokojenému obyvatelstvu nechtěného guvernéra – alespoň ne na dlouho.
Mnohem lepší je, když lodě MF přiletí s velvyslaneckým statutem, aby podpořily obchod a dobré vztahy a přivezly kolonisty a zásoby jako kompenzaci za zátěž, kterou představují pro místní ekonomiku.
V souladu s touto dobrou radou mám v úmyslu sloužit jako guvernér dva roky a během této doby převzít záštitu nad sepsáním ústavy. Poskytneme ji KolMinu, nikoli ke schválení jestli se nám bude líbit, bude to naše ústava – ale proto, abyste posoudili, zda KolMin může Shakespeara doporučit jako cíl pro kolonisty. Odsud pochází vaše moc – z vaší schopnosti rozhodnout, zda se kolonisté mohou k existující kolonii připojit nebo ne.
A třeba se může prostřednictvím hlásky sejít nějaký regulační výbor, v němž bude mít každá kolonie svého zástupce a jeden hlas, a navzájem se potvrdí jako spolehliví obchodní partneři. Tímto způsobem bude možné kolonii, která ustaví nesnesitelnou vládu, vyloučit ze společenství a odříznout od obchodu a nových kolonistů – ale nikdo se nedopustí něčeho tak absurdního, jako je vedení války (jiné slovo pro donucovací politiku) proti kolonii, na niž cesta trvá půl života.
Představuje tento dopis vyhlášení nezávislosti? Ne příliš principiální. Je to spíš prosté uznání faktu, že jsme nezávislí – bez ohledu na to, zda to vyhlásíme oficiálně nebo ne. Tito lidé přežili jednačtyřicet let, odkázaní pouze na sebe. Rádi přijali zásoby a nový chovný materiál (rostlinný, zvířecí, lidský), ale nepotřebují to.
Svým způsobem je každá z těchto kolonií hybrid – geny a kulturním původem lidská, ale infrastrukturou termití. Termiťané budovali dobře; nemusíme mýtit zem, hledat vodu nebo ji upravovat, a zdá se, že jejich kanalizační systémy byly postaveny tak, aby vydržely věčnost. Krásný památník! Stále nám slouží, když odvádějí naše hovínka. Díky tomu, co v koloniích nachystali termiťané a co dokázali dobří vědci jako Sel Menach, nemají MF a KolMin vliv, který mohly mít.
Tohle všechno říkám spolu s upřímnou nadějí, že nakonec dosáhneme stavu, kdy bude každá kolonie navštěvována jednou za rok. Za mého ani tvého života se to pravděpodobně nepodaří, ale takový by měl být cíl.
I když, jestli mohou dějiny posloužit jako nějaké vodítko, bude se ten cíl za padesát let jevit komicky skromně, protože je možné, že lodě budou přilétat a odlétat každého půl roku, každý měsíc nebo dokonce každý týden v roce. Kéž se toho oba dožijeme.
Andrew
Rozmary dětí jsou nevypočitatelné. Když byla Alessandra batole, Dorabella se podivným věcem, které se snažila dělat, jen tiše smála. Když byla Alessandra dost stará, aby uměla mluvit, její otázky jako by vycházely z myšlenkových procesů natolik nahodilých, až Dorabella napůl uvěřila, že jí její dítě skutečně poslaly víly.
Ale ve školním věku měly děti tendenci stát se zodpovědnějšími. Nebylo to dílo učitelů ani rodičů, ale ostatních dětí, které se jedinci, jehož činy a hlasové projevy neodpovídaly standardu průměrnosti, vysmívaly nebo vyhýbaly.
Ale ani tak Alessandra nepřestávala čas od času dokona…
