Kapitola 10
9. květen 2001, 14:10 hod.
Po jídle se Helen navzdory Joanniným protestům podařilo dostat obě dívky do golfového vozíku. Jakmile se rozjely, dokonce i Joanně se začal výlet líbit.
Areál byl nesmírně rozlehlý a z velké části ho pokrýval hustý, vzrostlý les. Rezidence vedoucích zaměstnanců, jako byli Wingate, Saunders, Donaldsonová a pár dalších, tvořily vilky stylově připomínající vrátnici, jen okenní rámy a veřeje měly bílé, takže vyhlížely mnohem půvabněji.
Dokonce i bydlení ostatních pracovníků bylo moc hezké. Šlo o dvoupatrové řadové domky, které svým rozmístěním připomínaly anglické provinční městečko.
Dvoupokojový byt, který Helen ženám ukázala, působil nesmírně útulným dojmem. Přední okna vyhlížela na malé, dlážděné náměstí a větší zadní okna, orientovaná na jih, poskytovala výhled na mlýnský rybník.
Stejně tak přitažlivý byl i pronájem: osm set dolarů měsíčně.
Když opustily byt, Helen podlehla Deboražinu naléhání a vzala je na krátkou projíždku po farmě, a než je zavezla zpátky k hlavní budově, ukázala jim i teplárnu. Jedinou stinnou stránkou exkurze bylo, že Joanna s Deborah se ani na okamžik neocitly mimo Helenin doslech, takže si nemohly sdělit své postřehy. Teprve když je Helen zavedla zpět do sekretariátu, aby počkaly na doktora Wingatea, měly příležitost si promluvit.
„Co si myslíš o těch těhotnejch holkách v jídelně?“ zeptala se Deborah šeptem, aby ji sekretářka Gladys neslyšela.
„Šokovalo mě to,“ odpověděla Joanna. „Nemůžu uvěřit, že mají celou skupinu ženskejch ze zahraničí, který si nechají zaplatit za to, že přijdou do jinýho stavu!“
„Myslíš, že jde o nějakej pokus?“
„Kdo ví,“ opáčila Joanna a pokrčila rameny.
„Otázka zní: Co pak dělají s dětmi?“
„Doufám, že se vrátí zpátky se svejma mámama do Nikaraguy,“ prohlásila Joanna. „O jiný možnosti odmítám uvažovat.“
„První, co mě napadá, je, že je prodávají,“ pokračovala Deborah.
„Náhradní mateřství zřejmě nepřipadá v úvahu, protože jsou všechny ve stejným měsíci. Prodávat je, by navíc mohla bejt celkem výnosná záležitost. Klinika, která léčí neplodnost, má určitě vhodnou klientelu, a když jsme tady před rokem a půl byly, překvapilo tě, kolik peněz si tu asi nahrabou.“
„Překvapilo mě, kolik peněz se dá v tomhle oboru vydělat,“ opravila ji Joanna. „S tolika pacientkama, který tu mají, nemusí prodávat děti, aby s příjmem vystačili. To je nesmysl! Kromě toho je obchod s dětma nelegální a Helen Mastersonová byla v tý záležitosti naprosto přímočará. Kdyby provozovali něco nezákonnýho, určitě by o tom tak otevřeně nemluvila.“
„Asi máš pravdu,“ souhlasila Deborah. „Ale musí přece existovat nějaký rozumný vysvětlení. Třeba ty ženy taky trpí neplodnosti. Možná že je oplodnění součástí jejich pracovní dohody.“
Joanna si Deborah nevěřícně změřila. „To je ještě míň pravděpodobný než náhradní mateřství, a to ze stejnýho důvodu.“
„Máš pravdu, ale jiný vysvětlení mě nenapadá.“
„Ani mě ne,“ přitakala Joanna. „Chci zjistit osud svých vajíček a pak mi může bejt tahle klinika ukradená. Cítím se tu nepříjemně od prvního dne, kdy jsme sem přijely, a dneska ve mně ten dojem ještě zesílil.“
Dveře kanceláře doktora Wingatea se otevřely a vynořil se z nich sám doktor s brýlemi na čtení v úzkých obroučkách posazenými na konci nosu. V ruce držel bilanční archy, které až do okamžiku, kdy je položil sekretářce na stůl, zaujatě studoval. Nezdálo se, že je z nich nadšený.
„Zavolejte účetním,“ nařídil Gladys. „Vyřiďte jim, že chci vidět všechny čtyři čtvrtletí minulého roku.“
„Jistě, pane,“ odpověděla Gladys.
Spencer na bilanční archy naposledy poklepal kloubem, jako by stále přemítal o jejich obsahu, a teprve poté se zadíval na čekající dívky.
Odhodlaně se nadechl a vykročil k místu, kde seděly. Když k nim přistoupil, jeho výraz zjihl a na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv.
„Dobré odpoledne, slečno Marksová,“ pozdravil a natáhl se, aby potřásl Deborah rukou. Podržel ji v dlani o něco déle a upřeně se jí zadíval do očí. Potom se obrátil k Joanně a pr…
