Kapitola 11
10. květen 2001, 07:10 hod.
Když obě dívky zamířily na severozápad, zpátky do Bookfordu, který opustily před pouhými devíti hodinami, bylo další nádherné, svěží jarní ráno. Obě byly velice unavené.
Na rozdíl od předchozího rána se nevzbudily samy od sebe a z postele je muselo vytáhnout nepříjemné zvonění budíku.
Když včera večer dorazily domů, ačkoli po ničem jiném netoužily, ani jedna si nešla lehnout. Deborah si Šla vyčistit boty, které si u Spencera ve sklepě umazala od bláta. Nějakou dobu jí také trvalo, než si připravila věci na další den, opožděně si uvědomila, že si bude muset vzít stejné šaty, protože všechno její oblečení bylo naprosto jiného stylu, jinak by mohla vzbudit podezření, že není tou. za kterou se vydává.
Joanna zavolala Davidu Washburnovi. aby jí přesně zopakoval, co má udělat, až se dostane do technologické místnosti. Nakonec ji přemluvil, aby k němu přijela, že jí půjčí jeden ze svých hackerských programů. Řekl jí, že čím déle o tom přemýšlel, tím víc je přesvědčený, že dokonce i ke konzole v servrovně bude potřebovat heslo, aby klávesnice začala fungovat. Ukázal jí, jak se program používá, a přinutil ji, aby si postup několikrát zopakovala, dokud si nebyl jistý, že to zvládne levou rukou. Než se dostala domů, bylo dlouho po půlnoci a Deborah už dávno tvrdě spala.
Protože byly utahané, jely mlčky a nepřítomně poslouchaly z rádia ranní talkshow. Když dorazily k bráně kliniky, Deborah, která dnes řídila, vytáhla svou magnetickou kartu. Brána se bez problému olevřela a ženy vjely dovnitř. Protože to ráno přijely mezi prvními, na parkovišti bylo spoustu volných míst. Deborah si vybrala jedno nedaleko hlavního vchodu, „Nebojíš se, že potkáš Spencera?“ zeptala se Joanna.
„Ani ne. Vzhledem ke kocovině, kterou nepochybně bude mít, si myslím, že ho tu dneska neuvidíme.“
„Snad máš pravdu. Navíc si toho ze včerejší noci asi stejně moc nepamatuje.“
„Tak hodně štěstí,“ rozloučila se s ní Deborah.
„Tobě taky,“ odpověděla Joanna.
„Zapomněla jsem se zeptat, jestli sis vzala mobil.“
„Mám ho. A ty?“
„Jasně! A dokonce jsem si dobila baterky. Tak jdeme na to!“
Obě odhodlaně a s nemalou mírou úzkosti vystoupily z auta a vešly do budovy. Podle pokynů, které obdržely předchozí den, navštívily nejdřív Helen Mastersonovou a vyplnily ještě několik formulářů.
Spadl jim kámen ze srdce, že se přes noc neobjevil nějaký zádrhel s falšovanými čísly jejich sociálního pojištění.
Po odchodu z Heleniny kanceláře se rozdělily, Joanna zamířila do oddělení Christiny Parhamové, které se nacházelo jen o tři kóje dál, a Deborah přešla hlavní chodbu, aby se ohlásila u Megan Finniganové.
Joanna nevěděla, jak na sebe Christinu upozornit. Žena seděla u stolu, zády k otevřenému vstupu do své kóje. Joanna nejprve zaťukala na stěnu přepážky, ale protože byla vyrobena z materiálu pohlcujícího hluk, vedoucí administrativního oddělení ten tichý zvuk neslyšela.
Joanna se tedy rozhodla zavolat na ženu jménem.
Christina si Joannu pamatovala ze včerejšího setkání v jídelně.
V rohu stolu měla navíc položenou kopii Joannina dotazníku, „Pojďte dál a posaďte se, Prudence!“ vyzvala ji Christina. Ze židle stojící těsně u stolu přemístila nějaké dokumenty. „Vítejte na klinice.“
Joanna se posadila a zadívala se na vedoucí administrativního oddělení.
Žena vzhledem připomínala Helen Mastersonovou: honosila se stejnou rozložitou postavou a rukama jako lopaty, které naznačovaly, že její přímí předkové byli zřejmě farmáři. Měla vlídný obličej s přirozeně růžovými tvářemi, které na širokých lícních kostech vyhlížely jako doteky tvářenky.
Christina Joanně stručně vylíčila, co se od ní čeká a jaké budou její první úkoly. Jak Joanna předpokládala, měla ukládat vstupní data kliniky pro fakturování. Christina jí oznámila, že pokud bude jejich spolupráce probíhat k oboustranné spokojenosti, v nejbližší budoucnosti jí přibudou další povinnosti.
„Nějaké otázky?“ zeptala se Christina.
„Je možné si v pracovní době odskočit na kávu?“ zajím…
