Celá e-kniha Případ zdráhavé modelky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
8. kapitola
V půl čtvrté odpoledne vystoupil Perry Mason u telegrafního úřadu Western Union z taxíku, který si najal na reddingském letišti.
S nejnevinnějším úsměvem řekl úřednici: „Mé jméno je Stigler. Poukázal jsem telegraficky z Eugene své švagrové Maxine Lindsayové pětadvacet dolarů. Vyzvedla si je tu už, prosím vás?“
Úřednice se po krátkém zaváhání prohrábla lejstry a řekla: „Ne, pane Stiglere, dosud ne.“
„Děkuji vám,“ řekl Mason. „To jsem rád, že jsem ji předešel. Bude možná potřebovat víc peněz, víte? Počkám na ni venku. Musí tu být každou chvilku.“
Mason vyšel na ulici a z telefonní budky před autoservisem, odkud mohl dobře vidět na budovu telegrafního úřadu, zavolal meziměstsky Paula Drakea.
„Haló, Paule,“ řekl. „Volám tě z Reddingu. Ty peníze si z Western Union ještě nevyzvedla. Víš, kde teď je?“
„Měla by tam dorazit co nevidět,“ prohlásil Drake. „Poslední hlášku tu mám z Chika. Zastavila tam, něco pojedla, dala si přezkoušet pneumatiky a koupila benzín. Ale ne plnou nádrž, jen tolik, aby s tím dojela do Reddingu. Zřejmě už je docela dutá, ale určitě tam přijede.“
„Díky,“ pravil Mason. „Počkám tu na ni.“
„A co mí lidé?“ zeptal se Drake. „Budeš je ještě potřebovat, když jsi to teď převzal sám?“
„Já ti dám vědět,“ prohlásil Mason. „Zatím je neodvolávej, dokud ti neřeknu. A ať mi neházejí poklony, jestli mě poznají.“
„Jdi do háje,“ řekl Drake dotčeně, „jsou to profesionálové. Děláš si zbytečné starosti. Třeba je ani sám nepoznáš.“
Mason zavěsil a šel se zas postavit na kraj chodníku. Čekal asi dvacet minut, když se konečně objevila. Oči měla zarudlé, tvář popelavou od únavy. Zvolnila jízdu a hledala místo na zaparkování.
Nakonec se rozhodla pro autoservis, odkud Mason telefonoval, vjela dovnitř a řekla: „Mohla bych tu nechat stát auto, než si dojdu naproti do telegrafního úřadu pro peníze? Pak mi natankujete plnou nádrž.“
„Naplním vám ji hned, madam, a zaplatíte mi, až se vrátíte,“ řekl zřízenec.
„Ne, já… radši ne, prosím vás. Mají mi přijít nějaké peníze, ale co kdyby tu ještě nebyly a já vám nemohla zaplatit?“
Zřízenec na ni útrpně pohlédl: „Postavím vám to tady vedle, madam. Ty peníze tam na vás už jistě čekají, nebojte se.“
„Doufám,“ řekla, znaveně se na něj usmála, vylezla z vozu a nejistým krokem zamířila k chodníku.
Byla tak naprosto vyčerpaná, že ani nepostřehla, že se k ní Mason připojil. Když si konečně uvědomila, že někdo kráčí vedle ní, zvedla podrážděně oči a řekla: „Prosím vás, nechte mě…“
Zalapala po dechu, zapotácela se a zůstala stát jako přibitá.
„Nezlobte se, Maxine, ale nešlo to jinak,“ řekl Mason omluvně. „Musíme si o něčem pohovořit.“
„Já… vy… jak jste se sem proboha dostal?“
„Měl jsem ze Sacramenta dobré spojení letadlem Pacific Airlines,“ odpověděl. „Jste unavená, Maxine?“
„Na padnutí.“
„Máte hlad?“
„Snědla jsem něco v Chiku. Nebyla bych už mohla jet dál. Živila jsem se jen kávou. Utratila jsem tam poslední cent.“
„To nevadí,“ pravil Mason, „v telegrafní kanceláři máte připraveno pětadvacet dolarů. Půjdeme pro ně?“
„Jak… jak to proboha všechno víte?“
„To už patří k mému řemeslu,“ odpověděl. „Pětadvacet dolarů, které vám poslala Phoebe Stiglerová z Eugenu, stát Oregon.“
„Když už víte i tohle,“ poznamenala Maxine, „pak předpokládám, že víte všechno.“
Mason se významně usmál. „Skočte si nejdřív pro ty peníze, Maxine, a pak si někde sedneme, dáme si kávu a budeme hovořit.“
„Já nemám čas,“ řekla. „Musím jet dál. Musím se dál kodrcat po téhle prokleté silnici a jsem tak hrozně unavená.“
„Pojďte,“ naléhal Mason, „nejdřív pro ty peníze a pak to všechno spolu proberem. Třeba už nebudete muset tak moc spěchat.“
Advokát vešel do telegrafní úřadovny, kývl na úřednici, usmál se na ni a postrčil Maxine k přepážce.
„Máte tu pro mě telegrafickou poukázku? Na jméno Maxine Lindsayová?“ zeptala se.
„Ano, máme, slečno Lindsayová. Čekáte nějaké peníze?“
„Ano, čekám.“
„Kolik?“
„Pětadvacet dolarů.“
„Od koho?“
„Od paní Phoebe Stiglerové z Eugene, Oregon.“
„Tady mi to pros…
