(2)
Tony Acosta, vrchní poslíček, byl štíhlý, snědý a křehký jako dívka, s útlýma jemnýma rukama, sametovýma očima a tvrdými malými ústy. Stál ve dveřích a řekl:
"Sedmá řada bylo to nejlepší, co jsem dokázal sehnat, pane Malverne. Ten Deacon Werra není špatný a Duke Targo je příští šampión v lehké váze."
"Pojď dovnitř na skleničku, Tony," vyzval ho Malvern. Přešel k oknu a vyhlížel ven na déšť. "Jen jestli ho nechají," dodal přes rameno.
"Díky – ale jen kapičku, pane Malverne."
Snědý chlapec si na podnose stojícím na imitaci sheratonského psacího stolu pečlivě namíchal drink. Podržel láhev proti světlu a opatrně si odměřil dávku, dlouhou lžící pozvolna cinkavě zamíchal led, usrkl, usmál se a vycenil drobné bílé zuby. "Targo je klasa, pane Malverne. Je rychlý, mazaný, v obou rukou má sílu, má kuráž a nikdy necukne ani o krok."
"Jenže musí tancovat, jak mu to poručí jeho chlebodárci," utrousil Malvern.
"No, zatím mu pořádného soupeře ještě nepředhodili," namítl Tony.
Déšť bičoval okenice. Velké kapky se rozprskávaly a stékaly po skle v drobounkých vlnkách.
"Je to šupák. Úspěšný a pohledný, ale přesto šupák."
Tony zhluboka vzdechl. "Škoda, že tam nejdu. Dokonce mám večer volno."
Malvern se pomalu otočil, přistoupil k psacímu stolu a namíchal si drink. Na tvářích mu vyskočily dvě tmavorudé skvrny a hlas měl unavený, zpěvavý. "Ach tak. Co ti brání?"
"Bolí mě hlava."
"Zase jsi bez peněz, co?" málem na něj Malvern vyjel.
Snědý chlapec na něho pohlédl úkosem zpod dlouhých řas a mlčel.
Malvern sevřel levou ruku v pěst a pozvolna ji rozevřel. Oči mu ztemněly.
"Stačí požádat Teda," vzdychl. "Starého dobráka Teda. Z toho peníze jen tečou. Je to bačkora. Stačí požádat Teda. Dobrá, Tony, tady máš peníze a kup si dva lístky."
Sáhl do kapsy a podával mu bankovku. Snědý chlapec se zatvářil dotčeně. "Jemine, pane Malverne, já bych nechtěl, abyste si myslel..."
"Nech toho! Co je vstupenka na box mezi kamarády? Kup si dvě a vezmi s sebou dívku. K čertu s tím Targem!"
Tony Acosta vzal bankovku. Chvíli pozorně hleděl na staršího muže. Pak velmi tiše řekl: "Raději bych šel s vámi, pane Malverne. Před Targem padá všechno naznak, a nejenom v ringu. Jednu blond šťabajznu má přímo tady na poschodí. Slečnu Adrianovou, v devětsetčtrnáctce."
Malvern ztuhl. Pomalu odložil sklenici a otáčel jí na stole. Hlas mu trochu ochraptěl. "Přesto je to šupák, Tony. Dobrá, a napřed se půjdeme spolu navečeřet. Sejdeme se v sedm před tvým hotelem."
"Jemine, to je prima, pane Malverne."
Tony Acosta tiše odešel a nehlučně zavřel vnější dveře.
Malvern stál u psacího stolu, konečky prstů přejel po jeho povrchu, oči sklopené k podlaze. Prostál tam hodnou chvíli.
"Ted Malvern, největší kořen Ameriky," ulevil si vztekle nahlas. "Chlápek, který si hraje na milosrdného Samaritána a je blázen do každé poběhlice. Jo."
Dopil, podíval se na náramkové hodinky, nasadil si klobouk, oblékl modrý semišový plášť a vyšel. Před číslem 914 se zastavil, zdvihl ruku, aby zaklepal, pak ji spustil, aniž se dotkl dveří.
Pomalu kráčel ke zdvižím a sjel dolů na ulici a k svému zaparkovanému vozu.
Redakce Tribuny byla na rohu Čtvrté ulice a Spring Street. Malvern zaparkoval před vchodem pro zaměstnance, vešel do budovy a rozhrkanou zdviží vyjel do čtvrtého poschodí. Obsluhoval ji stařík s vyhaslým doutníkem v ústech a stočeným časopisem, který držel celou dobu dvacet centimetrů před nosem.
Ve čtvrtém poschodí byl na velkých dvojitých dveřích nápis: "Redakce místních zpráv". Před nimi seděl u malého psacího stolu s domácí telefonní centrálou další stařík. Malvern zaťukal na stůl. "K Adamsovi. Jmenuji se Ted Malvern."
Stařík cosi zamumlal do přístroje, stisknutím knoflíku otevřel dveře a kývl bradou.
Malvern vstoupil a prošel kolem podkovovitého redakčního stolu a řady malých psacích stolů, na nichž klepaly psací stroje, k hubenému nazrzlému muži na konci místnosti. Nohy mu spočívaly na vytažené zásuvce, zátylek opíral o opěradlo nebezpečně nakloněné otáčecí židle,…
